Batouchovice

Batouchovice – odkaz na mapy

Batouchovice

jsou místní částí obce Bochovice, od které jsou vzdáleny necelý kilometr. Leží na samém konci třebíčského okresu, v podhůří Žďárských vrchů. Malá vesnička je obklopena kopcovitou krajinou s jehličnatými lesy, loukami a pastvinami. Své jméno získala podle obyvatel Batúchovici, které bylo odvozeno od jména Batúch.

Batouchovice – kaple – ilustrační obrázek -Autor: Jiří Sedláček – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1381, kdy Přibík Ostruh z Černčína, který koupil ves od Jana z Meziříčí, prodává část vsi Tomáši Hrbkovi ze Rže. Mezi lety 1381 – 1393 prodal Přibík část vsi Pavlíkovi z Újezda a v roce 1393 předal část klášteru v Třebíči. V roce 1406 je majitelkou Dorota, vdova po Pavlíkovi z Újezda, která vzala na spolek svého syna Mikuláše. V roce 1428 Mikuláš svou matku vyplatil a stal se jediným vlastníkem této části obce. Další část patřila Janu z Batouchovic.

Po zrušení kláštera byly Batouchovice jako součást kláštera v zástavě v roce 1556 postoupeny Vratislavu II. z Pernštejna. V roce 1558 Vratislav z Pernštejna prodal Batouchovice Burianu Osovskému z Doubravice. Po něm je v roce 1563 zdědil jeho syn Smil Osovský, který je v roce 1570 předal Januz Žerotína, a tím se staly Batouchovice součástí náměšťského panství. Po jeho smrti v roce 1583 zdědil panství jeho syn Karel st. z Žerotína, který je v roce 1629 prodal Albrechtu z Valdštejna, který při koupi pravděpodobně vystupoval jako prostředník a kupoval panství pro Jana Křtitele z Verdenberga.

Po smrti Jana Křtitele zdědil panství jeho syn Jan Ferdinand z Verdenberka. Jan Ferdinand vytvořil ze svých majetků majorátní fideikomis, který získal jeho bratranec Alexandr z Verdenberka. V roce 1672 získal panství Alexandrův syn Jan Filip z Verdenberka. Jan byl posledním mužským členem rodu. Po jeho smrti v roce 1733 zdědil panství Václav z Enkenfurtu, který v roce 1738 zemřel jako poslední člen rodu. Jednou z dědiček byla Marie Josefa Rottalová.

V roce 1752 koupil panství Bedřich Vilém Haugvic. V roce 1765 Bedřich zemřel a panství odkázal Marii Josefě z Frankenberku, neteři své druhé manželky, která se provdala za Karla Viléma I.Haugwice, na kterého panství přešlo. Ten v roce 1794 předal správu svému synovi Jindřichu Vilémovi III. Haugvici.

V roce 1834 převzal panství jeho syn Karel Josef Vilém Haugvic. Po smrti Karla Josefa v roce 1784 se majetku ujal jeho starší syn Jindřich Vilém IV., který 27. října 1881 statek Batouchovice prodal.

Jedna polovina statku přešla na Ludvíka a Jindřicha Hellery a druhá pak na Adolfa Lieblicha. Po smrti Ludvíka Hellera zdědila jeho díl jeho manželka Františka a syn Ludvík. Ludvík Heller pak v roce 1893 přikoupil ještě část Adolfa Lieblicha. V roce 1894 zdědil díl Jindřicha Hellera a v roce 1897, po smrti své matky i její díl. Díky tomu se opět statek zcelil.

Batouchovice byly panský dvůr s několika selskými staveními. Po první světové válce byl z části tohoto dvora vystavěn družstevní lihovar, který je v současné době opuštěný a chátrá. Batouchovice patřívaly pod správu Rudníkova. V šedesátých letech 20. století se staly místní částí Bochovice.

Tvrz

Historický vzhled Batouchovic s panským dvorem a lihovarem u obecního rybníka.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Tvrz v Batouchovicích byla vybudována nejpozději v první polovině 14. století. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1381, kdy prodal vladyka Přibík Ostruh z Černčína půl dvora s tvrzí Tomáši Hrbkovi ze Rže. Po roce 1385 se už tvrz v písemných pramenech nepřipomíná. Do dnešních dnů se po ní nezachovaly žádné pozůstatky, proto se neví, kde stávala, ani jak vypadala.

Držitelé

Jan Meziříčský z Lomnice

Jan Meziříčský z Lomnice zemřel v roce 1399. Pocházel ze starého moravského rodu pánů z Lomnice z meziříčské větve. Byl posledním členem této větve. Jako stoupenec markraběte Jošta, dostával od něj roční plat za vojenské služby. Jako voják působil také v Itálii, kde v roce 1399 zemřel. Byl ženatý s Annou ze Šternberka, se kterou měl dceru Anežku, která se stala manželkou Lacka z Kravař.

Autor: Nostrifikator – vlastní tvorba založená na znaku používaném městem, Volné dílo,

Přibík Ostruh z Černčína

Tomáš Hrb ze Rže

Pavlík z Újezda měl ženu Dorotu a syna Mikuláše. Zemřel okolo roku 1406.

Dorota z Újezda byla manželkou Pavlíka z Újezda, se kterým měla syna Mikuláše.

Mikuláš z Újezda později z Batouchovic byl synem Pavlíka z Újezda a jeho manželky Doroty. Za manželku měl Elišku.

Jan z Batouchovic měl za manželku Markétu, se kterou měl syna Ondřeje.

Klášter v Třebíči

Klášter v Třebíči Opatství bylo založeno na počátku 12. století údělnými knížaty Oldřichem Brněnským a Litoldem Znojemským. Samotný klášter vznikl „uprostřed třebečského lesa“. Postupně získal od svých zakladatelů, a později jejich potomků, rozsáhlé statky v okolí Brna, Ivančic, Náměště a území na jih od Třebíče. Klášter sloužil jako pohřebiště brněnsko-znojemské linie rodu Přemyslovců. Významným počinem kláštera bylo v 70. letech 13. století založení města Třebíče. Klášter působil od začátku jako centrum vzdělanosti.  V roce 1424 byl klášter obsazen husity. Ty opět vystřídali katolíci. Dobývání kláštera se opakovalo po celou dobu husitských válek a i za vlády Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína, což vedlo k hlubokému úpadku kláštera, který vyvrcholil, když Matyáš Korvín dal klášter s veškerým jeho majetkem do zástavy Zdeňku ze Šternberka. V roce 1528 se klášter dostal do zástavy Pernštejnů, kteří mnichy z kláštera definitivně vypudili.  Někdejší klášter byl postupně přestavěn na zámek.  V současnosti se v zámku nachází Muzeum Vysočiny Třebíč. Zámek byl zařazen na seznam památek UNESCO.

klášter Benediktýnů s kostelem Nanebevzetí Panny Marie (sv. Prokopa)

Pernštejnové

Pernštejnové byli známý šlechtický rod, který pocházel z jihozápadní Moravy. Původně se nazývali páni z Medlova. První písemná zmínka o rodu pochází z roku 1208. Jejich prapředkem byl syn Gotharda z Medlova Štěpán, purkrabí hradu Děvičky na jižní Moravě a správce hradu Veveří, který se poprvé psal po hradu Pernštejně. Užití predikátu „z Pernštejna“ je poprvé doloženo v roce 1285 a poté v roce 1292. Konec 13. století se proto považuje za dobu přesídlení rodu do rodového sídla. Rodovým heslem Pernštejnů bylo „Kdo vytrvá, vítězí“. Největšího rozmachu dosáhli v 16. století, kdy patřili k nejmocnějším rodům České koruny. Svým citlivým hospodařením a rozšiřováním pozemkových majetků se nakonec rod stal jedním ze tří nejbohatších v českých zemích. Náležela mu rozsáhlá panství jak na Moravě, tak i v Čechách. Ve východních Čechách významně ovlivnil tamní hospodářství i utváření krajiny, když zde založil soustavy rybníků a zavodňovacích struh. Pernštejnové se vyznačovali dlouhověkostí. Průměrně se dožívali sedmdesáti let. I přesto v roce 1631 vymřeli po meči a v roce 1646 po přeslici.

Malovaný obal čtrnácté knihy brněnské řady moravských zemských desk, kniha Jana z Pernštejna z roku 1466

Vratislav II. z Pernštejna

Vratislav II. z Pernštejna řečený Nádherný se narodil v roce 1530 a zemřel roku 1582. Byl synem Jana IV. z Pernštejna a jeho manželky Hedviky ze Šelmberku. Od třinácti let byl vychováván ve Vídni, kde se stal společníkem budoucího císaře Maxmiliána II., se kterým se velice spřátelil, což mu pomáhalo v další kariéře. Jako Maxmiliánův doprovod navštívil Brusel, zúčastnil se Šmalkaldské války, doprovázel ho Španělska. Maxmilián často pověřoval Vratislava diplomatickými úkoly. V roce 1554 zastupoval v Anglii panovníka na svatbě španělského krále Filipa II. s Marií Tudorovnou. V roce 1572 byl spolu s Vilémem z Rožmberka vůdcem slavnostního poselstva, které mělo za úkol přesvědčit polský volební sněm o výhodách habsburské kandidatury. Vratislav II. se stal jako první český šlechtic držitelem řádu Zlatého rouna. Byl také velkým podporovatelem umění a vědy. Nakupoval knihy, obrazy, stavěl a renovoval zámky na svých panstvích, což způsobilo jeho finanční krizi. Musel proto postupně své majetky rozprodávat. Z finanční krize mu pomohlo dědictví po jeho bratru Vojtěchu II., po němž v roce 1561 získal Prostějov, Plumlov a díky finanční  příjmům z moravských panstvích mohl znovu začít rozvíjet své další aktivity. Vratislav II. však nebyl dobrým hospodářem, proto se v roce 1576 opět dostal do finančních problémů. Kolovaly o něm fámy, že zneužívá postavení nejvyššího kancléře ve svůj prospěch. 14. září 1555 se oženil se španělskou šlechtičnou Marií Manrique de Lara y Mendoza, dvorní dámou budoucí císařovny Marie Španělské. Z manželství se narodilo 21 dětí, z nichž však některé brzy zemřely. Dospělosti se dožili synové Jan V., Vilém, Václav, Vratislav, Vojtěch, Maxmilián a František a dcery Johana, Alžběta Isabela, Hedvika Hypolita, Anna Marie, Anna, Františka, Polyxena, Elvíra, Beata, Luisa, Eleonora a Bibiana Margaretha. Vratislav zemřel náhle na lodi při plavbě po řece Dunaji u Lince. Byl pohřben v rodinné hrobce v Doubravníku. Po roce bylo tělo převezeno do nově zbudované hrobky Pernštejnů v katedrále sv. Víta v Praze.

Malovaný obal čtrnácté knihy brněnské řady moravských zemských desk, kniha Jana z Pernštejna z roku 1466

Páni z Doubravice

Páni z Doubravice patřili ke starobylému moravskému rodu, který pocházel z rozrodu Benešoviců. Jako první je zmiňován Zbyněk z Doubravice, který se účastnil výpravy Jana Lucemburského do Rakous a v roce 1331 padl v bitvě u Treffenu. Jeho potomci obdrželi od krále za tyto služby Doubravici.

Erb Benešovců – Autor: unkrown – http://www.hrad-orlik.cz/historie/, Volné dílo,

Osovští z Doubravice

Osovští z Doubravice zakladatelem této větve se stal Zbyněk Doubravka, který v roce 1415 koupil Osové. Protože však z manželství s Eliškou z Cimburka se narodily jen dvě dcery, zdědil po jeho smrti majetek jeho bratr Smil z Doubravice na Osové.

Erb Benešovců – Autor: unkrown – http://www.hrad-orlik.cz/historie/, Volné dílo,

Burian Osovský z Doubravice

Burian Osovský z Doubravice se narodil na začátku 16. století a zemřel v roce 1563. Byl synem Smila II. Osovského a jeho manželky Elišky Bítovské z Lichtenburka. V roce 1529 se účastnil tažení proti Turkůmu Vídně. V roce 1547, po smrti svého otce, zdědil Valeč, kterou však v roce 1558 prodal, protože v roce 1556 koupil od Vratislava II. z Pernštejna třebíčské panství. Touto koupí se však velmi zadlužil, proto byl nucen prodávat i svůj další majetek. Podporoval Jednotu bratrskou. Byl ženatý s Eliškou Osovskou, se kterou měl syna Smila.

Erb Benešovců – Autor: unkrown – http://www.hrad-orlik.cz/historie/, Volné dílo,

Smil Osovský z Doubravice

Smil Osovský z Doubravice se narodil v roce 1548 a zemřel roku 1613. Byl synem Buriana Osovského z Doubravice a jeho manželky Elišky Osovské. Studoval na univerzitách v Basileji a ve Štrasburku. Od roku 1575 působil u zemského soudu. V letech 1591,1594 a 1595 zastával úřad místodržícího nejvyššího komornictví. 1. září 1601 byl jmenován nejvyšším sudím moravského markrabství, v roce 1603 se stal císařským radou Rudolfa II. Smil byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se v roce 1572 stala Bohunka ze Žerotína, která v roce 1588 zemřela. V roce 1589 se oženil podruhé s Kateřinou z Valdštejna. Obě manželství zůstala bezdětná.

Erb Benešovců – Autor: unkrown – http://www.hrad-orlik.cz/historie/, Volné dílo,