Batňovice

Batňovice se nachází na rozmezí Rtyňské brázdy a Trutnovské pahorkatiny pod Jestřebími horami na řece Rtyňce a Zaječím potoku. Jsou obcí v okrese Trutnov v Královéhradeckém kraji. Dnes jsou Batňovice jednou obcí, v minulosti byly rozděleny na dvě samostatné vsi Zálesí, jejichž původní název zněl Zálezly a Batňovice. Tyto vsi si v minulosti hodně konkurovaly.

Batňovice – Budova základní školy a kostel svatého Bartoloměje v Batňovicích – Autor: Radek DRLIČKA – Vlastní dílo, CC BY 3.0,

Podle pověsti založil Batňovice v roce 1009 rytíř Bartoloměj Svatoň. Své jméno však obec má podle knížete Batiny, jehož čeládce se říkalo Batinovci a z tohoto vznikl název obce Batňovice. První písemná zmínka o Batňovicích pochází z roku 1408, kdy je vlastnil Ješek z Batňovic. V roce 1486 je jako majitel zmiňován Michal z Batňovic. Byl jedním z posledních držitelů batňovického zboží, které až do roku 1519 bylo součástí panství vízmburského.

Podle kronikářů byl tento kraj osídlován již v 10. století. Soustavnější kolonizace však nastala až v polovině 13. století a je spojena se jménem Petra ze Skalice a jeho syna Tase a spadá do druhé poloviny 13. století. Tas pravděpodobně postavil hrad Vízmburk a dal tak základy vízmburskému panství, kam později Batňovice spadaly. Jeho syn Jaroš z Vízmburku, který panství po smrti Tasa v roce 1304 získal, byl donucen je v roce 1309 prodat.

V roce 1309 je jako majitel vízmburského panství uváděn Milota z Pněluk a Wissensteina. Dalším vlastníkem sestal Arnošt z Hostinného, který je mezi lety 1327 – 1330 vyměnil za panství Pardubice s bratry z Dubé a Náchoda – Hynkem Crhou, Hajmanem, Hynkem Hlaváčkem a Václavem.

Bratři panství drželi v nedílu spolu s Náchodem a Malou Skalicí až do roku 1336, kdy se majetek dělí a vízmburské panství připadá Hynku Crhovi. Po Hynkovi dědí panství jeho synové Hynek a Jindřich zvaný Hynáček.

Dalším majitelem je Jindřichův syn Jan a po něm jeho syn Jiřík, který panství po roce 1447 prodal za 265 kop grošů Jindřichovi z Michalovic. V roce 1456 byly statky ve správě Jiřího z Poděbrad a z Kunštátu.

Po jeho smrti v roce 1471 přešlo panství na jeho syna Jindřicha staršího z Poděbrad a z Kunštátu, který je prodal Hanuši Volfovi z Varnsdorfu. V roce 1487 se majitelem stal Zbyněk z Buchlova. Dalším majitelem byl Petr Adršpach z Dubé.

Ten vízmburské panství někdy mezi lety 1516–1519 prodal Janu Špetlovi z Prudic a ze Žlebů a došlo tak ke spojení s panstvím náchodským. V roce 1532 je zdědil jeho syn Hynek Špetle z Janovic, který náchodské a vízmburské panství prodal v roce 1533 Vojtěchu II. z Pernštejna, po kterém je zdědil v roce 1534 jeho bratr Jan z Pernštejna.

Od Jana z Pernštejna získal obě panství Zikmund Smiřický ze Smiřic. V roce 1548 zdědil majetek jeho syn Albrecht Smiřický ze Smiřic. Po jeho smrti v roce 1566 spravovala panství jeho manželka Hedvika z Házmburku.

V roce 1586 převzal panství syn Albrechta a Hedviky Václav Smiřický ze Smiřic. V roce 1593 Václav zemřel a panství zdědil jeho syn Albrecht Václav ze Smiřic, kterému v té době byly pouhé tři roky, proto panství spravovali poručníci.

V roce 1614 se majitelem stal syn Albrechta Václava Albrecht Jan ze Smiřic. Po jeho smrti v roce 1618 zdědila panství jeho sestra Markéta Salomena Smiřická, provdaná Slavatová z Chlumu a Košmberka, která však v roce 1621 odešla do emigrace.

Po bitvě na Bílé hoře připadlo tedy panství císařské komoře. V roce 1623 získala obě panství Magdalena Trčková z Lípy a po ní je v roce 1629 zdědil její syn Adam Erdman, hrabě Trčka z Lípy.

Po jeho smrti v roce 1634 opět připadla panství královské komoře a císař Ferdinand je daroval Ottavianovi knížeti Piccolomini de Arragona. Když Ottavian v roce 1656 zemřel, spravovala panství jeho manželka Maria Benigna Piccolomini, která je v roce 1671 předala svému synovi Aenasu Silviusi Piccolomini.

Ten však v roce 1673 zemřel a majetku se ujal jeho bratr Lorenzo Piccolomini, který byl v té době nezletilý, proto za něj správu vykonával jeho poručník italský šlechtic Pietro Antonio Machio de Quadiani.

V roce 1712 se majitelem stal Lorenzův syn Jan Václav Piccolomini, který byl však slabomyslný. Správu panství za něj do roku 1732 vykonávala jeho matka Anna Viktorie, a po nípřevzal správcovství Janův bratr Octavián II. Piccolomini, který se v roce 1742 stal majitelem. V roce 1757 je majitelem Jan Pompeius Piccolomini de Villa Nuova.

Po něm dědí majetek jeho syn Josef Parril Piccolomini de Villa Nuova. Ten zemřel v roce 1783 bezdětný a o panství se rozhořel spor mezi hrabětem Desfours a vévodou z Monte Leone. Spor nakonec po čtyřech vyhrál v roce 1787 Josef Vojtěch Desfours.

Ten však panství zatížil velkým dluhem, který měl hodnotu 1 200 000 zlatých rýnských. Jeho syn, který majetek zdědil v roce 1791, nebyl schopen dluh splatit, a proto byl nucen panství prodat.

To koupil za 1 202 000 zlatých rýnských Petr, vévoda Kuronský a Zaháňský. Po jeho smrti v roce 1800 zdědila panství jeho dcera Kateřina Vilemína a v roce 1839 pak její sestra Maria Paulina, kněžna Hohenzollern-Hechingen.

V roce 1840 odkoupil panství Karel Octavius, hrabě z Lippe-Biesterfeld, který je v roce 1842 prodal Jiřímu Vilémovi, knížeti ze Schaumburg-Lippe. Po něm zdědil na základě závěti Jiřího Viléma majetek jeho syn Vilém. Posledním majitelem se stal syn Viléma Bedřich, kterému byl majetek zabaven v roce 1945, protože se přihlásil k německé národnosti.

Batňovice patřily až do roku 1850 k náchodskému panství. 23. září. 1875 bylo povoleno ministerstvem zřízení okresního soudu v Úpici, k němuž byla přiřazena i obec Batňovice.

V roce 1884 přešel okres pod působnost okresní školní rady v Trutnově. 28. listopadu 1921 byla zahájena autobusová doprava z Úpice na železniční nádraží v Malých Svatoňovicích.

V roce 1924 se ve vsi objevil první radiopřijímač a v roce 1937 první telefon. V roce 1928 byl zrušen soudní okres Úpice a Batňovice připadly k okresu trutnovskému. 31. července 1937 byla k Batňovicům připojena osada Zálesí.

V současné době se v obci nachází mateřská a základní škola, knihovna, kulturní zařízení, přírodní amfiteátr, prodejna potravin, restaurační a ubytovací zřízení, moštárna, ke sportu slouží hřiště. V Batňovicích působí Sbor dobrovolných hasičů.

Tvrz

Zdroj: August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království Českého, díl V. – Podkrkonoší, 1887, s. 53; Jan Karel Hraše, „Nálezy ve tvrzce Batňovické u Úpice“, Památky archaeologické a místopisné, 1891, s. 287–292.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Kruhová vodní tvrz v Batňovicích se nacházela v okolí dnešního domu čp. 6. Písemné doklady o ní chybí. Zbytky tvrze však byly rozpoznatelné ještě v roce 1888, kdy se majitel pozemku rozhodl terén srovnat.

V té době zde proběhl archeologický průzkum, během něhož se našlo 28 železných předmětů, převážně zemědělské nářadí a jedna hrncová nádoba. Průzkum provedl K. J. Hraše a celkově jej zpracoval Z. Lochmann, který nález datoval přibližně od období 14. století.

Před úpravou tvořil dochované tvrziště 12 m vysoký pahorek, který měl průměr 13 m. Pahorek byl obehnán 16 m širokým příkopem a 11 m vysokým valem.

Tvrz vznikla pravděpodobně ve 14. století, v 15. století ztratila význam šlechtického sídla a koncem 17. století patrně zanikla.

Držitelé

Rod pánů erbu třmene

Petr ze Skalice

Zdroj: Dějiny hradu Vízmburk, „Erb pánů z Třmene“; August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl V. – Podkrkonoší.

Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Tas z Vízmburka

Tas z Vízmburka byl synem Petra ze Skalice. První zmínka o něm pochází z roku 1279, kdy se účastnil odboje proti vojskům markraběte Otty Braniborského. V roce 1294 zastával úřad místodržitele v Krakově a Sandoměři a stal se tak správcem celého Malopolska. V roce 1303 se stal místodržitelem na Kujavsku a v Pomořanech. V Polsku patřil k čelným představitelům Václava II. V první čtvrtině roku 1303 však odchází zpět do Čech, kde se stává podkomořím království českého. V roce 1304 byl zavražděn. Měl syna Jaroše.

Zdroj: Dějiny hradu Vízmburk, „Erb pánů z Třmene“; August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl V. – Podkrkonoší.

Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Jaroš z Vízmburka

Jaroš z Vízmburka byl synem Tase. Měl prudkou násilnickou povahu. Podílel se na útisku statků, které patřily zderazskému klášteru.

Zdroj: Dějiny hradu Vízmburk, „Erb pánů z Třmene“; August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl V. – Podkrkonoší.

Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Ješek z Batňovic

Michal z Batňovic

Adršpachové z Dubé a Náchoda

Adršpachové z Dubé a Náchoda pocházejí z rozrodu Ronovců. Své državy měli převážně ve východních Čechách. Zakladatelem větve byl Půta z Dubé, který je zmiňován v letech 1295 – 1318. Svůj přídomek přijali podle hradu Dubá na Boleslavsku.