HISTORIE KE KÁVĚ

AŠ

MĚSTO

https://mapy.cz/turisticka?source=muni&id=1226&ds=1&x=12.2252284&y=50.2239576&z=11&base=ophoto

Archeologický je prokázáno, že již v 6. století bylo Chebsko, převážně v povodí Ohře, obydleno slovanským kmenem Habánů. Slovanské kmeny byly velmi silné a nepodařilo se je podrobit ani vojevůdci jakým bezesporu byl Karel Veliký. Dokázaly si udržet samostatnost a odolávat germanizačním tlakům až do poloviny 10. století. Vyvrácení Velkomoravské říše a neexistencí silného mocenského centra přemyslovského knížectví ztratily tyto kmeny jakoukoliv podporu proti germanizačním vlivům německých císařů. Ti pod záminkou šíření křesťanství stále více pronikali do prostorů osídlených těmito slovanskými kmeny. Z namátkových archeologických sond a také díky nehostinnosti Ašska však není na tomto území doloženo ani slovanské osídlení ani slovanské místní názvy. Nejbližší území obydlené Slovany se nachází v osadách Selb a Vielik v sousedním Německu. V době německé kolonizace bylo Ašsko součástí historického Chebska a spolu s ním bylo ve vlastnictví říšského rodu Štaufů. První němečtí osadníci zde založili osady Aš, Horní Paseky, Nový Žďár a Podhradí, kde byl rodem Najperků založen hrad, jehož pozůstatky jsou v Podhradí patrné dodnes v podobě Černé věže. Nejsilnější proud německé kolonizace postupoval od Dunaje směrem na sever. Získaná území osazoval německý císař svými poddanými, kteří stavěli v takových místech hrady a opevněné dvory. Tak bylo pravděpodobně osídlené i liduprázdné území Ašska koncem 12. století nebo začátkem 13. století a založen hrad Neuburk, dnešní Podhradí. Tento hrad byl historickým centrem Ašska. Zdejší zeměpán nechal zřizovat v různých částech svého sídla obyvatelné chýše, osazoval je svými lidmi, kteří pro svou obživu mýtili les a zakládali pole. Některá taková místa časem zpustla, jiná se rozšiřovala, vznikaly nové obce a byly pojmenovány podle charakteristických rysů okolní krajiny, nebo jmény zadavatelů. Důkazem původního slovanského osídlení v nejbližším okolí Ašska, jsou některé dnešní poněmčené názvy obcí a měst převzaté od Slovanů, kteří sídlili převážně v povodí řek a od slova povodí vzniklo německé siedeln, které je obsaženo v názvech obcí jako Oelsnitz, Fleisnitz, Losnitz, Pulsnitz. Také název města Plavna (Plauen) vznikl ze slovanského slova plavati. Staroslovansky se jmenovalo Plavín. Kolonizace pokračovala po celé 13. a 14. století. Vznikaly tvrze, jako jsou Štítary, Dolní Paseky, dnes již zaniklý Elfhausen, později Újezd u Aše, Kopaniny, Krásná, Vernéřov, Doubrava. Součástí české koruny se Chebsko a tím i Ašsko stalo roku 1266 zásluhou českého Přemysla Otakara II. Osobně navštívil Cheb a potvrdil místním občanům všechna privilegia a svobody, zrušil německého zemského soudce a na jeho místo dosadil správce s titulem hradní purkmistr. Tak bylo Chebsko a Ašsko začleněno mezi země koruny České. Pod názvem Chebsko bylo tehdy známo daleko větší území než dnes. Patřilo k němu i území tzv. Horní Falce v dnešním Německu. Ašsko se v písemných pramenech objevuje poprvé v roce 1270, v souvislosti s předáním patronátu nad zdejším kostelem řádu německých rytířů. Přemysl Otakar II. aby upevnil centrální moc českého království, nevázal se jednostranně na podporu šlechty jako jeho předchůdci, ale spoléhal především na města a hornické podnikání. Odtud čerpal většinu svých příjmů. Za tím účelem zval do země další cizince, převážně Němce a poskytoval jim mnoho výhod. Ve své době moc Přemysla Otakara II. velmi vzrostla, takže se ucházel o trůn římského císaře. Poté co Přemysl Otakar II. 26. srpna 1278 padl v bitvě na Moravském poli, zabral Chebsko římský císař Rudolf Habsburský. V listině z roku 1281, kterou Ašsko zastavil míšeňskému purkrabímu Jindřichovi z Plavna za 600 hřiven stříbra, je Aš označena jako trhová osada. Kostel sv. Ludvíka a komenda Řádu německých rytířů svědčí o rostoucím významu města. V druhé polovině 13. století rostl na Ašsku vliv pánů z Neubergu, kteří ze své tvrze Neuberg postupně začali ovládat celé Ašsko. V roce 1315, kdy celé území Chebska zastavil Ludvík Bavor českému králi Janovi Lucemburskému, bylo téměř celé území v držbě pánů z Neubergu. Nároky na toto území si však činili také páni z Plavna, páni z Weidy, a zejména město Cheb. Tento spor vyvrcholil ozbrojeným konfliktem, Konrád z Neuburgu byl přinucen Chebu slíbit poslušnost. Neubergové vše vyřešili elegantním způsobem. V roce 1322 bylo Chebsko na základě dohody mezi císařem Ludvíkem Bavorem a českým králem Janem Lucemburským trvale připojeno k zemím koruny České. V roce 1331 nabídli Neubergové své statky dobrovolně českému králi Janu Lucemburskému. Ten vystavil lenní listinu, v níž udělil Neurbergům daňové svobody, úlevy a práva. Prostě jím je udělil v léno.

Přesné znění této listiny:

My Jan z boží milosti král český a polský, hrabě z Lucemburku, dáváme na vědomí všem, kteří tuto listinu uvidí. Prohlašujeme, že ctěný, nám oddaný Albert z Neiberku, svůj vlastní hrad (Podhradí) se všemi přináležejícími statky a právy z vlastní vůle nám předal do vlastních rukou a od nás jej zpět obdržel jako léno. My ho za to s úctou uznáváme, jako našeho vázala a prohlašujeme, že jmenovaný Albert a jeho dědici, jakož i následovníci, obdrží od nás hrad Neiberk se vším, co k němu náleží se všemi právy a svobodami, které předchůdci jmenovaného Alberta získali od římských císařů, králů a knížat. Tato práva jsou jim ponechána jak od nás, tak od našich následovníků, českých králů do věčného držení. Pokud budou v budoucnu pro Chebsko určeny odvody, daně, kontribuce, nebo jiné dávky bude z nich jmenovaný hrad vyjmut.

Potvrzení pravosti tohoto rozhodnutí opatřili jsme jej naší pečetí.

Dáno v Parmě v roce 1331 po narození Páně, ve čtvrtek po svatodušních svátcích.

Znění tohoto dokumentu bylo mnohokrát opisováno a hrálo po 400 roků důležitou roli, při řešení sporů jak s městem Chebem, tak i později s císařským dvorem ve Vídni.

 Na druhou stranu se Ašsko stalo v roce 1331 trvale součástí zemí koruny České. V průběhu 14. století se Aš stává postupně centrem oblasti, která měla v té době samostatný soud doložený od roku 1366. Neubergové položili základ pozdější autonomie města, formálně však oblast Ašska stále náležela Chebsku. Během 14. století pokračovaly nároky sousedů na ašské území. Největší územní nároky si činilo město Cheb, což byl v té době samostatný městský stát, který chtěl rozšiřovat své území. Neubergové však hájili svoji autonomii odbojem proti Chebu pomocí přepadů, útoků, soubojů a vražd. Podle chebské knihy zločinu byl roku 1382 zajat Fridrich Neuberg při pokusu o přepadení dvou chebských měšťanů a během mučení prozradil i své spolupachatele. I přes tyto drobné války byl nakonec uzavřen roku 1386 s Chebem mír. Ve 14. století se na Ašsku objevil šlechtický rod Zedtwitzů, což byl původně Franský rod, podle jiných zdrojů by bylo možné, že byly slovanského původu, všechny zdroje se však shodují v tom, že jejich původním sídlem byla vesnice Zedtwitz nedaleko Hofu. Znát tento rod budete podle počeštěného názvu jako Cedvice. Tento rod patřil mezi nejstarší v celém Vogtlandu. První písemná zpráva o Zedtwitzech pochází z roku 1288. V polovině 14. století Konrád ze Zedtwitzu zbohatl tak, že mohl rozšířit své panství a vejít do dějin jako Konrád Bohatý. Pro nás je ale důležitější jeho vnuk Peter, který měl velmi prestižní postavení v tehdejší urozené společnosti Regnitzlandu. Zúčastnil se na straně norimberského purkrabího Friedricha V. Norimberského bojů proti Švábskému městskému svazu a v roce 1377 dostal od něho náhradu za škody, které utrpěl v Alsasku a Švábsku. Později se stal rádcem purkrabího a v jeho zastoupení častěji rozhodoval spory mezi franskou šlechtou a chebskou radou. Rozšiřoval své panství kupováním statků, například roku 1390 získal Schölind mezi Brunnem a Vielitzi, ale i na Ašsku, jak svědčí daňová kniha města Chebu:

Aš, Kopaniny, obě Krásné zaplaceno Petrem Zedwitzem 14 kop grošů.

Poměry se však změnily, když čtyři kurfiřti v roce 1400 sesadili Václava IV. z trůnu a zvolili novým římským králem Ruprechta III. Falckého. Město Cheb stálo na straně Václava IV., kdežto Zedtwitzové jako leníci norimberského purkrabího na druhé straně, a tak daňová chebská kniha jen konstatuje, že všichni Zedwitzovi dluží daně. Až v roce 1404 byly daně opět zaplaceny. Za Kopaniny 2 kopy, za Doubravu 3 kopy a Krásnou Horní a Dolní po 2 kopách. Peter Zedtwitz měl tři syny: Konráda, Eberharta a Heinricha. Nejstarší Konrád se oženil s jedinou dědičkou Konráda z Neubergu Hedwigou. Přesídlil do Neubergu – Podhradí. Konrád z Neubergu se zúčastnil tažení do Uher, pravděpodobně ve službách norimberského purkrabího, kde po smrti krále Ludvíka uplatňoval nárok na uvolněný trůn Zikmund Lucemburský, bratr Českého krále Václava IV. V bojích Konrád z Neyperku asi zahynul, soudě podle toho, že v roce 1395 Konrádova žena Anna potvrzuje norimberskému purkrabímu Fridrichovi příjem 32 uherských zlatých, které purkrabí dlužil jejímu manželu. Potvrzení podepisuje i její zeť, Hedwičin muž, Konrád Zedtwitz. Hedwiga jako jediná dědička tak získala celé panství spolu s manželem Konrádem Zedtwitzem, ale není známo jak a kdy. Zedtwitzové prý již dříve velkou část koupili od jejího otce, ale není znám žádný doklad potvrzující koupi, ani není znám rozsah koupě. Konrád Zedtwitz měl ještě syna téhož jména, ale jako leník purkrabího Fridricha i on táhl do bojů v Uhersku, a tak po dobu jeho nepřítomnosti se ujal správcovství Podhradského panství jeho otec Peter a kolem roku 1405 přesídlil do Podhradí i s nejmladším synem Heinrichem, a panství v Zedtwitzu spravoval prostřední syn Eberhard. Peter Zedtwitz ovládl na přelomu 14. a 15. století téměř celé Ašsko. Peter ještě v roce 1408 potvrzuje příjem 20 uherských zlatých, které jeho syn Konrád půjčil norimberskému purkrabímu. Mělo to být potvrzení, že Konrád Zedtwitz padl v boji? Mohlo to být jakkoliv, ale skutečnost neznáme. Kolem roku 1410 umírá Peter Zedtwitz a jeho statky na Isaru, Dobareuthu a Magwitz dědí jeho synové. Eberhard získal statky v Regnitzlandu, Ašsko spravoval jeho nejmladší syn Heinrich, který snad byl i poručníkem nedospělého syna svého staršího bratra. Byl velmi schopným hospodářem. V roce 1413 získává od Neubergů i jejich poslední zbytky kdysi rozsáhlého vlastnictví na Ašsku, jak svědčí kupní smlouva.

Kupní smlouva z 15. 6. 1413

Já, Konrád z Neuburgu, se sídlem v Elsteru a my, bratři Hanz, Konrád, Pilgram a Albrecht z Neubergu, synové vpředu jmenovaného Konráda, všichni svorně dáváme na vědomí tímto listem nám a našim dědicům a potomkům, a oznamujeme všem těm, kteří shlédnou tuto listinu nebo ji budou číst či poslouchat, že rozmyslně a ochotně našemu příteli Heinrichu von Zedtwitz sídlem v Neypergu čestně a právem prodáváme a již jsme prodali zděděnou tvrz a dále mu jeho dědicům a potomkům prodáváme dále jmenované statky a poplatky, které jsme dostali od Svaté říše v léno: předně to co jsme měli v obci Aši dva domy, osídlené tohoto času Hansem Glezem, Hansem Tödelem, dále mlýn pod Aší ležícím a to co jsme měli v městysi Aš desátkem, dále všechna naše léna, která jsme měli v mokřinách a to, co jsme měli v lese zvaném Tannich, dvě léna v Kopaninách, co od nás dostal Perstein a Weidner, dále to, co jsme měli v Hranicích a v opuštěném Trojmezí a v opuštěném Raittenbachu a v opuštěné Studánce. Tyto vyjmenované statky, dvory, dědictví a léna a lesy, jak jsou vyjmenovány a ležící široko daleko, všechny a každé zvláště, to vše jsme dali a prodali za 270 zlatých beze zloby a bez ohrožování. A na znamení pravého, pravdivého vyznání dáváme shora jmenovanému Heinrichu von Zedtwitz a všem jeho dědicům a následovníkům tento veřejný list, pečetěný vlastní rukou přivěšeným znakem, že vše je tak, jak stojí výše. Listina je dána v roce po narození Páně 1413 na den sv. Vita, svatého mučedníka tj. 15. 6. 1413.

Peter svému nejmladšímu synovi Heinrichovi musel zajistit velmi dobré vzdělání, protože Heinrich byl ještě za života svého otce v letech 1404 – 1407 hejtmanem v Schönecku a později sloužil norimberskému purkrabímu a v jeho přízni se staral i o rozšíření rodového jmění. V roce 1412 koupil 3 dvory v Possecku, rok nato vykoupil od Neubergů zbytek jejich panství na Ašsku a téhož roku získal v léno statky v Pilgramsreuthu u Rehau, které rok předtím koupil za 500 zlatých. Od Konráda von Tettau koupil dva dvory v Raun, 4 ve Wüstung, Gürth, 7 statků v Landwüst a 10 statků v Olešnici, všechny tyto statky ve Vogtlandu. V roce 1416 dal purkrabí Heinrichovi a jeho bratru Ebehardovi v zástavu úřad a zámek v Selbu za půjčku 800 zlatých. O finančních možnostech Zedtwitzů svědčí i to, že o tři roky později byli schopní zaplatit hraběti Heinrichu ze Schwarzburgu 1500 zlatých za přenechání města a zámku v Lubech s podmínkou, že ho nechají ještě 3 roky vládnout jako fojta a hejtmana. A tím se potvrzuje pravidlo, které platí až do dnešních dnů a to, že zastávání veřejných úřadů bylo vždy finančně efektivní. Heinrich využil zmatků v říši, ostatně to stejné radil i svému panu purkrabímu, na čemž nebylo nic špatného, protože v té době to dělala vyšší i nižší šlechta. Díky svému vzdělání, všestranným zájmům, chytrosti i úskočnosti stoupal Heinrich stále výše. Vztah mezi Heinrichem a jeho starším bratrem Konrádem je nejasný, nejsou přesné zprávy. O Konrádovi se dozvídáme, že získal ženitbou Neubergské panství, ale neznáme jeho rozsah. Navíc otec Hedwigy musel vlastnit Neuberg jako alodium, neboť v opačném případě při fideikomis se majetek při úmrtí dědí mezi potomky. Tomu však odporuje kupní smlouva z roku 1413, z níž jasně vyplívá, že neuberské panství bylo fideikomis. Navíc Alberti zdůrazňuje, že po smrti manžela Konráda Zedtwitze se jeho žena Hedwiga znovu vdává a odchází za manželem. V roce 1412, kdy vznikli nové půtky, a proti Chebu vznikla panská jednota, zůstává Heinrich stranou. Svým postavením se rovná knížatům a svobodným pánům, což je vidět i z předpisu krále Václava Iv. o zemské hotovosti, v němž se vypočítává množství ozbrojeného rytířstva jednotlivým leníkům. Na příklad Loketsko muselo vypravit 24 koní, Cheb 30 koní, bavorský vévoda za Horní Falc 28 koní, markrabě míšenský a hrabě ze Schvartzburgu za Durynsko a Vogtland 54 koní, pán z Leissingu 4 koně, opat Waldsassenského kláštera 14 koní, hraběnka z Leuchtenburgu 5 koní a Heinrich ze Zedtwitz za Neuberg 4 koně. O několik let později se císař Zikmund odměnil norimberskému purkrabímu Friedrichovi za dlouholetou pomoc a dobré služby udělením léna markrabství Brandenburgu neboli Braniborska a povýšením na kurfiřta. Odlesk této přízně padl i na Heinricha, který zvětšil své panství o tři dvory v Posseku dědictvím po Thomasovi z Reitzesteinu. Purkrabí Fridrich v roce 1412 udělil Heinrichovi vesnici Rehau se všemi náležitostmi a na víc mu dal 500 zlatých rýnských. Heinrich tyto peníze obratem využil k zakoupení zbývající části Aše od Konráda von Neiperg auf Elster. Když v roce 1410 zemřel Václavův protikrál, Ruprecht Falcký, zvolila část kurfiřtů za krále Zikmunda Lucemburského a část zvolila jeho bratrance Jošta Moravského, a tak byli rázem na světě tři římští císaři, a ještě ke všemu z jednoho rodu, Václav IV., jeho bratr Zikmund a jejich bratranec Jošt, a aby toho nebylo málo tak ještě tři papeže Klementa v Avignonu, Urbana v Římě a v Pise nově zvoleného Jana. Všeobecných nepokojů vedle purkrabího využíval i markrabě míšenský Jindřich z Plavna. A jak se nižší šlechta zmítla ve sporech a vzájemných bojích mezi sebou i proti městům a stále relativně chudla, ti vyšší se bojů neúčastnili, spíše se jich stranili, šetřili a kupovali pozemky, statky a zvětšovali svou moc. Totéž dělal i Heinrich a jeho vliv stále stoupal. Roku 1419 získává hrad Schöneck a roku 1426 panství Libá.  Zedtwitzové se tak stali nejmocnějším rodem Česko-sasko-franského pomezí.