Albrechtice nad Orlicí leží 10 km severovýchodně od Holic. V 6. a 7. století, kdy začalo osídlování dnešních východních Čech, byla oblast obsazena kmenem Charvátů v čele s rodem Slavníkovců. Tento kmen osidluje místa na křižovatce dvou obchodních stezek. Jedna vedla po pravém břehu Orlice od Hradce směrem na Častolovice, Kostelec a Doudleby a druhá byla spojnicí mezi dvěma obchodními stezkami od trstenické cesty z Vysokého Mýta přes Choceň, Albrechtice do Týniště, kde pokračovala do Opočna, Dobrušky a navazovala na kladskopolskou stezku, která přes Náchod, Kladsko a Polsko vedla až k Baltskému moři. Na začátku 10. století dochází ke sjednocení slovanských kmenů na území Čech a Moravy pod vládu Přemyslovců a tak se i východní Čechy stávají od roku 995, kdy byl rod Slavníkovců vyvražděn, jejich majetkem.

Ve 12. – 13. století měly Albrechtice 5 – 7 gruntů. V roce 1279, za vlády Otty markraběte Braniborského, který byl poručníkem krále Václava II., proběhla na cestě zvané „Hradečnice, bitva o Albrechtice, jejímž vítězem se stal Mutina ze Skuhrova. Tato bitva je popsána v Dalimilově kronice a je zároveň první písemnou zprávou o obci. Počátkem 14. století patřila ves Albrechtice i s lesy, které k ní patřily, pod správu chvojenského hradu. V roce 1336 král Jan Lucemburský zastavil celé toto panství za 2000 kop grošů Pertholdovi, Jindřichovi a Janovi z Lipé, kteří přestěhovali správu lesů z Chvojna do Albrechtic. Od nich pak přešly pravděpodobně v roce 1340 na Jindřicha z Lichtenburka. V roce 1348 patřily Albrechtice mezi místa, která by, podle neschváleného zákoníku Majestas Carolina, připravovaném Karlem IV.,neměla být nikdy odtržena od královské koruny. Za vlády Karla IV. byly Albrechtice povýšeny na městečko.

Středověký rukopis zemského zákoníku Majestas Carolina s královskou pečetí

Ilustrační obrázek – Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

V roce 1352 bylo chvojenské panství zastaveno Karlem IV. za 1350 kop pražských grošů Ješkovi z Vartenberka a na Veselí a jeho strýci Vaňkovi z Vartenberka. V roce 1398 zastavil panství Václav IV. moravskému markraběti Prokopovi.

Ten je držel do roku 1403, kdy se králi Václavu IV. podařilo zástavu vyplatit. Během své internace ve Vídni byl nucen zboží znovu zapsat za 200 kop, tentokrát Janu Krušinovi z Lichtenburka za jeho věrné služby. Zároveň však zapsal městečko Albrechtice také královně Žofii jako věnné město. Z toho vznikly dlouhé rozepře, které byly vyřešeny u zemského soudu ve prospěch královny Žofie. Ta pak měla Albrechtice v držení až do své smrti 26. 9. 1425. 13. 8. 1429 byly Albrechtice i se správou lesů zapsány králem Zikmundem za věrné služby Půtovi III. z Častolovic.

Po jeho smrti v roce 1435 získal Albrechtice sňatkem s Annou z Koldic, vdovou po Půtovi III. z Častolovic, Hynek IV. Krušina z Lichtenburka. Po Krušinově smrti prodal jeho syn Vilém všechna panství, Jiřímu z Poděbrad za 23 400 kop grošů. Ten je měl v držení až do své smrti v roce 1471. Poté zdědili Albrechtice jeho synové Boček z Kunštátu a Jindřich z Kunštátu. Společně je drželi až do Bočkovy smrti v roce 1480. Od této doby je vlastnil Jindřich sám. Za jeho vlády se správa panství přestěhovala na hrad Litice, Albrechtice ztrácejí statut městečka a stávají se poddanskou vsí.

Válkou s uherským králem Matyášem Korvínem se však Jindřich velmi zadlužil, proto byl nucen Albrechtice prodat v roce 1495 Vilému z Pernštejna. V roce 1507 rozdělil Vilém z Pernštejna svůj majetek mezi své syny. Česká panství dostal Vojtěch, který však umírá v roce 1534 bez potomků a dědicem se stává jeho bratr Jan z Pernštejna. Po jeho smrti v roce 1548 se o majetek rozdělili jeho synové Jaroslav, Vratislav a Vojtěch. Česká panství přešla na Jaroslava z Pernštejna. Tenvšak pardubické panství velmi zadlužil a proto bylo spolu s Albrechticemi v roce 1560 prodáno České královské komoře za 400 000 kop českých grošů. Správu panství převzal komoří, který sídlil na pardubickém zámku.

V první polovině třicetileté války byly Albrechtice bojů ušetřeny. Sužovaly je však daně a odvody dávek pro armádu. V roce 1634, po vpádu Sasů, však už byly zasaženy i ony. Vojsko odtáhlo až v roce 1635. Další pohroma přišla v roce 1639, kdy opočenské a častolovické panství obsadila švédská vojska, která žila na úkor obsazeného území. Drancovala a loupila v celém kraji. V roce 1644 se zase císařské vojsko nakvartýrovalo i do Albrechtic. Poslední drancování přišlo v roce 1648, kdy v květnu švédské vojsko táhlo od Broumova do Holic a na Chrudim.

Při této cestě muselo jít i přes Albrechtice. Ke konci třicetileté války zbylo v Albrechticích pouze sedm gruntů z původních dvanácti. Po skončení války však došlo k rychlé obnově zpustošených gruntů. V roce 1702 mají Albrechtice už 13 gruntů a 108 obyvatel. I za slezských válek byly Albrechtice postiženy a stejně tak za válek napoleonských. V roce 1864 došlo k dobrovolnému spojení obcí Albrechtice, Štěpánovska a Nové Vsi. Počátek 20. století byl ve znamení výrazného hospodářského, kulturního a společenského rozvoje.

V roce 1908 byla v obci zřízena četnická stanice, v roce 1913 založeno „Elektrárenské družstvo“, které začíná se zaváděním elektrického proudu po obci. V letech 1914 – 1920 se mnozí občané Albrechtic účastnili válečných operací jako legionáři. Rozvoj obce byl ukončen 2. světovou válkou. V poválečných letech, zejména po únorových událostech v roce 1948, se život v Albrechticích výrazně změnil. Hospodářský růst a společenské aktivity byly negativně ovlivněny socializací zemědělství. Situace se začala měnit k lepšímu až na samém sklonku 20. století, kdy v listopadu 1990 získaly Albrechtice zpět svoji samostatnost.

Hrad

Hrad v Albrechticích vznikl pravděpodobně již za Karla IV., který ves povýšil na městečko. V listě z roku 1398, kterým zastavoval Václav IV. Albrechtice markraběti Prokopovi, je mimo jiné zmiňován i hrad. V roce 1423, kdy měl hrad v držení Půta III. z Častolovic, byl hrad vypálen Orebity pod vedením Hynka Krušiny.

Když se poté dostal do jeho vlastnictví, pravděpodobně hrad zase opravil, neboť jej potřeboval ke správě albrechtických lesů. Přesné místo, kde hrad stál, se zatím nepodařilo určit. Z největší pravděpodobností to bylo v záhybu Orlice pod kostelem. Z jedné strany byl chráněn samotnou řekou a zároveň dřevěným opevnění, které ještě zesiloval vodní příkop. Hrad byl postaven ze dřeva. Do dnešních dnů se nezachovaly žádné zbytky. Podhradí tvořil polokruh usedlostí okolo návsi.

Držitelé

Jan Lucemburský

Jan Lucemburský se narodil 10. srpna 1296 a zemřel 26. srpna 1346. V letech 1310 – 1335 byl lucemburským hrabětem a titulárním polským králem, v letech 1310 – 1346 pak českým králem. Byl jediným synem Jindřicha VII., lucemburského hraběte a od roku 1308 římského krále a Markéty, dcery Jana Brabantského. Své dětství trávil na francouzském královském dvoře Filipa Sličného. 1. září 1310 se oženil s Eliškou Přemyslovnou. S Eliškou měl tři syny Václava (Karla), Přemysla Otakara a Jana Jindřicha a čtyři dcery Markétu, Jitku (Gutu), Annu a Elišku. 7. února 1311 proběhla v bazilice svatého Víta korunovace Jan Lucemburského na českého krále. Jan se pokoušel vládnout s ohledem na říšskou politiku, což však česká šlechta nepřijala, protože nechtěla silného krále. Jeho aktivita se proto zaměřila především na zahraniční politiku, kde byl velmi úspěšný. Od roku 1325 nechává razit první zlaté mince u nás, které jsou na počest florentských odborníků, kteří je razili, nazvány florény. V roce 1334 se oženil podruhé s Beatricí Bourbonskou, se kterou měl dvě děti Václava a Bonu. Kromě manželských dětí je ještě otcem jednoho nemanželského syna Mikuláše. V posledních letech života postihla Jana dědičná oční choroba, kvůli které v roce 1339 oslepl. Zemřel 16. srpna 1346 v bitvě u Kresčaku. Byl pochován v opatství benediktinů Alt-Münster u hradeb města Lucemburku.

Autor erbu: FDRMRZUSA (diskuse · příspěvky). See related sourced files for original authors. – This vector image includes elements that have been taken or adapted from this file:, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=86334108

Páni z Lipé

Páni z Lipé jsou jednou z větví rozrodu Ronovců. Patřili mezi starobylý panský rod. Společným prapředkem všech Ronovců byl Smil, zvaný Světlík. Jeho vnuk Chval z Lipé založil město Lipý, dnes Česká Lípa, kde postavil hrad., podle nějž převzali přídomek z Lipé. Na počátku 14. století mu patřilo území od Žitavy přes Lužické hory až k České Lípě. Druhým vnukem byl Čeněk z Ojvína a rod se ihned rozdělil na lipskou a pikrštejnskou větev. Členové rodu zastávali vysoké státní úřady, dědičný úřad nejvyššího maršálka i vyšehradského probošta.

Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Jindřich II. z Lipé

Jindřich II. z Lipé zvaný Železný se narodil pravděpodobně mezi lety 1296 – 1298 a zemřel v roce 1336. Byl nejstarším synem Jindřicha I. z Lipé. Poprvé je zmiňován žitavským kronikářem v roce 1312, kdy úspěšně zasáhl proti loupežnému napadení jedné z vesnic na Žitavsku. Na výsluní se dostal v letech 1316 – 1318. V roce 1322 se stal zemským hejtmanem v Čechách v nepřítomnosti krále. V této funkci se pak objevil ještě v letech 1324 – 1326 a 1329 – 1331. V roce 1323 se v Hodoníně zúčastnil mírových jednání mezi Janem Lucemburským a rakouským vévodou Fridrichem I. Habsburským. Na přelomu let 1323 – 1324 se v Korutanech účastnil jednání o smír mezi Janem Lucemburským a bývalým králem Jindřichem Korutanským, která skončila úspěchem a dohoda byla uzavřena v červenci 1324. V roce 1327 se Jindřich účastnil tažení Jana Lucemburského do Slezska a roku 1329 pak do Polska a na Litvu. Po smrti svého otce v roce 1329 na něj přešel titul nejvyššího maršálka a stal se seniorem rodu. V roce 1335 je titulován komorníkem. V roce 1332 svědčil na smlouvě o vzájemné přátelství mezi Janem Lucemburským a německým králem Ludvíkem Bavorským. V září 1335 se zaručil za příměří mezi oběma panovníky. V tomtéž roce také doprovázel krále do Visegrádu v Uhrách na setkání tří středoevropských panovníků, českého Jana Lucemburského, polského Kazimíra a uherského Karla Roberta. Byl také členem poselstva české šlechty do Merana, kde probíhala jednání mezi Karlem, synem Jana Lucemburského, a Jindřichem Korutanským. Naposledy se Jindřich objevuje v listině, kterou Jan Lucemburský uděluje bratrům Jindřichovi, Janovi a Pertoldovi městečko Chvojno a k němu pět příslušných vesnic. V roce 1321 se oženil s Anežkou z Blankenheimu, která byla vzdálenou příbuznou krále Jana Lucemburského. Měli spolu syny Jindřicha III. z Lipé (+1405 /06) a mladšího Jindřicha, jehož jméno se však z pramenů brzy zcela vytrácí, a několik dcer, z nichž jménem známe pouze Alžbětu.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Jan z Lipé

Jan z Lipé se narodil kolem roku 1309 a zemřel v roce 1337. Byl synem Jindřicha I. z Lipé. Poprvé se objevuje v pramenech po boku svého otce a staršího bratra Jindřicha v roce 1324. V roce 1330 převzal po svém otci úřad moravského zemského hejtmana, který zastával pravděpodobně až do doby, kdy byl správou Moravy pověřen králův syn Karel. V roce 1337, po smrti svého bratra Jindřicha, se poprvé objevuje s titulem nejvyššího maršálka a stává se seniorem rodu. Na konci roku 1336 se zúčastnil s Janem Lucemburským a markrabětem moravským Karlem výpravy do Prus a na Litvu. V dubnu 1337 se účastnil výpravy do Tyrol, na pomoc Janu Jindřichovi. V Tyrolsku byl jmenován velitelem vojsk v tažení proti Veroně. V květnu 1337 však Jan nečekaně umírá. O Janově manželce nic nevíme, ale měl syna Jindřicha a dceru neznámého jména.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Pertold z Lipé

Pertold z Lipé zemřel ke konci roku 1347. Byl synem Jindřicha I. z Lipé. Poprvé je v pramenech doložen v roce 1329 na pohřbu svého otce. Byl určen duchovní dráze a stal se proboštem vyšehradským a kancléřem království českého. Po smrti svého bratra Jana se stal seniorem rodu a v červenci 1337 jej Jan Lucemburský jmenoval českým zemským hejtmanem. Roku 1340 zastával Pertold úřad nejvyššího maršálka, byl kancléřem českého království a proboštem vyšehradské kapituly. V dubnu 1341 se stal nejvyšším lovčím na Moravě. V roce 1343 se vzdal církevní dráhy, vyšehradské proboštství nechal svému synovci Jindřichovi. V roce 1344 dostal od papeže povolení k uzavření manželství a ještě téhož roku se oženil s Anežkou z Rožmberka, ale jejich manželství zůstalo bezdětné. V roce 1347 se zúčastnil korunovace Karla IV. na českého krále. Září 1347 byl poslední měsíc, kdy je Pertold dosvědčen jako živý.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Páni z Lichtenburka

Páni z Lichtenburka byli starým českým panským rodem, jednou z větví Ronovců. Přídomek si dali podle hradu Lichtenburk. Ve 13. století patřili k nejvýznamnějším a nejbohatším šlechtickým rodům v zemi. Zakladatelem rodu je Smil zvaný Světlík, který za své věrné služby králi Václavu I. získal Lichtenburk, kde si vystavěl hrad.

Autor: Vlastní tvorba založená na: Lichtenburg-Scheibler414ps (cropped).jpg, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=88145549

Jindřich z Lichtenburka

Jindřich z Lichtenburka se narodil někdy v letech 1285 – 1290 a zemřel někdy po roce 1356. Byl synem Oldřicha z Lichtenburka. První zmínka o něm pochází z roku 1310, kdy společně se svým otcem v Kutné Hoře přísahal věrnost Jindřichu Korutanskému. V prvním desetiletí vlády Jana Lucemburského se angažoval v zápasech Jindřicha z Lipé s mladým králem. Po usmíření krále s českými šlechtici stál Jindřich v nejbližším okolí panovníka. 15. ledna 1319 zvláštní listinou slíbil králi věrnost a pomoc proti komukoliv. Stal se královým oblíbencem. V roce 1321 se stal přísedícím zemského soudu. V roce 1327 se účastnil úspěšného útoku na Krakov. V roce 1329 byl členem delegace, která sjednala v zastoupení krále sňatek českého prince Jana Jindřicha s dcerou a dědičkou Jindřicha Korutanského Markétou, později přezdívanou Maultasch či Pyskatá. V posledním desetiletí svého života sídlil Jindřich na Litici, kterou směnil s králem za rodový hrad Lichtenburk. Stále zůstával vlivnou a váženou osobností. V roce 1337 se zúčastnil s Janem a jeho synem Karlem křížové výpravy na Litvu. V letech 1320 – 1323, 1337, 1345, 1351 a 1355 zasedal jako jeden z přísedících „zemských kmetů“ na zemském soudě. V prosinci 1345 dohlížel z pověření krále, na zapsání usnesení zemského soudu do zemských desk. Figuroval také jako svědek v několika královských či markrabských listinách. Ve čtyřicátých letech se sblížil s markrabětem Karlem. V roce 1437 se zúčastnil jeho královské korunovace. Ve čtyřicátých a padesátých letech se stal věřitelem Lucemburků. Poslední zmínka o Jindřichovi z Lichtenburka je z roku 1356, kdy vystupuje jako držitel Chocně. Jindřich měl tři syny Václava, Čeňka a Jana.

Autor: Vlastní tvorba založená na: Lichtenburg-Scheibler414ps (cropped).jpg, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=88145549

Karel IV

Karel IV. se narodil 14. května 1316 a zemřel 29. listopadu 1378. Byl pokřtěn jako Václav, jméno Karel přijal při biřmování. Byl synem dědičky Přemyslovců Elišky a českého krále Jana Lucemburského. V letech 1346 – 1353 byl lucemburský hrabě, v letech 1333 – 1349 moravský markrabě, do roku 1378 burgundský a italský král, 1346 – 1378 český král, 1346/7 – 1378 římsko-německý král, 1355 – 1378 císař Svaté říše římské. U francouzského dvora se mu dostalo výborného vzdělání. Plynně mluvil francouzsky, německy, latinsky, italsky a česky. Karel IV. založil univerzitu v Praze, která nese jeho jméno, nechal vystavět Nové Město pražské, kamenný most přes Vltavu, vybudoval hrad Karlštejn, kde měly být přechovávány říšské korunovační klenoty. Spolu s otcem započal stavbu Svatovítského chrámu. Díky své sňatkové politice dosáhl významné územní expanze českého státu. Patřil mezi nejvýznamnější panovníky vrcholného středověku. Poprvé se oženil v roce 1323 ve svých sedmi letech s Blankou z Valois. Z manželství se narodily dvě dcery Markéta a Kateřina. Jeho druhou manželkou byla od roku 1349 Anna Falcká, se kterou měl syna Václava, který však v roce zemřel. Po třetí se ženil v roce 1353 a za manželku si vzal Annu Svídnickou. Měli spolu dceru Alžbětu a budoucího následníka trůnu Václava IV. Čtvrtou manželkou se stala v roce 1363 Alžběta Pomořanská. Z manželství se narodili synové Zikmund, Jan a Karel a dcery Anna a Markéta.

Vartenberkové

Vartenberkové se vyčlenili z rodu Markvarticů. Ve 14. a 15. století patřili mezi nejvýznamnější šlechtické rody. Za zakladatele se považuje Markvart, syn Markvarta z Března, který někdy po roce 1268 vybudoval nedaleko Mimoně hrad Stráž neboli Vartenberk. Rod měl pět rodových větví, veselskou, děčínskou, vartenberskou, kumburskou a kostskou.

Autor: Siebmacher – Friedrich Bernau: „Studien zur Spezialgeschichte und Heimatkunde des deutschen Sprachgebietes in Böhmen un Mähren“, J. G. Calve’sche Hof- und Universitätsbuchhandlung, Prag 1903, S. 21/T. 4, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=25050574

Ješek z Vartenberka a z Veselí

Ješek z Vartenberka a z Veselí byl nejstarším synem Beneše z Vartenberka a pocházel z veselské větve. V roce 1327 dostal od Jana Lucemburského do dědičného držení jičínsko – velišské dominium.

Vaněk z Vartenberka se narodil okolo roku 1300 a zemřel v roce 1364 nebo 1365. Byl nejstarším synem Jana z Vartenberka (+1316), zakladatele děčínské větve, on sám založil větev vartenberskou. 17. května 1337 mu král Jan Lucemburský udělil do dědičného držení úřad nejvyššího číšníka Království českého. Měl dva syny Jana a Vaňka

Václav IV.

Václav IV. se narodil 26. února 1361 a zemřel 16. srpna 1419. Byl synem císaře Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svídnické. V letech 1378 – 1419 byl český král a v letech 1376 – 1419 také král římský. 15. června 1363 ve věku dvou let byl korunován Arnoštem z Pardubic na českého krále. Římským králem byl zvolen 10. června 1376 a 6. července proběhla jeho korunovace v katedrále v Cáchách. Po smrti Karla IV. se okamžitě ujal vlády a byl poměrně aktivním panovníkem. Dvorských úřadů se ujala nižší šlechta, o kterou se opíral. Ta však neměla patřičný rozhled a Václav se s nimi často dostával do sporů, které začal řešit lovem a pitkami. Také v říši rostla nespokojenost s nečinností římského krále a i zde Václav začal utíkat před odpovědností. V roce 1394 se spojili představitelé vyšší šlechty s moravským markrabětem Joštem a 8. května 1394 Václava zajali a odvezli do Horních Rakous na starhemberský hrad Wildberg. Václava vysvobodil jeho bratr Jan Zhořelecký. Proti králi vznikla široká panská koalice, do jejíhož čela se postavil moravský markrabě Jošt. 19. března 1396 přijal Václav podmínky šlechty. Na konci 90. let vznikla i v říši proti Václavovi koalice, která v roce 1400 rozhodla o jeho sesazení z římského trůnu. Své sesazení Václav neuznal a titul římského krále používal i nadále. V letech 1402 – 1403 byl z podnětu svého bratra Zikmunda opět uvězněn, tentokráte ve Vídni. Po útěku byl v letech 1403 – 1405 donucen postupně uznávat požadavky vyšší šlechty. V roce 1409 na církevním koncilu v Pise byl znovu uznán za římského krále, ale vlády se fakticky neujal. Roku 1410 byl proti němu zvolen králem jeho bratr Zikmund. Václav IV. zpočátku podporoval Jana Husa, proto v roce 1409 vydal Dekret kutnohorský, v roce 1412 však zaštítil prodej odpustků. Před naléháním Zikmunda a koncilu, aby odsoudil Jana Husa jako kacíře, se uchýlil do ústraní, kde ho po zprávě o první pražské defenestraci zastihla smrt. Zemřel 16. srpna 1419 na Novém hradě u Kunratic. Jeho druhá manželka Žofie jej nechala pohřbít v klášteře na Zbraslavi. Václav IV. byl dvakrát ženatý. Jeho první ženou byla Johanna Bavorská, se kterou se oženil v roce 1370. Druhou manželkou se v roce 1389 stala Žofie Bavorská. Obě manželství zůstala bezdětná.

Prokop Lucemburský

Prokop Lucemburský se narodil v roce 1354 nebo 1355 a zemřel v roce 1405. Byl nejmladším synem moravského markraběte Jana Jindřicha a Markéty, dcery opavského vévody Mikuláše II. Po smrti svého otce se stal mladším moravským markrabětem. Prokop byl rozhodným zastáncem svého bratrance a českého krále Václava IV. v jeho zápase s odbojnou šlechtou. V roce 1394 byl vyslán králem Václavem IV. na polský královský dvůr, kde se mu podařilo získat Vladislava Jagella za Václavova spojence. Prokop se stal Václavovým rádcem a v letech 1397 – 1399 zastával úřad zemského hejtmana Českého království. 3. června 1402 se stal obětí lstivého přepadení na hradě Bezdězu a vězněm Zikmunda v uherském Prešpurku. Z vězení byl propuštěn až po dvou letech. Brzy na to však onemocněl a 24. září 1405 v Brně zemřel. Prokop měl nemanželského syna Jiřího, který se stal benediktinským mnichem v Monte Casinu.

Krušinové z Lichtenburka

Krušinové z Lichtenburka byla větev českého panského rodu Lichtenburků, kterou na počátku 14. století založil Hynek Krušina I.

Autor: Vlastní tvorba založená na: Lichtenburg-Scheibler414ps (cropped).jpg, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=88145549

Jan Krušina IV. z Lichtenburka

Jan Krušina IV. z Lichtenburka byl druhorozeným synem Hynka Krušiny. Jako oblíbený dvořan krále Václava IV. se stal během několika let jednou z nejvlivnějších osobností panovnického dvora. Na počátku 15. století se aktivně podílel na tehdejší politice. Podporoval markraběte Prokopa a výraznou měrou se zasadil o vysvobození zajatého krále. Od roku 1397 vykonává úřad přísedícího u zemského soudu, od roku 1403 pak nejvyššího hofmistra. V roce 1404 se stal hejtmanem svídnicko-javorského knížectví, správcem kraje hradeckého, chrudimského a mýtského. Zastával i úřad nejvyššího purkrabí. Zemřel asi ve čtyřiceti letech. Jeho manželkou byla Jitka neznámého jména, se kterou měl tři syny Hynka, Jana a Alexandra a tři dcery Barboru, Anežku a třetí neznámého jména.

Autor: Vlastní tvorba založená na: Lichtenburg-Scheibler414ps (cropped).jpg, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=88145549

Žofie Bavorská

Žofie Bavorská se narodila v roce 1376 a zemřela 4. listopadu 1428. Byla dcerou mnichovsko-bavorského vévody Jana II. Bavorského a jeho manželky Kateřiny Gorické. Byla druhou manželkou Václava IV. a římskou a českou královnou. Žofie se velmi dobře sžila s českým prostředím a naučila se i česky. Pro neshody s manželem však pobývala většinu času na svých věnných městech. Na českou královnu byla korunována 15. března 1400 arcibiskupem Olbramem ze Škvorce, synovcem Jana z Jenštejna, a v témže roce byla korunována i na římskou královnu. Vlastnila několik věnných měst, které jí Václav IV. nechal zapsat. Jako první získala Dvůr Králové, které Václav daroval 26. února 1399. Ostatní získala až po smrti císařovny-vdovy Alžběty Pomořanské. Při spravování svých věnných měst projevovala velmi dobrý ekonomický rozhled a svůj majetek rozmnožovala. Po Václavově smrti se uchýlila pod ochranu svého švagra Zikmunda, jehož nástup na český trůn podporovala. Později se uchýlila do kláštera v Prešpurku, kde 4. listopadu 1428 zemřela v rouše klarisky. Byla pohřbena v boční kapli bratislavské katedrály sv. Martina.

Autor: Neznámý – Rakouská národní knihovna, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=153503427

Půta III. z Častolovic

Půta III. z Častolovic se narodil před rokem 1400 a zemřel v roce 1435. Byl synem Půty II. z Častolovic a kněžny Anny Osvětimské. Byl český šlechtic, kladský hejtman a diplomat. Patřil k zakladatelům tzv. Opočenské strany. V roce 1414 se zúčastnil kostnického koncilu. Během husitských válek stál na straně katolíků. V roce 1421 bojoval v bitvě u Chotěboře. Byl účastníkem II. křížové výpravy, která skončila porážkou u Havlíčkova Brodu. V roce 1422 byl na říšském sněmu v Norimberku jmenován hejtmanem Kladska. Za své věrné služby Zikmundovi dostal dědičně Kladsko a Minsterbersko. V roce 1422 se oženil s Annou z Koldic, dcerou Albrechta z Koldic, se kterou měl tři dcery Annu, Kateřinu a Salome.

Autor: Vojtěch Král z Dobré Vody – Public domain – Kramerius Digital Libraryː https://kramerius5.nkp.cz/view/uuid:fae8acf0-2ff1-11de-a659-000d606f5dc6?page=uuid:61126eb0-7e79-11e7-8b50-001018b5eb5c, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=120381419

Hynek Krušina IV. z Lichtenburka

Hynek Krušina IV. z Lichtenburka se narodil asi v roce 1392 a zemřel 4. března 1454. Byl nejstarším synem Jana IV. Krušiny z Lichtenburka. Hynek se stal příznivcem východočeských kališníků a významným orebitským hejtmanem. Budoucí orientaci mladého Hynka Krušiny silně ovlivňovaly příbuzenské vztahy s pány z Poděbrad. Druhým významným faktorem bylo těsné sousedství s představitelem reformní strany Čeňka z Vartenberka, který měl až do své smrti na Hynka velký vliv a přivedl ho k husitství. Po rozhodnutí soudu ve sporu o Albrechtice v roce 1411 ve prospěch královny Žofie, rozhodl se Hynek své právo vydobýt násilím. V roce 1413 byl panovnický dvůr zaměstnán případem Jana Husa, Hynek Krušina využil příležitosti a začal ze svých hradů Kumburka a Opočna napadat královniny statky ve východních Čechách. 9. června 1414 uzavřel s královnou příměří. V těchto bojůvkách získal velké vojenské zkušenosti, za které si získal respekt a rychlý postup mezi vůdce kališnické šlechty. V roce 1415 podepsal stížný list do Kostnice. Byl jedním ze zakladatelů husitského svazu. V roce 1420 se stal vrchním hejtmanem orebitské strany. Na podzim roku 1420 dosáhla jeho životní dráha vrcholu. Stal se spojencem Prahy a v první polovině roku 1421 se podílel na vítězné husitské ofenzivě do východních Čech. V létě 1421 odešel Hynek Krušina do ústraní, z něhož se vrátil až v roce 1423, kdy se 3. srpna účastnil prohrané bitvy proti Žižkovi u Strauchova dvora. V říjnu 1423 se dostal na svatohavelském sněmu do nové dvanáctičlenné zemské vlády za konzervativní katolíky. V roce 1424 přešel do Zikmundova tábora. Politicky zakotvil v magnátské skupině kališnických a katolických pánů, v jejímž čele stáli Oldřich z Rožmberka a Menhart z Hradce. V roce 1437 se zúčastnil korunovace císařovny Barbory na českou královnu. V tomto roce také svědčil při uzavření míru mezi Oldřichem z Rožmberka a táborskou obcí. Po Zikmundově smrti v prosinci 1447 přešel do skupiny stoupenců kandidatury jeho zetě Albrechta Habsburského a zúčastnil se jeho korunovace 29. června 1438 v Praze. Zastával zde čestný úřad truksase a v korunovačním průvodu nesl meč. Po smrti Půty III. z Častolovic vedl jednání s vdovou Annou z Koldic o koupi jeho majetků. Po únosu její dcery však byla jednání ukončena dohodou, a završena sňatkem. Ihned po sňatku začal s osvobozováním nevlastní dcery, což se mu podařilo. Boje o Kladsko však pokračovali dál až do roku 1444, kdy byla 10. dubna uzavřena v Břehu dohoda o příměří. Vleklé války však přivedli Hynka do finančních nesnází. Po roce 1445 se věnoval správě svých statků, především Kladska, kde se také většinou zdržoval. 27. dubna 1452 byl Hynek Krušina mezi voliteli Jiřího z Poděbrad za zemského správce. Jeho posledním vystoupením na české vnitropolitické scéně byla účast na pražském svatohavelském sněmu v říjnu 1452, kde byl mezi delegáty, kteří měli vyjednávat ve Vídni podmínky o přijetí Ladislava Pohrobka za českého krále. Zemřel 4. března 1454 na kladském hradě. Hynek Krušina byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Anna z Házmburka, se kterou měl syna Viléma. Podruhé se oženil s Annou z Koldic. Z manželství se narodily dcery Eufémie a Regina. Hynek Krušina byl výborný organizátor, rázný a energický velitel a nechyběl mu ani dostatečný strategický rozhled, díky kterému mohl velet i velkým vojenským celkům.

Autor: Vlastní tvorba založená na: Lichtenburg-Scheibler414ps (cropped).jpg, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=88145549

Páni z Kunštátu a na Poděbradech

Páni z Kunštátu a na Poděbradech je jméno starého panského rodu, pocházející z jihomoravského Kunštátu. Rod sídlil jak v Čechách, tak i na Moravě. První předek rodu se uvádí již na začátku 13. století. Jméno získal rod po Kunovi, který založil městečko a nazval ho podle svého jména Kunštát, které se stalo rodovým jménem. Rod se rozrostl do několika větví, bouzovské, poděbradské, lysické, jevišovské a lestnické.

Autor: Johann Siebmacher – vereinzelt und bearbeitet/koloriert von Dorado – J. Siebmacher’s grosses und allgemeines Wappenbuch, IV. Band, 10. Abteilung; Der Mährische Adel; Verfasser: H. von Kadich, C. Blazek; Publikation: Nürnberg: Bauer & Raspe, S. 65, Tafel 51, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=46726610

Jiří z Poděbrad

Jiří z Poděbrad se narodil roku 1420 a zemřel v roce 1471. Byl synem Viktorína z Kunštátu a na Poděbradech. Jeho matka je neznámá.Uvažuje se o Anně z Vartenberka, ale proto neexistují žádné pramenné důkazy. Pocházel z poděbradské větve. Po smrti svého otce v roce 1427 jej nejprve vychovával strýc Boček III. z Kunštátu a po jeho smrti, někdy v letech 1429 – 1430, se novým poručníkem stal Heralt z Kunštátu z líšnické rodové větve. Jiří byl od mala vychováván v duchu husitských zásad. Velkého vzdělání se mu však nedostalo. Kaplan ho naučil číst a psát, ale na cizí jazyky nedošlo. Jízdě na koni a zacházet se zbraní ho naučil sám strýc. Mezi významné politické osobnosti však pronikl velmi rychle. 8. března 1440 byl ustanoven hejtmanem boleslavského landfrýdu. V roce 1444, po smrti Hynce Ptáčka z Pirkštejna, se stal vůdcem sjednocených východočeských landfrýdů. 27. dubna 1452 byl zvolen zemským sněmem za správce Českého království. Po smrti Ladislava Pohrobka 23. listopadu 1457 byl Jiří z Poděbrad dne 28. března 1458 zvolen českým králem. Od začátku své vlády se musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením. Byl považován za husitského kacíře, a odsuzovali jej také za jeho nízký původ. Byl osočován, že se panovnického trůnu zmocnil neprávem. 23. prosince 1466 byl římským papežem Pavlem II. z katolické církve exkomunikován. Byl průkopníkem myšlenky sjednocené Evropy, která však nenašla u ostatních panovníků pochopení. Svou politickou obratností si získal velký respekt. Uplatnil se také jako schopný válečník. Vynikal svými státnickými a organizačními schopnostmi. Jiří z Poděbrad byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Kunhuta ze Šternberka (1422 – 1449), dcera Smila Holického ze Šternberka. Z tohoto manželství se narodilo šest dětí, které se dožily dospělosti Boček, Viktorin, Barbora, Jindřich a dvojčata Kateřina a Zdeňka. Druhou ženou se stala Johana z Rožmitálu. Z tohoto svazku se narodil syn Jindřich mladší, zvaný Hynek a dcera Ludmila.

Boček z Poděbrad

Boček z Poděbrad se narodil 15. července 1442 a zemřel 28. září 1496. Byl prvorozeným synem Jiřího z Poděbrad a jeho první manželky Kunhuty ze Šternberka. Boček se narodil zřejmě s blíže neurčenou mentální poruchou. Pro tuto svou vadu nebyl povýšen do stavu říšských knížat a zůstal v panském stavu. A stejně tak mu zabránila v ženitbě. Stal se tak posledním členem panské poděbradské linie rodu Kunštátů. Žil na Liticích a patřil mu také Jičín a Veliš. Poslední léta svého života trávil u svého mladšího bratra Jindřicha v Kladsku, kde také 26. září 1496 zemřel. Pochován byl v kostele sv. Jiří a sv. Vojtěcha. V roce 1558 byly jeho ostatky přeneseny do knížecí hrobky ve farním kostele v Kladsku.

Jindřich I. starší z Minsterberka

Jindřich I. starší z Minsterberka se narodil 15. května 1448 a zemřel 24. června 1498. Byl třetím synem Jiřího z Poděbrad a jeho první manželky Kunhuty ze Šternberka. V roce 1462 byl povýšen do stavu říšských knížat. Byl kníže minsterberský a olešnický, hrabě kladský. Významný stavovský předák a diplomat Vladislava II. Jagellonského. Jeho otec král Jiří ho chtěl původně prosadit na pražský arcibiskupský stolec, v čemž mu ale zabránil papež Pavel II. Od mládí se stal předmětem otcovy dynastické politiky. 15. dubna 1455 jej zasnoubil s Jeronýmou, dcerou Mikuláše Uljakiho, vojvody sedmihradského a bána slavonského. Z tohoto sňatku však sešlo. 25. listopadu 1460 byl Jindřich zasnouben s braniborskou markraběnkou Uršulou (Voršilou), dcerou kurfiřta Albrechta řečeného Achilla. Sňatek se uskutečnil přes papežovy protesty 9. února 1467 v Chebu. Z manželství se narodilo pět synů Albrecht, Jiří, Jan, Karel I. a Ludvík a tři dcery Markéta, Magdalena a Zdena. Jindřich I.zemřel 4. června 1498 v Kladsku. Byl pohřben v kostele sv. Jiří a sv. Vojtěcha v hrobce, kterou sám založil. V roce 1558 byly jeho ostatky přeneseny do farního kostela v Kladsku.

Autor: MostEpic – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=129377443

Pernštejnové

Pernštejnové byli známý šlechtický rod pocházející z jihozápadní Moravy. Původně se nazývali páni z Medlova. První písemné zmínky o rodu pochází z roku 1208. Jejich prapředkem byl syn Gotharda z Medlova Štěpán, purkrabí hradu Děvičky na jižní Moravě a správce hradu Veveří, který se poprvé psal po hradě Pernštejně. Užití predikátu „z Pernštejna je poprvé doloženo v roce 1285 a poté v roce 1292. Konec 13. století se proto považuje za dobu přesídlení rodu do rodového sídla. Rodovým heslem Pernštejnů bylo „Kdo vytrvá, vítězí.“ Největšího rozmachu dosáhli v 16. století, kdy patřili k nejmocnějším rodům České koruny. Svým citlivým hospodařením a rozšiřováním pozemkových majetků se nakonec rod stal jedním ze tří nejbohatších v českých zemích. Náležela mu rozsáhlá panství jak na Moravě, tak i v Čechách. Ve východních Čechách významně ovlivnili tamní hospodářství i utváření krajiny, když zde založili soustavy rybníků a zavodňovacích struh. Pernštejnové se vyznačovali dlouhověkostí. Průměrně se dožívali sedmdesáti let. I přesto v roce 1631 vymřeli po meči a v roce 1646 po přeslici.

Zdroj erbové ilustrace: Wikimedia Commons

Vilém II. z Pernštejna

Vilém II. z Pernštejna se narodil kolem roku 1435 a zemřel 8. dubna 1521. Byl synem Jana II. z Pernštejna a Bohunky z Lomnice. Byl vynikajícím hospodářem, který přivedl rod na vrchol. Patřil k nejvýznamnějším českým magnátům a politikům konce 15. století a začátku 16. století. V letech 1475 – 1484 zastával úřad komorníka moravského zemského soudu, v letech 1483 – 1490 nejvyššího českého maršálka a v letech 1490 – 1514 nejvyššího královského hofmistra. Byl stoupencem Jiřího z Poděbrad a později podporoval ve sporu o český trůn proti uherskému králi také Vladislava Jagellonského. V roce 1472 byl však nucen v zájmu propuštění svého bratra Zikmunda z vězení přestoupit na stranu Matyáše Korvína. Později se stal i jeho vojevůdcem. Po uklidnění vztahů mezi Vladislav II. Jagellonským a Matyášem poskytoval českému králi značnou finanční podporu a vytvořil si tak příznivé majetkové aktivity. Nepochybně byl zakladatelem moci a slávy rodu. Vytvořil na svou dobu obrovské dominium v Čechách a na Moravě. Hodnota jeho panství šla do milionů zlatých, roční výnos činil desetitisíce zlatých. Pernštejnské panství tvořilo v podstatě knížecí enklávu v Českém království. Vilém byl geniálním finančníkem, ale také vynikajícím hospodářem. Na svých panstvích podporoval řemesla, živnosti a obchod, rozvíjel zemědělství a hornictví. Zakládal zvláště výnosné soustavy rybníků a zavodňovacích struh. Jen na pardubickém panství nechal vybudovat přes dvě stě rybníků. Byl ženatý s Johankou z Liblic, se kterou měl syny Jana IV., Vojtěcha a dceru Bohunku (1485 – 1549). Zemřel v osmdesáti pěti letech a byl pohřben v rodinné hrobce v Doubravníku.

Zdroj erbové ilustrace: Wikimedia Commons

Vojtěch z Pernštejna

Vojtěch z Pernštejna se narodil 4. dubna 1490 a zemřel 17. března 1534. Byl nejmladším synem Viléma II. z Pernštejna a jeho manželky Johanky z Liblic. Byl významným českým magnátem. Zastával úřad nejvyššího hofmistra Českého království, který mu bezprecedentně postoupil jeho otec, což vyvolalo nevoli části stavů. Král Vladislav II. Jagellonský však tuto výměnu schválil. Jako vynikající znalec zemského práva byl předsedou komorního soudu. V roce 1531 byl zvolen defenzorem stavů podobojí. Při dělení majetku získal rodové statky v Čechách a přesídlil do Pardubic. Stejně jako jeho otec, i Vojtěch, systematicky skupoval panství a rozšiřoval své dominium. Jeho majetek byl odhadnut na trojnásobek společného jmění jihočeských Rožmberků. Jako přítelem krále Ludvíka Jagellonského si získal jeho osobní důvěru. V roce 1526, kdy vymřela jagellonská dynastie, mu byla nabízena kandidatura na trůn. Vojtěch ale dal podporu bavorské straně. V roce 1507 se oženil s Markétou Kostkovou z Postupic (+1515). Z manželství se narodil syn Ludvík (po 1508 – 1526). Po smrti své první ženy se v roce 1516 znovu oženil s Johankou Zvířetickou z Vartenberka (+1536). Z tohoto manželství se narodili tři dcery Bohunka (1517 – 1550), Anna (asi 1521 – 1556) a Veronika (po 1525 – 1529). Zemřel náhle v roce 1534 a bez mužských potomků, neboť jeho syn zemřel již v roce 1526. Byl pochován v pernštejnské hrobce v kostele sv. Bartoloměje v Pardubicích. Jeho majetek zdědil bratr Jan IV. O Vojtěchově náhlém úmrtí se vyprávělo, že souvisí s případem „české čachtické paní“ Kateřiny z Komárova, kterou soudní tribunál pod Vojtěchovým předsednictvím odsoudil za týrání a sadistické vraždění poddaných k trestu smrti hladem. A protože Vojtěch přežil Kateřinu o pouhé dva dny, vynořily se spekulace, že jej vražedkyně „stáhla s sebou“ do hrobu.

Zdroj erbové ilustrace: Wikimedia Commons

Jan IV. z Pernštejna

Jan IV. z Pernštejna se narodil 14. listopadu 1487 a zemřel 8. září 1548. Byl nejstarším synem Viléma II. z Pernštejna a jeho manželky Johanky z Liblic. Byl moravským a českým šlechticem. V roce 1506 zastával úřad nejvyššího komorníka zemského soudu v Brně a krátce po tom moravského zemského hejtmana. Při dělení majetku získal moravské rodové statky. Po smrti svého bratra Vojtěcha zdědil i rodový majetek v Čechách. V letech 1528 – 1538 byl poručníkem těšínského knížete Václava III. Adama, kterého v roce 1525 zasnoubil se svou dcerou Marií. Podílel se významně na formování silné moravské zemské hotovosti proti Turkům, která však do bojů u Moháče nezasáhla. V roce 1537 půjčil panovníkovi značnou finanční částku a za to dostal do zástavy kladské hrabství i s mincovnou, které držel až do své smrti. Od roku 1540 razil nevládní stříbrné tolary a zlaté dukáty. Stal se nejbohatším magnátem v zemi. Byl také jednou z vůdčích osobností stavovské opozice a stál v čele novoutrakvistické šlechty, která se hlásila k luteránské reformaci. Okolo roku 1543 se stal mluvčím skupiny šlechty a duchovenstva, která usilovala o sjednocení nekatolíků v jednu zemskou církev. Ke konci života se dostal do finančních potíží, které byly způsobeny vysokou daňovou zátěží, ale také snahou finančně pomoci králi při obraně proti Turkům. Zemřel 8. září 1548 a byl pochován v Doubravníku v rodinné hrobce. Jan z Pernštejna byl třikrát ženatý. Jeho první ženou byla Anna Kostková z Postupic, se kterou měl čtyři dcery Markétu, Johanku, Kateřinu a Marii. Druhou manželkou se stala Hedvika ze Šelmberka. Z manželství se narodili tři synové Jaroslav, Vratislav II. a Vojtěch II a dcera Kateřina. Potřetí si vzal Magdolnu Székely de Ormosd. Toto manželství zůstalo bezdětné.

Zdroj erbové ilustrace: Wikimedia Commons

Jaroslav z Pernštejna

Jaroslav z Pernštejna se narodil 14. listopadu 1528 a zemřel 27. července 1560. Byl nejstarším synem Jana IV. z Pernštejna a Hedviky ze Šelmberku. Na dvoře zastával vysoké dvorní funkce. Byl štolbou a komořím Ferdinanda I. Při dělení majetku převzal české rodové majetky. Přestože byl velmi dobrý a zkušený finančník jeho dluhy na panstvích stále narůstaly. Mohl za to nákladný život na panovnickém dvoře, kde se často zdržoval kvůli svým povinnostem k panovníkovi. Právě z těchto důvodů ustanovil v roce 1550 na svém panství regentem Petra Hamzu ze Zábědovic. Svůj majetek však pro stále rostoucí dluhy postupně rozprodával. V roce 1556 byl nucen prodat i Pernštejn. Výnosy z pardubického panství však nestačily ani na pokrytí úroků. Jaroslav nakonec před dluhy utekl do Itálie. Svůj život dožil v Prostějově na panství svého bratra Vojtěcha, kde náhle 27. července 1560 zemřel. Jaroslav se oženil s Elisabeth Thurzó de Bethenfalva, ale jejich manželství zůstalo bez potomků. Prestiž Pernštejnů zachránil panovník, který se rozhodl převzít panství v hodnotě 400 000 kop míšenských grošů královskou komorou a zavázat se k úhradě Jaroslavových dluhů.

Zdroj erbové ilustrace: Wikimedia Commons

Česká komora

Česká komora byla zřízena v roce 1527 v Praze. Její plný název byl rada komory královské. Jejím zřizovatelem byl Ferdinand I. Jeho snahou bylo vytvoření nezávislého úřadu, který by nemohli ovlivnit především stavové, a také chtěl mít pod kontrolou správu královských financí. Tento byrokratický úřad obsazoval král placenými úředníky, kteří se zodpovídali pouze jemu. Původně v jejím čele stál nejvyšší nebo starší rada a s ním čtyři placení radové. Působnost komory se vztahovala na celou českou korunu. Česká komora byla zrušena v roce 1745 za vlády Marie Terezie.

Autor: Samhanin – Vlastní dílo, source: File:Coat of Arms of the Crown of Bohemia.png, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=56940658

ZAJÍMAVOSTI

Kostel sv. Jana

Kostel sv. Jana autor: Pavel Hrdlička (Czech Wikipedia user Packa)

Kostel stojí na místě, kde ve 12. – 13. století stála cerekev, která sloužila k církevním obřadům. Nařízením Přemysla Otakara II. z roku 1256 plebáni, kteří zde sloužili mše,měli za úkol, starat se také o vzdělání dětí. V roce 1350 zde již stál dřevěný kostel o rozměrech 6 x 10 m s apsidou pro hlavní oltář. Neměl však věž ani zvonici. V této době náležel k hradeckému děkanátu. V druhé polovině 15. století, kdy Albrechtice vlastnili páni z Poděbrad, dochází k obnově kostela, zničeného za husitských válek. Opětovně byl zbudován ze dřeva. Za držení Viléma z Perštejna je v letech 1498 – 1500 postavena zvonice, na kterou byl roku 1500 zavěšen první zvon o průměru 78 cm. Druhý zvon o průměru 108 cm dostaly Albrechtice od Viléma z Pernštejna v roce 1508. V roce 1582 dostal kostel třetí zvon a v roce 1588 čtvrtý. V roce 1797 byl kostel opět opravován. V té době patřila ke kostelu zvonice se čtyřmi zvony a fara bez faráře. Kostel sv. Jana stojí dodnes.

Úryvek z Dalimilovy kroniky (Překlad textu v novočeském přepise V. Flajšhanse)

Měšťané do měst mnoho Němců pustili,

s nimiž měšťané zemanům mnoho zlého činili.

Poplenivše je vypálili,

Zajíma vše je, duši z nich vypudili.

Sami páni jali se vaditi,

to počalo zemi nejvíce škoditi.

Znovu se jali mířit,

proti Němcům výpravy činiti.

Časté boje s Němci mívali

a mnoho jich na Němcích získávali.

Okolo Prahy pan Ctibor Lipnický,

okolo svých statků Jaroslav Jablonský,

v Albrechticzích Mutyně Skuhrovský,

u Hořiněvsi Mutyně Vřešťovský,

Tas Wiesenburský, Beltram s troubou Zebínský,

pan Hynek, slovutný rytíř, vojensky

s cizozemci se srazili,

tu jich velmi mnoho zbili.

Pan Hynek z Dubé také rány dával,

od jeho rázů jako hrom hřímal.

Pověst o založení Albrechtic

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Napočátku našeho tisíciletí náležely k majetku krále lesy táhnoucí se od Hradce po Holice a od Kutné Hory po Orlici.

Již od 9. století se počaly k Orlici stěhovat nové rodiny a vytvářely stálá obydlí. Proto správce panství vyslal své tři syny Albrechta, Petra a Štěpána, aby zde založili nová sídla a pojmenovali je po sobě. Synové měli ulehčenou práci tím, že našli již fungující osady a stačilo je pouze pojmenovat je po sobě a převzít pod své vedení. Albrecht založil Albrechtice, Štěpán Štěpánovsko a Petr Petrovice (Malé při Orlici). Tyto vesnice jsou dodnes na svých původních místech a mají za sebou bohatou tisíciletou tradici. (Pověsti a příběhy Rychnovska, Dr. J. Juza)