Archeologický je prokázáno, že již v 6. století bylo Chebsko, převážně v povodí Ohře, obydleno slovanským kmenemHabánů. Slovanské kmeny byly velmi silné a nepodařilo se je podrobit ani vojevůdci jakým bezesporu byl Karel Veliký.

Dokázaly si udržet samostatnost a odolávat germanizačním tlakům až do poloviny 10. století. Vyvrácení Velkomoravské říše a neexistencí silného mocenského centra přemyslovského knížectví ztratily tyto kmeny jakoukoliv podporu proti germanizačním vlivům německých císařů. Ti pod záminkou šíření křesťanství stále více pronikali do prostorů osídlených těmito slovanskými kmeny.

Z namátkových archeologických sond a také díky nehostinnosti Ašska však není na tomto území doloženo ani slovanské osídlení ani slovanské místní názvy. Nejbližší území obydlené Slovany se nachází v osadách Selb a Vielik v sousedním Německu. V době německé kolonizace bylo Ašsko součástí historického Chebska a spolu s ním bylo ve vlastnictví říšského rodu Štaufů.

Podhradí zbytek starého hradu Neubergu v Podhradí – autor fotografie Historie ke kávě

První němečtí osadníci zde založili osady Aš, Horní Paseky, Nový Žďár a Podhradí, kde byl rodem Najperků založen hrad, jehož pozůstatky jsou v Podhradí patrné dodnes v podobě Černé věže. Nejsilnější proud německé kolonizace postupoval od Dunaje směrem na sever. Získaná území osazoval německý císař svými poddanými, kteří stavěli v takových místech hrady a opevněné dvory

Tak bylo pravděpodobně osídlené i liduprázdné území Ašska koncem 12. století nebo začátkem 13. století a založen hrad Neuburk, dnešní Podhradí. Tento hrad byl historickým centrem Ašska. Zdejší zeměpán nechal zřizovat v různých částech svého sídla obyvatelné chýše, osazoval je svými lidmi, kteří pro svou obživu mýtili les a zakládali pole. Některá taková místa časem zpustla, jiná se rozšiřovala, vznikaly nové obce a byly pojmenovány podle charakteristických rysů okolní krajiny, nebo jmény zadavatelů. Důkazem původního slovanského osídlení v nejbližším okolí Ašska, jsou některé dnešní poněmčené názvy obcí a měst převzaté od Slovanů, kteří sídlili převážně v povodí řek a od slova povodí vzniklo německé siedeln, které je obsaženo v názvech obcí jako Oelsnitz, Fleisnitz, Losnitz, Pulsnitz.

Také název města Plavna (Plauen) vznikl ze slovanského slova plavati. Staroslovansky se jmenovalo Plavín. Kolonizace pokračovala po celé 13.a14.století. Vznikaly tvrze, jako jsou Štítary, Dolní Paseky, dnes již zaniklý Elfhausen, později Újezd u Aše, Kopaniny, Krásná, Vernéřov, Doubrava. Součástí české koruny se Chebsko a tím i Ašsko stalo roku 1266 zásluhou českého Přemysla Otakara II. Osobně navštívil Cheb a potvrdil místním občanům všechna privilegia a svobody, zrušil německého zemského soudce a na jeho místo dosadil správce s titulem hradní purkmistr.

Tak bylo Chebsko a Ašsko začleněno mezi země koruny České. Pod názvem Chebsko bylo tehdy známo daleko větší území než dnes. Patřilo k němu i území tzv. Horní Falce v dnešním Německu. Ašsko se v písemných pramenech objevuje poprvé v roce 1270, v souvislosti s předáním patronátu nad zdejším kostelem řádu německých rytířů.

Přemysl Otakar II. aby upevnil centrální moc českého království, nevázal se jednostranně na podporu šlechty jako jeho předchůdci, ale spoléhal především na města a hornické podnikání.

Odtud čerpal většinu svých příjmů. Za tím účelem zval do země další cizince, převážně Němce a poskytoval jim mnoho výhod. Ve své době moc Přemysla Otakara II. velmi vzrostla, takže se ucházel o trůn římského císaře. Poté co Přemysl Otakar II. 26. srpna 1278 padl v bitvě na Moravském poli, zabral Chebsko římský císař Rudolf Habsburský.

Smrt krále Přemysla Otakara II. který, 26. srpna 1278 padl v bitvě na Moravském poli.

Autor: Anton Petter

V listině z roku 1281, kterou Ašsko zastavil míšeňskému purkrabímu Jindřichovi z Plavna za 600 hřiven stříbra, je Aš označena jako trhová osada. Kostel sv. Ludvíka a komenda Řádu německých rytířů svědčí o rostoucím významu města.

V druhé polovině 13. století rostl na Ašsku vliv pánů z Neubergu, kteří ze své tvrze Neuberg postupně začali ovládat celé Ašsko. V roce 1315, kdy celé území Chebska zastavil Ludvík Bavor českému králi Janovi Lucemburskému, bylo téměř celé území v držbě pánů z Neubergu. Nároky na toto území si však činili také páni z Plavna, páni z Weidy, a zejména město Cheb.

Tento spor vyvrcholil ozbrojeným konfliktem, Konrád z Neuburgu byl přinucen Chebu slíbit poslušnost. Neubergové vše vyřešili elegantním způsobem. V roce 1322 bylo Chebsko na základě dohody mezi císařem Ludvíkem Bavorem a českým králem Janem Lucemburským trvale připojeno k zemím koruny České. V roce 1331 nabídli Neubergové své statky dobrovolně českému králi Janu Lucemburskému. Ten vystavil lenní listinu, v níž udělil Neurbergům daňové svobody, úlevy a práva. Prostě jím je udělil v léno.

Přesné znění této listiny:

My Jan z boží milosti král český a polský, hrabě z Lucemburku, dáváme na vědomí všem, kteří tuto listinu uvidí. Prohlašujeme, že ctěný, nám oddaný Albert z Neiberku, svůj vlastní hrad (Podhradí) se všemi přináležejícími statky a právy z vlastní vůle nám předal do vlastních rukou a od nás jej zpět obdržel jako léno. My ho za to s úctou uznáváme, jako našeho vázala a prohlašujeme, že jmenovaný Albert a jeho dědici, jakož i následovníci, obdrží od nás hrad Neiberk se vším, co k němu náleží se všemi právy a svobodami, které předchůdci jmenovaného Alberta získali od římských císařů, králů a knížat. Tato práva jsou jim ponechána jak od nás, tak od našich následovníků, českých králů do věčného držení. Pokud budou v budoucnu pro Chebsko určeny odvody, daně, kontribuce, nebo jiné dávky bude z nich jmenovaný hrad vyjmut.

Potvrzení pravosti tohoto rozhodnutí opatřili jsme jej naší pečetí.

Dáno v Parmě v roce 1331 po narození Páně, ve čtvrtek po svatodušních svátcích.

Znění tohoto dokumentu bylo mnohokrát opisováno a hrálo po 400 roků důležitou roli, při řešení sporů jak s městem Chebem, tak i později s císařským dvorem ve Vídni.

Na druhou stranu se Ašsko stalo v roce 1331 trvale součástí zemí koruny České. V průběhu 14. století se Aš stává postupně centrem oblasti, která měla v té době samostatný soud doložený od roku 1366. Neubergové položili základ pozdější autonomie města, formálně však oblast Ašska stále náležela Chebsku.

Během 14. století pokračovaly nároky sousedů na ašské území. Největší územní nároky si činilo město Cheb, což byl v té době samostatný městský stát, který chtěl rozšiřovat své území. Neubergové však hájili svoji autonomii odbojem proti Chebu pomocí přepadů, útoků, soubojů a vražd.

Podle chebské knihy zločinu byl roku 1382 zajat Fridrich Neuberg při pokusu o přepadení dvou chebských měšťanů a během mučení prozradil i své spolupachatele. I přes tyto drobné války byl nakonec uzavřen roku 1386 s Chebem mír.

Ve 14. století se na Ašsku objevil šlechtický rod Zedtwitzů, což byl původně Franský rod, podle jiných zdrojů by bylo možné, že byly slovanského původu, všechny zdroje se však shodují v tom, že jejich původním sídlem byla vesnice Zedtwitz nedaleko Hofu. Znát tento rod budete podle počeštěného názvu jako Cedvice.

Tento rod patřil mezi nejstarší v celém Vogtlandu. První písemná zpráva o Zedtwitzech pochází z roku 1288. V polovině 14. století Konrád ze Zedtwitzu zbohatl tak, že mohl rozšířit své panství a vejít do dějin jako Konrád Bohatý. Pro nás je ale důležitější jeho vnuk Peter, který měl velmi prestižní postavení v tehdejší urozené společnosti Regnitzlandu. Zúčastnil se na straně norimberského purkrabího Friedricha V. Norimberského bojů proti Švábskému městskému svazu a v roce 1377 dostal od něho náhradu za škody, které utrpěl v Alsasku a Švábsku. Později se stal rádcem purkrabího a v jeho zastoupení častěji rozhodoval spory mezi franskou šlechtou a chebskou radou.

Rozšiřoval své panství kupováním statků, například roku 1390 získal Schölind mezi Brunnem a Vielitzi, ale i na Ašsku, jak svědčí daňová kniha města Chebu:

Aš, Kopaniny, obě Krásné zaplaceno Petrem Zedwitzem 14 kop grošů.

Poměry se však změnily, když čtyři kurfiřti v roce 1400 sesadili Václava IV. z trůnu a zvolili novým římským králem Ruprechta III. Falckého. Město Cheb stálo na straně Václava IV., kdežto Zedtwitzové jako leníci norimberského purkrabího na druhé straně, a tak daňová chebská kniha jen konstatuje, že všichni Zedwitzovi dluží daně. Až v roce 1404 byly daně opět zaplaceny. Za Kopaniny 2 kopy, za Doubravu 3 kopy a Krásnou Horní a Dolní po 2 kopách. Peter Zedtwitz měl tři syny: Konráda, Eberharta a Heinricha. Nejstarší Konrád se oženil s jedinou dědičkou Konráda z Neubergu Hedwigou. Přesídlil do Neubergu – Podhradí.

Konrád z Neubergu se zúčastnil tažení do Uher, pravděpodobně ve službách norimberského purkrabího, kde po smrti krále Ludvíka uplatňoval nárok na uvolněný trůn Zikmund Lucemburský, bratr Českého krále Václava IV. V bojích Konrád z Neubergu asi zahynul, soudě podle toho, že v roce 1395 Konrádova žena Anna potvrzuje norimberskému purkrabímu Fridrichovi příjem 32 uherských zlatých, které purkrabí dlužil jejímu manželu. Potvrzení podepisuje i její zeť, Hedwičin muž, Konrád Zedtwitz.

Hedwiga jako jediná dědička tak získala celé panství spolu s manželem Konrádem Zedtwitzem, ale není známo jak a kdy. Zedtwitzové prý již dříve velkou část koupili od jejího otce, ale není znám žádný doklad potvrzující koupi, ani není znám rozsah koupě. Konrád Zedtwitz měl ještě syna téhož jména, ale jako leník purkrabího Fridricha i on táhl do bojů v Uhersku, a tak po dobu jeho nepřítomnosti se ujal správcovství Podhradského panství jeho otec Peter a kolem roku 1405 přesídlil do Podhradí i s nejmladším synem Heinrichem, a panství v Zedtwitzu spravoval prostřední syn Eberhard.

Peter Zedtwitz ovládl na přelomu 14. a 15. století téměř celé Ašsko. Peter ještě v roce 1408 potvrzuje příjem 20 uherských zlatých, které jeho syn Konrád půjčil norimberskému purkrabímu. Mělo to být potvrzení, že Konrád Zedtwitz padl v boji? Mohlo to být jakkoliv, ale skutečnost neznáme. Kolem roku 1410 umírá Peter Zedtwitz a jeho statky na Isaru, Dobareuthu a Magwitz dědí jeho synové.

Eberhard získal statky v Regnitzlandu, Ašsko spravoval jeho nejmladší syn Heinrich, který snad byl i poručníkem nedospělého syna svého staršího bratra. Byl velmi schopným hospodářem. V roce 1413 získává od Neubergů i jejich poslední zbytky kdysi rozsáhlého vlastnictví na Ašsku, jak svědčí kupní smlouva.

Kupní smlouva z 15. 6. 1413

Já, Konrád z Neuburgu, se sídlem v Elsteru a my, bratři Hanz, Konrád, Pilgram a Albrecht z Neubergu, synové vpředu jmenovaného Konráda, všichni svorně dáváme na vědomí tímto listem nám a našim dědicům a potomkům, a oznamujeme všem těm, kteří shlédnou tuto listinu nebo ji budou číst či poslouchat, že rozmyslně a ochotně našemu příteli Heinrichu von Zedtwitz sídlem v Neypergu čestně a právem prodáváme a již jsme prodali zděděnou tvrz a dále mu jeho dědicům a potomkům prodáváme dále jmenované statky a poplatky, které jsme dostali od Svaté říše v léno: předně to co jsme měli v obci Aši dva domy, osídlené tohoto času Hansem Glezem, Hansem Tödelem, dále mlýn pod Aší ležícím a to co jsme měli v městysi Aš desátkem, dále všechna naše léna, která jsme měli v mokřinách a to, co jsme měli v lese zvaném Tannich, dvě léna v Kopaninách, co od nás dostal Perstein a Weidner, dále to, co jsme měli v Hranicích a v opuštěném Trojmezí a v opuštěném Raittenbachu a v opuštěné Studánce. Tyto vyjmenované statky, dvory, dědictví a léna a lesy, jak jsou vyjmenovány a ležící široko daleko, všechny a každé zvláště, to vše jsme dali a prodali za 270 zlatých beze zloby a bez ohrožování. A na znamení pravého, pravdivého vyznání dáváme shora jmenovanému Heinrichu von Zedtwitz a všem jeho dědicům a následovníkům tento veřejný list, pečetěný vlastní rukou přivěšeným znakem, že vše je tak, jak stojí výše. Listina je dána v roce po narození Páně 1413 na den sv. Vita, svatého mučedníka tj. 15. 6. 1413.

Peter svému nejmladšímu synovi Heinrichovi musel zajistit velmi dobré vzdělání, protože Heinrich byl ještě za života svého otce v letech1404-1407 hejtmanem v Schönecku a později sloužil norimberskému purkrabímu a v jeho přízni se staral i o rozšíření rodového jmění.

V roce 1412 koupil 3 dvory v Possecku, rok nato vykoupil od Neubergů zbytek jejich panství na Ašsku a téhož roku získal v léno statky v Pilgramsreuthu u Rehau, které rok předtím koupil za 500 zlatých. Od Konráda von Tettau koupil dva dvory v Raun, 4 ve Wüstung, Gürth, 7 statků v Landwüst a 10 statků v Olešnici, všechny tyto statky ve Vogtlandu. V roce 1416 dal purkrabí Heinrichovi a jeho bratru Ebehardovi v zástavu úřad a zámek v Selbu za půjčku 800 zlatých.

O finančních možnostech Zedtwitzů svědčí i to, že o tři roky později byli schopní zaplatit hraběti Heinrichu ze Schwarzburgu 1500 zlatých za přenechání města a zámku v Lubech s podmínkou, že ho nechají ještě 3 roky vládnout jako fojta a hejtmana. A tím se potvrzuje pravidlo, které platí až do dnešních dnů a to, že zastávání veřejných úřadů bylo vždy finančně efektivní. Heinrich využil zmatků v říši, ostatně to stejné radil i svému panu purkrabímu, na čemž nebylo nic špatného, protožev té době to dělala vyšší i nižší šlechta.

Díky svému vzdělání, všestranným zájmům, chytrosti i úskočnosti stoupal Heinrich stále výše. Vztah mezi Heinrichem a jeho starším bratrem Konrádem je nejasný, nejsou přesné zprávy. O Konrádovi se dozvídáme, že získal ženitbou Neubergské panství, ale neznáme jeho rozsah.

Navíc otec Hedwigy musel vlastnit Neuberg jako alodium, neboť v opačném případě při fideikomis se majetek při úmrtí dědí mezi potomky. Tomu však odporuje kupní smlouva z roku 1413, z níž jasně vyplívá, že neuberské panství bylo fideikomis.

Navíc Alberti zdůrazňuje, že po smrti manžela Konráda Zedtwitze se jeho žena Hedwiga znovu vdává a odchází za manželem.

V roce 1412, kdy vznikli nové půtky, a proti Chebu vznikla panská jednota, zůstává Heinrich stranou. Svým postavením se rovná knížatům a svobodným pánům, což je vidět i z předpisu krále Václava IV. o zemské hotovosti, v němž se vypočítává množství ozbrojeného rytířstva jednotlivým leníkům.

Na příklad Loketsko muselo vypravit 24 koní, Cheb 30 koní, bavorský vévoda za Horní Falc 28 koní, markrabě míšenský a hrabě ze Schvartzburgu za Durynsko a Vogtland 54 koní, pán z Leissingu 4 koně, opat Waldsassenského kláštera 14 koní, hraběnka z Leuchtenburgu 5 koní a Heinrich ze Zedtwitz za Neuberg 4 koně.

O několik let později se císař Zikmund odměnil norimberskému purkrabímu Friedrichovi za dlouholetou pomoc a dobré služby udělením léna markrabství Brandenburgu neboli Braniborska a povýšením na kurfiřta.

Odlesk této přízně padl i na Heinricha, který zvětšil své panství o tři dvory v Posseku dědictvím po Thomasovi z Reitzesteinu. Purkrabí Fridrich v roce 1412 udělil Heinrichovi vesnici Rehau se všemi náležitostmi a na víc mu dal 500 zlatých rýnských.

Heinrich tyto peníze obratem využil k zakoupení zbývající části Aše od Konráda von Neiperg auf Elster.

Když v roce 1410 zemřel Václavův protikrál, Ruprecht Falcký, zvolila část kurfiřtů za krále Zikmunda Lucemburského a část zvolila jeho bratrance Jošta Moravského, a tak byli rázem na světě tři římští císaři, a ještě ke všemu z jednoho rodu, Václav IV., jeho bratr Zikmund a jejich bratranec Jošt, a aby toho nebylo málo tak ještě tři papeže Klementa v Avignonu, Urbana v Římě a v Pise nově zvoleného Jana.

Všeobecných nepokojů vedle purkrabího využíval i markrabě míšenský Jindřich z Plavna. A jak se nižší šlechta zmítla ve sporech a vzájemných bojích mezi sebou i proti městům a stále relativně chudla, ti vyšší se bojů neúčastnili, spíše se jich stranili, šetřili a kupovali pozemky, statky a zvětšovali svou moc. Totéž dělal i Heinrich a jeho vliv stále stoupal. Roku 1419 získává hrad Schöneck a roku 1426 panství Libá. Zedtwitzové se tak stali nejmocnějším rodem Česko-sasko-franského pomezí.

Libá hrad – autor fotografie Historie ke kávě

O hospodářských poměrech v ašské oblasti, víme s této doby hodně málo. Aš byla uváděna jako tržní osada, kromě zemědělství zde byla i řemeslná výroba.

V létě 1422 se v Řezně sešlo množství říšských knížat s císařem Zikmundem, aby řešili otázku křižácké výpravy proti husitům. Král Václav IV. zemřel v roce 1419. Mezi zástupci města Chebu, byl přítomen i Heinrich Zedtwitz, aby složil hold a získal tak v léno hrad Neuberg včetně všech příslušností. Podle znění této listiny bylo toto léno jako fideikomis dáno oběma bratrům Heinrichovi a Erhartovi a navíc je jmenován jejich synovec Konrád, může se jednat pouze o nedospělého syna Konráda, který padl ve službách císaře Zikmunda. Lenní listina mu potvrzovala všechny svobody a práva, včetně těch, které tomuto rodu udělil již Jan Lucemburský.

Zde uvádíme překlad této listiny:

My Zikmund z boží milosti král římský po všechny časy rozmnožitel říše, král Uher, Čech, Dalmácie, Chorvatska atd. oznamujeme a dáváme na vědomí tímto dopisem všem těm, kteří ho uvidí nebo uslyší číst, že přišel Heinrich Zedtwitz, Náš a Naší koruny České vazal a milý věrný, aby vložil do našich rukou zámek Neitberg se všemi k němu náležejícími statky, požitky a příslušenstvím, které dosud užívali, dali opět milostivě v léno. To jsme shledali poctivé a rozumné a také s ohledem na věrné, ochotné a neúnavné služby, které dřívější Zedtwitzové naším předkům českým králům, často poskytovali, což sami dělají a dále v budoucích časech chtějí dělat, a proto s rozvážnou myslí, dobrou radou a s plným vědomím dříve jmenovanému Heinrichovi, Erhardtu, jeho bratru a Konrádovi, jeho synovci von Zedtwitz udílím milostivě v léno zámek Neitperg s městysi, vesnicemi, daněmi, soudy, výnosy a všemi právy a náležitostmi, které až dosud užívali jako právní mužské léno a také jako král český propůjčuji ve smyslu této listiny týž zámek se všemi dříve vyjmenovanými náležitostmi i jejich dědicům k držbě a usazení bez jakýchkoliv překážek. Vpředu jmenovaný Heinrich, stejně jako jeho bratr a synovec, přísahal a složil obvyklý hold, čímž takové léno nabývá právo a nepoškozuje nás v našich službách a právech. Také potvrzujeme jmenovanému Heinrichovi, Erhartovi a Konrádovi a jejich dědicům všechny svobody práva, milosti, listiny, privilegia a sliby, které předci Heinricha, Erharda a Konráda dostali od našich předků, totiž od nejjasnějšího knížete zesnulého krále Česka Jana, našeho milého předka, zesnulého císaře Karla, našeho milého pána a otce, zesnulého krále Václava našeho milého bratra a také co od Nás má a po právu užívá, chceme a potvrzujeme, aby to vše, co je zde zahrnuto, v plné míře užíval a spotřebovával po všechny časy bez jakýkoliv překážek.

Na znamení souhlasu s touto listinou ji opatřují vlastní pečeti Našeho královského majestátu, dáno v Řezně (Regensburgu) po narození Krista 1422 ve čtvrtek před dnem sv. Jakuba, apoštola Naší říše uherské ve 36. roce, Římské říše 12. roce a České 2. rokem.

Tato listina ukazuje, že Neuberské panství bylo fideikomis zedtwitzovského rodu, to znamená společné nedělitelné, které je nezcizitelné a neprodejné, a to i mezi členy rodiny s výjimkou jediného stanoveného dědice. Zrušení fideikomisu mohl povolit jedině panovník. Význam fideikomisu tkví v tom, že bránil tříštění majetku a tím zchudnutí rodu, i když jeho hlavní držitel měl povinnost ostatní členy rodu vyživovat. Mužské léno značí, že dědicem se mohl stát jen syn, nikdy ne dcera. Další význam této listiny tkví v tom, že prakticky potvrzuje samostatnost a nezávislost na Chebu. Tímto vznikla ašská autonomie. Zároveň ale tato listina vyvolává celou řadu otázek:

Jakým způsobem se dostalo panství Neuberg do rukou Zedtwitzů?

Co všechno získal Konrád sňatkem s Hedwigou z Neyperku ?

Proč celá historie Neyperku od roku 1400 je svázaná jen se jménem Heinricha?

Kam zmizel Hedwičin muž Konrád?

Údajně měl padnout v bojích proti Turkům na Balkáně a Hedwiga se znovu provdala, její syn Konrád však zůstal na Neyperku?

Co se stalo se synovcem Konrádem a bratrem Erhartem?

Je-li jeho existence doložena listinou císaře Zikmunda, pak lze předpokládat, že Heinrich jen spravoval majetek svého synovce, rozšiřoval ho pro něho a on sám si založil vlastní majetek v Libé?

Zajímavé, že Tittmann ve svém přehledu žádného Konráda nezná, ale jeho jméno v Zikmundově listině nechává bez poznámky. Většina lexikonů mluví jen o Heinrichovi, některé biografie rodu Zedtwitzů dokonce považují Konráda za mladšího bratra Petera. Podle Albertiho měl existovat i Konrád III. Přátelské styky s Chebem narušené nebyly, jak ukazuje fakt, že o čtyři roky poté se podařilo Heinrichovi získat pro sebe hrad v Libé.

Vzhledem k tomu, že Heinrich libenský hrad koupil pro sebe, po případě pro svého syna, bylo toto panství alodiem, s kterým Heinrich mohl volně nakládat. Tento hrad byl založen kolem roku 1260 hornofalckým rodem von Liebenstein, jejichž rodové sídlo bylo v údolí Náby jižně od Türschenreuthu.

V roce 1292 zemřel poslední majitel Heinrich z Liebensteinu bez dědiců a tak hrad přešel na Waldsassenský klášter, ale krátce na to byl asi pobořený neboť v roce 1355 chebský patricij Gosswein dostal povolení znovu hrad vybudovat.

Později nový vlastník Erhart Ruduš ho ponechal svému zeti Arnoldu ze Sparnecku. Od něho hrad koupil Heinrich Zedtwitz za 3600 zlatých. Tato suma se zdála příbuzným Sparneka příliš nízká, a tak došlo ke sporu, který řešil norimberský soud a ortelem z 19. 6. 1426 nařídil Zedtwitzům doplatit dalších 1500 zlatých. Libenský hrad však ležel v chebském obvodu, a tak Heinrich jako podmínku k získání hradu musel písemně slíbit chebské městské radě, že bude vždy stát při městě Chebu a nikdy se od něj neodtrhne a vždy bude stát na straně rady města Chebu a v případě prodeje, nebo zastavení hradu, ho napřed nabídne radě města Chebu.

Libá hrad – autor Historie ke kávě

V případě odmítnutí ho nepřevede na žádného knížete, a že převedení na jiného kupce, bude možné jen v tom případě, že tento potvrdí všechny výše uvedené podmínky a převezme i tyto závazky. Jak čas ukázal, všechny tyto obavy Chebanů byly zbytečné, protože v majetku rodu Zedtwitzů zůstal hrad téměř 500 let do roku 1915.

Touto koupí se stali Zedtwitzové nejmocnějším šlechtickým rodem v celém okolí, neboť jejich moc zasahovala do Saska, Bavorska a Čech. Husitské války je absolutně nezajímali a účastnili se jich tím, že jen splnili svoji poddanskou povinnost a to tak, že vypravili do bojů několik svých poddaných.

Konrád Zedtwitz, který byl blízkým příbuzným Heinricha, jenž vlastnil hrad Hirssberg nad Sálou byl leníkem českého krále, rodové sídloZedtwitz u Hofu, které pravděpodobně spravoval jako správce Hipold von Zedtwitz a Teppen. Ale vlastníky byli Heinrich a Erhard.

Spolu s množstvím dvorců v okolí Hofu jako vesnic Epplas, Isar, Koditz, Lipperts podléhali bývalému norimberskému purkrabímu, který ale již povýšil v roce 1415 na kurfiřta Braniborského jako Friedrich I. Majetek ve Vogtlandu: Planschwitz, Stein, Magwitz a roztroušené statky podléhaly pánům z Plavna, kteří za několik let v roce 1426 měli získat purkrabský úřad v Míšni a stát se říšskými knížaty. Získáním hradu Libá se Zedtwitzům povedlo získat majetek i ve svobodném říšském městě Chebu. Poté co byl Heinrich jmenován kurfiřtem Friedrichem vrchním úředníkem knížectví Kulmbach- Bayereuth, se stal jedním z nejvlivnějších šlechticů v kraji. Podléhali mu celé Smrčiny.

Husité na Ašsku

Husitské války se Ašska dotkly jen okrajově. V roce 1430 dobyli husité za jediný den Plavno a podle kronik neušetřili živé duše. Na svém tažení vyplenili i celou řadu okolních osad jako Adorf, Hof, Bayreuth, Kulnbach, Olešnici. Jejich spanilá jízda byla zřejmě také příčinou znesvěcení kostela v Hranicích, podle pověsti vyplenili i kostel ve Štítarech, Aš ale husité obešli. Jak uvádí odborné zdroje, důvodem může být i počasí, neboť v době vpádu, tedy v měsících lednu a únoru bývá Ašsko pověstné množstvím sněhu a patnácté století je v historii známé jako malá doba ledová.

Mrazy dosahujících až -30 °C zde byly běžné. Některé vesnice v té době obyvatelé opustili a husité se proto pravděpodobně této oblasti vyhnuli. Pokusíme se této spanilé jízdě věnovat podrobněji.

Vrchním velitelem křižáckých vojsk při třetí výpravě v roce 1422 byl Fridrich Braniborský spolu s markrabětem míšeňským a u Tachova utekli před husity bez boje. Stejně tak tomu bylo i o čtyři roky později, kdy utrpěli porážku u Ústí nad Labem. Husité, aby potrestali Lužičany a Slezany za vpády do Čech se vydali na vojenskou dvouměsíční výpravu do Lužice a Slezska.

Oba tyto územní celky byly součástí České koruny od dob Karla IV. až do panování císařovny Marie Terezie a Vogtland byl v této době českým lénem. V listopadu 1429 se vrátili domů s velkou kořistí.

Na 100 000 kusů dobytka, které si z této výpravy přivezli, mluví za vše. Ještě téhož roku v prosinci uspořádali další spanilou jízdu ze stejných důvodů do Saska a Horní Falce, což v té době byla také česká léna.

Otázka zní, byli to trestné nebo spížovací výpravy? Rozhodně v Čechách tehdy panovala paní bída. Neosetá pole, vybitý dobytek, dlouhá studená zima. Ať tedy trpí ti, co nepodpořily boj za pravdu boží.

Z pohledu okolních zemí a katolíků to byli loupeživé výpravy a z pohledu samotných husitů zase výpravy za šířením boží pravdy. Ve dnech 20. – 21. prosince 1429 přešlo přes Krušné hory pět vojsk.

Táborské polní, Táborské domácí, Sirotčí polní a domácí a Pražské – celkem asi 4000 jízdních, 40 000 pěších a 2 500 válečných vozů.

Proti nim se shromáždilo 100 000 mužů z Braniborska, Saska, Duryňska, Magdeburska a jiných míst, aby se jim vojensky postavili. Došlo však jen k menší bitvě při násilném přechodu přes řeku Muldu, kde Němci ustoupili až k Lipsku a tam se vojsko rozuteklo. Husité se mezitím rozdělili do pěti proudů a obrátili se k jihu a táhli v širokém pruhu do Vogtlandu a Bayreuthu.

Plavno – Autor: SchiDD – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Dva dny se zdrželi v opuštěném Altenburgu, aby ho vyplenili a při odchodu vypálili, prvním útokem dobyli Geru. Některé jednotky táhli k Plavnu, jehož pánem byl tehdy Jindřich z Plavna a na Kynžvartu, přední pán kraje Plzeňského. Husité se rozhodli, že Plavno ušetří, poslali tam po domluvě s vedením města a s glejtem jen několik bojovníků pro své potřeby. 25. ledna 1430 tito bojovníci vstoupili do města.

Městská lůza, když však spatřila nenáviděné kacíře, se vzbouřila a všechny je povraždila. Což byla zásadní chyba. Když se to husité, kteří byli rozloženi kolem města, dozvěděli, okamžitě zaútočili na město ze všech stran. Dobyli ho na první dobrou a prý v něm neušetřili jedinou živou duši. Mnozí obyvatelé utekli na hrad, ale i ten byl dobyt a bylo v něm pobyto mnoho lidí a shozeno z hradních zdí, někteří však byli vzati do zajetí.

Tato událost ještě znásobila strach z husitů, a měla za následek rychlé opevňování městských hradeb po celé německé říši, zvláště pak v Durynsku. Kamkoliv se husitská vojska přiblížila, všude před nimi utíkali zámožnější měšťané. Husité táhli přes město Hof, které také vypálili a přes Münnchberg dále. Jeden proud pak na Bayreuth a druhý na Kulmbach a Plassenburg.

Tolik podle Františka Palackého. Podle jiných letopisců husité v Plavně ušetřili ženy a děti. Dále musíme vzít v úvahu, že v prvních třech letech bojů 1419–1421 bylo zbořeno, vypáleno či zplundrováno celkem 48 klášterů a kostelů, v následujících dvanácti letech dalších 30.

Pro historii Ašska je důležité, že cesta z Plavna na Hof vedla přes Olešnici (Oelstnitz) a Adorf, které byly také vypáleny. Z Adorfu na Rehau vedla cesta přes Hranice (Rossbach), malou vesnici, kam se možná dostal malý husitský oddíl, který znesvětil tamější kostelík, ale Trojmezí a Studánka v této době byly opuštěné a je nepravděpodobné, že by jejich cesta vedla přes sněhem zavátý Újezd nebo Aš. Po tom, co získali bohaté výpalné, se husité od Bayreuthu vraceli přes Eschenbach na Waldsassen a Arzberg, údolím Ohře. Ale ani město Cheb se nevyhnulo velkému výpalnému.

Heinrich řídil, vedl a určoval osudy celého panství. Vzhledem ke svým znalostem a známostem si počínal velmi dobře, a to jak vůči svému bratrovi Konrádovi, tak i vůči sobě. Když vezmeme v úvahu to, že lenní listina císaře Zikmunda se týká Heinricha a jeho bratra Erharda ne však jeho bratra Konráda, místo kterého je v listině uveden jeho nezletilý syn Konrád, pak vše nasvědčuje tomu, že jeho otec Konrád padl v bojích. Moc Zedtwitzů se za husitských válek upevnila. Jejich panství se rozšířilo o pevnost v Libé, která byla vázána na Cheb, usedlosti kolem Hofu a další statky Elster, Plauschwitz, Magwitz v Sasku.

Zedtwitzové se tak stali nejmocnějším rodem na Česko-sasko-franckém pomezí. Šlechtici z těchto sousedních oblastí se v zájmu dobrých společenských vztahů často navštěvovali, proto se příležitostně konaly velké hony, jelikož Smrčiny patřily k dobře zazvěřeným oblastem. Účast na honu tak byla vždy vítanou společenskou, ale i vzrušující loveckou událostí. Oslavy po skončení takových lovů se konaly na loveckých zámečcích na Ašsku.

Jindřich Zedtwitz uspořádal takový hon v roce 1436 na počest saského hraběte z Bergenu a Greitzu. Lov probíhal v údolí Ašského potoka a potoka Elsteru směrem k Hranicím. Lov trval 14 hodin a na výřadu po jeho skončení bylo: 109 jelenů, 58 kusů srnčí zvěře, 44 kusů divokých prasat, 206 zajíců, 7 divokých koček, 14 lasiček, 27 lišek, 18 jezevců, 9 kun 2 bobři, 1 rys, 13 vlků a 5 medvědů.

Takových honů se muselo zúčastnit i několik stovek poddaných z okolních vesnic. Naháněli zvěř z celé určené oblasti do vybraného úseku lesa, který byl po stranách oplocen sítěmi, aby nemohla naháněná zvěř unikat do stran a byla nucena probíhat v zužujícím se místě na stanoviště lovců. Sítě, rozsochy a spousta dalšího loveckého nářadí vyžadovala péči a údržbu. Zedtwitzové měli tyto lovecké potřeby uskladněny ve zvlášť za tímto účelem postaveném domku v Pastvinách. Údržbou tohoto loveckého nářadí byli pověřeni dva obyvatelé Pastvin, kteří za to byli zbaveni jiné robotní povinnosti.

I následující panovníci patnáctého století potvrdili ašskou autonomii. V této době se na Ašsku také dobývaly drahé kovy. K rozdělení majetku došlo, až roku 1446 kdy zemřel Heinrich. Jim zakoupený hrad Libás příslušenstvím připadl jeho synům a podhradské panství připadlo Konrádovi.

Co se týká Erharda, můžeme se jen dohadovat, zda již v té době nežil, nebo jestli převzal majetek v Zedtwitzu u Hofu. Chybí nám také jakékoliv ověřené zprávy o osudu Konráda II., můžeme se dohadovat, že žil přibližně v letech 1410–1459, jméno manželky je neznámé, ale zachovaly se doklady o jeho potomcích.

Měl čtyři syny: Konráda, Víta, Ulricha a Georga. Nejstarší Konrád III. koupil od svého strýce Heinze z Libé dvorec Lehenstestein neboli Dvoreček u Františkových Lázní za 1000 zlatých. Podle ceny to muselo být pomalu panství. Konrád se za mladší bratry zúčastnil v Chebu zásnub Zdeny dcery českého krále Jiřího z Poděbrad, se saským vévodou Albrechtem. Saský kurfiřt roku 1469 udělil dosavadní léna v Sasku jen samotnému Konrádovi – Elster, Raun, Eichichit a další.

Jeho bratři mohli získat tento majetek jen v případě, že by Konrád zemřel bez mužského potomka. Konrád si za své sídlo zvolil Elster, a jeho mladší bratři zůstali na Podhradí. Vztahy mezi nimi se stále více odcizovali. Konrád se počítal za Saského šlechtice a jeho vliv na podhradském panství víceméně skončil. Po smrti Jiřího z Poděbrad vzdali bratři hold novému českému králi Vladislavu Jagellonskému s prosbou o potvrzení Ašského léna. Mladší bratr Georg byl aktivním členem, později dokonce maršálkem Labutího řádu, založeného roku 1440 kurfiřtem Fridrichem Brandenburským.

Tento řád celým jménem Orden unserer lieben Frauen vom Schwann – Řád naší milé paní ze Schwanu – měl hlavní sídlo v klášteře na kopci u Ali – Brandenburg. Jeho cílem bylo povznést větší zbožnost k Panně Marii a dobročinnost. Členy mohli být pouze šlechtici a knížata.V roce 1490 udělil král Vladislav II. Jagellonský Zedtwitzům lénem doly na zlato, stříbro a jiné drahé kovy. Těžil se především cín, který se odvážel ke zpracování do Chebu.

V roce 1493 se saský Friedrich zvaný Bílý z ernestínské linie podle tehdejších zvyklostí rozhodl navštívit Svatou zemi. Vyjeli koňmo 15. dubna 1493 a vrátili se 30. října roku 1493. Vedle celé řady šlechticů se výpravy zúčastnil i později proslavený malíř Lukáš Cranach, několik příslušníků zedtwitzovského rodu – z Brambachu Kašpar a Jošt, z Podhradí právě Georg a jeho dvacetiletý synovec Heinrich, Vítův syn.

Cesta nebyla jen dobrodružná, ale i nebezpečná. Celá řada účastníků cestou zemřela. Snad s vědomím tohoto nebezpečí Kašpar spolu se svým bratrem Joštem před zahájením výpravy věnovali dva dvorce zbavené daní v Sirmitz – dnešní Žirovnice u Františkových Lázní – farnímu kostelu v Brambachu na konání jitřních mší. Jejich nadace byla později přenesena do Plesné, kde byla roku 1830 založena evangelická farnost, do té doby byla Plesná přifařena k Brambachu.

Jitřní mše byla pravidelně sloužena až do roku 1850, to je přes 350 let. Kašpar na zpáteční cestě opravdu onemocněl a Georg spolu s dalším šlechticem Wurmem – víme jen, že se jmenoval Wurm – s ním zůstali, aby ho ošetřovali. Všem čtyřem Zedtwitzům se podařilo šťastně vrátit domů.

Zda následkem útrap, či nemoci z cesty Kašpar a Jošt umírají již roku 1496. Co se stalo po návratu s Georgem, není známo, ale do nového století přechází jen nejmladší účastník výpravy Vítův syn Hendrich spolu s otcem a strýcem Ulrychem. Z celkového počtu 450 poutníků, kteří se nalodili v Benátkách, 1. června 1493 dorazilo do konečného cíle, k božímu hrobu jen 180 poutníků.

Celá výprava byla popsána dvanáct let po návratu Janem Hasištejnským z Lobkovic, který byl jedním z účastníků výpravy. Nové století nezačalo pro Zedtwitze moc dobře. V roce 1509 oba bratři umírají a zůstává vdova po Ulrichovi Marta rozená z Künspergu se 4 dětmi. Byli to synové Georg, Friedrich, Krištof a Šebestián a vdova po Vítovi se dvěma syny Heinrichem a Hansem.

Ze čtyř bratrů se dospělosti dožili jen Georg a Šebestián. Georg se oženil, ale zemřel již v roce 1527, zůstal po něm syn Tomáš Jáchym, který ale zemřel bez dětí v roce 1544. Šebestián zdědil po svém bratru Georgovispolu se svým synovcem Tomášem Jáchymem ve Vogtlandu poplužní dvůr v Talwitz, stejně tak jako tamní mlýn, zámek Planschchwitz se 13 statky ve vsi včetně nižšího i vyššího hrdelního soudu, dále některé statky a poplatky v Triebel, Bösenbrunn, Raunu atd.

Spoluvlastníky však podle zákona byli i jeho bratranci Heinrich a Hanz z Podhradí. Šebestián přesídlil do Aše, odkud po smrti svého synovce Tomáše Jáchyma ovládal celou polovinu Ašského panství.

Tomáš vstoupil do vojenských služeb. V roce 1544 byl při sporu v Plavně zabit. A jak jsme se již zmínili výše, tak podle zákona po něm dědil jeho strýc Šebestián. Druhou polovinu zedtwitzovského majetku spravovali společně bratři Hanz a Heinrich, kteří si po vzoru svých bratranců taktéž rozdělili zděděnou část panství tak, že Heinrich se usídlil na podhradském zámku, kdežto Hanz žil na statku v Kopaninách, kde také v roce 1560 zemřel bez dědiců a jeho část zdědil Heinrich.

Život obou bratrů, stejně tak i jejich bratranců Šebestiána a Georga spadá do první poloviny 16. století, to znamená do doby německé reformace, která zasáhla i Ašsko, a to dost podstatně. Myšlenky Jana Husa, hájené po jeho smrti i vojensky, odolaly všem křižáckým výpravám namířených do Čech, zdánlivě zanikly po smrti Jiřího z Poděbrad. V Čechách se sice přijímalo pod obojí, ale k opravám v církvi nedošlo.

Světský rozmařilý život duchovenstva, války francousko-německé, války turecké rozšiřující se vzdělanost, humanistické myšlenky, byly příčinou reformačních snah ne již jen v Čechách, ale rozšířili se i do Německa. Tyto snahy podporovali i zeměpáni, kteří se snažili o omezení vlivu církve, a samozřejmě se chtěli dostat i k církevní půdě. Německá říše byla rozdrobena na víc jak 250 státečků a z toho téměř polovina byla duchovních, 6 arcibiskupství, 37 biskupství, 70 říšských opatství a 3 rytířské řády a tyto navzdory vyhlášení věčného zemského míru na sněmu ve Wormsu v roce 1495, pokračovaly dál v půtkách a bojích.

Martin Luther při zveřejnění 95 tezí ve Wittenbergu roku 1517

Martin Luther – autor lilustrace Jindřich AI asistent Historie ke kávě

V roce 1518 vystoupil v Curychu Oldřich Zwingli proti odpustkům, poutím, celibátu, klášterům i proti mši svaté. O rok dříve ve Wittemberku Martin Luther vyvěsil na dveře kapituly seznam 95 tezí, v nichž vystoupil proti učení o odpustcích a zlořádům s nimi spojených.

Za své názory, které se již rozšířili po celém Německu, byl v roce 1519 dán do klatby. Téhož roku zemřel císař Maxmilián a nastoupil po něm nejstarší vnuk Karel, který se stal hlavou starší větve habsbursko-španělské, zatím co starorakouské země přenechal svému bratru Ferdinandovi. Karel dorazil do Německa, až v říjnu roku 1520. Po celé dva roky do jeho příchodu byl říšský správcem saský kurfiřt Friedrich III. z Ernestinské linie Wettinů, který byl Lutherův ochránce.

Byl nejmocnějším německým knížetem a vzhledem k svému věku a mírumilovné povaze odmítl nabídku ostatních knížat, aby sám převzal císařskou korunu. Když svolal císař Karel V. sněm do Wormsu v roce 1521, dostavil se osobně i Martin Luther se svým ochráncem doprovázeným celou řadou jeho leníků z řad rytířstva.

Z Vogtlandu mezi desítkou byl i Filip za Saxgrünu, Hans z Weissenbachu, Sitich Zedtwitz z Brambachu, Reitzestein z Brambachu a Hanz Zedtwitz z Neidbergu. Luther na sněmu neodvolal své téze a byl dán do říšské klatby.

Saský kurfiřt Lutherovi vymohl císařský glejt nejen k dostavení se na sněm, ale i na jeho odchod, a tak se Luther odebral pod ochranou Friedricha III. na hrad Wartburg, kde v klidu přeložil bibli do němčiny a upravil náboženské novoty, které se staly základem luteránské víry.

Ale pojďme zpátky na Ašsko. Takže víme, že ašskou polovinu panství drželi synové Ulricha, a to Šebestián a Georg, podhradskou polovinu synové Víta, bratři Hanz a Heinrich. A jelikož se Heinrich stal předkem všech dalších majitelů ašského panství, stojí za to, abychom jeho osobu probrali trochu podrobněji.

Poprvé se v písemných pramenech objevuje 24. března 1512, kdy rozhoduje jako smírčí soudce rozepři šlechtického rodu von Felitzsch, v roce 1525 jako svědek podepisuje smlouvu o pastvinách schöneckého zámku, v roce 1525 vystupuje jako poručník nezletilých dětíHanz příbuzného Siticha von Zedtwitz z Brambachu při vyrovnání s vdovou a její dcerou. Vdově určil až do dožití roční příjem 100 zlatých a její dceři 30 zlatých a při provdání věno ve výši 500 zlatých.

Když v roce 1530 došlo k rozkolu mezi městem Chebem a chebskou šlechtou kvůli právovárečnému právu a církevní dani, byl ustanoven smírčí soud, v němž zasedal Hanz Zedtwitz spolu s Jindřichem z Koněřic, jáchymovským hejtmanem. Stejně tak oba šlechtici rozhodovali i spory vogtlandské rytířstva s městy Plavnem, Olešnicí, Adorfem, Markneukirchenem a to podle nařízení saského kurfiřta, spolu s dalšími dvěma právníky z Jeny.

Heinrich rozšířil své panství roku 1534, když od Bayereutského hejtmana Zikmunda von Feilitzsch odkoupil dvě vesnice Horní a Dolní paseky. Ještě téhož roku si svůj nákup nechal zanést do desk zemských a 4. září 1534 český král Ferdinand I. mu tyto vesnice dal v léno.

Navíc od Feilitzchů koupil tři domy v Gurthu, které mu v dalším roce přidělil jako léno saský kurfiřt Johan Friedrich. Podle činnosti obou bratrů je vidět, že oba museli mít právnické vzdělání, ale kdy a kde je získali, to nevíme, nejsou o tom žádné doklady.

Důkazem o jejich bystrosti je svatební smlouva jejich sester, kdy je předem pojistili pro případ ovdovění. Starší Agnes si vzala Krištofa s Tettau a Losy a měla připsán roční příjem z výtěžku vesnice Interlock ve výši 77 zlatých a 10 grošů. Mladší Urština 77 zlatých a 7 franků z manželových statků v Brambachu.

Hans měl převážnou část svých statků ve Vogtlandu. Podle lenní listiny saského kurfiřta z 18.března 1533 dvůr a popluží v Elster, 10 statků v Raun, 7 statků v Kleedorf, 7 v Landwüst, vinohrad v Lobedě u Jeny. V Kopaninách sídlil od roku 1357, to je také první písemná zmínka o Kopaninách jako o rytířském sídle. Panství Zedtwitzů se rozkládalo v českém království jako zahraniční léno českého krále.

Tím byl do roku 1516 Vladislav Jagellonský, v letech 1516–1526 jeho syn Ludvík, posléze do roku 1564 Ferdinand I. Habsburský. Državy ve Vogtlandu podléhaly zemským právem saskému kurfiřtovi,kterým byl v letech 1486–1526 Fridrich III. Bílý neboli Moudrý, 1525–32 Jan Vytrvalý, 1532–47 Jan Fridrich Velkomyslný, všichni s ernestinské linie, od roku 1547 vláda přešla na albertinskou linii představovanou Mořicem. Konečně statky v Bavorsku podléhaly Hohenzollernůmz linie Bayreuth, představovanou 1515–1557 Kazimírem a pak do roku 1553 Albrechtem Alcibiadesem.

Když v roce 1529 se saský kurfiřt Jan seznamoval s rozšířením Lutherova učení ve Vogtlandu, zjistil, že celé území je hustě protkáno luteránstvím. Na příklad v Adorfu s jeho filiálním kostelem v Bad Elster, kam byla ze zemí koruny České přifařena obec Doubrava, až do roku 1853, v Brambachu nové učení bylo přijato kolem roku 1530, k Brambachu byla přifařená obec Plesná.

Stejně to bylo i v Schönbergu, sem byl přifařen Vojtanov a Otov. V Horních Francích zaváděl reformaci od roku 1528 markrabě Jiří například v Regnitzlosau, ke kterému bylo přifařeno Trojmezí Císařským Hamrem.

V Hofu s filiálním kostelem v Hranicích a přifařenými Pastvinami. Na zedtwitzovském panství to bylo trochu jiné. Je jisté, že oba bratři Hans i Heindrich byli stoupenci Luthera a přechod k reformaci měl pro ně i kladný význam v tom, že církevní majetek přešel do jejich rukou a stali se i přímými nadřízenými duchovních. Bylo jen na nich, kterého duchovního, do kterého úřadu dosadí, ale na druhé straně bylo jejich povinností starat se o jejich potřeby a vytvářet jim podmínky vhodné pro jejich činnost.

Toto však neplatilo pro jejich sestru, která jako abatyše ženského kláštera se rozhodla provdat za místního ředitele gymnázia. Přesto není nic známého o tom, že by v té době v Aši sloužil mši reformovaný duchovní. Hans své nadšení pro novou víru rozšířil i mezi svými poddanými. V průběhu 30. a 40. let 16. století byla Ašská oblast reformována, neboli se stala silně evangelickou.

Zanikl církevní patronát Řádu německých rytířů a s jejich komendy byla přeměněna na evangelickou faru. Patronátní správy se ujali Zedtwitzové. V Čechách, ale i v Německu však sílila protireformace a rekatolizace. Evangelická německá šlechta, aby jí mohla čelit, založila 27. února 1531 ve městě Šmalkaldu spolek a do čela postavila saského kurfiřta Johana Fridricha a Filipa Hesenského.

Symbolické zobrazení Šmalkaldského spolku a protestantské obrany v 16. století. Autor ilustrace Jindřich AI asistent Historie ke kávě.

Německý císař Karel V. přistoupil ke konečnému řešení náboženských otázek mečem. Šmalkaldský spolek toto předvídal a nařídil plavenskému hejtmanovi, aby všechna města na hranicích byla ve válečné pohotovosti. Obnovovaly se městské příkopy, budovaly ochranné valy, které jsou dodnes patrné, kontrolovaly se cizí osoby.

Na hranicích byl zvláštní režim, zdržovali se zde tajní zvědi a zpravodajci, kteří v nutných případech své poznatky oznamovali přímo Hanzovi Zedtwitzovi z Neypergu a Mořicovi ze Schirndingu v Brambachu.

Krátce před Vánocemi roku 1545 nařídil saský kurfiřt, aby sedláci udržovali v dobrém stavu svou výzbroj, kterou měly ještě po svých otcích, aby mohli v případě potřeby vytvořit domobranu a nahradit tak středověké vojsko. Každý majitel domu, byl povinen účastí na vojenské službě, a to buď osobně anebo prostřednictvím náhradníka. To platilo i pro vdovy majitelky domů. Za dvě stavení dva muže.

Tímto způsobem bylo v Elsteru, získáno 24 mužů, v Raun 21, Marktneukirchenu 62, v Adorfu 99 uvnitř hradeb a dalších 51 z budov před městem. V celém Vogtlandu to dělalo 1 148 mužů. Podobně i na západ od nás se tvořila domobrana. Selb postavil 161 mužů, Rehau 77 a Hof 825 ozbrojených mužů. A v Aši? Tam je ticho po pěšině, nevíme nic. Žádné záznamy jen dohady.

Jisté však je, že Hanz Zedtwitz z Kopanin se musel podílet vysláním dvou vyzbrojených jezdců, kteří s ostatním vojskem obsadili pevnosti na česko-saských hranicích, kde hlídkovali. Tato hraniční stráž byla zesílena až na sílu 9000 mužů. Stejně tak i Sebastián z Aše za své panství v Planschwitz, také dva jezdce.

Ne lépe na tom byly jejich švagři Mořic ze Schirndingu a Krištof z Tetau, kteří museli kurfiřtovi vyslat jízdní vojáky. Snad v této souvislosti vyvstává před námi jedna trochu tajná událost. Ašskou část v té době spravoval Sebastián se synem Hansem Ulrichem a synovcem Tomášem Jáchymem.

Ten, jak uvádí Albert, byl v souboji 13. října 1544 u Plavna zabit. Trochu jinak líčí celou událost Karl Limmer. Podle něj v roce 1545 poblíž Reussa nedaleko Plavna bylo zabito najednou pět šlechticů. Byly to Volkmar Rüther, Thomas Jachym Zedtwitz, Wother von der Mosel, Hanz Trützscher a Adam Röder s jedním sloužícím jménem Thomas. Kým a proč byli šlechtici zabiti, kronika mlčí. (Limmer díl IV str. 1043). Vraťme se však zpátky. Je pravděpodobné, že Zedtwitzové za své území se na všech těchto akcí nezúčastňovali, a to ze dvou důvodů.

I když jejich panství leželo na říšské půdě, jejich lenní pán byl od roku 1526 český král, katolík, císařův bratr Ferdinand
Z téhož důvodu nepovolali ani protestantské kazatele a Ašské území zůstalo stranou válečného dění.

Zedtwitzové se tímto dostaly do nezáviděníhodné situace. Sami byli evangelíky a stranili šmalkaldskému spolku, ale svými statky a lenním slibem byli vázáni věrností českému králi Ferdinandovi I.

Ten vytáhl se svým vojskem na pomoc svému bratrovi německému císaři Karlovi V. za vydatné pomoci míšeňského purkrabího Jindřicha IV. z Plavna, který měl v úmyslu zpět dobýt rodové statky v Plavně. Jindřich IV. se zdržoval na svých statcích v Čechách a dal se plně do služeb Ferdinanda.

Ten proti šmalkaldskému spolku shromáždil na podzim 1546 vojsko mezi Kadaní a Chomutovem. Na jeho zřízení přispěly všechny české stavy, např. město Cheb vyslalo 15 pěších a 11 jízdních vojáků. Kolika vojáky byli zastoupení Zedtwitzové nevíme, ale pravděpodobně více než kolik jich poslali do saského vojska, protože jejich panství v Čechách bylo rozsáhlejší než ve Vogtlandu.

Pod vedením Šebestiána z Weitmühle táhlo královské vojsko z Chebska přes Luby k Marktneukirchenu a Adorfu, všechny vesnice na hranicích poplenilo a před Adorfem saské pěšáky porazilo. Adorf byl vydán na milost a nemilost. Vítězství ihned využil míšeňský purkrabí Jindřich IV. z Plavna, aby obsadil a ihned si přisvojil zemi svých předků.

Určil svého švagra Felixe z Hasištejna a Heinricha Zedtwitze z Neyperku královskými setníky Vogtlandu a podporován saským vévodou Mořicem převzal reusské a kur – saské země pod svou správu. To vše bylo možné jen pro to, že brandenburský kurfiřt Johan Friedrich byl se svým vojskem na Dunaji. Hned po ztrátě Vogtlandu se svou dvacetitisícovou odebral na sever a znovu se zmocnil svých držav a na víc i území svého nevěrného synovce Mořice.

10. března 1547 dobyl město Hof. To se nemohlo obejít bez následků. Říšský císař Karel V. mezi tím spěchal od Norimberku do Chebu, kde se sešel se svým bratrem českým králem Ferdinandem a větším množstvím říšských knížat, aby připravil odvetný útok. Vrchní velení svěřil španělskému knížeti Albovi smutně proslulému z bojů v Nizozemsku.

Opět táhla vojska přes Luby, opět celé území od Brambachu až k Erlbachu strašlivě trpělo. Adorf, kde byly posádkou dva husarské prapory, se po krátkém odporu vzdal. Starosta Olešnice vyšel vojsku vstříc a vleže vydal císaři klíč od městských bran, a tak se podařilo město uchránit. Císař přenocoval v Plavně a 22. dubna 1547 dosáhl Labe západně od Míšně. Tam u Mühlberku došlo 24. dubna k poslední bitvě této války.

Tato bitva byla předem rozhodnutá, protože na straně saského kurfiřta stálo sotva 200 jezdců a 4000 pěšáků. Kurfiřtství Johana Fridricha bylo ztraceno, jeho saské léno převzal jeho synovec, vévoda Mořic a Fridrichovým synům zůstalo jen tzv. saské vévodství ve Výmaru a Koburgu.

Vogtland a reusské panství Greiz, Schleiz a Gera připadlo jako odúmrť králi Ferdinandovi jako české léno v Sasku a ten ho předal svému královskému kancléři Jindřichovi IV. z Plavna. Zároveň ho povýšil do stavu říšských knížat.

Po bitvě u Mühlberga se reformace nezastavila naopak podle císařského interimu, podle kterého bylo povoleno protestantům přijímat pod obojí způsobou, si kněží mohli ponechat manželky a stavům se mlčky ponechaly statky zabrané katolické církvi, a navíc saský Mořic se obrátil proti císaři.

Ašsko sice bylo přímých válečných úprav ušetřeno, protože bylo součástí české koruny, ale při odměňování vítězů dostal Jindřich z Plavna za prokázané služby i léno Zedtwitzů, a tak se Ašsko dostalo do přímé závislosti na Míšni.

Na druhou stranu tato závislost na Míšni Zedtwitzům prospěla. I přes to, že byli evangelíky, netýkali se jich restrikce, které zavedl český král Ferdinand v Čechách.Zedwitzové teprve nyní, když zůstali katolickým ostrůvkem v luteránském obklíčení, žádají o luteránského kněze. Alberti uvádí jako reformační rok ašska 1542, stejně jako Titmann, ale Hildemann v roce 1899 o tomto datu pochybuje a uvádí jako pravděpodobný až rok 1552. Hildemann své tvrzení opírá o skutečnost, že superintendant Streitberger, který měl vyslat evangelického faráře do Aše, přišel do Hofu až v roce 1548 jako rektor gymnázia a až v roce 1552 se stal superintendandatem, nemohl tedy vyslat žádného duchovního před tímto datem.

První kazatel Johan Krüger z Eisleben ještě v prvním roce svého ustanovení dobrovolně opustil svůj úřad, neboť narazil ve svém boji proti uctívání svatého Ludvíka, jemuž byl ašský kostel zasvěcen na silný odpor ašského obyvatelstva. Svatý Ludvík byl patronem piva a koní. Pod Aší tekoucí potok nedaleko rozcestí Podhradí Hranice byl věhlasný léčivý pramen, který měl právě léčivý účinek na nemocné koně a dobytek.

A právě na den svatého Ludvíka k tomuto prameni táhly davy poutníků z celého okolí nejen s Čech, ale i ze Saska a Bavorska jako procesí se svými nemocnými zvířaty a po jejich vykoupání naplnili poutnici i místní hospody. Ostatně ani další duchovní Georg Müller a Han, neměli větší štěstí.

To se podařilo až Hauptmanovi, který nastoupil do svého úřadu v Aši roku 1568. Zedtwitzové však měli jiné starosti. Již v únoru 1548 byl Heinrich odvolán z úřadu hejtmana Vogtlandu. Mezi Zedtwitzi a Jindřichem IV. z Plavna došlo k naprostému odcizení.

Příčinou nebylo jen povýšení Jindřicha z Plavna do knížecího stavu, ale i skutečnost, že ho český král Ferdinand odměnil lénem nejen ve Vogtlandu, ale dal mu na víc i léno, které Zedtwitz z Neyperku a Aše a Beulwitz z Hirschbergu dostali v léno od koruny české. Tímto Zedtwitzové ztratili své panství jako bezprostřední říšské léno, a třebaže nepřišli o svůj majetek, společensky padli, neboť se stali pouhými vazaly.

Oba bratři Hanz z Kopanin a Heinrich z Podhradí se synem Eustachem spolu s bratrancem Šebestiánem z Aše proti tomu protestovali přímo u krále, ale bez výsledku. Přišlo jim jen varování krále Ferdinanda prostřednictvím dvorní kanceláře:

… naše rozhodnutí o Vašem převedení k purkrabímu je konečné a je třeba, abyste bez meškání a výmluv se Mu poslušně poklonili a požádali Ho o udělení léna, uznali Ho za svého lenního pána a slíbili Mu poslušnost, služby a vše, co patří k věrnosti leníka. Naproti tomu Vám ponechá Vaše svobody a práva, která se váží k Vašemu lénu, jak jsme Mu, purkrabímu, uložili a nařídili, a nic, co by Vás tížilo a tlačilo.

Kdy se Zedtwitzové tomuto královu nařízení podvolili, není známo, ale již 7. srpna 1551 obdržel Heinrich Zedtwitz od Míšeňského purkrabího Jindřicha IV. z Plavna lenní přípis k Dolním a Horním pasekám a ke třem dvorům v Gürthu, které zakoupil v roce 1534. Téhož dne mu byla vystavena lenní listina i na Neuberg a Aš a o měsíc později Šebestiánův syn Hans Ulrich obdržel jako léno poplužní dvůr Eulenstein u Taltitz, zámek Planschwitz a další statky ve Vogtlandu. Jeho otec totiž několik měsíců před tímto datem zemřel.

V době kdy byl Henrich Zedtwitz odvolán z úřadu vogtlandského hejtmana získal purkrabský úřad v Chebu za 6 000 zlatých od svého švagra Adama z Wirsbergu, který zastával po dobu deseti let. Původně purkrabí předsedal soudu, rozhodoval o lidech i zemi, byl vojenským velitelem, dozíral na lesy a vodstvo, zřizoval mosty a silnice atd., ale postupem času význam tohoto úřadu stále klesal, až se stal pouhým čestným úřadem, ke kterému patřilo šest dvorců s jeho výnosy, což zhruba obnášelo: 66 vozů zrní, 108 vozů ovsa, 108 vozů např. hrachu, 60 hus na svatého Martina apod. Dále rybolov Selbského a Bílého potoka, plavení vorů po Ohři a mnoho dalších.

Mezi tím se vévoda Mořic, rozzlobený na císaře kvůli dlouhému věznění svého tchána Filipa Hesenského, domluvil s dalšími německými knížaty a s podporou francouzského krále Jindřicha II. rychlým pochodem na jih Bavor roku 1552 napadl říšského císaře Karla V. Ten se zachránil kvapným útěkem přes zasněžený Brennerský průsmyk do Tyrol.

Ale ani Mořic se dlouho netěšil ze svého vítězství, protože již následujícího roku v červenci v dalších bojích proti markraběti Albrechtu z Ansbach-Bayreuthu padl v bitvě. Vrchní velení nad spojenými českými, norimberskými, bamberskými a würzburskými vojsky převzal Jindřich IV. z Plavna, který doufal, že ke svému Vogtlandu připojí i Regnitzland, které jeho předci spravovali, dokud je neprodali ve 14. století norimberskému purkrabímu.

Přesně to vyjádřil markrabě Albrecht slovy:

…jasně víme, že již dlouho si brousí zuby na naše město Hof a vše, co máme ve Vogtlandu

Jindřichovi se však jeho sen splnil, když navzdory statečné obraně Hofu pod vedením Krištofa Zedtwitze město dobyl. Usadil se na hradě Plassenburgu u Kulmbachu a nechal si holdovat rytířstvem z Regnitzlandu. Oslavy svého vítězství trochu přehnal, protože pravděpodobně na následky těchto oslav onemocněl a krátce na to zemřel v květnu 1554 ve svých 49 letech. Jeho nahromaděný majetek od Kynžvartu a Žandova k Bečovu a Toužimi, Vogtland s Plavnem, reusské panství Greiz, Schleiz a Gera, hrad Hirschberg u Hofu, Ašsko a Regnitzland s Hofem zdědili jeho synové dvacetiletý Jindřich V. a osmnáctiletý Jindřich VI. Oba Jindřichové vydali Zedtwitzům v březnu 1555 lenní zápis na ašské panství s vesnicemi a zároveň další listinu na Dolní a Horní paseky.

Dosud dobré vztahy mezi oběma rodinami Zedtwitzů však čekaly špatné časy. Na podzim 1555 zemřel na Kopaninách usedlý Hans bez mužského potomka a zanechal po sobě vedle manželky Walburgy z Reitzensteinu jednu dceru, která však na jaře následujícího roku také zemřela.

Nyní nastala situace, která se opakovala několikrát i v dalších staletích. Vdova si začala dělat nárok na veškerý majetek své zemřelé dcery, s čímž ale její švagr rozhodně nesouhlasil. Heinrich Zedtwitz souhlasil s jejími nároky na movitý majetek, tj. peněžní hotovost, stříbrné nádobí, dluhopis ve výši 1 600 rýnských zlatých a 100 tolarů vystavený pány z Plavna za vyplacený úvěr Hansem Zedtwitzem a další movitý majetek.

Nemovitý majetek, tj. veškerá půda se vším co k ní náleží, jako mužské léno připadá právě Heinrichovi Zedtwitzovi. S tím Walburga nesouhlasila a obrátila se na markraběcí soud v Plavně. Plevenští radní rozhodli o násilném odvedení dobytka a ovcí z podhradského území. To si samozřejmě Heinrich nenechal líbit a stěžoval si u apelačního soudu v Praze, ten byl zřízen českým králem Ferdinandem v roce 1548. Ve stížnosti uváděl, že dal své švagrové více, než jí podle práva náleželo, přesto tato v domnění, že Ašsko leží v právní oblasti Saska, se obrátila na soud v Plavně.

Ašsko však nepodléhá žádné vrchnosti a není knížectvím manstvím, ale je bezprostředním lénem koruny české, a proto pozůstalostní nepodléhá císařskému nebo saskému právu, ale musí se řídit právem českým. Je vidět, že zde došlo ke dvojímu pojetí práva. V Sasku se stále rozhodovalo podle Saského zrcadla, které svým výkladem stálo na straně vdovy, kdežto v Čechách Saské zrcadlo nemělo platnost a zákon v Čechách vedl k udržení majetku, a ne jeho drobení.

Iluminovaný rukopis Saského zrcadla zobrazující předání právní knihy, symbol středověkého zemského a lenního práva v saské oblasti.

V dlouhodobém sporu Heinrich, stejně jako jeho syn Eustach v dopisech do Plavna a do Prahy stále zdůrazňovali, že podřízením jejich dříve bezprostředním českým lénem purkrabímu z Plavna byli zkráceni na svých právech, což odporuje nařízení českého krále. Po dvou letech konečně dosáhli toho, že král Ferdinand 11. ledna 1557 zaslal purkrabímu z Plavna reskript, ve kterém uvádí, že upozorňoval purkrabího, že Zedtwitzové nesmí být kráceni ve svých právech udělených českými králi.

To se však nestalo, a proto bere Zedtwitze jako své a koruny české leníky. Toto rozhodnutí zrušení manství pro Ašsko bylo snad ovlivněno i dlouhotrvajícím sporem Plavenských fojtů s českým velmožem Vilémem z Rožmberka o jejich postavení v českém království.

Oba mladici Jindřich V. a Jindřich VI. s Plavna se dovolávali svého knížecího stavu. Ačkoliv mladíci byli jen českými many, chtěli zastávat nadřazené postavení v českém království po vzoru svého otce, který jako nejvyšší český kancléř využil nedospělosti Viléma z Rožmberka a po smrti jeho otce zaujal nejvyšší postavení i v českém sněmu.

Dospělý Vilém z Rožmberka se při své první účasti na českém sněmu ohradil proti Jindřichovi z Plavna a ve svém rozkladu doložil, že v českém království jsou jen tři stavy: panský, rytířský a městský a žádný knížecí. Knížaty mohou být Jindřichové v říši, ale v Čechách jsou jen pány z Plavna a českými many.

Český král se bál rozhodnout, ale Vilém z Rožmberka jako primas české šlechty se odmítal zúčastňovat politického života a donutil tím krále, aby mu po třech letech dal za pravdu.

Tak se podařilo i ašské panství vymanit z moci pánů z Plavna, protože synové Jindřicha IV. z Plavna zdaleka nedosahovali kvalit svého otce a na víc byli tísněni dluhy, které jim jejich otec zanechal, a půjčovali si stále znova a znova. Toho využil i Heinrich Zedtwitz a v roce 1559 jim půjčil 8 000 tolarů na tři roky za protihodnotu získání záruky starostenství a konšelství v Adorfu a Marktneukirchenu.

Purkrabí nesli těžce ztrátu Ašska, a tak až po stížnosti Heinricha Zedtwitze mu udělili v léno Elster a další vogtlandské državy po zemřelém bratru Hansovi dokonce až v roku 1558, to je více než po třech letech. Ale jinak to šlo s knížectvím Jindřichů z Plavna z kopce. Rozprodávali jednu část po druhé například Vogsberk a Plavno za 60 000 zlatých kurfiřtovi Augustu Saskému.

V roce 1568 zemřel Jindřich V. a v roce 1572 jeho bratr Jindřich VI., oba bez jediného nástupce, což mělo za následek vymření rodu. V důsledku připojení Ašska k Míšni se Aš plně oddělila od Chebu, a proto museli obyvatelé Ašska jako cizinci platit za veškeré dovezené zboží clo. Proti tomu se Zedtwitzové odvolali s odůvodněním, že jejich území je českým lénem. Jejich žádost byla úspěšně vyřízená, a tak 30. prosince 1558 arcikníže Ferdinandv zastoupení svého otce vydal Zedtwitzům celní privilegium.

V něm mimo jiné stálo:

Našim milým věrným, Heinrichu a Hansi Ulrichovi, bratrancům ze Zedtwitzu, usazeným na Podhradí a Aši se milostivě povoluje, stejně tak i jejich poddaným, obilí a další, co z Chebu a dalších kolem ležících míst k jejich samotné potřebě koupili a na žádná jiná místa se neodvezou nebo neprodají, volně a bez zapravení celních poplatků mohou převážeti…

Z tohoto ustanovení mimo jiné vyplývá, že ašské zemědělství již v té době nebylo schopno zajistit dostatek zrní pro obyvatelstvo, které dosahovalo počtu kolem 2 000. Několik týdnů na to ve věku 49 let zemřel Heinrichův druhý syn Eustach. První syn Hans Heinrich zemřel na prahu dospělosti již v roku 1535, asi při návratu ze studií v Lipsku. Eustach získal na tehdejší dobu vysoké vzdělání na univerzitě v Lipsku a ve svých 23 letech se oženil s Annou z Witzleben na Vokově, dnešní osada v obci Třebeň. Toto opevněné sídlo, později zámek patřil městu Chebu.

S Annou zplodil tři dcery a dva syny. Zúčastnil se boje za samostatnost Ašska proti pánům z Plavna a měl i podíl na evangelictví na otcově panství. Ještě před svou smrtí zařídil pozvání do úřadu diákona Martina Enickela z Lubů. Byl pohřben v kryptě pod evangelickým kostelem, vedle něho pak v roce 1572 i jeho manželka.

Když roku 1905 Albert Kirchhoff nechal oltářní prostor kostela vydláždit mosaikou, byly při této příležitosti vyzvednuty i dva velké kamenné pláty s nečitelnými písmeny, odkryl se vchod do krypty, kam vedly široké kamenné schody. Vzduch v kryptě byl čistý stejně jako v kostele.

Aš – evangelický kostel Nejsvětější trojice v 17. století – Autor: Dr. Traugott Alberti – Historie Aše, Volné dílo,

Celý prostor byl široký čtyři metry a stejně tak i dlouhý a byl vyplněn množstvím truhel, z nichž některé byly již rozpadlé. Na konci uličky mezi rakvemi byl otvor do další krypty, taktéž vyplněné rakvemi. Celkem bylo napočítáno 27 rakví z původního počtu 35 kusů, když se některé v průběhu staletí zcela rozpadly. Jedna velká dubová rakev byla uzamčená zámkem. V druhém prostoru se objevila jediná měděná rakev pokrytá měděnkou, na níž byl nápis E… v. z roku 1670.

Jaký je dnešní stav této krypty se můžeme dnes jen dohadovat, neboť po vyhoření kostela v šedesátých letech minulého století a jeho zbourání. Nic nevedlo nikoho z místních činitelů k pietnímu vyzvednutí ostatků, to zase není až tak udivující, když se podíváme na to, jakým způsobem došlo k likvidaci ašských hřbitovů. Na druhé straně využití plochy hřbitova na zřízení hřiště je v plném souladu s našimi zákony. Ovšem zrušení hřbitova mohlo být provedeno až po uplynutí 80 let od posledního pohřbu.

Eustachův otec přežil svého syna jen o rok, a tak v roce 1561 zůstává na živu jen Eustachova žena Anna s třemi dcerami a dvěma syny Adamem a Hanz Heinrichem, kteří byli dědici panství Podhradí a lén ve Vogtlandu, zatím co Doubravu a Aš držel jejich prastrýc Hanz Ulrich syn Šebestiána, který zemřel ještě za života Eustacha roku 1551. Jeden s posledních činů pánů z Plavna bylo vydání listiny Adamu a Hans Heinrichu na vogtlandské statky v roce 1561.

Které to byly, poznáváme z jejich potvrzení kurfiřtem Augustem Saským z roku 1561. Ten mezi tím od pánů z Plavna koupil celý Vogtland pro sebe. V této listině jsou vyjmenovány tyto statky: panský dům a popluží v Elster, dvorce v Raun, Kledeedorfu, Landwüstu, Gürthu, Bärenlohe, Neuebrandu u Hofu a Weinbergu u Lobedy. O tyto statky se podíleli s Hansem Ulrichem z Aše. Ale stále ještě žila prateta Walburga, vdova po Hansovi, jejíž nároky nebyly dosud vyrovnány.

Celý proces na základě rozhodnutí nejvyšších českých úřadů z 3. září 1562 se neměl konat podle českého práva, jak žádali Zedtwitzové, ale jak bylo obecným zvykem na Chebsku, tj. podle císařského nebo saského práva. Výsledkem soudního jednání bylo, že oběma bratrům zůstal veškerý nemovitý majetek, ale movitý majetek převzala Walburga, která se tak po 13 letech dočkala zadostiučinění.

Jak je vidět délka soudních procesů se příliš nezměnila. Ašská, lépe řečeno Podhradská, država byla z jedné poloviny v rukách Hanse Ulrycha a po jedné čtvrtině v rukách Adama a Hanse Heinricha. Všechna rozhodnutí týkající se obyvatel musela být společná.

Krátce poté se Zedtwitzové vymanili z nadvlády pánů z Plavna, jejich léno bylo opět převedeno pod Českou korunu. Roku 1560 převzali řízení církevních a školských věcí do svých rukou a drželi je pevně až do roku 1869, to je víc jak 300. Jako církevní patroni rozhodovali o způsobu božích služeb, církevních svátcích, ustanovovali duchovní do jejich úřadů, jmenovali kantory, vydávali školní učební plány a podobně. Prostě to, co dělá státní vláda ve velkém, tak oni dělali oni v malém.

Při svých nařízeních se řídili z části podle saského pořádku, zčásti podle bayreuthského, ale vždy tak, jak to vyhovovalo jim. Na příklad církevní svátky byly uspořádaný podle saského vzoru, ale pro přifařené obce z Bayreuthu, tj. Neuhausen, Schölind, Reichenbach, Lauterbach, Wildenau a Mühlbach, určili některé změny. V jejich správě byli tři farnosti: ašská, zahrnující obce Mokřiny, Vernéřov, Dolní a Horní Paseky, Krásnou a Štítary, Újezd a přilehlé, výše uvedené obce z Bayreuthu, dále podhradská farnost s filiálním kostelem a obcemi Studánka, Smrčiny a Kopaniny – Doubrava byla přifařená k Elster a konečně hranická farnost, – kostel sám byl filiálním ke kostelu sv. Vavřince v Hofu – s obcemi Pastviny a Trojmezí s výjimkou Císařského Hamru, který byl přifařen do Bayreuthu.

Ašský farář arcidiákon, později inspektor měl k ruce kaplana diákona, který měl na starost podhradskou farnost. Hranická byla samostatná. Poučení sami svým dlouhým sporem s Walburgou o dědictví vydali nařízení podepsané Hansem Ulrychem, Adamem a Hansem Heinrichem, podle kterého dědictví nemovitého statku mohlo přecházet na dědice nejen po meči, ale i po přeslici, po případě, že by nebyl žádný přímý dědic, pak přechází na příbuzné.

Toto nařízení bylo příznivé i pro ně, neboť nemuseli shánět nové nájemce a domlouvat se s nimi na nových podmínkách. Obyvatelé získali větší sociální jistotu. Mezi tím se v Bayreuthu spojila šlechta ve Franský rytířský spolek, do kterého pozvala i Zedtwitze, tito však zůstali mimo jejich vliv, ačkoliv v budoucnu se o něj několikrát mohli opřít. Již v roce 1584 umírá ve svých 44 letech Hans Heinrich a zanechává po sobě tři syny. Osmiletého Hanse Adama a dvouletého Hanse Bertholda.

Třetí syn umírá ještě v dětství. Jejich strýc Adam z Kopanin se obrátil na císaře Rudolfa II. se žádostí o schválení poručníků nad dětmi, a to Hanse Ulrycha z Aše a Jeronýma Zedtwitze z Libé. Za několik let byl Hans Ulrych vzhledem ke svému stáří a tělesné slabosti nahrazen Albrechtem s Globau, vrchním hejtmanem v Jáchymově.

Základní povinnost poručníka byl dohled nad hospodařením, ručil za to, že po dobu svěření nedojde na majetku ke ztrátě a jeho hodnota musí být v době předávání minimálně stejná jako v době převzetí. Vzrůstající počet řemeslníků vede i na Ašsku k jejich konkurenci, a tak po vzoru Saska vydávají Zedtwitzové v březnu roku 1591 první cechovní řád pro krejčí a ševce.

Cechovní řád vydávají jmenovitě Hanz Ulrych a Adam i v zastoupení nezletilých Adama a Bertholda. Z cechovního řáduse dozvídáme i jména prvních mistrů. Z Aše je uvedeno 6 krejčích, z Podhradí 2, z Hranic taktéž 2, z šesti ševců byli čtyři z Aše a dva z Hranic. Limmer při hodnocení patnáctého století zdůrazňuje na jedné straně zhrubnutí mravů, a na druhé straně však vítá rozvoj cechů v celém Vogtlandu zásluhou evangelických emigrantů z Nizozemska, rozvoje výroby smyčcových nástrojů nekatolickými utečenci z Čech.

Zhrubnutí mravů lze připočítat na vrub válečných tažení, ale i vpádu moru roku 1520 a zemětřesením o dva roky později. Po celé století se mor pravidelně vracel zhruba po dvaceti letech, roku 1545 si jen v Hofu vyžádal 1 400 obětí, roku 1566 v Plavně 1 267 mrtvých a roku 1591 se mor rozšířil po celém Německu.

V roce 1599 umírá na ašském zámku ve vysokém věku Hanz Ulrich. Zanechal zde jediného slaboduchého syna Filipa, který však svého otce přežil jen o tři roky. V roce 1609 umírá další velký majitel panství Adam na kopaninském zámku, a to bez mužských potomků. Tak se stalo, že začátkem 17. století zde zůstávají jen dva bratři.

Třiceti tří letý Hans Adam a dvaceti sedmiletý Hans Berthold, kteří právem zdědili celé ašské panství včetně svých lén v Sasku a Bavorsku. A tak v roce 1615 dochází k prvnímu dělení panství mezi Adamem a Bertholdem. Adam se usídlil na Podhradí a Berthold se dal do přestavby Kopanin.

Kopaniny – pozůstatky zámku – Autor: Zipacna1 – Vlastní dílo, CC BY 3.0,

Zároveň ale zdědili i nepříjemný spor s tetou Annou z Pappenheimu, vdovou po Hans Ulrichovi, usídlenou na ašském zámku. Její dcera Anna Marie ovdověla již v roce 1607 a spor o dědictví se táhl několik let a Anna se konce před svou smrtí nedočkala. Správní řízení o převodu majetku probíhalo v Praze, kam se ale nechtělo ani Adamovi ani Bertholdovi, a tak tam vyslali svého soudního písaře Tomáše Dressla.

Byl to asi schopný právník, když byl pověřen oběma bratry, aby v jejich zastoupení složil manský slib jako majordomus Ašska. V roce 1605 se Adamovi a jeho manželce Sibyle ze Schaurothu narodil syn Hanz Heinrich, ale Sibyla záhy zemřela, a tak se Adam znovu oženil. Se svou druhou manželkou Sabinou z Wirsbergu zplodil mimo dcery ještě další tři syny, Krištofa Adama, Albrechta Ernsta a Krištofa Karla, a právě v roce 1616, kdy se mu narodil syn Krištof Karel, skonal ve čtyřiceti letech.

Jeho mladší bratr Berthold ho přežil jen o tři roky. Zemřel ve svých třiceti sedmi letech, aniž by dokončil přestavbu kopaninského zámku. Měl ale štěstí, že se dožil ještě narození svého jediného syna Adama Erdmana jako dědice, který dokončil výstavbu zámku v Kopaninách.

A tak v době, kdy dochází k třicetileté válce, stojí zde v jejím předvečeru na podhradském zámku třináctiletý Hans Heinrich, devítiletý Krištof Adam, sedmiletý Albrecht Ernst s poručníky Georgem Adamem z Kotzau na Hazlově a Georgem Albrechtem Mulzem z Waldau na Neuhofu.

Georg Adam z Kotzau na Hazlově byl švagr matky Hanse Heinricha, Sibyli. Vládl na Hazlově 36 let až do své smrti v roce 1627. Vdova po Adamovi Sabina vstoupila do druhého manželství s Rudolfem z Geilsbergu a Georg Adam z Kotzau v zastoupení svých svěřenců podepsal 20. prosince 1619 s jejich matkou Sabinou dohodu, když se znovu provdala.

Podle ní vrchní soudce ašského soudu Hans Heinrich Dressel, syn Tomáše Dressla, měl vyplatit vdově v zastoupení svých pánů jako věno 4 000 zlatých, 500 zlatých jako svatební dar, 100 zlatých jako náhradu za právo doživotního užívání ašského zámku a 1 643 zlatých 14 krejcarů 2feniky za odprodej mlýna v Podhradí a 70 zlatých za ponechaný skot a ovce a konečně 4 000 kop českých – jedna kopa česká = 6,12 zlatých – jako odkaz a donace zemřelé Anny Marie, hraběnky von Schlik což byla dcera Sabiny.

Finanční smlouvu za nedospělé děti podepsali oba poručníci, Sabina jako věřitelka, její nový manžel Rudolf z Geilsbergu a Filip Heinrich z Rabensteinu jako svědkové. Smlouvu vypracoval zemský rychtář Loketského kraje Mikuláš Stolz ze Simtzsorfu.

Celková suma byla vyšší, než Zedtwitzové měli, a i když se odečetlo to, co již bylo zaplaceno – 714 zlatých 41 krejcarů 1 fenik, 1 000 zlatých za Ašský zámek, který měl připadnout opět synům po smrti matky jako léno. Do roku 1625 stačili Zedtwitzové zaplatit dalších 1 121 zlatých, 51 krejcarů 2 feniky, ale zbývající dluh opět narůstal o 6 % úroku a v důsledku válečných událostí nemohl být splacen, a tak ještě v roce 1640 si Sabina stěžovala u českého krále na nezaplacenou pohledávku ve výši 4 093 zlatých 58 krejcarů 4 feniků.

Dluh splácel ještě její vnuk Josef Adam 1639–1684. Když 23. května 1618 došlo k pražské defenestraci a následnému českému stavovskému povstání, nedotklo se to ašských Zedtwitzů ani v nejmenším. Nebyl zde žádný dospělí představitel rodu, aby mohl zaujmout nějaký postoj vůči vzbouřené šlechtě nově zvolenému českému králi falckému kurfiřtovi Fridrichovi Falckému v říjnu roku 1620.

Ohlas bitvy na Bílé hoře 8. listopadu téhož roku a její důsledky dolehly plně jen na pobočnou větev Zedtwitzů Krištofa Heinricha na Kynžvartu. Tato větev se oddělila z větve libenské založené roku 1425 Heinrichem, vnukem Petra Zedtwitze, koupí hradu Libá. Za účast na českém stavovském povstání byl na základě nařízení z roku 1622 vyhoštěn a jeho majetek později zakoupila rodina Metternichů.

Taková konfiskace majetku postihla jen v Čechách 658 osob vyššího stavu a 50 měst. Podhradští se nemohli vzhledem k věku zúčastnit rebelie a tak 18. ledna 1623 Ferdinand II. jako český král dal osmnáctiletému Hansi Heinrichovi a jeho mladším sourozencům, stejně tak i jejich bratranci Adamu Erdmannovi z Kopanin, zděděné statky po rodičích po složení holdu v léno.

Rekatolizace Čech, zákaz kalvínského a později i luteránského vyznání z roku 1621, vyhánění evangelických duchovních a učitelů se nedotklo ani Chebska ani Ašska, neboť nebyli součástí České koruny, a navíc byly pod ochranou saského kurfiřta Jana Jiřího, který i když sám byl evangelíkem, přesto poskytl Ferdinandovi pomoc při potlačení českého stavovského povstání.

Samozřejmě, že zadarmo to nedělal, nechal si to hodně dobře zaplatit. Dostal za to do správy Lužici. Na všech územích, která měl ve své správě, ponechal evangelické vyznání. V tomto smyslu se písemně obrátil na císaře 24. listopadu 1620 a opět 23. února 1621, s žádostí o ponechání evangelictví na Chebsku a Ašsku i nadále.

Na Ašsku to došlo tak daleko, že se konečně mohlo sáhnout k uskutečnění plánu Hanse Adama, a to postavení nového kostela když jemu samému se to pro předčasnou smrt nepodařilo. Tak 15. dubna 1622 se na místě strženého starého kostela svatého Ludwiga začal stavět kostel nový, který byl vysvěcen jako kostel Nejsvětější trojce. Na pracích se podíleli všechny farní obce, dokonce i chebská rada vypomohla při nedostatku dřeva. Mezitím Ferdinand II. odebral Fridrichovi Falckému jeho kurfiřtský hlas a udělil ho v roce 1623 v Řezně Maxmiliánu Bavorskému včetně panství v údolí Náby, táhnoucího se od Smrčin až k Řeznu.

Maxmilián jako vůdce Katolické ligy začal na nově získaném území likvidovat po vzoru Ferdinanda II. všechno evangelické a tak, zejména duchovní, ale i učitelé s celými rodinami utíkali na jediné evangelické území, do Saska, přes Ašsko do Vogtlandu. Saský kurfiřt Jan Jiří získal do zástavy Lužici, kde evangelíkům ponechal náboženskou svobodu tak zvaným saským akordem.

Uzavření Saského akordu mezi saským kurfiřtem a císařem – ilustrační obrázek autor Jindřich AI asistent

V Čechách probíhající protireformace se přenesla do měst a v roce 1627 byla rozšířena i na šlechtu. V říjnu 1627 se dostavila protireformační komise pod vedením královského komořího Bořity z Martinic, královského rady hraběte Pavla Michny z Vacínova, hejtmana Loketského kraje Hertha z Letersdorfu a apelačního rady Bartoloměje Brunnera ze Skalné. Před tuto komisi musel předstoupit i Hans Heinrich Zedtwitz, třiadvacetiletý, ženatý s Johanou Brüllenhoferovou, otec ročního syna a mluvčí svých neplnoletých bratrů a bratrance Adama Erdmanna.

Na příkaz komise měl přestoupit ke katolické církvi, v opačném případě prodat své panství a po zaplacení daně ve výši 20 % z příjmů se vystěhovat z Čech. Hans Heindrich zásluhou svého soudního správce Hanse Heinricha Dressla, který mu připravil písemné odvolání, byl dobře připraven na jednání.

S nejhlubší uctivostí a ponížeností se podřizuje příkazům svého pána jménem svým a svých nezletilých bratrů a svého bratrance, odvolává se ale i na své příznivce a pány, kurfiřta Jana Jiřího Saského a knížete Kristiána, markraběte Brandenburského a dokazuje, že Ašsko nepatří do Chebského okresu, který je říšskou zástavou, ale že jeho panství je od počátku svobodným říšským lénem, které jeho předchůdci svobodně a z vlastní vůle nabídli českému králi v léno, o čemž svědčí privilegium českého krále Jana Lucemburského z 16.května 1331.

Dále uvádí, že některá panství má jako léno od saského kurfiřta například Elster, Gürth, Raun další, na druhé straně mnozí poddaní bayreuthského markraběte Neuhausen, Schölling, Lauterbach, Wildenau, Mühlbach patří do ašské farnosti, a i z jejich příspěvků byl postaven ašský kostel a platí zde i své desátky. Konečně některé obce na české zedtwitzovské straně jsou přifařeny ke kostelu v Saském kurfiřtství Doubrava k Elster, kam přispívají svými poplatky a desátky.

S ohledem na tyto skutečnosti je těžké měnit stávající skutečnost, aniž by se někomu neublížilo, a tím by se rekatolizace minula svého cíle. Žádá, proto všechno nechat tak jak je a doufá, že stejné jsou i názory saského kurfiřta – evangelík – i markraběte brandenburského – katolík – a závěrem ujišťuje císaře o své poslušnosti a věrnosti. Vše sepsáno 28. září 1628. Předem se ale obrátil o pomoc na saského kurfiřta Jana Jiřího a bayreuthského markraběte Kristiána.

Podobný dopis s přímluvou zaslal i markrabě Kristián ohledně přifařených bayreuthských obcí. V této době končí také první etapa třicetileté války, v které císař dosáhl vítězství, když skončila dánská válka a v roce 1629 byl podepsán v Lübecku mír, podle kterého se Dánsko zřeklo všech nepřátelských spolků proti císařství.

Dánská válka 1625–1629, symbolická historická ilustrace k druhé fázi třicetileté války. Autor Jindřich AI asistent Historie ke kávě

Ferdinand se cítil natolik vítězem, že ihned vydává restituční edikt, v němž nařizuje vracení všech statků katolické církvi, které byly podle pasovské smlouvy a augsburského míru církvi odňaty. Jednalo se o 2 arcibiskupství, 12 biskupství a téměř všechny kláštery v severním Německu. Zároveň prohlásil, že náboženská svoboda se vztahuje jen na konfesi augsburskou.

V Čechách však bylo vše jinak. Zde mělo být jen katolictví a všechny prosebné dopisy, rezoluce, privilegia apodobně ve prospěch nekatolíků smetl rázně ze stolu. Náboženská komise v Chebu dosahovala úspěchů jen pozvolna. Jen malá část – v roce 1628 to bylo jen 28 osob – přestoupilo ke katolicismu, celá řada se raději vystěhovala. Ještě v roce 1629 dostal Hans Vilém Zedtwitz z Libé dvouměsíční odklad k rozhodnutí.

Pokud se to týkalo ašských Zedtwitzu, zdálo se, že jejich případ je opravdu jiný. V květnu 1628 podle chebského protokolu loketský zemský rychtář vysvětlil, že se jich asi císařský rozkaz netýká.

Radost Zedtwitzů však netrvalo dlouho, neboť již v prosinci přišel císařský výnos nařizující vyhnat evangelické duchovní a Zedtwitzům důrazně dává na vědomí, že pokud se nespojí s císařem v náboženství, pak musí majetek prodat a opustit zem. Tak v lednu 1629 byli propuštěni ašští duchovní, stejně tak i hranický kazatel. Inspektor Engelhart odešel do blízkého Schönbergu, kde v roce 1636 zemřel, zatím co hranický kazatel Johan Graf odešel dál do Saska.

Ještě téhož roku přišel do Aše katolický kněz Kašpar Degenmayer, aby sloužil katolické mše. Došlo k zvláštní situaci, pastýř by byl, ale ovečky ne. Místní usedlíci byli již na tolik přesvědčenými evangelíky, že na mše, ke křtu i svatbám chodili tajně do přilehlých saských a bayreuthských kostelů.

Například v Rehau v období let 1629–49 jsou zapisovány v matriční knize děti z Krásné, Štítar a Újezdu, v Schönbergu děti z Mokřin, Žďáru a Verneřova, v Selbu děti z Aše a tak dále. Pan farář Kašpar Degenmayer mohl tak maximálně jen kázat prázdnému kostelu, a tak aby nebyl za kašpara, vzdal se ještě téhož roku 1629 úřadu a Aš opustil.

A tak Ašský kostel zůstal nevyužit po dobu celé jedné generace. Mezitím se švédský král Gustav Adolf rozhodl, že rozšíří svoji vládu a vystoupil jako ochránce evangelíků. V roce 1630 přistál v Pomořansku a opanoval Meklenbursko a zahájil tak druhou etapu třicetileté války.

Jen několik dní před vyloděním Švédů se sešel markrabě Bayreuthu Kristián se saským kurfiřtem Janem Jiřím I. v loveckém zámku v Selbu pod záminkou velkého honu ve Smrčenských lesích, aby s ním projednal současné politické poměry.

Tohoto honu se zúčastnila i další knížata. Tam asi byl dohodnut konvent zveřejněný v následujícím roce v Lipsku. Protestantská knížata v nedůvěře počínání Švédů zachovávala vojenskou neutralitu, ale jen do chvíle, kdy císařská armáda pod vedením Tillyho vyplenila a spálila roku 1631 Magdeburg a hrozbami se snažila k sobě připoutat saského kurfiřta Jana Jiřího I.

Toto spolu s odporem k restitučnímu ediktu vedlo Jana Jiřího k tomu, že se spojil po vzoru Brandenburska se švédským králem Gustavem Adolfem. Ihned ve svých zemích svolal domobranu. Ve Vogtlandu musel nastoupit každý desátý muž a na českých hranicích museli budovat zákopy a ochranné valy a do Brambachu a Schönbergu byly umístěny stráže. Saský maršálek Armin vytlačil císařské z Lužice, v listopadu 1631 obsadil Prahu, 12. prosince Cheb.

Česká emigrace se začala vracet, přebírala své statky a obnovila dřívější evangelický pořádek. Náboženská komise v Chebu ukončila svoji činnost. I když ašská fara zůstala po odchodu Degenmayera prázdná, Zedtwitzové evangelické duchovní zpět nepovolali.

Protestantská vojska umístěná na Chebsku, ať již regimenty knížete Anhalta nebo osmitisícové vojsko plukovníka Scharschedela, musela být zásobována místními obyvateli. Z každého statku jedno tele, husa, dvě slepice, dále vajíčka slanina a podobně, jedna kráva na čtyři statky. Vztahy mezi vojáky a obyvateli, však dobré nebyly.

Nečinní vojáci se rádi napili a pak vyvolávali rozepře, bohužel mrtví pak byli vždy na straně civilního obyvatelstva. Plesná ležící sice v Čechách, ale přifařena k Brambachu, dostala od saského kurfiřta Salva Guardii, aby byla chráněna před saským vojskem, ale její ochranný význam jen krátce.

Ašsko, jak se zdá, obsazeno nebylo. Valdštejn, který se vrátil opět do císařských služeb, sehnal vojsko, a již 2. května 1632 dobyl Prahu a 17. června 1632 byl již před Chebem. Dovolil svobodný odchod saské posádky.

Císařský polní maršálek Holk obsadil nejen Cheb, ale i Aš, Podhradí, Brambach, Elster. Další den se osm praporů Holkových rejtarů ocitlo před Adorfem, a když zjistili, že se město opevnilo, vypálili aspoň předměstí. Heinrich Holk se narodil v roce 1599. Původně byl v dánských vojenských službách a bojoval v letech 1626, až 1627 v dolnosaské válce proti císaři Ferdinandu II. v hodnosti plukovníka, v bitvě u Bernsteinu byl zajat. Po vykoupení pomáhal v bitvě o Stralsund, v roce 1630 vstoupil do císařských služeb.

Dostal velení nad několika pěšími regimenty, podílel se i na vyrabování Magdeburgu. V roce 1632 mu bylo svěřeno velení nad kyrysarskými regimenty, Valdštejn ho povýšil na maršálka a zvlášť se vyznamenal vypalováním Saska a především Vogtlandu. Roku 1633 byl povýšen do hraběcího stavu, ale téhož roku v srpnu zemřel ve Vogtlandu na mor.

Na podzim roku 1632 prováděli Holkovi jezdci nájezdy proti Sasku mezi Hofem a Chebem. Hof musel zaplatit 6 000 tolarů výpalného, Selb byl vydrancován, mnozí občané při tom zabiti. Adorf byl opět vyloupen a dobytek vybit.

Olešnice byla zcela vypleněna, muži popraveni, dobytek vybit, domy spáleny a ženy a děti ukryté ve sklepích uhořely. Z celého města zbyl jen kostelík na hřbitově a 15 malých chalup na předměstí. Podobně poplenily Holkovy oddíly celé území mezi Plavnem, Cvikovem a Lipskem.

V Holkových službách sloužili příslušníci snad všech národů: Španělé, Italové, Dánové, Němci a další. Nejhorší z nich byli Chorvaté. Ve většině případů šlo především o výkupné od jednotlivců a měst, proto se lidé brali do zajetí. Snad jen Ašsko, císařskými považované za součást českého území a saským vojskem za evangelické území, bylo tak uchráněno největších hrůz.

Do Saska později zamířil i Valdštejn, aby se v listopadu 1632 postavil v bitvě u Lipska švédskému králi Gustavovi Adolfovi, který v průběhu této bitvy padl. Válka však jeho smrtí rozhodně neskončila, změnila se však její podstata. Z války náboženské a politické, se změnila ve válku dobyvačnou.

Vesnice pustly, roku 1647 vyhořel i Neuberg a počet obyvatel klesl na polovinu. Dílo zkázy dokonal černý mor, který vypukl roku 1633. V Hranicích bylo celkem 19 obětí, v Hofu umíralo denně deset i více lidí, v Selbu vymřelo téměř celé vedení města, v Trojmezí bylo 29 mrtvých, v Olešnické farnosti 217 mrtvých a v Adorfu 119 mrtvých.

Pohřbívání mrtvých probíhalo bez obřadů, každý měl strach z nakažení morem. Kolik mrtvých bylo v Aši, nevíme. Stejně jako v dalších zemích koruny České, tak i na Ašsku bylo období třicetileté války, obdobím bojů za náboženské svobody. Po násilné rekatolizaci, sice z Ašska museli odejít evangeličtí duchovní, ale obyvatelé dál praktikovali svou víru v sousedních německých městečkách.

Ke skutečné katolizaci, však na Ašsku nikdy nedošlo. Rok 1634 byl rokem císařského vojska, které obsadilo Chebsko a přilehlé části Saska a Bavorska. Celé území bylo poničené a třetina statků byla opuštěna, v Chebu zbylo z původních 800 domů jen 239. A 50 jich bylo vypáleno, zbytek byl opuštěn.

Vesnice byly pusté, sedláci uprchli nebo zahynuli, obděláno bylo jen 5 % půdy. Všeobecná bída vedla v květnu 1635 k uzavření separátního míru v Praze. O tom, co se dělo v těchto letech na Ašsku v podstatě nevíme. Ale zdá se, že až na přesuny jednotlivých vojenských oddílů a škody způsobené nuceným zásobováním těchto oddílů se válečné boje zdejších obyvatel nedotkly.

Ale bohužel, jak to bylo přesně, se už nedozvíme, protože všechny písemné doklady vzaly za své při požáru radnice v Aši roku 1814. Pražský mír mezi císařem a saským kurfiřtem Janem Jiřím vedl i k částečnému odvolání restitučního dekretu a z části bylo jeho uvedení do praxe odloženo o čtyřicet let.

V paragrafu 22 této smlouvy je uvedeno, že říšské šlechtě augsburské konfese na základě augsburského míru z roku 1555 má být ponecháno její vyznaní. Na základě tohoto paragrafu Zedtwitzové věřili, že i oni, stejně jako páni ze Schönburku, Beulwitzové z Hirschbergu a další, kteří drželi své statky jako česká léna, mohou zůstat u své víry.

Zedtwitzové v dobách příprav Pražského míru, si uvědomili svoji šanci a znovu se obrátili na své ochránce s žádostí o pomoc ve věci zachování jejich víry na Ašsku. Ti žádosti vyhověli a stárnoucí císař, který potřeboval jejich kurfiřtské hlasy pro zvolení svého syna římským králem, jim vyšel vstříc tak, že dal příkaz komisi, aby se zabývala postavením Podhradského léna vůči českému království.

Paragraf 22 se totiž týkal jen říšské šlechty, české stavy bez výjimky musely přestoupit na katolickou víru. V případě, že by se prokázalo, že Zedtwitzové nepatří do Čech, pak by se jim jejich víra ponechala. Nejasnosti kolem příslušnosti Ašska vznikly právě na základě podpůrného listu, týkajícího se ponechání evangelictví na Chebsku, který napsal saský kurfiřt Jan Jiří 21. října 1628 císaři. Tento list, i když to nebyl záměr, vyzněl tak, že Ašsko je součástí chebského okresu a jako takové by patřilo do Čech a tím pádem by muselo přejít na katolickou víru.

Na Kopaninách žil jeho stále ještě nedospělý bratranec, sedmnáctiletý Adam Erdmann. Právě jim čerstvě zvolený císař Ferdinand III. 17. ledna 1637 připsal listinu Salva Guardia, bylo to ani ne měsíc před smrtí jeho otce starého císaře Ferdinanda II. Zároveň přikázal nejvyššímu místodržícímu v Praze, aby zjistil, kdo může na Ašsku využívat patronátní právo, a kdo tam má právo jmenovat duchovní a jaký je vlastně vztah mezi českou korunou a Zedtwitzi.

Památka Salva Guardia s habsburským znakem v Aši – autor fotografie Historie ke kávě

Takže otázka víry na Ašsku v roce 1637 stále ještě nebyla na pořadu dne. Rekatolizace se neprováděla, ale ani evangelictví se nevrátilo. Pražský místodržící, aby vyhověl císaři, jmenoval komisi, která měla tuto záležitost vyřešit.

Členy této komise byli: hejtman loketského kraje okresu V. Tettau, chebský starosta Schiedel, Trautenberg ze Skalné a vikář Německého domu v Chebu Dr. theol. Geyer. Zedtwitze v této době stále ještě zastupoval Heinrich Dressel, vynikající právník, který ještě v Praze napadl složení komise ohledně vikáře Gayera, u kterého se počítalo s tím, že bude u jednání předpojatý.

Toto napadení bylo uznáno a bylo slíbeno, že bude nahrazen jiným duchovním. Sotva se však Dressel z Prahy vzdálil, tak tehdejší vícesekretář České dvorní kanceláře, Klement Holdorfer, opět vikáře do komise vrátil. A poté co se sám stal starostou Chebu, stěžoval činnost komise neustálým vyhledáváním a předkládáním starých listin a doplňoval je vlastním komentářem, jen proto, aby dokázal, že Ašsko vždy bylo součástí Chebska.

Na podporu Zedtwitzů vystoupilo i chebské rytířstvo v březnu 1641 prohlášením, že ani oni, ani jejich rodiče a prarodiče nepamatují, že by podhradské panství někdy patřilo k Chebsku a že by se Zedtwitzové zúčastňovali jednání chebského sněmu. Podobně vydal své prohlášení i bývalý starosta Chebu Wolf Adam Pachelbel, kde uvádí, že zmíněné rytířské sídlo bylo vždy mimo chebské hranice, nikdy nepodléhalo chebské radě v soudních záležitostech, neřídilo se ani civilním, ani hrdelním chebským právem, nikdy nebylo zváno k okresnímu sněmu a mělo vlastní nižší a vyšší hrdelní právo.

Zedtwitzové dokazovali svou samostatnost mimo jiné i tím, že když císař Rudolf II. nařídil v Českém království používání gregoriánského kalendáře, tak byl přijat o dvacet let později i na Chebsku, ale ne na jejich panství, neboť nepodléhali ani chebské radě, ani českému sněmu. Znovu se odvolávali na lenní listinu Jana Lucemburského z roku 1331, podle které Ašsko z vlastní vůle vstoupilo do lenního svazku s Českým králem a zůstaly mu všechny práva a privilegia z dřívější doby.

Chebská rada a starosta musí vědět, že Zedtwitzové a jejich poddaní museli platit za každý povoz obilí dovezený z Chebska do Aše celní poplatky ve výši 20 krejcarů a tento poplatek byl zrušen až na základě zvláštního privilegia. Klement Holdorfer na císařskou výzvu zaslal podrobný protokol postavení Ašska.

Začal přehledem dějin Chebska, jak spolu s částí Horní Falce, kláštera Waldsassen, Šestiúřadí, Ašska a Vogtlandu patřilo markrabatům z Vohburgu, v roce 1149 přešlo jako věno markraběnky Adély z Vohburgu do rukou jejího manžela Fridricha Barbarosy pozdějšího císaře svaté říše Římské a tím do rukou Štaufské dynastie.

V roce 1322 celé toto území, tedy i panství Aš, bylo dáno do zástavy Českému králi Janu Lucemburskému. Waldsassen a Šestiúřadí později přešly na jiné pány, ale Ašsko zůstalo i nadále součástí Českého království. Církevně patřilo vždy do řezenského biskupství, i když patronátní právo stejně tak jako právo ustanovování biskupů přešlo na řád Německých rytířů. Dále Holdorfer uváděl, že na Ašsku reformace k evangelictví proběhla až dávno po uzavření Pasovské dohody.

Jednání katolických a protestantských představitelů při uzavření Pasovské smlouvy roku 1552. Ilustrační obrázek autor Jindřich AI asistent Historie ke kávě

Pasovská dohoda byla uzavřena roku 1552 mezi císařem Karlem V. Habsburským a protestantským knížetem Mořicem Saským. Dohoda se týkala náboženského vyznání a na jejím základě došlo roku 1555 k podepsání augsburského míru. Jádrem tohoto sporu byla otázka, zda zedtwitzovské panství je, či není součástí chebského okresu. Jestliže by bylo, pak Zedtwitzové by byli podaní České koruny. Ale pokud by se prokázalo, že bylo na České koruně nezávislé, pak by byli leníky. Jestliže by se potvrdilo, že bylo Ašsko součástí Chebska, pak by jako poddaní České koruny museli přijmout katolickou víru. V případě, že by byli leníky, pak by měli neomezené právo se rozhodnout o náboženské víře na svém území. Císař znovu nařídil hledat znovu v archívech a registrech.

Třetí a závěrečná část třicetileté války probíhala mimo naše území, ale přesto jak v roce 1637, tak i 1638 procházela vojska přes Vogtland a Horní Franky a roku 1639 dochází opět k vyplenění Hofu a Adorfu, stejně tak i v následujících letech. Všechny procházející armády se chovaly k obyvatelstvu jako loupeživý dobyvatelé. Na jaře 1643 uhodily silné jarní mrazy a vše zaseté vymrzlo a nebyla ani tráva pro dobytek.

Klidným rokem byl až rok 1646, kdy pro zajištění plnění podmínek vestfálského míru a dodržení válečných kontribucí se na Chebsku usadily tři švédské pěší kompanie a jedna jízdní švadrona na náklady místních usedlíků.

Chebská rada se obrátila na okolní panství s urburou, aby mohlo tyto náklady platit. Na Ašsko připadlo 100 zlatých měsíčně, z toho na samotnou Aš připadlo na 25 zlatých. Neschopnost Aše platit tuto sumu, svědčí o tehdejší bídě.

Nepomáhaly ani upomínky z června a července roku 1646, které byly adresovány ašskému rychtáři Šebestiánovi Kolbovi, o čemž svědčí dopis purkrabího a rady města Chebu z 23. června 1646. Odvolávající se na úmluvu, která byla uzavřena chebskými konšely se zedtwitzským právníkem Johannem Heinrichem Dreeslem, který zastupoval Ašské panství, o zaplacení měsíčního příspěvku na udržování ašské posádky.

V případě že by se tak nestalo, vyhrožovala rada vysláním Švédů, s tím že si vyberou kontribuci sami. Jak obyvatelé města Aši, tak i sedláci byli zcela ožebračeni, stejně tak i zedtwitzovské panstvo, dlouhodobými kontribucemi, pleněním a placením výpalného, loupežemi, požáry a krádežemi.

Sklepy a spižírny byly prázdné, chybělo osivo, tažný dobytek, neobdělaná pole zarůstala trním. Mnoho domů zůstalo prázdných a opuštěných a panstvo mohlo být rádo, když se našel jedinec, který byl ochoten takový dům obsadit. Tak například švec Bodendorf získal v roce 1643 domeček na skále německy Stein zcela zdarma, jak uvádí listina:

My, bratři a bratranci ze Zedtwitzu a Neubergu, Kopaninách, Aše a Elstru etc potvrzujeme, že jsme Martinovi Bedendërferovi, ševci z Aše přenechali domek po Andreasi Gerstnerovi, který ho měl v dědickém vlastnictví a na něm vázanou Michalskou daň. Protože domek je velmi zchátralý a jeho obnovení bude něco stát, slibujeme mu, že poplatků a dalších břemen za rok 1644 bude ušetřen. Podepsán Albrecht Ernst a Krištof Karl – Adam Erdmann byl neplnoletý – 18. prosince 1643.

Na skále ale zůstal stát prázdný dům ještě po Adamu Schmallovi a až několik let po válce se ho podařilo obsadit. Jednalo se o robotní dvůr, který mnohem později, až po sto letech dostal číslo 160 v Kamenné ulici. Novým nájemcem se stal Martin Schneider, a to až v roce 1669. Statek získal za třetinu ceny s lenní sazbou 5 zlatých, tudíž plná cena byla 15 zlatých a hodnota statku 150 zlatých.

Na místě pozdější Geiplovy textilní továrny se rozkládal robotní dvůr Heinze Becka. I on přišel ve válce o dobytek a jejich tažnou sílu a nemohl tak plnit svou povinnost pracovat čtyřikrát v týdnu na panském, a tak celý statek nabídl Zedtwitzům k volném použití.

Nový nájemce se našel až po roce a stal se jím Kašpar Hollerung, který ale využil potíže, ve kterých se tehdy Zedtwitzové nacházeli a měl jedinou podmínku, za jejíž splnění byl ochotný převzít statek. A tou bylo, že statek nepřevezme jako robotník, ale jako svobodný dědičný sedlák.

Rozdíl byl v tom, že jako robotník musel odpracovat čtyři dny v týdnu na panském plus různé pochůzky a další služby, ale jako nevolník nemusel platit daně a desátky. Jako svobodník musel na panském odpracovat jen dva dny v týdnu, byl osvobozen od všech pochůzek a služeb, ale musel platit daně a desátky. Za splnění této podmínky jednorázově zaplatil v hotovosti 105 zlatých. Ve velmi dlouhém soudním potvrzení bylo uvedeno, že on, stejně tak i jeho následníci budou platit nájemné a to:

…. 4 groše 2 feniky na sv. Michala, 1 slepice, čtvrt kopy vajec, 6 krejcarů sýrného, 3 svazky valchovaného lnu a 2 věrtele a 1 vědro obilného zrna, jako desátek, v případě úmrtí nebo prodeje desetinu hodnoty léna…

Podepsáno 2. října1646 Albrechtem Ernstem ze Zedtwitz Krištofem Karlem ze Zedtwitz a Adamem Erdmanem ze Zedtwitz a z Kopanin. Hanz Georg nebyl stále ještě plnoletý.

S touto ekonomickou krizí šla bohužel ruku v ruce i krize rodinných vztahů uvnitř Zedtwitzkého rodu. Ještě před třicetiletou válkou došlo k rozdělení rodu na dvě větve, a to na kopaninskou, představovanou synem zakladatele Hanse Bertholda Adamem Erdmannem 1619–1669 a větev podhradskou tvořenou Bertholdovým bratrem Hansem Adamem. Po smrti Krištofa Adama 1610–1630 byla podhradská část tvořena třemi bratry nejstarším Hansem Heinrichem 1606–1636, který od svých 21 let až do své smrti, tj. po dobu devíti let jako jediný řídil a vedl boj za zachování ašských svobod a samostatnost a zároveň se staral o své dva mladší nevlastní bratry, a ještě mladšího bratrance z kopanin.

Po jeho smrti uprostřed válečného běsnění však jeho tehdy již dospělí bratři Albrecht Ernst a Krištof Karl se nebyli schopni řádně postarat o jeho ženu, ovdovělou švagrovou Johanu rozenou Brüllenhoferovou a Burkersdorfu a její čtyři děti – sedmiletého Hanse Georga a jeho tři sestry.

Podhradí zámek – autor fotografie Historie ke kávě

Na zámku v Podhradí byli spíše trpění, ale po tom, co Podhradí v roce 1642 zničil požár, se vdova přestěhovala i s dětmi na statek v Horní Krásné. Odtud v únoru 1643 poslala císaři poslední dopis, v němž si stěžovala, že jejím dětem šest let po smrti jejich otce, stále ještě nebyl přidělen poručník, a tak žijí bez rady a pomoci velmi těžký život, bez zajištění domácnosti. Šlo jí o to, že dědictví po otci, což obnášelo 1/6 panství, nebylo vydáno jejímu synu, ale byla obhospodařována společně s díly jeho strýců.

Císař nařídil nápravu, a tak poručníky mladého Hanse, kterému již v této době bylo šestnáct let, se stali jeho strýc z matčiny strany Henrich Brüllenhofer a matčin švagr Hans Andreas z Waldau, a ti zařídili oddělení Hansova dědictví od ostatních spolumajitelů v roce 1644.

Neuplynuly však ani tři roky a v roce 1647 umírá bezdětný Albrecht Ernst ve svých třiceti letech a jeho díl panství se rozdělil na půl mezi jeho bratra Krištofa Karla a synovce Hanse Georga.

Ten tedy ze své krásenské rezidence ovládl celou 1/4 ašského panství. Vladařství se tak ujímá kopaninská větev místo podhradské, a to díky tomu, že třicetiletý Adam Erdmann z kopaninské větve rodu, se jako nejstarší stal vladařem rodu a začal určovat další osudy zdejších obyvatel. Zároveň se ujímá svého osiřelého desetiletého synovce Josefa Adama, syna zesnulého Krištofa Karla.

Se svou ženou Annou Sibylou von Waldau neměl syna, a tak později Adama adoptoval úplně a učinil jej svým nástupcem. Zároveň převzal i jeho dědictví po otci, a tak měl Erdmann k dispozici příjem ze tří čtvrtin celého panství. Druhý dospělý představitel rodu Hans Georg z podhradské větve rodu, který dosáhl dospělosti koncem třicetileté války, se Erdmannovi do vlády nepletl. Starostí měl sám více než dost.

Musel zaopatřit dobrým sňatkem své tři sestry a dát do pořádku zanedbaný krásenský zámek. Na řízení panství se podílel jen pasívně, na všech písemných dokladech z té doby je samozřejmě jeho podpis, aby listiny byly právně platné. Jeho podpisy se dochovaly například na cechovním řádu uděleném 11. března 1651 pláteníkům, na žádosti císaři Leopoldovi v roce 1659 o povolení prodat Mikulášský vrch se zámkem chebskému purkrabímu Bruschovi za 2000 zlatých, aby mohl zaplatit dluhy vzniklé válečnými náklady.

Začátkem šedesátých let se oženil s Marii Evou ze Streitbergu, během čtyř let se jim narodili tři synové. V roce 1663 Karel Josef, 1664 Hans Krištof a 1666 Wolf Ernst a pak ještě v roce 1665 dcera Anna Margareta. Hanz Georg byl pravděpodobně mírně horkokrevné povahy, a tak se kolem roku 1665 dostal do sporu s kolem táhnoucími cikány, kteří mu ze msty podpálili zámek.

Takže se náš milý Hans opět dal do budování nového zámku. Ale již v roce 1667 Hanz ve svých 39 letech zcela nečekaně umírá, mluví se o nachlazení nebo o vyčerpání. A tak se již ve třetí generaci historie opakuje. Otec umírá a žena se stará o děti. Hospodářství je opět na dlouhých 17 let vloženo do cizích rukou.

Dva roky po smrti Hanse Georga umírá i vladař rodu padesátiletý Adam Erdmann, čímž vymírá celá jedna rodová větev, a to kopaninská, protože nezanechal žádného přímého mužského potomka. Jeho dcera se vdala do rodu Boxberg. Jak ale bylo napsáno již výše, ujal se Hans Georg svého synovce Josefa Adama a učinil ho svým jediným dědicem. Josef Adam byl již v té době ženatý a bydlel na Kopaninách.

Dědictví obnášelo polovinu celého panství. Josef Adam držel kromě zděděné poloviny i svou čtvrtinu panství a tím pádem ovládal tři čtvrtiny panství. Musíme si uvědomit, že Josef Adam ve svých třiceti letech představoval jediného dospělého představitele celého rodu. Jeho nejbližším příbuzným bratrancům Karl Josefovi, Hansi Krištofu a Wolfu Ernstovi bylo teprve 3 a 6 let. Všichni tři žili v Krásné.

Právě tato skutečnost sehrála pravděpodobně svou roli při rozhodování Adama Erdmana o rozdělení panství. To byl pravděpodobný důvod, proč svojí závětí učinil svého oblíbence Josefa Adama jediným dědicem. I když by se slušelo polovinu zanechat synům Hanse Georga.

To byl názor i vdovy po Hansi Georgovi Marie Evy ze Streibergu, která napadla tuto závěť s tím, že odporuje zásadám fideikomis, podle kterých nemovitosti po posledním představiteli jedné větve přecházejí rovnoměrně na žijící další větve. Spor se táhl několik let, a soud nakonec rozhodl, že Adam Erdmann měl plné právo rozhodnout o dědictví. A tak Evě Marii nezbylo nic jiného, než se i s dětmi uskrovnit a zajistit jim ze zisků čtvrtiny panství odpovídající vzdělání.

Odstěhovala se do Aše, kde na rohu Kamenné a Karlovy ulice měla vybudované stavení. Jejím dětem vzdělání poskytl ašský farář, ale rytířské vzdělaní, mohly získat jen na šlechtickém dvoře. Díky těmto událostem ašské záležitosti řešil jeden člověk, a to Josef Adam, i když i on potřeboval na úřední listiny podpis zástupce nezletilých bratranců.

Oženil se ještě za života svého pěstouna 6. listopadu 1661 s Annou Dorotheou, se kterou měl dva syny a tři dcery, ale v roce 1682 při šestém porodu Anna Dorothea zemřela. Josef Adam se však ze svého postavení dlouho netěšil. Zemřel již v roce 1684. A tak po jeho čtrnáctileté vládě ašské záležitosti opět přecházejí do rukou poručníků, a to na dalších osmnáct let.

O nezletilé děti se postarala jejich babička Kateřina Magdalena, matka Josefa Adama, která se po smrti svého manžela roku 1649 podruhé vdala v roce 1657 za Georga Siegmunda Multze z Waldau. Spolu se vzdáleným příbuzným Heinrichem Fortunátem von Zedtwitz se ujala poručnictví, což písemně stvrdila císaři Leopoldovi.

V této listině se zavazuje k tomu, že majetek zachová beze škody, popřípadě pokud to bude možné, jej rozšíří. Fortunát se k tomu stejnému zavázal v Praze a odstěhoval se na zámek v Kopaninách, aby mohl svůj slib splnit. Jenomže rok na to umírá i on, a tak se musel hledat nový poručník. Fortunátovým nástupcem na místě poručníka se stal Johan Friedrich Pergler z Perglasu z Oberpfalzu a všechny listiny z let 1685–1701 nesou jeho podpis.

A jako i většiny svědomitých poručníků, tak i v tomto případě, tak aby nedošlo ke zcizení majetku, ale i proto aby se předešlo pozdějším sporům při předání majetku v době plnoletosti, byla již v roce 1684 provedena inventarizace veškerého majetku. Inventář majetku na zámku v Kopaninách a v Podhradí byl zanesen na 144 foliích hustě psaných.

Tento inventární seznam obsahuje popis všech místností, podrobný popis jejich vzhledu a stavu, uvedeno je také jejich vybavení. Jenom seznam knih v knihovně zahrnuje osm drobným písmem popsaných foliích, na dvaceti foliích byl uveden seznam soudních spisů, dokladů o prodeji, obligace, lenní listiny od roku 1422, včetně originálu lenní listiny Jana Lucemburského z roku 1331 s jejím překladem do němčiny.

Pozůstatky panského pivovaru v Podhradí autor fotografie Historie ke kávě

Další folie se týkají panských ovčáren v Kopaninách, Ottově a Aši, panské pivovary v Podhradí a Aši, stodoly a stavy dobytka ve stájích v Kopaninách, Podhradí a popluží v Aši. Struktura Ašské společnosti v 17. století se dá přirovnat k pyramidě. Na vrcholu byl vládnoucí rod Zedtwitzů v jejímž čele stál Adam Erdmann a Hanz Georg.

Na další příčce společnosti byli soudní představitelé zastupující celé panství a duchovenstvo. Třetí vrstvu tvořili rychtáři a šafáři, kteří se starali o nemovitý majetek, spolu s kantory. Čtvrtou vrstvu tvořila poměrně hustě zastoupená společnost svobodných sedláků, potomků původních osídlenců, kteří byli potomky původních osídlenců.

Tito byli vlastníky obdělávané půdy a jejich vztah vůči Zedtwitzům byl vazalský. Z původního počtu asi 19 sedláků v Aši se jejich počet během let zvýšil děděním původních statků. Na druhé straně díky tomu se jím snížili jejich výhody, protože vazalské smlouvy se neuzavíraly na osoby, ale na nemovitý majetek.

Takže to znamenalo, že majitel poloviny statku měl jen poloviční povinnosti, ale také jen poloviční výhody oproti majiteli celého statku. Pátou vrstvou pak byli nájemci panských statků tzv. robotní sedláci. Tito nebyli vlastníci půdy, ale půda, kterou měli pronajatou, se mohla dědit. Ze začátku jen v mužské linii a až později i v ženské, ale nemohli tento majetek prodat.

Na druhou stranu z něj neplatili žádné daně. Šestou vrstvou byli chalupnici, kteří měli v nájmu menší pozemek, na kterém si vypěstovali nejdůležitější obživu pro sebe a své domácí zvířata, k tomu provozovali většinou nějaké řemeslo. Sedmou a poslední vrstvu představovali baráčníci, kteří vlastnili jen stavbu a velikost pozemku, jejíž hranice byla dána stékající vodou se střechy baráku. Tato vrstva měla nejpočetnější zastoupení v Aši. A teď si něco povíme o povinnostech poddaných.

Svobodní sedláci:

Jejich základní povinností bylo odpracování dvou dnů v roce v nařízené robotě, zaplatit daň na svatého Michala 29. září ve výši 2 až 3 zlatých. Martinskou daň 11. listopadu a desátek podle velikosti statku. Desátek se rovnal zhruba 3 % celkové sklizně. Výjimku tvořila Doubravská papírna, která byla osvobozena ode všech poplatků a robot, ale byla zatížená každoroční dodávkou 2 rysů kancelářského papíru na zámek. Výše lenních poplatků byla většinou stanovena ve výši 100 zlatých, doubravská papírna ale už na 300 zlatých, mlýn v Kopaninách 700 a hamr v Doubravě dokonce na 1000 zlatých. Lenní poplatky se platily při změně majitele.

Nájemci panského statku – robotní sedláci:

Byli povinni pracovat po celý rok čtyři dny v týdnu s dvěma tahouny na panském. Jelikož nevlastnili žádnou půdu, byli osvobozeni od lenních poplatků, na Michala platili poplatek 1 zlatý, na Martina slepici, kopu vajec, 20 krejcarů a 5–10 svazků vochlovaného lnu a jako desátek 4 měřice ovsa. Lenní poplatek byl většinou 1 zlatý, v Aši a v Kopaninách podle jednotlivců až 10 zlatých. Počet těchto sedláků byl v Doubravě 1, v Kopaninách 2, v Podhradí 1, ve Vernéřově 3, v Krásné 1, v Neuhausenu 1 a v Aši kolem 5. Statky nedaleko panského sídla byly přeměněny na popluží, které byly spravovány šafářem. Někteří nájemci na tom byli ekonomicky lépe než svobodní sedláci i když společensky byli níž.

Chalupníci:

Měli jen menší usedlost a dělili se podle velikosti pozemků na robotníky s potahem a ruční robotníky. Jejich povinností byla celoroční robota podle nařízení. Vzhledem k menší výměře jejich pozemků jim byl stanoven desátek ve výši 1 měřice, některým ale 2 a i poplatky Michalské a Martinské byli jen poloviční. Nelze přesně určit výši dávek, protože byly rozdíly ve způsobu platby. Např. v Kopaninách 11 robotníků neplatilo vajíčky. V Doubravě bylo 7 robotníků, ve Vernéřově 5, ve Studánce 1 a v Aši 10.

Baráčníci:

Měli jedinou povinnost a to: platit ročně 1 zlatý michalské daně a odpracovat dva dny při stříhání a lenní poplatek při změně majitele, který byl stanoven ve výši 2 zlatých a 30 krejcarů, což byla zhruba 10% hodnota baráku. V Aši bylo těchto domkařů 13. Většina chalupníků a všichni baráčníci se věnovali řemeslnické výrobě, právě z nich se tvořily budoucí cechy a jejich potomci ještě později stáli u zrodu průmyslové Aše. Povinnosti jednotlivých obyvatel byly vždy sjednané při prodeji či nájmu nemovitosti a byly zásadně vázány na nemovitost a při změně majitele či nájemce se neměnily, takže jejich platnost beze změny přecházely z jednoho století do druhého. Urbář z roku 1782 byl zveřejněn v Heimatjahrbuch v letech 1927–1931 pro jednotlivé ašské domy v té době.

Ašsko se stalo jediným územím koruny české, které zůstalo po roce 1648 protestantským. 14. dubna 1649 byl znovu otevřen evangelický kostel v Hranicích, roku 1682 byl přestavěn a znovu vysvěcen evangelický kostel Dobrého pastýře v Podhradí. Z následků třicetileté války se Ašsko rychle zotavilo, rozvíjela se řemesla, jež Zedtwitzové vždy podporovali.

evangelický kostel v Hranicích na ašsku – Autor: Zipacna1 – Vlastní dílo, CC BY 3.0,

Je zajímavé, že zatím co ostatní země koruny české trpěly v tomto období odlivem obyvatelstva, tak rozkvětu Ašska a rychlého zotavení ze třicetileté války, napomohl příliv evangelických přistěhovalců, kteří zde v době protireformace našli nový domov. Další, co ovlivňovalo rozvoj řemesel na Ašsku, byly dobré podmínky pro zemědělství, které zde bylo zaměřeno na chov dobytka a ovcí, pěstování lnu.

Díky tomu se zde dařilo koželuhům, zpracovávání vlny, pláteníkům a tkalcům. Roku 1659 udělil císař Leopold I. Habsburský Zedtwitzům Ašsko jako léno a potvrdil jim všechny doposud vydané svobody a práva pro toto území. Ašsko tak zůstalo až do poloviny19. století odděleno od Chebska jako nezávislé říšské panství. V roce 1683 byla zřízena dopisová pošta na trase Cheb – Hof navazující na spojení na Lipsko – Hof – Norimberk.

Příjmy panství tvořily zejména výnosy z panských polí, luk a lesů, a pak také výnosy z daní poddaných placených na Martina a Michala, na Ašsku byly stanoveny na 1/30 výnosu, zhruba 3 %, lenní poplatky za vaření piva, soudní výlohy, užitek z honby, rybolovu, chovů ovcí, mlýnů, papíren železáren a konečně robotní povinnost.

O těchto příjmech máme představu díky tomu, že byly vyčísleny při dědickém vyrovnání po smrti Hanse Georga mezi jeho syny Karlem Josefem, Janem Krištofem a Wolfem Ernstem dne 20. října 1690. Toto vyrovnání se sice týkalo jen jedné čtvrtiny ašského panství, ale po znásobení získáme přehled o celém panství. Například poplatky na Michala, daly výnos za celé panství 1561 zlatých 36 krejcarů 2 denáry, na Martina 417 zlatých 59 krejcarů, počet hus, slepic, vajíček a sýry nelze již zjistit.

Z vaření piva byl stanoven poplatek za každou várku 3 zlaté 15 krejcarů. Ale kolik toho pivovarníci v Aši a Dolních Pasekách navařili, nevíme, ale co víme určitě, že ten, kdo nenavařil aspoň jednu várku za rok, automaticky ztratil pivovárečné právo, a to si každý rozmyslel. Každopádně celkový zisk z vaření piva přesahoval příjem z michalských poplatků. Lenní poplatky a úmrtní daň byly stanoveny ve výši 10 % hodnoty majetku a platilo, se při každé změně vlastníka. Abychom si udělali představu tak zde je citace jednoho dopisu, který napsal Josef Adam Zedtwitz z 18. června 1675 používáme citaci Karla Albertiho:

Já, Josef Adam ze Zedtwitzu na Podhradí, Kopaninách, Krásné, Aši, Elstru atd. tímto dávám na vědomí:

Můj poddaný jménem Gerg Hempel, mlynář na tzv. dolním mlýnu ležícím pod městem Aš, poníženě sděluje, jak sám usilovnou práci získal od zesnulého otce Nonnenmühle se všemi náležitostmi a příslušenstvím, právy povinnostmi, nic s toho nevyjímaje a stejně jako zesnulý otec jej spravoval, užíval a obýval, nyní jej převádí na Hanse Wunderlicha staršího, uvedeného mlynáře Rothenmühl za 601 zlatých císařských zboží do dědičného vlastnictví, prodává a již prodal, stejně tak i veškeré obilí, veškeré seno, polovinu zeleniny a co k tomu patří a náleží včetně slámy a s dovolením hnůj a mimo mlynářského náčiní 1 měřici, žejdlík, 4 víka, brus, kladivo, a železný sochor a tak kupující je mu dlužen dříve domluvenou prodejní cenu, především 300 zlatých hotově placených, 200 zlatých splatných na Tři krále 1676 a posléze 101 zlatých splatných napřesrok do roka a do dne….

Z tohoto prodeje dostali Zedtwitzové 10 %, tj. 60 zlatých 6 krejcarů. Další položkou byly soudní příjmy. To znamená pokuty, dávky, poplatky atd. Tyto příjmy byly v plné výši převedeny do platů soudních úředníků a sluhů, ale to nestačilo, a tak zbývající peníze Zedtwitzové museli dávat ze svého. Soudní sluha byl zároveň tehdy i jediným strážníkem pro celé ašské území a stačil na udržení pořádku. Podstatný příjem přinášely do rozpočtu panství ovčíny.

Je zajímavé, že naopak příjmy, nebo lépe řečeno užitek, z lesa byl nepatrný, protože mnoho dřeva se spotřebovalo na zámcích na topení, pečení, vaření, stavění apod., dále jako deputátní dřevo pro panské úředníky, duchovní, učitele apod., takže na prodej nezbylo téměř nic. Podobně nepatrný byl i příjem z rybníků, přestože jejich počet byl vyšší než dnes. V té době jich bylo přes 40, ale byly to většinou jen menší nádrže a stačily zásobovat jen panskou kuchyň. Totéž platí i pro nižší a vyšší hon.

Všechny tyto poplatky by ale nestačili k pokrytí panského života Zedtwitzů. Jejich hlavní příjmy tvořily výnosy z vlastních polí a luk patřících k jednotlivým zámkům. Celkem se jednalo asi o 1500 korců což se rovná asi 420 hektarům orné půdy. Jen z panských luk se sklízelo 400 fůr sena a otavy. Významná povinnost, která Zedtwitzům pomáhala obhospodařovat panství, byla robota.

Panská robota – Autor ilustrace: Jindřich AI asistent

Svobodní sedláci museli odpracovat 2 dny v roce s potahem, tuto robotu nemuseli odpracovat osobně, ale mohli za sebe poslat náhradu. Nájemci panského statku už ovšem museli odpracovat čtyři dny v týdnu. Odpracovávali je na polích, sečení luk, kácení stromů, odstraňování pařezů apod. Museli dát k dispozici sebe, popřípadě náhradníka a podle možností buď jeden kus anebo pár tažných zvířat a chalupnicí bez přípřeže s povinností plnit všechny příkazy včetně poselství kdy a kam bude panstvo potřebovat.

Kromě těchto povinností musel každý narubat 10 sáhů dřeva s odměnou. Každý den po skončení práce čtvrt bochníku chleba. Za rubání jim byla odpuštěna robotní práce v délce dvou týdnů. Celkem tak poddaní v panských službách odpracovali za rok 3 600 pracovních dnů, z toho 1 200 dnů s jedním nebo dvěma zvířaty. Tím ale jejich povinnosti zdaleka nekončili.

Každý dvůr musel zpracovat 4 libry a asi 2 kg lnu, na chalupu vycházela jedna libra. Celkem tak bylo spředeno 1 600 liber přediva, při čemž za každé přadeno byla vyplácena odměna 3 feniků.

Majitelé větších statků měli za povinnost na jeden den v roce dát k dispozici povoz tažený dvěma tažnými koňmi, při stavbách na panských zámcích, menší sedláci dávali vůz s jedním koněm. Celkem to dělalo 116 vozů. Dolno – a Hornopasečtí byli od této povinnosti osvobozeni, místo toho museli podle potřeby dopravovat dřevo na rozřezání na pilu.

Dále až do roku 1773 byla povinnost poddaných posílat do panské služby své děti na dobu tří let, kde vykonávaly práce kolem domácnosti – pomocné práce v kuchyni, ve stájích apod. Ale poddaní neměli jen povinnosti, ale také nároky.

Za své služby měli nárok na odměny jak finanční, tak i materiální. Při práci v lese měli nárok na chléb a pivo, stejně tak i při výkonu služby posla. V panské službě pak dostávali určený plat, strava a ubytování bylo zdarma.

Navíc měli nárok na deputátní dřevo. Toto dřevo bylo pro poddané velmi důležité, neboť v ašském kraji byly tuhé zimy. Dřevo se připravovalo v lese v rámci roboty pod dozorem správce lesů. Káceli a připravovali je do sáhu – jeden sáh (kláfter ), se rovnal 6,82 m3 – a vedle dřeva na pálení se dodávala i vybraná smolná borovice na výrobu loučí, které se používali ke svícení.

Následuje přehled dodávání deputátního dřeva z roku 1780, ale ve své podstatě platil od založení panství až do roku 1850, správněji až do roku 1869, kdy se přešlo na topení uhlím. Celkový počet 85 deputátníků představovalo v té době zhruba 20% obyvatelstva. Mezi nimi není žádný sedlák nebo nájemce, protože tito měli své vlastní lesy, to platí i pro hranického faráře, který sám obhospodařoval téměř 40 hektarový statek i s lesy.

V Podhradí farář nesídlil, mše docházel sloužit z Aše kaplan střídavě archidiákonem. V Aši v té době bylo 373 domů a na celém panství včetně Aše 500–600 domů. Počet obyvatel v Aši asi 2 000, na celém území bez Házlovska necelých 4 000. Celkem bylo takhle vytěženo a bezplatně dodáno kolem 400 sáhů, to je 2 568 m³ dřeva.

Ze začátku si každý kácel sám, později z důvodu evidence nechal panský hajný na náklady panství, dřevo pokácet a vyrovnat do sáhů. Odvoz si však deputátník musel zajistit sám. Kromě dřeva se k topení používala i rašelina v létě vytěžená a usušená. Měla sice nižší výhřevnost, ale vydržela déle. Uhlí se k topení začalo používat až s rozvojem textilního průmyslu v 19. století. V následujícím přehledu uvádíme přehled přídělů dřeva, jednotlivých deputátníků. A i tady platí, že čím vyšší společenské postavení daný deputátník zastával, tím větší příděl dostal:

Inspektor: 25 sáhů
Soudní ředitel: 18 sáhů
Rektor, archidiákon, soudní aktuár: 15 sáhů
Soudní sluha i pro vytápění a svícení v radnici: 13 sáhů
Kaplan, kantor: 12 sáhů
Ašský rychtář: 11 sáhů
Šafáři: 8 sáhů
Vesničtí rychtáři: 7 sáhů
Horní hospoda v Hranicích: 6 sáhů
Dolní hospoda v Hranicích, robotníci, další hospody: 4 sáhy
Papírník: 3 sáhy
Hamerníci: 2 sáhy
Chalupáři: 1 sáh

Povinnost vůči církvi vyřešili Zedtwitzové snadno. Již v dřívějších dobách propachtovali tři církevní lány – zhruba 60 hektarů – dušníkům. To nebyli robotníci, s laickou veřejností neměli nic společného, plně podléhali církvi, té taky platili desátky, té se také odpovídali za své chování i právně. Počet těchto dušníků byl nepřímo určen rozlohou jednotlivých statků, ale stávalo se, že jeden nájemce měl i dva statky k obdělávání.

Část církevní půdy připadla na hřbitov a stavby duchovních. Každý duchovní musel pečovat a opravovat svěřený dům, společně pak i o kostelní budovu. Teprve když bylo nutné postavit novou církevní stavbu, tak nastoupila civilní vrchnost a na své náklady tak učinila. Probíhalo to tak, že vyhlásila pracovní povinnost pro veškeré obyvatelstvo, které se muselo podílet bezplatně, jen za poskytnutí stravy za přidělenou práci. Za tuto péči ze strany vrchnosti vyplývala pro duchovní povinnost postarat se o ubytování a stravu členů vrchnostenské rodiny.

Dokud šlo o jednu či dvě rodiny, pak to církevní statky unesly, ale když se jednotlivé rodiny rozrostly, tak pak již toto pohostinství finančně nezvládali, a tak žádali o zrušení tohoto ustanovení a jako náhradu nabídli, že se vzdají některých deputátů. K tomu ale došlo až v 18 století.

A jak se vlastně na Ašsku žilo? V první řadě na rozdíl od ostatních obyvatel koruny české, nebyli ašští nikdy v nevolnictví, vždy byli osobně svobodní a po splnění všech svých povinností si mohli dělat, co chtěli. Muži se scházeli v domech, kde se vařilo pivo, pokuřovali s dlouhých fajek a probírali své drobné starosti. Kouření se velmi rychle rozšířilo za třicetileté války.

Ovšem i v šenkovnách se dbalo zvyklostí a podle toho byl určen zasedací pořádek. Chalupníci nikdy neseděli za jedním stolem se sedláky a řemeslníci seděli podle cechů, ale tovaryši odděleně od mistrů. V neděli a ve svátek všichni navštěvovali kostel, kde měli své zaplacené místo a méně majetní stáli za řadami lavic.

Pokud nedošlo k žádným živelním katastrofám, žili relativně v klidu a dostatku, protože každý z nich měl políčko, na kterém si vypěstoval hlavní potraviny, což bylo zelí, cvikla, řepa a postupně i brambory.

Legenda o příchodu brambor – Autor ilustrace: Jindřich AI asistent

Ty na Ašsko přinesl raněný voják z Dánska. Stalo se to za třicetileté války, kdy byl na Ašsku zraněn, ošetřován v Hranicích a svým ošetřovatelům se odměnil tím, že jím poslal sadbu brambor a naučil je nejen pěstovat, ale i vařit si z nich jídlo. Z Hranic se pěstování brambor rozneslo do okolí v Bavorsku a Sasku, ale je zajímavé, že ne na Chebsko a do Čech, kde si lidé museli počkat ještě víc jak sto let, než je poznali zásluhou braniborských vojáků v Tereziánských válkách.

Maso měli lidé z vlastního chovu drobného zvířectva, po případě odchytem volné zvěře v přírodě s výjimkou vysoké, kterou mohla lovit jen šlechta. Drobné zvěře bylo dostatek. Ašsko bylo v té době řídce osídleno, na celém panství žilo kolem 4000 lidí, z toho většina v Aši. O to větší bída nastala po roce 1696, kdy došlo k velkému požáru a ze 144 domů jich úplně shořelo 122. Mgr. Will ve svém díle Teutschen Paradeiss … píše:

Roku 4. srpna 1696 vypukl u jednoho řezníka požár, který zničil 120 domů včetně zámku na Mikulášském vrchu, při čemž se jedna žena udusila.

Alberti uvádí záznam z jednoho církevního zpěvníku, podle kterého oheň vypukl ve dvě hodiny ráno u řezníka Christiana Kirchhoffa a během tří hodin lehlo popelem 124 domů, kostel však včetně duchovních domů zůstal stát beze škody. Stačily tři hodiny, aby bylo zničeno 90 % města. Požár se mohl rozšířit takovou rychlostí jen díky tomu, že domy byly dřevěné a měly střechy pokryté došky.

Nejvíce byli postiženi řemeslníci, kteří přišli nejen o své chalupy, ale i o své vybavení a své dílny a tím pádem nemohli vykonávat své řemesla. Žádné pojištění v té době neexistovalo, a i přes pomoc okolních i vzdálených obcí a měst bylo bída obrovská. Mnozí baráčnici odešli za štěstím jinam, protože je zde už nic nedrželo, chalupníci měli aspoň svá políčka s dosud nesklizenou úrodou, a tak se urychleně pustili do nové výstavby svých domů. Celá řada spálenišť již však obnovena nebyla. Vrchnost vydala ke zmírnění bídy potvrzení o jejich bídě s prosbou o pomoc.

Toto potvrzení vydal vrchní rychtář Johann Sümmerer. Obrací se v něm na všechny osoby vyššího a nižšího stavu, seznamuje je s katastrofou, která 14. srpna 1696 postihla Aš a jmenovaný občan Aše – zde je uvedeno jméno – ztratil veškeré prostředky k životu, a proto žádá a prosí, aby v lásce boží postiženému pomohli příspěvkem či sbírkou.

Potvrzení podepsal za nedospělého Franze Josefa Zedtwitze z Kopanin jeho poručník Johan Friedrich Pergler z Perglasu dne 19. října 1696. V Krásné roku 1667 půl roku po smrti Hanse Georga porodila vdova Marie Eva ze Streibergu pohrobka, který již v následujícím roce umírá, a tak se věnuje čtyřletému Karlu Josefovi, tříletému Hansi Kryštofovi, dvouleté Anně Margaretě a ročnímu Wolfu Ernstovi.

Právě nejmladší syn projevoval nejvíce válečnické sklony, a tak ho jako desetiletého svěřila knížecímu domu v Coburgu k šlechtické výchově. Aby se tam naučil jízdě na koni, šermu a tanci. Každodenně docházel ke dvoru, aby se po dvou letech stal pážetem. Pravděpodobně se v této úloze osvědčil a díky tomu a svému původu byl přijat roku 1687 ve svých 21 letech do služeb vévody Albrechta, a ještě na podzim roku 1687 se účastní bojů proti Turkům při dobývání Bělehradu. Po dvou letech byl jmenován praporčíkem v jeho osobní kompanii a nacházíme ho na druhé straně Evropy, kde bojoval proti Francouzům, ale potom, co zde onemocněl studenou horečkou, začal mít tohoto dobrodružného života dost, a tak se ve svých 23 letech vrátil domů do Krásné.

Musíme si uvědomit, že se vrátil po dvanácti letech. Takže do úplně jiné reality, než když odcházel. Nejstarší bratr Karel Josef byl ženatý a bydlel na krásenském zámku, prostřední Hans Krištof si opravoval pro vlastní rodinu zanedbaný zámek ve Smrčinách. A teď se vrátil i Wolf a chtěl si samozřejmě taky založit vlastní rodinu. Jejich matka Eva ze Streibergu bydlela v Aši ve vlastním domku na rohu pozdější Kamenné a Karlovy ulice. Anna Margareta byla již provdaná.

Takže hodně zapeklitá situace. Ale bratři přišli s originálním řešením, a jelikož toto řešení se týká pozdějšího majetkového dělení tak u něj zůstaneme. Nejprve rozdělili všechna pole, louky a pastviny na tři stejné části, pak dělili všechny statky, robotní statky, chalupy a baráky podle odvodů a michalských poplatků, podle roboty, desátků, výnosů z lesa, lovu a rybolovu.

Nezapomněli ani na to, že starší bratři uspořádali své svatby ze společného majetku, a tak nejmladší bratr měl dostat navíc do Hromnic 1691 na svou svatbu 30 tolarů. Horší to bylo s bydlením, jediný obyvatelný zámek byl v Krásné.

Postavil ho jejich otec v roce 1666. Byl vybaven stájemi s dobytkem. Další zámek byl ve Smrčinách, v té době se již opravoval, ale třetí zámek Neuschloss poblíž Podhradí byl naprosto v dezolátním stavu. Aby nebyl nikdo poškozen, odhadli hodnotu krásenského zámku včetně stájí, stodol, kůlen a sadu 1 800 zlatých císařských.

Usnesli se na tom, že ten, který převezme Neuschloss, musí dostat ze společného majetku tuto částku v hotovosti, kdežto ten, který dostane Smrčiny, má nárok jen 1 200 zlatých, protože zámek byl již pod střechou. 20. října 1690 všichni tři podepsali listinu o rozdělení majetku a po podpisu této listiny přistoupili k fyzickému dělení jednotlivých částí. Aby nedošlo ke sporům a v budoucnu nedocházelo k výčitkám a hádkám, svěřili rozhodnutí do rukou osudu.

Do klobouku vložili tři stejné cedule s názvy a losovali. Pořadí určoval hod kostkami, kdo měl vyšší součet, ten táhl. První rozhoz vyhrál nejmladší Wolf Ernst, a proto vybíral jako první a vylosoval si Neuschloss. Druhé kolo v kostkách vyhrál nejstarší Karel Josef a z klobouku si vytáhl ceduli s názvem Smrčiny, a tak prostřednímu Hansi Krištofu zůstala Krásná. Wolf Ernst se 6. ledna 1691 oženil s Žofií Kateřinou z Býnova (von Bünau), ta mu rychle za sebou porodila devět dětí.

Péče o tolik potomků a rekonstrukce Neuschlossu ho vedla k přísnějšímu postupu vůči poddaným, ale stejně tak i ke sporům s procházejícími vojsky, kterým bylo potřeba zajistit přenocovaní a stravování. Dostal se tak až k ohrožení života, když musel čelit rozzuřeným sedlákům, a hádal se s vojenskými ubytovateli. Poddaní se obrátili písemně na císaře Leopolda, že se jím děje křivda.

Ale v případě Wolfa si musíme uvědomit, že nemohl za to, že vojsko používalo silnici do Adorfu přes Podhradí a přes Krásnou. Stejně jako nemohl za to, že měl tolik dětí a musel tak používat poslovské služby při zvaní hostů na křtiny. Výstavba zámku spotřebovala hodně volného času poddaných, ale ze zákona měl na to právo.

Dovoz kamene na stavbu zámku z třicet kilometrů vzdáleného Hoffu zabral celý den. Takže na tento zvýšený robotní závazek měl ze zákona právo, stejně jako měl povinnost vyhovět vojenským ubytovatelům. Horší bylo, že časté přesuny obyvatelstva a špatná hygiena vyvolaly novou epidemii, tentokrát černých neštovic.

Ty se na Ašsku rozšířili v březnu roku 1705. Již 9. března 1705 zemřel Wolfův nejstarší syn Karel, ve věku, kdy se chystal na studia. O pár dní později 19. března zemřela dcera Marie a Wolf Ernst, který je ošetřoval, se nakazil také a 1. května zahynul i on. Vzhledem k nakažlivé nemoci byl již 3. května uložen do rodové hrobky v kryptě pod evangelickým kostelem v Aši.

Smuteční kázání přednesl vrchní farář a inspektor Mgr. Marquard, další diákon Braher, hranický farář Steinel, korfský farář Mgr. Miro a jeho diákon Heidenreich, který pastoroval ve filiálním kostele v Elster.

Na rozdíl od mladšího bratra starší bratři žili bez větších problému. A to i přesto, že každý z nich měl k dispozici jen 1/12 panství. Pro oba bylo samozřejmostí, že pomáhali ovdovělé švagrové s výchovou dětí.

Nástup 18. století byl v Aši vítán s velkými nadějemi. Během čtyř let, která uplynula od tragického požáru, se podařilo odstranit většinu následků požáru. Někteří obyvatelé se odstěhovali, ale většina spálených domů byla nově postavena. Byly postaveny na kamenných základech, doškové a slaměné střechy nahradily dřevěné šindele, ale stavební pořádek zůstal beze změn, to znamená, že domy byly postaveny bez ladu a skladu, bez náznaku jakékoliv ulice a pokud nějaká řada domů vznikla, pak jeden vybíhal dopředu a druhý se zase pro změnu stáhl do pozadí.

A pokud bylo někde ještě neuklizené spáleniště, pak na druhé straně stála řada nových domů. Nové naděje nabízel i nový většinový majitel panství Anton Josef Franz z Kopanin, kterému sice nebylo ještě ani dvacet let, a byl útlý a slabý, ale plný elánu do života a brzy vzplanul láskou ke krásné Marii Josefě z Hertenberka na Starém Rybníce u Skalné, a proto tlačil na svého poručníka Perglera s Perglasu, aby ho co nejdříve zplnoletil. S ohledem na jeho tělesnou schránku, byl předpoklad, že nebude dlouho na živu, a proto bylo potřeba se postarat o dědice velkého majetku.

Na základě těchto okolností se Perglar rozhodl Antonovi vyhovět a obrátil se na císaře, protože jedině císař mohl Antona zplnoletit. Císař Leopold uznal závažnost situace a žádosti vyhověl. Jenže se vyskytnul ještě jiný problém. Marie Josefa byla totiž katolička a církev situace využila a požadovala Antonovo přestoupení na katolickou víru. Anton s tím souhlasil a podrobil se delší rekatolizaci zakončené křtem, při kterém ke svým třem jménům získal ještě čtvrté Christoph.

10. ledna 1702, jen pár měsíců před svou plnoletostí, se oženil. Tato svatba mohla na Ašsku úplně změnit poměry. Ašsko bylo stále evangelické, a to co se nepodařilo za osmdesát let politického tlaku, se mohlo podařit jednou svatbou. Stále platila zásada – cuis regio,euis religio – čí vláda toho náboženství.

Takže o náboženství poddaných rozhoduje jejich pán. A Anton Josef Krištof z Kopanin v této chvíli vlastnil tři čtvrtiny panství. Jenže o osudu panství a náboženství, nerozhodovala velikost dílu panství, ale počet hlasů.

Tak tu máme jeden katolický proti třem evangelickým. Protože tu byly ještě synové Hanse Georga, o něž se za pomoci ašského evangelického faráře starala jejich matka Eva Marie ze Streitbergu, katolizace poddaných zatím nepřicházela v úvahu.

Ale již po dvou letech manželství Anton pozval na zámek katolického kaplana Johana Eckerrta. O pět let později roku 1709 nechal zřídit pro manželku a její katolické služebnictvo na Mikulášském vrchu kapličku, kam pozval z kláštera v Teplé premonstráta Heinricha Kranessela.

A tak po prve po 150 letech evangelictví bylo na Ašsku slyšet tichou katolickou bohoslužbu. Bratranci proti tomu nemohli nijak protestovat, protože Mikulášský vrch nepatřil do společného vlastnictví, neboť ho bratranci již dříve prodali a koupil ho Pergler z Perglasu pro svého chovance Antona, čímž se stal alodiem čili osobním vlastnictvím.

6. prosince1722 k oslavě svatého Mikuláše držel zde velké kázaní katolický páter Johan Novatio. Dokonce si ho nechal v Chebu vytisknout na 21 dvojarchů. V kázání mimo jiné tvrdil, že na tomto místě již v dávných dobách existovala kaple zasvěcená svatému Mikuláši, a že podle ní nese vrch název, aby v roce 1630 temné síly v podobě švédského krále Gustava Augusta, památku svatého Mikuláše potlačily.

Aš – kostel sv. Mikuláše – autor fotografie Historie ke kávě

Ten v roce 1722 opět vítězně povstal jako ochránce a přímluvčí zásluhou zedtwitzovského panstva atd. a adt. A tak vedl tuto dlouhou řeč až k bodu, o kterém bylo toto kázaní především, a to, aby na jeho závěru požádal svatého Mikuláše, aby u pána Boha pomohl vyprosit pro katolické manžele dědice.

A právě to byl hlavní důvod tohoto kázání. Antonovi Josefovi navzdory slabé tělesné konstrukci se podařilo dožít v této době již čtyřicítky, a dokonce měl dvě dcery, ale žádného mužského potomka. A tím pádem by po jeho smrti vše připadlo bratrancům. Anton Josef žil ještě dalších 12 let, ale kýžený dědic se mu už nenarodil.

A tak, aby své rodině alespoň něco zachránil, protože jeho vztahy s bratranci díky víře nebyli nijak zvlášť dobré, požádal císaře, aby alodiální část na Mikulášském vrchu byla prohlášena a nadále vedena jako ženské léno

.A s největší pravděpodobností, právě proto, že císař Karel VI. řešil v té době ten samý problém, jelikož neměl syna, ale jen dceru Marii Terézii a chtěl ji ustanovit svojí dědičkou a musel změnit dosavadní zvyklosti. Oddělil od říše rakouské dědičné země což byly: Rakouské velkovévodství, České a Uherské království, jako dědictví pro svou dceru Marii Terezii a zároveň tuto normu i uzákonil. A tak vznikla tzv. Pragmatická sankce, podle níž, nebude – li mužský potomek, tak nástupnické právo přechází na prvorozenou dceru. Pragmatická sankce byla schválena okolními státy v roce 1713.

Proto císař Karel VI. roku 1724 lenní dopis podepsal a současně stanovil, že Zedtwitzové mohou veřejně vyvěsit císařsko-královské insignie s nápisem Salva Guardia. Mikulášský vrch v té době představoval spíše pusté místo. Od posledního uživatele zámku Ulricha Zedtwitze uplynulo už více než sto let.

Památka Salva Guardia s habsburským znakem v Aši – autor Historie ke kávě

Správci statku stačilo jen pár robotníků. Jako nejvhodnější obor pro ekonomickou stabilitu se ukázal chov ovcí, pro které byl postaven velký kamenný ovčín, který stál v bývalé Rolnické ulici, byl zbouraný ve dvacátém století kvůli výstavbě paneláků. Panský pasák mohl pást nejen na panských polích, ale od podzimu bez ohledu na jednotlivá propachtovaná pole je volně vodil po celém východním svahu od Mikulášského vrchu až k dnešní Hlávkově škole, kde začínal souvislý les.

Tyto ovce měly mimo jiné svůj podíl na zpustošení Skřivánčího vrchu a Háje. Proto se také prostor kolem dnešní Janáčkovy ulice, vede od bývalého Koněvova náměstí – křižovatka Janáčkovy, Sokolské a Šaldovy ulice – k Bezručově ulici se nazýval Ovčí jáma německy Shafloh. K nově zřízenému ženskému lénu patřilo všeho všudy asi 40 domů, z nichž většina byla tvořena baráky na úpatí Mikulášské skály v dnešní Hedvábnické ulici, v níž bydlící baráčníci se věnovali řemeslu a platili desátek ve výši 1 ročně.

Robotní dvůr, který stál na místě dnešní Kamenné školy a další na rohu Kamenné a Hlavní ulice k Mikulášskému panství nepatřili, kdežto ovčín v Rolnické ulici ano. Na místě dnešního muzea byl statek obydlený správcem a směrem k vrchu Háje bylo volně roztroušeno asi 12 domů. Při požáru v roce 1696 vyhořela celá Hedvábnická ulice, řemeslníci přišli o své nářadí, a tak někteří se raději z Aše odstěhovali. Statek na vrchu a stejně tak i další domy se přeměnily ve spáleniště, ale zámek byl obnoven.

Roku 1724 byl postaven do dnes stojící kamenný most přes příkopy, a ve stejném roce vysvěcen nový hřbitov ležící na druhé straně cesty na Kaplanku. V roce 1700 mělo Ašsko dva soudní správce. Po smrti Antona Josefa Franze v roce 1731, zámek s příslušnými pozemky zdědily jeho dvě dcery Vilemína Kateřina, která se později provdala za Kazimíra von Beusta a Maria Anna Amanda vdaná za Kašpara Leopolda Perglera z Perglasu a nesmíme zapomenout na vdovu Emilii z Hertenbergu. Ostatní majetek, což znamená, že tři čtvrtiny celého panství, připadli synům Hanse Georga z Krásné, každý tak spravoval jednu třetinu léna.

V roce 1733 Zedtwitzové rozhodli o stavbě nové radnice podle návrhu chebského stavitele Angeluse Pfeffera.

O několik let později dochází mezi Zedtwitzi a Vídní ke sporu o státoprávním postavení Ašska. Spor, který utichl téměř na sto let s tichou domluvou, že Ašsko je součástí německé říše a jinak je lénem českého království se všemi svobodami a právy udělenými českými králi Janem Lucemburským a jeho syny Karlem IV a Zikmundem. Příčinou znovu obnovení sporu byla skutečnost, že v prvním období vlády Marie Terezie, která vládla v letech 1740–1780, přihlásil se svými právy na vládu, bavorský kurfiřt Karel Albrecht.

Portrét Marie Terezie, habsburské panovnice. Autor: Martin van Meytens – Buchscan, Volné dílo,

Spolu s francouzským králem Ludvíkem XIV. vpadl do Čech, dobyl Prahu a nechal se v listopadu 1741 zvolit českým králem a spěchal do Frankfurtu, kde byl prohlášen Německým císařem. Při obsazení Chebska bavorskými a francouzskými vojsky Zedtwitzové ve snaze zachránit své poddané od válečných útrap, nechali na Chebsko – ašské hranici vztyčit hraniční sloupy s nápisem Císařsko – říšské území.

To se doneslo Žateckému hejtmanovi a ten podal zprávu o této události apelačnímu soudu v Praze, který se obrátil na Dvorní kancelář ve Vídni a Marie Terezie nařídila Zedtwitzům sloupy odstranit. Ti ji odpověděli, že se nenechají krátit ve svých privilegiích, které pro jejich rod platí již čtyři sta let. V tomto duchu sepsali odvolání a odeslali ho na apelační soud v Praze a Českou dvorní kancelář a zároveň i na Říšskou radu ve Vídni.

Vídeň si nechala vypracovat odborný právní posudek u dánského státního rady Jakuba von Moser, který provedl právní rozbor a vydal ho i knižně pod strašně dlouhým názvem. Zkráceně je tento doklad znám pod jednoduchým názvem Beweis z roku 1746. Tento rozbor nebyl dlouhý jen názvem, ale i sám o sobě. Vyplnil 109 foliových stran – folie byla dvoustranná větší velikosti než A4 – na kterých dokazoval, že Ašsko jako součást Chebska ztratilo svou bezprostřední říšskou příslušnost a stalo se tak poddaným českého království a tím pádem je poddáno české královně.

Jenže mezi tím došlo na zámku v Krásné k události, která to celé ještě více zkomplikovala, a měla ještě další dopad na celý vývoj Ašska. V únoru 1747 na zámku v Krásné zemřel ve čtyřiceti dvou letech Josef Adam Zedtwitz a zanechal po sobě kromě dcer jediného syna Krištofa Ludvika Adama, kterému v té době bylo rovných dvanáct let, a v květnu téhož roku měl být v ašském kostele biřmován.

Problém byl v tom, že Josef Adam, jenž zastával funkci württemberského generálního adjutanta, se v mladí zamiloval do Marie Anny von Krafft, která byla vychovávaná jako katolička.

Aby byla přijatelná pro katolickou obec, uzavřeli novomanželé dohodu, podle které narozené dívky budou vychovávány jako katoličky, ale chlapci jako budoucí páni budou zachovávat víru evangelickou. Z Marie Anny se, ale uprostřed evangelíků stala bigotní katolička.

Josef Adam se rozhodl situaci vyřešit co nejsmířlivěji, a tak na smrtelné posteli vyslovil své poslední přání, aby syn Krištof Ludvik byl do svých 18 let vychováván jako evangelík a potom ať se sám rozhodne, kterého vyznání bude. Dne 20. května 1747 mělo tedy proběhnout Luisovo slavnostní biřmování.

V tento den se tedy sešli všechny Zedtwitské rodiny v ašském kostele sv. Trojice, ale k překvapení všech Luis a jeho matka nepřišli. Luisova matka Marie sice prohlašovala, že si nenechá mluvit od cizích do výchovy svého syna, ale nikdo neočekával, že by nedodržela manželský slib a na víc i ašské zvyky.

Příbuzní se dohadovali, zda Marie neodvezla Luise do Čech. Aby se věc osvětlila, odebrali se Adam Edrman Zedtwitz z Horního Podhradí, Filip Ferdinand Zedtwitz z Nového zámku společně s Georgem Adamem z Aše a soudním aktuárem Wettenglem na zámek v Krásné. Zámek byl zavřený a nikde nikdo. Na volání nikdo neodpovídal. V zadním traktu zámku si všimli pootevřeného okna, a tak nařídili místnímu dělníkovi, aby vlezl do domu a otevřel vchodové dveře. Prohledali celý zámek a až úplně v posledním pokoji našli matku se synem. Zedtwitzové Marii připomněli její manželský slib, že dcery může vychovávat, v jaké víře chce, ale syn podle poslední vůle svého otce musí být vychován v evangelické víře.

Napjaté setkání na zámku v Krásné roku 1747. Šlechtična Marie Anna von Krafft stojí se svým dvanáctiletým synem Krištofem Ludvikem Adamem proti příbuzným rodu Zedtwitzů, kteří jí připomínají poslední vůli zesnulého Josefa Adama. Spor o chlapcovu výchovu – zda má být vychován v evangelické víře podle otcova přání, nebo pod vlivem matky jako katolík – se stal jedním z nejdramatičtějších momentů dějin ašského panství. Autor ilustrace: Jindřich AI asistent

Aby prokázali dobrou víru, tak ji řekli, že pokud neopustí Krásnou, může si syna nechat doma. S tím ale Marie nesouhlasila, tak ji Zedtwitzové Luise odebrali a odvezli na zámek v Kopaninách.

Na Kopaninách jeho strýc a zároveň i kmotr Georg Adam rozhodl o jeho konfirmaci a pak ho společně s jeho vychovatelem Hagerem poslal do Braunschweigsko-Lüneburské rytířské akademie, kde měl Luis získat vzdělání a rytířskou výchovu.

Jeho matka Marie mezi tím vyhledala chebského písaře Trmplera a nechala jím vyhotovit dopis přímo pro císařovnu Marii Terezií. Ta již 15. června prohlásila jednaní Zedtwitzů,za zločin únosu a dala žateckému hejtmanovi příkaz k přísnému vyšetření celého případu.

Také apelační soud v Praze chtěl tento případ vyšetřit, ale jelikož tento případ nebyl v jeho jurisdikci, snažil se ho ovlivnit skrze Německou lenní komoru a jako předběžné opatření vydal příkaz, aby syn se vrátil ihned zpátky k matce. Spor byl od počátku veden jen v písemné formě. Zedtwitzové se začali ihned bránit.

Opatřili si dobrozdání evangelického ašského inspektora Kietzlinga, hofmistra Hagera z Braunschweigu a manželky Ferdinanda z Nového zámku o posledním přání zemřelého Josefa Adama. Začátek třetího jednání tohoto sporu se odehrál 17.zaří 1747. Bylo to v neděli na církevní svátek a v Aši probíhal jarmark za účasti tisíců návštěvníků. Náhle se na chebské ulici objevilo 58 vojáků pod vedením poručíka Egermana se žateckým hejtmanem v čele a zamířili do Krásné.

Po příjezdu na zdejší zámek předal žatecký hejtman předvolání všech Zedtwitzovských rodin na zítřejší den do hotelu Pošta, zároveň jim oznámil, že na nejvyšší rozkaz vojsko zůstane na panství až do doby, dokud nebude unesený syn vrácen své matce.

Dále jim oznámil, že musí okamžitě zaplatit 460 zlatých 30 krejcarů poplatku na stravování vojáků za dvacet dní, to znamenalo od 4. září, kdy byli vojáci odesláni z Prahy do 23. září a pak se mělo vidět. Celé mužské Zedtwitské příbuzenstvo se dostavil ona druhý den do hotelu Pošta a odevzdalo své písemné vyjádření, v němž uvedlo, že matka nemá pravdu, neboť jednali v souladu s otcovým posledním přáním.

Dále se vyjádřili k Moserovu Beweis ohledně bezprostřední říšské příslušnosti s tím, že se již obrátili na Jeho Římský majestát císaře Františka I. Lotrinského manžela císařovny Marie Terezie a nyní čekají s nejhlubší ponížeností na vyjádření Říšského dvorního soudu. Poté žatecký hejtman přečetl stížnost podanou Marii Annou a Zedtwitzové se teprve nyní dozvěděli její znění.

Souhlasili s návratem Luise k matce pod podmínkou, že bude pokračovat v evangelické víře chlapce do jeho 18. let. Načež jim hejtman odpověděl, že kdyby s tím matka souhlasila, pak by asi stížnost nepodávala. Zedtwitzové si vyžádali k odpovědi jeden den volna, protože hejtmanova odpověď jim otevřela ještě jednu možnost.

Ihned napsali a poslali prosební list na Říšskou dvorní kancelář a Českou dvorní kancelář ve Vídni, aby celá záležitost nebyla řešena jednostranně jako stížnost, ale s ohledem na rozdílnost náboženské víry. Další den oznámili Zedtwitzové hejtmanovi své přesvědčení, že dál nelze pokračovat v dosavadním jednání, neboť došlo k jejich napadení jako evangelíků a tím byli porušeny samotné základy Vestfálských dohod.

Jejich evangelicko-luteránská víra je jedna ze tří uznávaných v říši a musí se obrátit do Regensburgu na Corpus Evangelicorum, protože tamnímu rozhodnutí se musela podřídit i Marie Terezie jako česká královna.

Načež, bylo jednání uzavřeno, hejtman odjel, ale vojenská posádka zůstala i na dále, samozřejmě na úkor Zedtwitzů s náklady, které na den činili asi 25 zlatých, dalších 8 měsíců.

Pro pochopení státoprávního postavení Zedtwitzů se musíme podívat o několik století zpět, do doby vzniku Svaté říše římské v X. století, kdy saský král Jindřich Ptáčník začal dobývat území východně od Sály obývané slovanskými Srby, a doby jeho potomků Oty I., II., a III., kteří již vystupovali jako císaři a při dobývání východu rozšířili svou říši až k Labi. Původní obyvatelstvo bylo zotročeno, v lepším případě znevolněno. Půda byla zčásti dána v léno jako odměna loajálním válečníkům, zbytek patřil říši a císař je dal do správy voigtům, čili fojtům. To byl základ i Vogtlandu na Ulstru a Regnitzi.

Mapa historického regionu Vogtland (Fojtsko) ve střední Evropě.

Ti, co dostali rozsáhlé oblasti půdy jako léno, mohli část půdy jako léno dát dalším zájemcům, tito se pak stali zemskými usedlíky. Na rozdíl od těch, kteří dostali půdu patřící císaři, ti se stali říšskými usedlíky.

Říšští usedlíci podléhali jen císaři, kterému vždy při změně vzdávali hold. Ten spočíval v pokleku před císařem slíbit mu věrnost, poslušnost a případnou vojenskou pomoc. Na to dostal nový, popřípadě obnovený dekret na léno. Dále je nutno vědět, že veškeré feudální zákony se vztahovaly k majetku, ne k osobám. A po celou dobu feudalismu zůstávaly povinnosti stále stejné, i když někdy přešly na jinou formou, kdy místo osobní účasti v boji mohl vyslat za sebe náhradníka, později místo náhradníka zaplatit příslušnou finanční náhradu. Zemští úřednici měli povinnost vůči svému lennímu pánovi ne císaři.

Nezáleželo při tom na velikosti majetku, takže malý svobodný mohl mít jen statek, ale byl Von a platil víc než bohatý zemský usedlík. Zchudnutí šlechty bránil fideikomis, majetek patřil rodu, osobním majetkem alodiální, s kterým mohl majitel nakládat podle své vůle, ale fideikomis mohl být zastaven nebo prodán pouze se souhlasem císaře. A ještě jeden doklad o důležitosti majetku, a ne významu osoby.

Majitelé půdy čili šlechta, německy Adel odvozovala svá jména od majetku – německy Ode, při čemž oba pojmy Adel a Ode, se časem zaměňovaly, až se ztotožnily. To je něco, co české království do svého práva nikdy nepřevzalo, a tak Ašsko jako bezprostředně říšské nemohlo podléhat českým předpisům, stejně jako jim nepodléhala česká léna v Německu. Stejně tak nepřešly do českých zákonů šlechtické predikáty, jak se mohl přesvědčit míšeňský kurfiřt Jindřich z Plavna v XVI. století poté co se pokusil odsunout Rožmberky na druhé místo v království.

Odvolání se ke Corpus Evangelicorum se zdálo jako běh na dlouhou trať. V roce 1653 po vestfálském míru se říšský sněm rozdělil na dvě části – Corpus Evangelicorum a Corpus Cathilicorum, které řešily náboženské zákony.

Říšský sněm zasedal od roku 1663 až do zániku římské říše 1806 v Regensburgu. Říšští evangelíci po obdržení stížnosti Zedtwitzů se dvakrát téhož roku písemně obrátili na Marii Terezii – 25. října a 20. prosince 1747, ale bez projednání a schválení obou stran, nemohli získat právní platnost, a tudíž byli neúspěšní.

Osmiměsíční pobyt vojáků zcela vyčerpal Zedtwitzovské možnosti, a tak se vzdali práva na výchovu Luise a vrátili ho matce. Otázka státoprávní příslušnosti Ašska zůstávala stále nevyřešena stejně jako před stoletím. Spor Zedtwitzů z Marii Terezii utichl na dobu osmi let.

V té době pruský král Friedrich II. podle svého zvyku již po třetí bez vypovězení války zahájil proti Rakousku válku, která vešla později ve známost jako sedmiletá. Je zajímavé, že tato válka měla počátek v Kanadě.

A to roztržkou mezi Anglickými a Francouzskými osadníky, která se přenesla do Evropy. Angličané požádali Rakousko o spojenectví, ale Marie Terezie je odmítla. Zato pruský král Angličanům spojenectví nabídl a hned jednal. Rakousko díky vzniklé situaci uzavřelo spojenectví s Francií a s Ruskem.

Zedtwitzové ve snaze vyřešit svůj spor s císařovnou Marii Terezii vypracovali smírnou dohodu známou jako, Temperament“, v níž v 17 bodech navrhli mírové vyrovnání. Požadovali, aby i nadále mohli používat titul „Reichsfreie adelige Zedtwitzische Gerichte“, aby ve vztahu k Augšpurskému vyznání mohla v oblasti víry rozhodovat německá univerzita, žádali potvrzení, že jejich území nebude připojeno k chebskému okresu. Ze své strany se za to zavazovali uznávat jako svoji vrchnost Českou korunu.

Prostřednictvím svého soudního správce Fridricha Karla Temlicha se obrátili na Českou dvorní kancelář ve Vídni a po několika měsících čekání v únoru 1757 dostali jménem Marie Terezie Resolution, čili vyjádření k jednotlivým bodům „Temperamentu“. Všech 17 bodů bylo projednáno, některé byly přijaty kladně, jiné odmítnuty. Mělo jim být povoleno užívání osobního predikátu „Reichsritter¨, ale bez říšské svobody.

Dokonce jim měli být potvrzeny všechny dosavadní listiny a privilegia a zachována i náboženská svoboda, ale jakékoliv spojení se saskou konzistoří se zakazují ‚, sub poenaexcitation ¨ čili pod trestem ztráty majetku.

Zedtwitzům se opětovné připojení jejich panství do chebského okresu nelíbilo. Na rozmyšlenou měli lhůtu 6 týdnů a 3 dny. Jediný, kdo tuto rezoluci přijal, byl mladý krásenský pán Luis, který byl v té době již plnoletý a ujal se svého panství. Podepsal 17. ledna 1760 a tím pádem přijal bezpodmínečnou podřízenost k české koruně.

Ostatní členové rodu se nemohli rozhodnout a jen Karl Anton Filip von Zedtwitz ze zámku Smrčiny v prosinci 1761 písemně protestoval u české apelační komory proti všem dosavadním jednáním. Podobně jako hřbitov i evangelický kostel nepostačoval rostoucímu počtu obyvatel. Roku 1747 byl položen základní kámen nového kostela. Honosná stavba kostela byla budována v letech 1747–1749 a první adventní neděli roku 1749 byl vysvěcen. Kostel byl schopen pojmout až 4000 návštěvníků.

Kostel Svaté Trojice v Aši. Stav před zničením v roce 1960 – Autor: myself (Zipacna1) – Vlastní dílo, CC BY 3.0

V této době pocítilo Ašsko tíhu dlouhých válek, které vedla císařovna Marie Terezie. Sedmiletá válka nezaměstnávala jen Habsburské úřady, neboť Ašsko trpělo nejen průchody jednotlivých vojsk, ale i vícedenními pobyty v jednotlivých obcích, nucenými dodávkami jako bylo: krmení pro koně, dodávky prasat, telat, po případě i financí na výživu vojska jedné či druhé strany.

Za sedmileté války došlo roku 1759 u Nebes k bitvě, která pro obyvatele Ašska znamenala přímou válečnou zkušenost. Přestože bylo Ašsko chráněno již zmíněnými královskými insigniemi Salvou Guardií před pleněním a vypálením, ale nezbraňovala povinnosti zásobovat jednu či druhou stranu. Záleželo na tom, která právě vítězila.

Což jak jistě uznáte, nebyla žádná výhoda. Díky tomu začala značně narůstat chudoba zdejšího obyvatelstva.

Po skončení války v lednu 1764 český stát upozornil Zedtwitze, že již v roce 1757 jim hrozila žaloba za neplnění poddanských povinností, což by se mohlo touto žalobou klasifikovat jako rebelie a neposlušnost a mohla by vést ke ztrátě všech lén, práv a svobod. Zároveň byli upozorněni na to, že jakožto zemští poddaní jsou vtěleni do rakouských dědičných zemí. Na základě tohoto vtělení byl na Ašsku zaveden v říjnu 1763 kolkový papír a v říjnu 1764 zemské gubernium nařídilo na ašském území odebírat rakouskou sůl.

Ašsko po celá staletí užívalo saskou sůl, která byla dovážena z Halle am Saale a nyní mělo používat mnohem dražší sůl dováženou až se Solnohradska – Salzburska. Obyvatelé samozřejmě odmítali drahou sůl kupovat a začali saskou sůl pašovat.

České úřady poslaly do Aše posádkou 30 mužů na účet vrchnosti s hrozbou, že posádka bude každých 14 dní posilována o pět mužů po dobu odporu. Nespokojenost obyvatelstva, která vznikla 14 dní před tím díky katolické provokaci, ještě vzrostla. Katolická provokace spočívala v tom, že katolický domácí kaplan se svými služebníky v ornátu v průvodu a se zpěvem vyšel z uzavřeného Mikulášského vršku a prošel vítězoslavně celým městem.

Zedtwitzové si samozřejmě znovu stěžovali na Corpus Evangelicorum, ale bezvýsledně. České úřady zvýšily svůj tlak zavedením tabákového monopolu. Zedtwitzové se uchýlili na své statky do Saska na zámek v Ester, načež rakouské vojsko obsadilo hranice, aby je odřízli od ašské základny. Občanům bylo zakázáno je jakkoliv podporovat, nesměli platit poplatky ani posílat desátky.

Právní spor a zvlášť postup České koruny začal vzbuzovat nežádoucí pozornost evropské veřejnosti, a tak roku 1767 zveřejnila Česká koruna právní rozklad svého postupu proti Zedtwitzům, který vypracoval dvorní říšský rada Karel Adolf von Braun, nazývaný zkráceně Unterricht. Rozklad obsahoval 179 foliových stran a 36 příloh.

Téhož roku sepsal svůj rozklad Johan Jakub von Moser, zkráceně nazvaný Beantwortung, kde dokazoval, že Česká koruna není zemskou vrchností. Tento právní rozklad obsahoval 132 foliových stran.

Apelační komora a Dvorní komora dělaly jako by se jich to netýkalo a nereagovaly ani na přípisy Corpus Evangelicorum, ani na stížnosti Zedtwitzů, naopak v dalším roce zavedli na Ašsku Tereziánský útrpný soudní řád, v roce 1770 následoval mincovní řád, v dalším konzumní clo, v roce 1771 nařídili sčítání obyvatel a dobytka za účelem vypočítání spotřeby soli, v dalším roce došlo k očíslování domů.

V následujícím roce vídeňská vláda písemně vydala Weitere Ausführung, kde na 346 foliových stranách a 214 stranách příloh vysvětlovala, dokladovala a zdůvodňovala své kroky.

Jenže v této chvíli do sporu vstoupil nejlepší evropský právník té doby a zároveň největší znalec německého státního práva Dr. Johan Stefan Pütter, který byl požádán o nezávislý rozbor a v roce 1772 ho vydal pod názvem Rechtliches Bedenken über die zwichsen der Krone Böhmen und den Herren von Zedtwitz wegem der Unmittelbarkeit Asch obwaltenden Strreitigheit vydáno v Göttingen u J. Christ. Diederich v roce 1772. Na 164 foliových stranách sleduje jen jednu otázku a ta zněla je Ašsko bezprostředně říšským územím či ne?

V první části rozkladu sleduje historii Ašska od nejstarších dob, uvádí všechny listiny, které se týkají jeho postavení, probírá jednotlivé stížnosti Zedtwitzů, rozebírá doklady druhé strany, aby došel k závěru, že Aš sice byla kdysi součástí Chebska, ale není žádný doklad o jejich vzájemných vztazích, Zedtwitzové nikdy nepodléhali Chebské radě, vždy se řídili vlastními zákony, na druhé straně nejsou nikde žádné doklady, které by dokazovali bezprostřední náležitost Ašska do Říše, ale skutečnost a historie v průběhu pěti staletí ji potvrzuje prakticky.

Ani tento nezávislý právní rozbor nic na skutečnosti nezměnil, dlouholetý spor a vojenská okupace přivedla Zedtwitze na mizinu a vidina úplné chudoby je donutila v prosinci 1774 vzdát se písemně dalšího odporu a podepsáním Temperamentu byl v březnu 1775 po čtyřiceti letech spor ukončen.

Jediný, kdo odmítl podepsat, byl smrčinský Karl Anton Filip, který dostal, ještě lhůtu dvou měsíců, aby se mohl rozhodnout, jestli se bude podílet na milosti odpuštění. Ten ale při vzpomínce, jak na něj vojáci uspořádali hon, když chtěl navštívit svou matku, která byla na smrtelné posteli, podpis odmítl, a tak když v roce 1780 byla vystavena nová lenní listina, kde bylo jeho jméno opomenuto. Smírná dohoda zatím změnila svůj obsah, a i počet bodů se zmenšil.

V zásadě dohoda obsahovala následující:

Ponechána privilegia Jana Lucemburského – osvobození od daní, ale zavedeno clo
Zedtwitzům ponechána soudní pravomoc nižšího soudu, zaveden tereziánský zákoník
Vrchnost zaručuje právní ochranu proti poddaným
Platí solní, tabákový, celní a razítkový monopol rakouských zemí
Vojenská posádka byla stažena
Zedtwitzové mohli vydávat nařízení v souladu s českými zákony
Ašským cechům byly ponechány jejich zvyky
Dosazování úředníků rakouského monopolu náleží císařovně
Zedtwitzům bude vydána nová lenní listina
Zastavují se všechny sankce proti Zedtwitzům

Jak je vidět z těchto bodů, podařilo se vyhnout spojení s Chebem, podržet si i nadále osvobození od berní, jako snad jedinému šlechtickému rodu v Čechách, podržet si i nadále svrchovanost nad poddanými, navíc jim bylo povoleno k řízení náboženských věcí zřídit vlastní nezávislou konzistoř. Císařovna Marie Terezie prohlásila Ašsko za součást dědičných rakouských zemí a v roce 1775 poté co definitivně zlomila odpor Zedtwitzů, vydala listinu tak zvanou Temperamentní body.

Ašsko sice bylo přivtěleno k dědičným zemím rakouským, ale na základě právě této listiny bychom to právě jako porážku Zedtwitzů neviděli. Ašsko i Zedtwitzové byli osvobozeny od daní, dále mohli používat Salvu Guardia a Zedtwitzové měli i nadále nad Ašskem soudní moc. Na druhou stranu tento dokument ukončil samostatný vývoj Ašska.

Roku 1780 bylo započato se stavbou katolického kostela na Mikulášském vrchu, vysvěcen byl o rok později. Na místě tohoto kostela byl postaven kostel dnešní. Přičlenění k monarchii znamenalo pro Ašsko velké hospodářské výhody. Došlo k rozvoji řemeslné a průmyslové výroby, zejména výroby textilní, z tohoto oboru hlavně bavlnářství. Díky ekonomickému růstu, roste i počet obyvatel. Počátkem 19. století znamenal také zpomalení rozvoje řemesel na Ašsku, v této době i tato oblast pocítila hospodářskou krizi, která zachvátila celé Rakousko.

Na vydání nové lenní listiny si ašská šlechta počkala ještě dalších pět let. Vycházela s temperamentních bodů, a tak se stalo, že prakticky zrušila fideikomis, protože uváděla jednotlivé členy rodu jmenovitě podle sídla. Tím brala na vědomí a zároveň potvrzovala dosavadní dělení majetku mezi jednotlivé rodiny, a tak i potvrdila dvě rovnocenné linie.

V první linii – podhradské byly tři rodiny podílející se každá jednou šestinou na celkové rozloze. V druhé linii – krásenské a ašské byly dvě větve, každá s podílem jedné čtvrtiny celého panství. Pro obyvatele Ašska celý spor Zedtwitzů s Vídní mohl zpočátku vyvolávat pocit zadostiučinění, že i na pány jednou dojde. Jenže najednou museli kupovat dražší sůl, platit kolkovné na úředních dokladech, tabák zdražil a jediné co jim zůstalo k dobru, bylo ponechání daňové svobody udělené Janem Lucemburským roku 1331.

Tato daňová svoboda posloužila majetnějším mistrům k získání ještě většího zisku a mohli si tak vytvořit základní kapitál k podnikání. Zároveň tuto svobodu mohli využívat řemeslníci a fungovala tak, že čím větší výrobce tím větší úspory. Komu tahle svoboda byla úplně k ničemu, byli zemědělci, jelikož feudální vztahy zrušeny nebyly a oni odváděli z větší části naturální daň a na finanční odvody si většinou vydělávali domácí výrobou přes zimu.

V roce 1814 vypukl v Aši obrovský požár, který postihl podstatnou část městyse včetně radnice a zámečku na Mikulášském vrchu. Plamenům padlo za oběť 167 domů a 78 stodol. Zatímco radnice byla o dva roky později obnovena, ašský zámek Zedtwitzů se této obnovy nedočkal. Po katastrofální neúrodě roku 1817 a zničení úrody o rok později vznikl velký nedostatek potravin.

Velký požár Aše roku 1814 zachvátil většinu městyse, zničil radnici i zámek na Mikulášském vrchu a připravil stovky obyvatel o domovy i zásoby. Katastrofu následovala neúroda let 1817–1818, která prohloubila bídu a způsobila vážný nedostatek potravin. Autor ilustrace: Jindřich AI asistent

Taktéž drobní řemeslníci žili na pokraji bídy, což platilo pro většinu cechů, jeden příklad za všechny: cech ševců, kterým se v 18 století dařilo, tak v 19. století padl do naprosté bídy a téměř zanikl. Samozřejmě se zde projevili vnější vlivy jako napoleonské války v letech 1792–1814, požár roku 1814, státní bankrot roku 1811 a naprosté znehodnocení měny.

Rok 1817 byl neúrodný a hned následující rok se přemnožili škůdci a úroda opět nebyla. Jedinému oboru, kterému se dařilo, i díky státnímu dozoru, byla textilní výroba. Vznikla nová obchodní komise, jejímž úkolem bylo dohlížet na užívání domácí příze, měla navýšit vládě příjem.

Čím více se cechmistři snažili udržet cech přísnými podmínkami, tím víc tovaryšů se věnovalo svobodné výrobě mimo cechy, a tak nejvíce na daňové svobodě vydělávali obchodníci a faktoři ať tím, že dodávali materiál nebo hotový výrobek.

Vedle domácích surovin – vlna, len – se zpracovávala dovezená bavlna a Ašské výrobky díky tomu, že se vyráběly v manufakturách a později v továrnách a také díky tomu, že byly osvobozeny od daní, šly velice dobře na odbyt. Zemědělství na Ašsku téměř zaniklo. Ašsko se stalo nejprůmyslovější Českou oblastí.

V roce 1850 byl ustanoven správní okres Aš s c.k. úřady, ašské území bylo rozšířeno o Hazlov, Polnou a Skalku. Hospodářská moc rodu Zedtwitzů po téměř půltisíciletí skončila.

V roce 1854 byl zřízen c.k. okresní soud, čímž byla zrušena i soudní pravomoc Zedtwitzů. Ašsko ztratilo až na daňovou svobodu svoji autonomii. Velmi významným se pro Aš stal rok 1865, kdy získala železniční spojení s Chebem a Hofem. V roce 1872 obdržela Aš, jako místo s počtem obyvatel větším než deset tisíc, statut města. Již na konci 19. století klesala moc šlechty, i když Rakousko-Uhersko byl stavovský stát. Privilegia šlechty se stále více omezovala a kapitál ovládal svět.

Jediný, kdo to se Zedtwitzovské rodiny pochopil, byl Kurt Zedtwitz z Aše, prodal svůj statek v Aši, a získané peníze z tohoto prodeje investoval do Doupovské oblasti, kde začal podnikat v zemědělství. Za získané peníze nakoupil lesy na Slovensku a z vytěženého tvrdého dřeva v Doupově řezal prkna a trámy.

Díky přílivu textilních dělníků z Chebska a západních Čech přibývalo obyvatel katolického vyznání, proto byl vystavěn nový katolický kostel, vysvěcený 24. září 1872. V Aši byla roku 1853 otevřena Radniční škola, postavená na Radničním náměstí jako chlapecká a dívčí národní škola.

Jako druhá velká školní budova byla roku 1878 otevřena měšťanská škola vedle restaurace Střelnice, které předcházelo vybudování tělocvičny roku 1869. Roku 1890 byla otevřena největší školní budova v Aši Kamenná škola, jako národní a měšťanská škola.

Rozvoj tovární výroby se projevil dalším rozrůstáním Aše, počet obyvatel vzrostl z 9405 v roce 1869 na 21880 v roce 1910. Spolu s Aší se rozrůstala i její předměstí Mokřiny a Krásná. Pro neustále se zvyšující počet obyvatel nedostačoval primitivní špitál postavený pod nynější Střelnicí, proto byla v roce 1873 dokončena nová nemocnice, postavená v prostorách nynějšího házenkářského hřiště u Tyršova domu.

V roce 1907 byl pro nemocnici zakoupen rentgen, jako jeden z prvních ve venkovské nemocnici v Čechách. V roce 1864 byla vybudována plynárna, v letech 1881 – 1890 vodovod, roku 1883 zřízeny městské lázně, roku 1892 založeno městské muzeum a ve stejném roce otevřena hudební škola, v roce 1893 dostavěny budovy odborné textilní školy, která se roku 1903 stala školou středního stupně, roku 1898 byla dobudována elektrárna, 16. října 1899 byl slavnostně zahájen provoz městských jatek, 12. října 1903 byla otevřena Hlávkova škola, roku 1907 byla v dolní části Aše vybudována kanalizace, dosud protékající ulicemi a svedena do Ašského potoka, roku 1908 zřízeno gymnázium.

Roku 1883 byla odhalena socha reformátora dr. Martina Luthera, u příležitosti oslav 400. výročí jeho narození. Roku 1861 odkoupila obec Aš od Zedtwitzů vrch Háj, používaný pro těžbu kamene s úmyslem zalesnit a přeměnit jej v park. Dosud holý kopec byl osázen dřevinami a roku 1874 byla zahájena sbírka pro výstavbu kamenné vyhlídkové věže. V roce 1884 postavila ašská sekce Alpského spolku ubytovací hostinec.

Až roku 1902 byla sbírka úspěšná, koncem roku 1903 byla stavba věže dokončena a dne 19. června 1904 byla tato 34 metrů vysoká rozhledna slavnostně vysvěcena. Postupně byl realizován plán přeměny Háje na vycházkový park.

Na přístupových cestách byly umístěny lavičky, roku 1905 byla na Háji odhalena pamětní deska básníkovi Friedrichu Schillerovi, 20. června 1909 pomník zakladatele německé tělovýchovy Fridricha Ludwiga Jahna a 24. srpna 1913 pomník Theodora Körnera k 100.vyročí předčasného úmrtí mladého básníka a spisovatele.

Velkou zásluhu na rozkvětu města, které patřilo svými parky a čistotou mezi přední města Rakouska, měl ašský patriot Gustav Geipel. Jeho zásluhy byly skutečně obrovské, mimo jiné ve své závěti zanechal městu velké pozemky, parky a lesy, 200 tisíc zlatých na stavbu plicního sanatoria, stejnou sumu na stavbu domů pro staré nemocné tkalce a 6 milionů zlatých na dostavbu ulic a krytí dluhů města, za života nechal většinu ašských ulic vydláždit, řadu z nich rozšířil, zřídil fond na výstavbu gymnázia, věnoval pozemky na výstavbu budovy, hřiště a zahrady školy, podporoval městský pěvecký sbor, evangelickému kostelu věnoval nádherné varhany se třemi manuály a 4318 píšťalami.

Gustav Geipel zemřel v červenci 1914. V roce 1924 byl G. Gaipelovi odhalen pomník v Okružní ulici, v 90. letech20. století po něm byla pojmenována jedna z ašských ulic. Začlenění Aše do nově vytvořeného československého státu mělo svůj zvláštní průběh. Politickou moc vykonávala Ašská vojenská rada, zajišťující pořádek a zásobování. Tato rada, odmítla požadavky chebských příznivců připojení Chebska k Bavorsku.

V roce 1926 bylo otevřeno kino Apollo, vybudované spolkem Svépomoc, v roce 1927 městský ústřední hřbitov a v roce 1928 nová budova pošty. V roce 1930 byla otevřena nově přestavěna budova Střelnice a přestavěné Centrální kino Grety Friedrichové pro 760 diváků. V roce 1931 přesídlili dobrovolní hasiči do nové moderní stanice, v letech 1931–1932 probíhala výstavba celnice v Selbské ulici.

Tržním náměstím, které bylo původně v prostoru radnice, se po nové výstavbě kamenných domů po velkém požáru v roce 1814 stalo náměstí sousední. Tento prostor ale neodpovídal neustále se zvyšujícímu počtu obyvatel a nebyl ani důstojnou kulisou většímu shromáždění obyvatel při různých příležitostech.

Město roku 1922 odkoupilo Thornovy domy – ašský Špalíček – a koncem roku 1929 bylo započato s jejich bouráním. V roce 1923 byly zbourány další tři domy, ještě v tomto roce byl uprostřed upravené kašny odhalen pomník J. W. Goetha, jediný, na kterém je tento básník zobrazen s krystalem v ruce. V roce 1937 byla v Aši otevřena nová moderní nemocnice a ve stejném roce byl vysvěcen nový centrální hřbitov.

Do historie města poté rozhodujícím způsobem zasahují dvě dějinné události:

Obsazení československého pohraničí 1. října 1938 a 15. března 1939 zbytku republiky vojsky německého wehrmachtu.
Komunistický převrat v roce 1948.

Nacistická okupace Aše byla ukončena osvobozením 20. dubna 1945 americkou armádou. Následoval odsun většiny původních obyvatel, jako odvetné opatření na základě Benešových dekretů. Po jejich odchodu, sem byli posláni novoosídlenci z Rumunska, Maďarska a Ukrajiny a dosídlenci z vnitrozemí. Ale počty nově příchozích nestačily. K dalšímu úbytku obyvatelstva vedlo rozhodnutí komunistického režimu, z padesátých let, kterým byl ašský výběžek uzavřen jako hraniční pásmo se zvláštním režimem.

Zatímco v roce 1938 měla Aš přes 24 000 obyvatel, v roce 1951 klesl počet obyvatel pod 10 000. Dalším charakteristickým rysem této doby byly demolice. Neobydlené domy rychle chátraly, stávaly se neobyvatelnými a musely být zbořeny. První demolice byly provedeny už v roce 1947, kdy bylo zbouráno, ještě s představou zachování Goethova náměstí, zbývajících šest domů ašského Špalíčku.

Odhaduje se, že v průběhu dvaceti let od konce druhé světové války bylo v Aši zbořeno 60 % domů. Například zmizela historická část města kolem Tržního náměstí a na Mikulášském vrchu, stejně jako objekty za Lidovým domem, na Hlavní ulici od Střelnice dolů, celá čtvrť na Selbské atd. To, co několik generací budovalo několik staletí, bylo zničeno v průběhu historicky krátkého období pouhých několika let. K jedné z největších tragédií došlo 19. ledna 1960, kdy vyhořela jedna z nejkrásnějších památek Aše, evangelický kostel Nejsvětější Trojice.

Požár Ašského kostela Nejsvětější trojice

Vznikla nová sídliště z panelových domů, v letech 1962–1968 vzniklo přes 1000 nových bytů. Jenže projekt vytvořený v roce 1962, který měl z Aše vytvořit nové moderní město, se příliš nepovedl, protože se vůbec nehodil ke stávající architektuře města.

V 70. letech byl sice otevřen dům služeb, nové samoobsluhy, nové nádraží, obchodní dům Centrum, krytý plavecký bazén, tenisové kurty, lyžařské středisko, v roce 1984 nová čistička odpadních vod atd., pokračovala bytová výstavba, ale prostranství po demolicích v centru města zůstala neupravena a nebyla ani zastavěna. Zdevastované město se z tohoto jevu, dodnes nevzpamatovalo.

Ukončení komunistické vlády v roce 1989 přineslo pro Ašsko významné změny. 1. července 1990 byl otevřen hraniční přechod Aš – Wildenau. Pro obyvatele Aše nastala nová situace. Z ospalého městečka na konci světa bylo najednou místo, kam se za nákupy a službami valí tisíce obyvatel sousedního německého příhraničí.

Tradiční textilní výroba je v útlumu. Postupně končí Tosta, Ohara, Krajka, končí i další velké podniky, které měly větší počet zaměstnanců Aritma a Kovo. Přibývají soukromé firmy a živnostníci nabízející své služby. 17. června 1997 je slavnostně otevřena továrna PLM vyrábějící plastové obaly, převládá podnikání na bázi Česko – Německé spolupráce.

Postupně dochází k dostavbě Hlavní ulice, přibývá domů soukromých investorů, rekonstruovány jsou zanedbané komunikace a chodníky. O zástavbu spodní části Hlavní ulice, v sousedství Goethova náměstí se postaralo město výstavbou 129 nových bytů.

Na začátku tohoto tisíciletí končí svou historii nemocnice, později aktivitou soukromého investora přeměněna na léčebnu dlouho době nemocných, střední průmyslová škola textilní je sloučena s gymnáziem, znovu obnoveným na počátku 90. let, řada bývalých vojenských objektů nachází své civilní využití. Je dokončena I. etapa silničního obchvatu města, modernizována čistička odpadních vod. 1. ledna 2003 se Aš v rámci reformy uzemní veřejné správy, stala obcí s rozšířenou působností, pro územní obvod čítající necelých 18 000 obyvatel.

V letech 2005–2008 byla v několika etapách rekonstruována Hlavní ulice, která je nejdůležitější dopravní tepnou města. Postupně byla opravována školská zařízení. Téměř veškerý městský bytový fond byl zprivatizován nájemci bytů, což se projevilo na rozsáhlých modernizacích panelových sídlišť.

I za pomoci evropských fondů se opravila městská knihovna, muzeum a jeho bezprostřední okolí, kde vznikla meditační zahrada, opravila se či vznikla nová sportoviště, v roce 2010 byl na vrchu Háj vybudován areál s širokou nabídkou sportovního vyžití, postaveny byly dvě cyklostezky, propojující Ašsko s Německem, upraveno bylo Masarykovo náměstí a nedaleké sady Míru s letní scénou. Mezi největší zaměstnavatele patřily na začátku druhého 21. století společnosti Nostra, Patainer Czech Holdings a ILOS Industrie logistic service. Ke konci roku 2012 mělo město Aš 13 tisíc obyvatel.

AŠ-tvrz Mikulov

První zpráva o Aši pochází z roku 1270, kdy byl postaven první ašský kostel, jehož patronát daroval Jindřich z Plavna řádu německých rytířů. Ve druhé polovině 13. století však na Ašsku vzrůstal vliv pánů z Neubergu. V roce 1315 zastavuje Chebsko císař Ludvík Bavor českému králi Janu Lucemburskému. V této době byla většina ašského území v držbě právě pánů z Neubergu. Nároky na toto území si však činili páni z Plavna, páni z Weidy a hlavně město Cheb. Došlo k ozbrojenému střetu a Konrád z Neubergu byl přinucen slíbit Chebu poslušnost. Jenže vzápětí Neubergové situaci vyřešili velice kulantně. V roku 1331 nabídli své statky dobrovolně českému králi Janu Lucemburskému. Ten jim obratem dal významné daňové úlevy a práva, a Aš připojil ke svým zemím.

Aš zbytky opevnění – autor Historie ke kávě

Pravděpodobně páni z Neubergu si zde v kolem poloviny 14. století postavili v části zvané Mikulov tvrz. Po smrti Konráda z Najperka, který zemřel koncem 14. století, bez mužského potomka, zdědil Kopaniny a Podhradí a pravděpodobně i ašskou tvrz, manžel jeho dcery Hedwigy Konrád Zedtwitz.

Postupně Zedtwitzové na Ašsku upevňovaly svoje postavení, tím že získali také Doubravu, Horní a Dolní Krásnou a další menší obce. Petr Zedtwitz ovládl na přelomu 14. a 15. století téměř celé Ašsko. Tvrz na Mikulově upevňovala jejich moc nad městem Aší při důležité cestě z Chebu do Saska a Durynska. Drželi ji až do roku 1534, kdy ji od nich koupil za 2000 zlatých rýnských Tomáš Dressel ašský soudní správce, zástupce lenního pána Zedtwitzů, respektive českého krále. Jelikož však na tvrzi nesídlil tak zanikla. Dnes již nelze určit, kde stála.

Starý zámek

Zedtwitzové ještě před prodejem postavili na Mikulášském vrchu tak zvaný starý zámek. Když prodali Zedtwitzové Mikulov s tvrzí v roce 1534 Tomáši Dresslovi, přestěhoval se nový majitel právě do tohoto v této době nově vystavěného zámku. Od dědiců Tomáše Dressla koupily ašský zámek zpět Zedtwitzové a v roce 1659 jej ale opět prodali bohatému chebskému měšťanovi Kašparu Bruschovi. Ten se roku 1648 stal soudním správcem, také se psal s Neubergu, roku 1659 se stal chebským purkmistrem. Roku 1670 přikoupil ještě za 1200 zlatých rýnských i statek Otov u Házlova. Roku 1689 prodal Mikulov za 4000 zlatých rýnských zase Zedtwitzům zpět.

Starý zámek stával na místě domů č. p. 150, 151 Holštejnský dvůr, 152 hospodářská budova s kaplí z roku 1709, 153, 391 a 400 okolo Klauberovi zahrady, vzniklé později v místech zámeckého dvora. Podobu zámku známe až z roku 1780, tehdy jej tvořily jednoduché hrázděné patrové budovy, obklopené hradbami. V této části města stával kostel svatého Mikuláše, zbořený v roce 1630 v souvislosti se Švédským vpádem. Dnes na jeho místě stojí pseudorenesanční kostel z roku 1867.

Starý zámek byla jednopatrová budova obdélného tvaru, kterou kryla valbová střecha s několika komíny. Stávala v čele poplužního dvora, a zprava i zleva ji obklopovaly hospodářské budovy. Průčelí zámku bylo sedmiosé a hlavní vstup byl umístěn mimo jeho osu. Nároží stavby zdobila ozdobná bosáž.

Nový zámek

Starý Ašský zámek zanikl při požáru roku 1814, Zedtwitzové dali přebudovat dvorec Vorwerk na zámek. V 60. a 70. letech Kurt Zedtwitz prodal starý zámek jako spáleniště a nový zámek městu Aši. To z nového zámku velkým nákladem vybudovalo špitál. Dnes po něm není ani stopa, protože byl v roce 1977 zbořen.

Držitelé

z Neubergu (z Najperka)(z Najperka)

Konrád z Neuburgu měl jedinou dceru Hedwigu, pravděpodobně zahynul kolem roku 1395 při uherském vojenském tažení.

Zedtwitzové z Zedtwitz

Zedtwitzové z Zedtwitz, pocházejí z obce Zedtwitz u Hofu. První písemná zpráva o tomto rodu pochází z roku 1288. Od konce 14. století žili na Ašsku a Chebsku. O čtyři sta let později získali povýšení do říšského hraběcího stavu a inkolát v Království českém. Na počátku 15. století skoupili všechny panství pánů z Neuburku. Zároveň se rozdělili na tři větve libštejnskou, kynžvartskou a Neuburskou, a to podle držených sídel. A. Sedláček píše, že tyto větve se tak rozrostly, že se jim v příčině plodnosti a počtu málokterá šlechtická rodina vyrovnávala. Prostřední větev zůstala v rytířském stavu, druhé dvě se staly hraběcími. Vlastnili četné statky, například Ašsko až do roku 1945, patřil jim Bezvěrov, Doubrava, Dvoreček, Chlumeček, Kopaniny, Kynžvart, Libštejn dnes Libá, Neuburk dnes Podhradí a další. Zedtwitzové byli od poloviny 16. století luteránské víry a někteří z nich přestoupili ke katolictví až o dvě století později. O majetek kvůli svému vyznání nepřišli.