Obec Arnultovice se nachází v Královéhradeckém kraji asi 1 km od města Hostinného směrem na Jánské Lázně. V současné době je částí Rudníku v okrese Trutnov. V roce 2001 zde žilo 302 obyvatel a v roce 2009 zde bylo evidováno 111 adres. Arnultovice je také název katastrálního území o rozloze 5, 75 km².

V prvních desetiletích 13. století probíhal kolonizační proces horního toku Labe. V první vlně kolonizace osadilo území v okolí Hostinného ryze domácí obyvatelstvo. V polovině 13. století pak dochází k tzv. dosídlení kraje německým obyvatelstvem, a jsou také zakládána nová města. Panovník pověřoval zakládáním měst tzv. lokátory. V této době bylo na rovině při soutoku Labe a potoka Čistá založeno i Hostinné. Prvními majiteli panství Hostinné byli čeští králové.

Z 10. ledna 1316 pochází listina, kdy král Jan Lucemburský zastavil město Hostinné s vesnicemi k němu patřícími Půtovi z Turgova. Společně s ním byl vlastníkem i jeho syn Jan z Turgova. V roce 1359 král Karel IV. zástavu pánům z Turgova odebral a převedl ji na Magdeburského purkrabího Purkarta.

Kolem roku 1375 přešlo Hostinné do majetku Bolka, vévody opolského. Od roku 1383 opět patřilo pánům z Turgova. V letech 1383 – 1388 vlastnil panství opět Henslin (Jan) z Turgova se svým bratrem Půtou a v letech 1388 – 1400 pak společně se svým synem Vilémem z Turgova. Krátce po roce 1400 se vlastníky panství stávají páni z Redernu. V roce 1414 jej držel Jindřich z Redernu, v roce 1415 pak Trystram z Redernu, který jej prodal Hynkovi Krušinovi z Lichtenburka.

Ten dal panství do správy v roce 1417 svému mladšímu bratrovi Janu Krušinovi, který je vlastnil až do své smrti v roce 1434, kdy se vrátilo opět do vlastnictví Hynka. Po Hynkově smrti v 1454 zdědil panství jeho syn z prvního manželství Vilém, který jej ještě téhož roku prodal své nevlastní matce Anně z Koldic. Po její smrti v roce 1467 zdědily majetek její dcery Saloména, Anna, Eufémie, Kateřina a Regina, které jej prodaly v tom samém roce bratrům Oldřichovi a Janovi Zajícům z Házmburka a z Kosti.

Po smrti Oldřicha vlastnil panství do roku 1474 pouze Jan. V roce 1474 je koupil Aleš ze Šanova. V roce 1493 zdědili majetek Alešovi synové z druhého manželství Jan a Václav. Bratři si dědictví rozdělili. Jan svůj díl prodal v roce 1512 Hynku Špetlemu z Janovic a Václav v roce 1518 Janu Tetaurovi z Tetova.

V roce 1519 se panství zase spojilo, protože oba majitelé jej prodali Janu z Vartenberka. V roce 1521 převedl Jan z Vartenberka majetek na svého švagra Zdeňka z Valdštejna. Společně s koupí města Hostinného získal Zdeněk i okolní vesnice Rudník, Čistou, Prosečné, Javorník, Arnultovice, Lánov se dvěma mlýny a Olešnici. Když v roce 1525 zemřel, spravovala panství do své smrti v roce 1536 jeho manželka Voršila, rozená z Vartenberka, která se zároveň ujala poručnictví nezletilých dětí.

V roce 1536 se majetek rozdělil mezi její syny Jana, Zdeňka a Jiřího. Jan svůj podíl za úplatu nechal svému bratru Jiřímu. V roce 1552 odprodal Zdeněk svůj podíl paní Kateřině Slavatové z Chlumu, manželce bratra Jiřího z Valdštejna, která tento podíl v roce 1560 převedla na svého manžela Jiřího, který jej držel do roku 1584. Po jeho smrti panství rozdělili jeho synové Hanibal a Jan Kryštof.

Poté vlastnil panství Albrecht z Valdštejna, který jej připojil k frýdlantskému vévodství. V roce 1635 se majitelem hostinnského panství stal Vilém Lamboy z Desseneru. Po jeho smrti panství spravovala vdova Sibylla, rozená z Bemelbergu a Hochemburgu. V roce 1664 se správy ujal syn Jan Lambert Antonín, který však zemřel již v roce 1669 ve věku necelých dvaceti pěti let. Jeho syn Jan Maxmilián zemřel v roce 1683 ve svých třinácti letech. Vdova po Janu Lambertovi Antonínovi Anna Františka z Martinic se v roce 1669 znovu provdala za Václava Oktaviána Kinského a panství tak přešlo do majetku rodu Kinských z Chlumce, kteří jej vlastnili do roku 1703, kdy jej získali Morzinové.

Prvním byl hrabě Maxmilián Morzina. Po jeho smrti přešlo panství na jeho bratra Václava Morzinu, který jej vlastnil až do roku 1714. V letech 1714 – 1719 držel panství hrabě Ignác Josef Morzina. V roce 1719 jej koupil hrabě František Josef Šlik. Po jeho smrti v roce 1740 držela panství jeho manželka Anna Josefa Šliková, rozená Krakovská z Kolovrat, která je vlastnila až do roku 1750. Poté se zde vystřídalo hned několik vlastníků. V letech 1750 – 1758 jej držel hrabě Maxmilián Josef z Lamberka a Orteneka.

Po dobu jeho nezletilosti panství spravoval hrabě Karel Schaffgotsch. V roce 1758 panství přešlo do vlastnictví hraběnky Marie Anny Schaffgotschové, která jej v roce 1765 prodala hraběti Josefu Bolzovi staršímu z Kosmonos. Po jeho smrti v roce 1782 zdědil panství jeho syn Josef Bolza mladší, který byl v té době ještě nezletilý a panství spravoval jako jeho poručník hrabě Clary.

Okolo roku 1790 koupil Arnultovice Jan František Thér ze Silbersteinu, který je připojil ke svým panstvím Rudník, Vlčice a Javorník. Po něm tyto majetky zdědil v roce 1815 jeho syn Josef Karel Thér ze Silbersteinu, který prodal velkostatek Heřmanovy Sejfy, jak se dříve nazýval Rudník, Friedrichu Wihardovi z Libavy ve Slezsku. Ten jej však držel pouze krátce, protože v roce 1877 zemřel. Po něm zdědil velkostatek jeho mladší bratr Franz Wihard, který je v roce 1880 prodal Františku Klugemu. Rodina Kluge je držela až do roku 1945. Po Mnichovské dohodě v roce 1938 byly Heřmanovy Sejfy připojeny k Německé říši a až do roku 1945 patřil do okresu Hohenelbe. V důsledku vyhnání německého obyvatelstva po druhé světové válce zde velmi klesl počet obyvatel. V roce 1946 byl k Heřmanovým Sejfům připojen Bolkov. 16. února 1952 byly Heřmanovy Sejfy přejmenovány na Rudník. Dnes se obec skládá z kdysi samostatných vsí: Arnultovice, Bolkov a Javorník.

Zámek

Zámek Arnultovice – Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Zámek Arnultovice dal postavit ve třicátých letech 19. století Josef Karel Theere ze Silbersteinu. Dnes je znám spíše pod jménem Rudník. Zámek leží v severní části Arnultovic, u silnice spojující města Hostinné a Svobodu nad Úpou. V roce 1858 za Adolfa Theera ze Silberšteinu byl podle plánu stavitele Václava Tschöpa z Hostinného přestavěn v novogotickém slohu. Po rodu Theerů ze Silberšteinu přešel zámek do vlastnictví továrníka Friedricha Wiharta. V roce 1877 jej dědí jeho bratr Franz Wihard, který jej prodal velkopodnikateli Františku Klugemu. Po válce byl zámek znárodněn a byly zde vybudovány byty pro zaměstnance národního podniku Texlen. V devadesátých letech 20. století byl zámek ve velmi špatném stavu. V této době jej koupil soukromý vlastník, který jej postupně opravil. Dnes zámek slouží jako luxusní penzion.

Pseudogotický zámek je také nazýván „Malá Hluboká“ nebo „Podkonošská Hluboká“. Jedná se o dvoukřídlou, dvoupatrovou stavbu obráceného L, s třípatrovou věží s cimbuřím a štítem. Přízemní prostory jsou klenuté, většinou valenými klenbami s výsečemi. Do patra vedou dvě ozdobná schodiště. Ve druhém patře západního křídla na konci je umístěn rytířský sál. Okna jsou hrotitá, na konci severního křídla je patrový balkon s romantickým cimbuřím.

Páni z Turgova

Páni z Turgova byl šlechtický rod původem z Míšeňska. Jejich rodovým hradem byl sasko-anhaltský hrad v městě Torgau.

Jednoduchý heraldický štít se stříbrným (bílým) polem, přes který je položen šikmý pruh (břevno kosmé) složený ze střídajících se červených a stříbrných polí. Kompozice odpovídá starší, strohé heraldice s důrazem na jasnou barevnost a čitelnost znaku.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Půta I. z Turgova

Půta I. z Turgova byl budyšínský landfojt. Do Čech přišel pravděpodobně s Janem Lucemburským. Půta sloužil Janu Lucemburskému jako leník se čtyřiceti ozbrojenci a svými tvrzemi Hradiště, dnes Choustníkovo, a Hostinné. Za to dostal po smrti Jana z Vartenberka od krále v roce 1316 do zástavy městečko Dvůr Králové s many a část Turnova. Půta měl dva syny Jana a Půtu.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Půta II. z Turgova

Půta II. z Turgova byl synem Půty I. z Turgova. Stejně jako jeho otec byl věrným služebníkem Lucemburků. První zmínka o něm pochází z roku 1356. V letech 1388 – 1394 zastával úřad soudce zemského soudu.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Jan z Turgova

Jan z Turgova byl synem Půty I. z Turgova. Společně s bratrem Půtou II. zasedal u zemského soudu. Měl syna Viléma. V roce 1354 založil oltář sv. Kříže v hostinském farním kostele.

Vilém z Turgova byl synem Jana z Turgova. Byl ženatý s Anežkou z Vízmburku.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Z Hardeka Magdeburští purkrabí

Z Hardeka Magdeburští purkrabí nebo také z Hardeggu je starý rakouský hraběcí rod, který vlastnil majetek v Čechách i na Moravě. Jméno rodu pochází od hradu a městečka Hardeggu, ležícího u rakouských hranic s Moravou, západně od Znojma. Příslušníci rodu používali stejně často, možná i častěji, znak svého úřadu magdeburských purkrabí.

Autor: Neznámý – ebay.de, Volné dílo,

Purkart z Hardeka magdeburský purkrabí

Purkart z Hardeka magdeburský purkrabí byl vážený muž a blízký rádce Karla IV. Zastával úřad královského hofmistra. Krále doprovázel na všech jeho cestách a jako svědek se účastnil všech důležitých králových jednání. Zemřel mezi lety 1374 – 1377.

Autor: Neznámý – ebay.de, Volné dílo,

Boleslav III. Opolský

Boleslav III. Opolský se narodil kolem roku 1330 a zemřel v roce 1382. Byl synem opolského knížete Boleslava II. a jeho ženy Alžběty Svídnické. Po otcově smrti v roce 1356 vládl v Opolském vévodství společně se svým starším bratrem Vladislavem, který na něj měl velký vliv. Nezávislým knížetem se stal v roce 1370, kdy po svém strýci Albertovi zdědil knížectví Strzelce. Většinu života působil u císařského dvora Karla IV. V roce 1355 se zúčastnil císařské korunovace v Římě a v roce 1365 lucemburské cesty do Avignonu. V roce 1377 byl společně s Ludvíkem Wegierským a Vladislavem Opolským účastníkem ozbrojené výpravy do Belzu. Oženil se s Annou neznámého jména, se kterou měl čtyři syny, Jana, Bolka IV., Henryka a Bernarda a dceru Annu. Je pochován v kapli sv. Anny ve františkánském kostele sv. Trojice v Opoli.

Autor: Theodor Blätterbauer – Hermann Luchs (Hrsg.): Schlesische Fürstenbilder des Mittelalters. Verlag v. Eduard Trewendt Breslau 1872, Volné dílo,

Páni z Redernu

Páni z Redernu původně také Rederové z Rederu byli severoněmecký rytířský rod. Od 12. století vlastnili majetky ve Slezsku. Další rodové državy měli v Braniborsku, Anhlatsku a Horní Lužici. Jejich rodovým hradem se stal Ruppersdorf blízko Vratislavi. V roce 1558 získali frýdlantské panství, které museli po bitvě na Bílé hoře opustit a uchýlit se do exilu.

Autor: Teoretik – Vlastní dílo, CC0,

Jindřich z Redernu

Trystram z Redernu se narodil v roce 1402 a zemřel roku 1440. Byl synem Jana z Redernu .

Autor: Teoretik – Vlastní dílo, CC0,

Krušinové z Lichtenburka

Krušinové z Lichtenburka byli jednou z větví českého panského rodu Lichtenburků. Jejím zakladatelem byl na počátku 14. století Hynek Krušina I. z Lichtenburka, syn Jindřicha z Lichtenburka a jeho první ženy Domaslavy ze Strakonic. Větev vymřela v 16. století smrtí Jana Bernarta.

Autor: Vlastní tvorba založená na: Lichtenburg-Scheibler414ps (cropped).jpg, CC BY-SA 4.0,

Hynek IV. Krušina z Lichtenburka

Hynek IV. Krušina z Lichtenburka sepravděpodobně narodil někdy mezi lety 1390 – 1395, což vyplývá ze zpráv, které o něm máme. V roce 1408 přebírá majetky po svém zemřelém otci, lze tedy předpokládat, že mu v té době bylo minimálně patnáct let. V roce 1409 zasedal jako jeden člen soudní rady, k čemuž musel být plnoletý. Zemřel v roce 1454. Byl synem Jana Krušiny IV. z Lichtenburka. První písemná zmínka o Hynkovi pochází z roku 1408, kdy nechal spolu se svou matkou v hradní kapli na Opočně zřídit dvojí obročí za spásu duše svého otce. V té době se jeho opatrovníky stali páni z Kunštátu a Poděbrad a Čeněk z Vartenberka, kteří utvářeli jeho politickou orientaci. Hynek získával své bojové zkušenosti v loupeživých bitvách, kterých se účastnil z pocitu příkoří za odejmutí Albrechtic. Na protest také odstoupil z funkce přísedícího. Hynek se stejně jako jeho otec stal nejvyšším purkrabím. Když však přijal hejtmanskou hodnost, funkci purkrabího na protest složil a odešel z Prahy do ústraní. Pražané na něj i přesto nezapomněli a symbolicky mu darovali rodový hrad, který nosil v predikátu, Lichnici. V roce 1421 uchránili spolu s Čeňkem z Vartemberka po vpádu slezských knížat do Čech slezská vojska před sedláky a nechali je beztrestně odejít. V letech 1423 – 1424 musel čelit útokům Jana Žižky na své hrady. Hynek se netajil antipatií, kterou měl k radikalismu a sám podporoval konservativní kališnickou stranu. Později se postavil na stranu Zikmunda Lucemburského. V letech 1427 – 1434 vysílal své posly se zprávami o pohybech husitských vojsk do katolické Lužice. Po bitvě u Lipan byl králem Zikmundem odměněn. Po Zikmundově smrti v roce 1437 podporoval jeho zetě Albrechta Habsburského, který ho učinil správcem země. Po ovdovění Anny z Koldic se chopil příležitosti a po únosu Anniny dcery ji pomohl zachránit a zároveň Annu požádal o ruku. Tak se mu dostalo do držení Kladsko a Minsternbersko. Nebylo to však zadarmo. Po Půtovi zůstaly ohromné dluhy, které se Hynek zavázal splácet. Hynek Krušina byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Anna z Házburka, se kterou měl syna Viléma. Podruhé se oženil s Annou z Koldic. Z manželství se narodily dcery Eufémie a Regina. Hynek Krušina byl výborný organizátor, rázný a energický velitel a nechyběl mu ani dostatečný strategický rozhled, díky kterému mohl velet i velkým vojenským celkům.

Autor: Vlastní tvorba založená na: Lichtenburg-Scheibler414ps (cropped).jpg, CC BY-SA 4.0,

Jan Krušina V. z Lichtenburka

Jan Krušina V. z Lichtenburka byl nejmladším synem Jana Krušiny IV. z Lichtenburka. Sezením byl na Hostinném, které dostal jako odškodnění za ztrátu Opočna, které měl zdědit po svém otci, ale jeho bratr Hynek je z finančních důvodů v roce 1415 musel prodat. Stejně jako jeho bratr Hynek i on stál na straně kalicha. V roce 1419 byl sice jedním z šlechticů, kteří neodpověděli na pražské volání o pomoc proti Zikmundovi. V roce 1420 se však již účastnil bitvy u Vyšehradu. Na jaře 1421 se společně s bratrem Hynkem zúčastnil na tažení do východních Čech a nechyběl ani na Čáslavském sněmu. V roce 1423 však zase podporuje panskou jednotu proti Žižkovi. Později ale zase přešel na stranu husitskou, kde zůstal i po Hynkově návratu ke katolíkům. Jan zemřel v roce 1434, kdy byl při roztržce s broumovským měšťanem zabit. Bylo mu třicet pět let.

Autor: Vlastní tvorba založená na: Lichtenburg-Scheibler414ps (cropped).jpg, CC BY-SA 4.0,

Vilém Krušina z Lichtenburka

Vilém Krušina z Lichtenburka byl synem Hynka IV. Krušiny a jeho první manželky Anny z Házburka. Měl syna Haymana. Zemřel v roce 1486.

Autor: Vlastní tvorba založená na: Lichtenburg-Scheibler414ps (cropped).jpg, CC BY-SA 4.0,

Anna z Koldic

Anna z Koldic zemřela v roce 1467. Byla dcerou Alberta z Koldic a jeho ženy Anny von Seid. V roce 1396 se vdala za Půtu III. z Častolovic. Po jeho smrti se svými třemi dcerami ocitla ve velmi svízelné situaci. Samotná šlechtična bez mužských potomků, která neměla žádné zkušenosti se správou panství, nemohla spravovat tak ohromný majetek a dluhy, který ji manžel zanechal. I přes velké dluhy se o majetek zajímalo několik majetných šlechticů, pro které bylo panství lákavým obchodem. Po pěti letech sporů uspěl Hynek Krušina z Lichtenburka. Jednání o prodeji byla urychlena únosem její nejstarší dcery Anny. 6. září 1440 koupil Hynek zadlužené panství a zároveň pomohl osvobodit unesenou dceru. 29. září 1440 se Anna z Koldic za Hynka provdala. Z prvního manželství s Půtou III. měla Anna dcery Annu, Saloménu a Kateřinu a z manželství s Hynkem pak ještě dvě Eufémii a Reginu.

Autor: Johann Siebmacher – vereinzelt und bearbeitet von Dorado – George Adalbert von Mülverstedt, J. Siebmacher’s grosses und allgemeines Wappenbuch, VI. Band, 12. Abteilung; Abgestorbener Adel der Saechsischen Herzogtümer; Nürnberg: Bauer & Raspe, 1907, S. 74, Tafel 57, Volné dílo,

Anna z Častolovic

Anna z Častolovic byla dcerou Půty III. z Častolovic a jeho manželky Anny z Koldic. V roce 1440 byla unesena Zikmundem z Reichenau, který se s ní chtěl oženit, aby získal část majetku po jejím otci Půtovi III. z Častolovic. Po svém osvobození se v roce 1446 provdala za Oldřicha Zajíce z Hazmburka.

Autor: Vojtěch Král z Dobré Vody – Public domain – Kramerius Digital Libraryː

Kateřina z Častolovic

Kateřina z Častolovic byla dcerou Půty III. z Častolovic a jeho manželky Anny z Koldic. Byla dvakrát vdaná. Po prvé se v roce 1441 nebo 1442 provdala za Heralta II. z Líšnice, člena šlechtického rodu Kunštátů, po druhé pak v roce 1447 za Jana Zajíce z Hazmburka. Zemřela kolem roku 1461.

Autor: Vojtěch Král z Dobré Vody – Public domain – Kramerius Digital Libraryː

Saloména z Častolovic

Saloména z Častolovic byla dcerou Půty III. z Častolovic a jeho manželky Anny z Koldic. V roce 1442 se provdala za Wilhema Przemyšlidského, vévodu z Opavy. Zemřela v roce 1489.

Autor: Vojtěch Král z Dobré Vody – Public domain – Kramerius Digital Libraryː

Eufémie Krušinová z Lichtenburka byla dcerou Hynka IV. Krušiny z Lichtenburka a jeho druhé ženy Anny z Koldic.

Regina Krušinová z Lichtenburka byla dcerou Hynka IV. Krušiny z Lichtenburka a jeho druhé ženy Anny z Koldic.

Autor: Vlastní tvorba založená na: Lichtenburg-Scheibler414ps (cropped).jpg, CC BY-SA 4.0,

Zajícové z Hazmburka a Kosti

Zajícové z Hazmburka a Kosti byli šlechtický rod, který hlavně ve 14. a 15. století zastával významnou úlohu. Pocházeli z rozrodu Buziců. Jejich předkem byl Jetříšek z Buzic, který zemřel v roce 1110. Ve 14. století se jejich hlavním sídlem stal hrad Hazmburk, podle kterého přijali svůj přídomek z Hazmburka. Jako první předek Zajíců je uváděn Oldřich Zaječek, který zemřel v roce 1232, a jehož potomci se již psali jako Zajícové.

Autor: Mikulaš Claudian – Ilustrace 1. mapy Čech [1], lehce zpracováno, Volné dílo,

Oldřich Zajíc z Hazmburka a Kosti

Oldřich Zajíc z Hazmburka a Kosti byl synem Mikuláše Zajíce z Hazmburka a Kosti a jeho ženy Škunky, rozené z Kunštátu. Za vlády Vladislava Jagellonského zastával úřad zemského správce pro kraj Boleslavský a Hradecký. Oženil se s Annou z Častolovic. Manželství však zůstalo bezdětné. Zemřel 9. září 1474.

Autor: Mikulaš Claudian – Ilustrace 1. mapy Čech [1], lehce zpracováno, Volné dílo,

Jan Zajíc z Hazmburka a Kosti

Jan Zajíc z Hazmburka a Kosti se narodil v roce 1443 a zemřel roku 1495. Byl synem Mikuláše Zajíce z Hazmburka a Kosti a jeho ženy Škunky, rozené z Kunštátu. Po Oldřichově smrti, kterým byl jeho bratrem, se stal jedním z nejbohatších českých pánů, protože zdědil i Oldřichův majetek. Zastával úřad nejvyššího dvorského sudího. Zpočátku stál na straně Jiřího z Poděbrad, kterého volil za správce, ale později se přidal k Zelenohorské jednotě. 17. dubna 1409 v Olomouci volil spolu s ostatními protikrále Matyáše Uherského. Ten jej jmenoval nejvyšším kancléřem Království českého. Za vlády Vladislava Jagellonského se přiklonil na jeho stranu a zastával úřad zemského správce pro kraj Žatecký a Litoměřický. Jan byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Kateřina z Častolovic a druhou pak Anna, dcera Václava, knížete Opavského v Hlubčicích.

Autor: Mikulaš Claudian – Ilustrace 1. mapy Čech [1], lehce zpracováno, Volné dílo,

Šanovcové ze Šanova

Šanovcové ze Šanova je stará vladycká rodina, která přijala svůj přídomek po Šanovu u Rakovníka. V první polovině 15. století se rozdělili na dvě větve. Zakladatelem první větve byl Aleš ze Šanova, který se vystěhoval do severovýchodních Čech, kde získal Lomnici nad Popelkou. V 16. století tato větev vymřela. Druhá větev se nazývala Vikartové ze Šanova a usadila se na Plzeňsku. Vymřela v polovině 17. století.

Rodový erb se štítem vodorovně děleným zlatým a černým polem. Nad štítem je turnajská přilba s točenicí, z níž vyrůstá klenot tvořený svazkem pštrosích per v barvách zlaté a černé. Přikryvadla jsou bohatě rozvinutá, v heraldických barvách zlata a černi.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Aleš ze Šanova byl ženatý se Škonkou, která zdědila Lomnici nad Popelkou. Z manželství se narodili synové Václav, Jan a Petr. Zemřel v roce 1494.

Jan ze Šanova byl synem Aleše ze Šanova a jeho ženy Škonky.

Václav ze Šanova byl synem Aleše ze Šanova a jeho ženy Škonky.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Špetlové z Janovic

Špetlové z Janovic byli původně český šlechtický rod. První zmínky o něm pocházejí z 15. století. V roce 1504 byl rod povýšen do panského stavu. Drželi Bezděz, Náchod, Skály. V 17. století rod vymřel.

Heraldický erb s černou orlicí ve stříbrném (bílém) hrotitém štítě. Nad štítem turnajská přilba s korunou, z níž vyrůstá klenot v podobě černé orlice s rozepjatými křídly. Přikryvadla bohatě rozvinutá po obou stranách přilby. Provedení v černobílém rytinovém stylu.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Hynek Špetle z Janovic

Hynek Špetle z Janovic byl synem Jana mladšího Špetle z Prudic a Žlebů a jeho manželky Anežky, rozené z Janovic. Po smrti svého otce v roce 1532 zdědil panství Náchod. V roce 1518 držel Hostinné, a v roce 1528 měl v zástavě skalské a adršpašské panství.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Tetourové z Tetova

Tetourové z Tetova byli starý šlechtický rod, který měl zprvu jen malý majetek. O povznesení rodu se postaral Vilém Tetour z Tetova, který také rozmnožil majetek rodu. V roce 1306 byl v Čechách přijat do panského stavu. Koncem 14. století přišel i na Moravu, kde získali významné majetky. V roce 1549 byl rod povýšen do panského stavu i v Markrabství moravském. V 17. století mnoho příslušníků rodu emigrovalo kvůli své protestantské víře. Moravská i česká větev vymřela koncem 16. století. V 19. století žili členové rodu Tetourů v Prusku a Sasku jako svobodní páni a považovali se za starou českou šlechtu. Až do roku 1549 byl jejich erb nápadně podobný erbu Vchynských, jen měl opačné barvy. Díky tomu se česká větev Tetourů nechala zlákat Radslavem Vchynským k padělání dokumentů a snaze prokázat společný původ, který chtěl využít tísnivé finanční situace Tetourů a za mírný poplatek se chtěl přes tento rod dostat k panskému stavu.

Autor: VitVit – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Jan Tetour z Tetova

Jan Tetour z Tetova byl synem Viléma Tetoura z Tetova a jeho první manželky Markéty, rozené z Háje, dcery France Háje. V době otcovi smrti byl ještě nezletilý. V roce 1510, kdy došlo k dělení zděděného majetku mezi bratry, si ponechal pouze peníze. V letech 1519 – 1520 sloužil jako voják v Polsku. Byl ženatý s Kordulí ze Sloupna, se kterou měl syny Lva a Jindřicha. Zemřel někdy v letech 1539 – 1541.

Autor: VitVit – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

z Vartenberka

Vartenberkové patřili ve 14. století k nejmocnějším severočeským feudálům. Pocházeli z rozrodu Markvarticů, které tak nazval jako první František Palacký ve svých Dějinách národu českého, a to podle nejstaršího v pramenech bezpečně doloženého příslušníka rodu komorníka Markvarta v roce 1159. Zakladatelem rodu Vartenberků byl syn Markvarta III. Beneš, který byl od roku 1283 nejvyšším číšníkem a králův komorník, který se od roku 1281 psal z Vartenberka. Rod z Vartenberka se rozdělil do pěti větví: Veselskou, Děčínskou, Vartenberskou, Kumburskou a Kosteckou.

Autor: Siebmacher – Friedrich Bernau: „Studien zur Spezialgeschichte und Heimatkunde des deutschen Sprachgebietes in Böhmen un Mähren“, J. G. Calve’sche Hof- und Universitätsbuchhandlung, Prag 1903, S. 21/T. 4, Volné dílo,

Jan z Vartenberka

Jan z Vartenberka se narodil v roce 1480 a zemřel roku 1543. Byl synem Kryštofa Děčínské z Vartenberka a jeho manželky Aleny z Vartenberka, rozené z Čečelic. Zastával úřad vrchního zemského hofmistra.

Valdštejnové

Valdštejnové německy Waldstein nebo též Wallenstein jsou starý český šlechtický rod, který pochází z rozrodu Markvarticů. Nejstarším známým předkem je Markvart z Waldšteina, který byl komořím krále Vladislava II., první zmínka o něm pochází již z roku 1159. Rod se rozštěpil do mnoha větví. V roce 1628 byli Valdštejnové povýšeni do říšského a českého hraběcího stavu. Hlavní sídla rodu v Čechách byla Třebíč, Zátiší, Mnichovo Hradiště, Duchcov, Kozel a Doksy.

Autor: Bastian, CC BY 3.0,

Zdeněk z Valdštejna

Zdeněk z Valdštejna byl synem Jana z Valdštejna, majitele panství a města Hořice. Byl iniciátorem vydání třísvazkového knižního souboru pod názvem „Kniehy, jenž slovú Hodinář“, které sloužily jako pomůcka při konání bohoslužeb. Byl přesvědčený luterán. Oženil se s Voršilou z Vartenberka, se kterou měl pět dětí: syny Jiřího, Jana a Zdeňka a dvě dcery Annu a Helenu. Zemřel v roce 1525 a byl pochován v děkanském kostele v Hostinném.

Autor: Bastian, CC BY 3.0,

Voršila z Valdštejna, rozená Vartenberková

Voršila z Valdštejna, rozená Vartenberková byla dcerou Kryštofa Děčínské z Vartenberka a jeho manželky Aleny z Vartenberka, rozené z Čečelic. Provdala se za Zdeňka z Valdštejna, se kterým měla pět dětí: syny Jiřího, Jana a Zdeňka a dvě dcery Annu a Helenu. Zemřela v roce 1536 a byla pohřbena v kryptě kostela v Hostinném vedle svého muže Zdeňka.

Autor: Bastian, CC BY 3.0,

Jiří z Valdštejna

Jiří z Valdštejna se narodil v roce 1519 a zemřel v roce 1584. Byl synem Zdeňka z Valdštejna a jeho ženy Voršily z Valdštejna, rozené z Vartenberka. Jako dobrý a šetrný hospodář vybudoval za svého života rozsáhlé panství se dvěma hlavními městy Hostinným a Miletínkem. Jako přísedící panského stavu u soudní komory se v letech 1569, 1571 a 1575 účastnil zasedání pražského zemského soudu. Zastával také úřad krajského hejtmana. Jiří byl třikrát ženatý. Poprvé se oženil s Kateřinou Slavatovou z Chlumu a Košumberka, se kterou měl jedenáct dětí. Druhou manželkou se stala Eliška ze Žerotína. Z tohoto manželství se narodila dcera. Třetí manželství uzavřel se Marií Magdalenou Lobkovicovou, která mu porodila pět synů: Jindřicha, Hanibala, Jana Kryštofa, Bartoloměje a Wolfganga. Zemřel 17. května 1584 ve svých šedesáti pěti letech. Byl pohřben v kryptě kostela v Hostinném vedle svých rodičů.

Autor: Bastian, CC BY 3.0,

Zdeněk z Valdštejna byl synem Zdeňka z Valdštejna a jeho ženy Voršily z Valdštejna, rozené z Vartenberka.

Jan z Valdštejna byl synem Zdeňka z Valdštejna a jeho ženy Voršily z Valdštejna, rozené z Vartenberka.

Autor: Bastian, CC BY 3.0,

Hanibal z Valdštejna

Hanibal z Valdštejna se narodil v roce 1576 a zemřel roku 1622. Byl synem Jiřího z Valdštejna a jeho třetí manželky Marie Magdalény Lobkovicové. Získal titul rady českého krále. Od roku 1607 zastával úřad krajského hejtmana v Hradci Králové. Vykonával také úřad nejvyššího mincmistra království českého v Kutné Hoře. Napsal dílo s názvem „Rodopis r. 1607 sepsán vznešeným a urozeným D. D. Hanibalem L. B. Z Valdštejna na novém sídle Heřmanovy Sejfy a Hostinném, hejtmanem kraje hradeckého“, které se zabývalo rodokmenem Valdštejnů. V období stavovského povstání stál Hanibal na straně stavů. Po bitvě na Bílé hoře ho však konfiskace neohrozili, protože pro velké dluhy v té době už žádný majetek neměl. Byl ženatý s Kateřinou Berkovou z Dubé, která většinu majetku vyplatila a převedla na sebe. Hanibal zemřel 21. dubna 1622 a byl pohřben v Rudníku v kostele sv. Václava.

Autor: Bastian, CC BY 3.0,

Jan Kryštof z Valdštejna

Jan Kryštof z Valdštejna se narodil v roce 1577 a zemřel roku 1616. Byl synem Jiřího z Valdštejna a jeho třetí manželky Marie Magdalény Lobkovicové. Byl ženatý s Magdalenou, neznámého rodu. Zemřel 15. dubna 1616 ve věku třiceti devíti let. Byl pohřben v Hostinném v děkanském kostele pod hlavním oltářem.

Autor: Bastian, CC BY 3.0,

Albrecht z Valdštejna

Albrecht z Valdštejna se narodil v roce 1583 a zemřel roku 1634. Byl synem Viléma z Valdštejna a Markéty Smiřické a vnukem Jiřího z Valdštejna. V mládí procestoval Německo, Nizozemí, Francii a Itálii, kde se seznámil s astrologií, která ho zaujala natolik, že si dal udělat svůj vlastní horoskop, podle kterého se řídil celý život. Po návratu z cest vstoupil do císařské armády. V roce 1604 se účastnil tažení do Uher a v roce 1617 pak tažení proti Italům. Kvůli získání větší prestiže přestoupil v roce 1607 na katolickou víru. Za své zásluhy v císařské armádě byl povýšen do hodnosti plukovníka a císařem Matyášem mu byl udělen titul hraběte. Období po bitvě na Bílé hoře mu přineslo velké bohatství, které získal koupí zkonfiskovaných majetků. V roce 1623 byl povýšen do stavu říšských knížat a v roce 1625 jmenován vévodou frýdlantským. V roce 1628 získal Řád zlatého rouna. Na vrcholu své hvězdné dráhy se ocitl v roce 1629. V roce 1630 byl císařem z armády odvolán, ale již v roce 1631, kdy začali Švédové ohrožovat rakouské dědičné země, byl císařem povolán zpět. V roce 1634 však císař pochopil vyjednávání Albrechta se Švédy jako zradu, nazval jej zrádcem a zbavil velení. 24. února 1634 byl v Chebu zavražděn. Byl pochován v Mnichově Hradišti.

Kateřina Slavatová z Chlumu a Košumberka zemřela v roce 1562. Byla dcerou Diviše Viléma Slavaty a jeho manželky Alžběty „Elišky“ z Hradce. Provdala se za Jiřího z Valdštejna, se kterým měla jedenáct dětí.

Rod Lamboyů

Rod Lamboyů pochází ze španělské Valencie. Později se přestěhoval do Nizozemska, kde získal statek Dessener a po něm se také začal nazývat.

Autor: Wasily – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Vilém Lamboy z Desseneru

Vilém Lamboy z Desseneru se narodil v roce 1590 a zemřel roku 1659. Byl vychováván ve Francii. Dal se na kariéru válečníka, kde získal značné proslulosti. Sloužil ve vojsku Buquoye, kde dosáhl hodnosti plukovníka. V roce 1632 po bitvě u Lützenu získal za svoji statečnost šlechtický titul. V roce 1633 získal panství Olešnici a Nové Zámky a v roce 1635 mu císař za své zásluhy dostal panství Hostinné. Vilém zbohatl na konfiskacích majetku. Jeho kariéra byla zajištěna především vojenskými úspěchy. V roce 1641 byl jmenován císařem Ferdinandem II. polním maršálkem. V roce 1649 mu byl udělen císařem Ferdinandem III. titul hraběte. Po uzavření vestfálského míru ukončil hrabě svou vojenskou kariéru a natrvalo se usadil na svých panstvích. Ke svým poddaným byl krutý a bezohledný, za což byl napomínán i osobním zpovědníkem Jakubem des Hayesem. Vilém se zabýval těžební činností a provozoval několik dolů. V roce 1657 prodal svá nizozemská panství. Byl ženatý se Sibylou, hraběnkou Lamboyovou, která byla dcerou svobodného pána z Bemelbergu a Hochemburgu. Z manželství se narodilo šest dětí: Marie, Vilém František Ignác, Jan Lambert Antonín, Anna Františka Voršila, Anna Marie Klára a Anna Landra Kristýna. Zemřel 12. prosince 1659 a je pohřben v Hostinném.

Autor: Wasily – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Jan Lambert Antonín Lamboy z Desseneru

Jan Lambert Antonín Lamboy z Desseneru se narodil v roce 1644 a zemřel roku 1669. Byl synem Viléma Lamboye a jeho manželky Sibyly, rozené z Bemelbergu a Hochemburgu. Oženil se s Annou Františkou z Martinic, se kterou měl syna Jana Maxmiliána, který však zemřel ve věku třinácti let. Janem Maxmiliánem vymřela hostinská větev Lamboyů po meči.

Autor: Wasily – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Kinští

Radslav Vchynský (Kinský) z Vchynic a Tetova

Rod Kinských jsou starý český rytířský rod, jehož počátky sahají do 13. století. V 16. století rod zbohatl a získal i moc. V roce 1628 byl povýšen do hraběcího stavu a v roce 1720 pak získal dědičný knížecí titul. Rod se rozdělil do několika větví: chlumecké, kostelecké a knížecí. Z rodu pochází mnoho významných politiků, mecenášů vědy a kultury, ale také podnikatelů.

Autor: Wolfgang Sauber – Wikipedia Commons (File:Landtafel_-_Wappen_4.jpg), CC BY 3.0,

Václav Norbert Oktavián hrabě Kinský

Václav Norbert Oktavián hrabě Kinský se narodil v roce 1642 a zemřel roku 1719. Byl druhým synem Jana Oktaviána Kinského a jeho manželky Margarety Magdaleny hraběnky von Porcia und Brugnera. Vystudoval práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Po ukončení studií absolvoval kavalírskou cestu po západní a jižní Evropě. Po návratu zahájil kariéru císařského úředníka. V roce 1688 byl jmenován prezidentem apelačního soudu. V letech 1690 – 1696 zastával úřad nejvyššího zemského sudího a v letech 1696 – 1705 nejvyššího komorníka Království českého. Vrcholem jeho kariéry byl úřad nejvyššího kancléře Království českého, do kterého byl jmenován v roce 1705 a zastával jej až do roku 1712, kdy pro vysoký věk odstoupil. Když odcházel, udělil mu císař jako druhému z rodu Kinských Řád zlatého rouna. Václav Norbert byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala v roce 1668 hraběnka Marie Anna Františka Barbora Bořitová z Martinic. Z manželství se narodilo devět dětí: František Antonín, Bernard František Antonín, Marie Alžběta, Anna Františka Johanna, Jan Václav Oktavián, Johanna Charlotta, Marie Markéta Josefa, František Ferdinand a Štěpán Vilém. V roce 1697 se oženil s hraběnkou Marií Annou Terezií z Nesselrode, která mu porodila šest dětí: Eleonoru Josefu, Marii Terezii, Filipa Josefa Františka, Josefa Jana Maxmiliána, Marii Aloisii Stefanii a Františka Karla.

Autor: Wolfgang Sauber – Wikipedia Commons (File:Landtafel_-_Wappen_4.jpg), CC BY 3.0,

Morzinové

Rod Morzinů byl český šlechtický rod, který pocházel ze severní Itálie. Do Čech přišel v 17. století, kdy byl také povýšen do stavu říšských hrabat. Díky svým vojenským zásluhám ve službách císaře Ferdinanda II. za třicetileté války rod velmi zbohatl. Morzinové podporovali těžbu a zpracování nerostného bohatství. Provozovali také obchod s přízí a plátnem. Hlavním sídlem rodu bylo Vrchlabí. Rod vymřel po meči v roce 1881, ve spojení s Černíny, Černín-Morzin, se v Čechách udržel až do roku 1945.

Autor: VitVit – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Maxmilián Morzin se narodil v roce 1673 a zemřel roku 1706 bez mužských potomků. Byl synem Jana Rudolfa z Morzinu a jeho manželky Evy Konstantiny, rozené Vratislavové z Mitrovic.

Václav Morzin

Václav Morzin se narodil v roce 1676 a zemřel roku 1737. Byl synem Jana Rudolfa z Morzinu a jeho manželky Evy Konstantiny, rozené Vratislavové z Mitrovic. Byl osvíceným představitelem rodu a mecenášem umění. Velmi miloval hudbu. Jako druhorozený nastoupil vojenskou kariéru. Bojoval v armádě Evžena Savojského proti Turkům. Byl nejen důstojník, ale také vysoký rakouský úředník. Při častých pobytech v Itálii hrál se svou vlastní kapelou a získal pro ni i skladatele Antonio Vivaldiho, který mu později věnoval svůj cyklus „Čtvero ročních období“. Jeho mecenášské sklony ho málem přivedli k bankrotu. Oženil se s uherskou šlechtičnou Annou Marií Kateřinou, rozenou Erdödy. Z manželství se narodili tři synové Jan Kryštof, Karel Josef a Otta Antonín.

Autor: VitVit – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Ignác Josef Morzin

Šlikové

Šlikové je jméno české a říšskoněmecké rodiny. Rod pochází z Chebska a dlouho patřil k těm bezvýznamným. Skutečným zakladatelem slávy a bohatství se stal Kašpar (před 1400 – 1449). Vlastnili statky převážně v severozápadních Čechách Sokolov, Cheb, Loket. Na jejich panstvích byly nalezeny značné zásoby stříbra, jehož těžba jim přinesla velké zisky. O část svých majetků však přišli při pobělohorských konfiskacích.

Autor: Neznámý – Wappenbuch böhmischer Adel, um 1550 bis 1574, Volné dílo,

František Josef Šlik

František Josef Šlik se narodil v roce 1656 a zemřel roku 1740. Byl synem hraběte Františka Arnošta Šlika a jeho manželky Marie Markéty z Weissenwolfu. Jako devatenáctiletý zdědil rodový fideikomis Veliš – Staré Hrady – Kopidlno. V roce 1684 byl jmenován tajným radou dvorské komory, později se stal zemským sudím a členem sboru místodržících Království českého. V letech 1692 – 1718 zastával úřad prezidenta české královské komory a v roce 1694 skutečného tajného rady. Na Jičínsku byl iniciátorem vzniku řady světských a sakrálních staveb a založil barokně koncipovanou krajinu dnes známou jako Mariánská zahrada. František se poprvé oženil v roce 1684 s hraběnkou Sylvií Kateřinou Kinskou. Jeho druhou manželkou se stala v roce 1716 Marie Anna Josefa Kolovratová. Obě manželství však zůstala bezdětná.

Autor: Neznámý – Wappenbuch böhmischer Adel, um 1550 bis 1574, Volné dílo,

Anna Josefa Šliková, rozená z Kolovrat

Anna Josefa Šliková, rozená z Kolovrat se narodila v roce 1691 a zemřela roku 1771. Byla dcerou hraběte Jana Františka Krakovského z Kolovrat a jeho manželky Eleonory Claudie hraběnky d´ Anquisola. V roce 1716 se provdala za Františka Josefa Šlika. Manželství však zůstalo bezdětné.

Autor: Neznámý – Wappenbuch böhmischer Adel, um 1550 bis 1574, Volné dílo,

Lamberkové

Lamberkové byli starý rakouský šlechtický rod, který je zmiňován v pramenech již od 13. století. Mnoho členů rodu dosáhlo ve službách Habsburků vysokého postavení ve státní správě, armádě i církvi. V letech 1641 a 1667 byli povýšeni do hraběcího stavu. Původně žili v Dolních Rakousích, kde získali v roce 1536 hrad Ottenstein a krátce nato získali i panský stav s přídomkem Lamberg von Ortenegg und Ottenstein.

Maxmilián Josef z Lamberka se narodil v roce 1729 a zemřel roku 1792. Byl synem Karla Leopolda Lamberka.

Autor: Ekpah – File:Lamberg3.jpg, CC BY-SA 3.0,

Schaffgotschové

Schaffgotschové byli starobylý šlechtický rod německého původu. Ve 14. století se usadili ve Slezsku. V 17. století se rod rozdělil na českou a slezskou větev. Obě tyto větve vlastnily rozsáhlé majetky na polské a české straně Krkonoš. Obě větve získaly hraběcí titul. V 19. století česká větev ztratila na významu, kdežto slezská linie si díky bohatství z těžby udržela svůj význam až do roku 1945, kdy se usadila v Německu. Poslední majitel Friedrich Schaffgotsch zemřel v roce 1947.

Autor: Pudelek (vector version) – Vlastní dílo, based on raster version pl:Grafika:Schaffgotsch herb rodowy.jpgTento vektorový obrázek byl vytvořen programem Inkscape ., CC BY-SA 4.0,

Karel Schaffgotsch

Karel Schaffgotsch se narodil v roce 1706 a zemřel roku 1780. Byl synem hraběte Jana Antonína Schaffgotsche a jeho první manželky Marie Františky Serényiové. Vystudoval práva na Karlově univerzitě. Po otci zdědil nejen majetek, ale také dědičný úřad hofmistra ve Slezsku a dědičného sudího ve Svídnici. V roce 1747 se stal na krátkou dobu dvorským sudím, v letech 1748 – 1757 zastával úřad nejvyššího komorníka, v letech 1760 – 1767 nejvyššího maršálka a nakonec v letech 1767 – 1780 nejvyššího hofmistra. Mimo tyto úřady byl také císařským komorníkem a tajným radou. V roce 1731 se oženil s hraběnkou Marií Annou Hatzfeldovou. Z manželství se narodilo devět dětí.

Autor: Pudelek (vector version) – Vlastní dílo, based on raster version pl:Grafika:Schaffgotsch herb rodowy.jpgTento vektorový obrázek byl vytvořen programem Inkscape ., CC BY-SA 4.0,

Marie Anna Schaffgotschová

Marie Anna Schaffgotschová se narodila v roce 1711 a zemřela roku 1784. Byla dcerou hraběte Františka Hatzfelda, který vlastnil v Čechách panství Dlažkovice se Skalkou. V roce 1731 se provdala za Karla Schaffgotsche, se kterým měla devět dětí. V roce 1758 získala město Hostinné.

Autor: Pudelek (vector version) – Vlastní dílo, based on raster version pl:Grafika:Schaffgotsch herb rodowy.jpgTento vektorový obrázek byl vytvořen programem Inkscape ., CC BY-SA 4.0,

Josef de Bolza z Kosmonos

Josef Bolza z Kosmonos se narodil v roce 1719 a zemřel roku 1782. Pocházel z židovské rodiny z Itálie. Do Čech se dostal jako finančník císaře Františka I. Za zásluhy o rozvoj výroby a obchodu byl povýšen v roce 1761 do stavu říšských hrabat. V roce 1763 založil v Kosmonosech u Mladé Boleslavi na velkostatku, které patřil jeho manželce, manufakturu na výrobu bavlněných a polobavlněných tkanin. Další manufaktury založil v Josefodole, v Nové Bystřici a na dalších místech. Josef Bolza působil na sklonku svého života v Sasku, kde zastával funkci královského tajného rady. Oženil se s Marií Johanou Martinicovou, se kterou měl syna Josefa Bolza.

Josef Bolza z Kosmonos mladší byl synem Josefa Bolza z Kosmonos a jeho manželky Marie Johany Maritnicové.

Von Autor/-in unbekannt – Tyroff: Wappenbuch des österreichischen Monarchie, 1831–1868. Scan von Google / Bayerische Staatsbibliothek, Gemeinfrei,

Jan František Thér ze Silbersteinu

se narodil v roce 1737 a zemřel roku 1815. Pocházel z rodiny barvířského mistra v Polici nad Metují. Barvířskému řemeslu se vyučil u svého otce a poté se vydal na zkušenou do ciziny. Po návratu domů se usadil v Hostinném, kde se zabýval barvením plátna. Později začala provozovat obchod s plátnem a jeho úpravou ve velkém pro zahraniční trhy. Zisky z obchodu s plátnem mu umožnily zakoupit si v roce 1790 panství Vlčice se statkem Heřmanovy Sejfy, nyní Rudník. V roce 1794 byl císařem Františkem II. za zásluhy povýšen do stavů svobodných pánů s predikátem ze Silbersteinu. Oženil se s dcerou starosty a obchodníka s přízí Annou Böhmovou, se kterou měl devět dětí.

Josef Karel Thér ze Silbersteinu byl synem Jana Františka Théra ze Silbersteinu a jeho manželky Anny Böhmové. Pokračoval se střídavými úspěchy v práci svého otce. Zemřel v roce 1839.

Adolf Thér ze Silbersteinu

Fridrich Wihard z Libavy

zemřel v roce 1877. Byl nejstarším synem Huga Dionýsa Wiharda, zakladatele lnářské firmy H. a F. Wihard AG a jeho ženy Heleny, dcery trutnovského lnářského magnáta Aloise Haase.

Franz Wihard z Libavy se narodil v roce 1856 a zemřel 1903. Byl synem Huga Dionýsa Wiharda, zakladatele lnářské firmy H. a F. Wihard AG a jeho ženy Heleny, dcery trutnovského lnářského magnáta Aloise Haase.

František Kluge byl synem zakladatele firmy J. A. Kluge Johanna Adama Klugeho. Studoval v italské Anconě. Po návratu se ujal lnářského podnikání po svém otci. František se spojil se svým švagrem Josefem Etrichem a v roce 1850 založili společnou firmu s názvem Kluge a Etrich a v roce 1851 vystavěli mechanickou přádelnu lnu v Horním Starém Městě, jejímž hlavním produktem byla lněná a koudelová příze. V roce 1864 se se svým společníkem rozešel a Františku připadla nově vybudovaná přádelna v Horním Starém Městě. Ročně se zde zpracovalo 15 000 centů lnu a koudele. Za rok se vyrobilo 12 000 kop režné lněné a koudelové příze v ceně 600 000 zlatých. V roce 1872 přeměnil František svůj podnik na veřejnou obchodní společnost a za společníky přibral své tři syny. Starší Jan Adam vedl přádelnu v Horním Starém Městě, František a Josef působili v Heřmanových Sejfech. V roce 1880 zde koupil zámek, statek a bělidlo se všemi běličskými a barvířskými právy.

František Kluge byl dobrým podnikatelem. Protože práce v přádelnách byla velmi náročná a docházelo často k úrazům, zavedl dělnické sociální pojištění, které poskytovalo nemocným bezplatné lékařské ošetření, léky a 30 kr. podpory denně. Pro své zaměstnance také postavil v Horním Starém Městě a později i v Heřmanových Sejfech rodinné domky nebo jednopatrové dělnické domy s byty o jedné či dvou místnostech. Přadleny, které z důvodu mateřství musely přerušit práci, dostávaly podporu a půl litru mléka denně jako přídavek. Těmito opatřeními si zajišťoval zapracované dělnice, kterých bylo v době konjunktury málo. Část svých zisků věnoval v Horním Starém Městě na zřízení vzorového dětského domova, kde byly po celý den umístěny děti matek zaměstnaných v přádelně. Pracovní dobu na rozdíl od ostatních přádelen snížil z šedesáti pěti hodin týdně, na šedesát jednu a půl hodiny, takže její dělníci měli kromě neděle volné i sobotní odpoledne. Všemi těmito sociálními opatřeními se firmě podařilo utlumit dělnické požadavky a ve srovnání s jinými byly projevy nespokojenosti u firmy J. A. Kluge mizivé. František měl čtyři syny: Jana Adama, Františka, Josefa a Aloise, který se stal právníkem. Zemřel v roce 1888.