Město Albrechtice
Poloha města: Město Albrechtice na mapě
Město Albrechtice patří do bruntálského okresu. Leží přibližně 12 km severozápadně od Krnova a rozkládá se na obou březích řeky Opavice nedaleko česko-polských hranic. Je tvořeno několika osadami: Biskupice, Burkvíz, Město Albrechtice, Nová Ves, Opavice, Piskořov, Ves Albrechtice a Žáry.
Autor: Herbert Ortner, Vienna, Austria – own image, scan from slide, CC BY 2.5, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1892567
Od druhé poloviny 13. století probíhala z iniciativy opavských vévodů rozsáhlá kolonizace údolních oblastí řek Opavice a Opavy. V této době se zde usazovali převážně osadníci německého původu. Město bylo vybudováno na levém břehu řeky Opavice. První zmínky o tomto městě, které v té době ještě městem nebylo, pocházejí z roku 1377 v listině o rozdělení opavského knížectví po smrti knížete Mikuláše II. Albrechtice připadly ke krnovskému dílu vévody z rodu opavských Přemyslovců Jana I. Ratibořského a jako leník je držel Linhart z Ronova.
I další majitelé až do roku 1625 byli v lenním poměru ke krnovskému nebo opavskému vévodství. Od roku 1390 držel albrechtické panství markrabě Jošt. V roce 1429 se staly Albrechtice samostatným statkem. V letech 1434 – 1374 vlastnil Albrechtice rod Stošů z Kounic. Jako první je připomínán v roce 1434 Heinrich Stoš. V roce 1434 a poté 1437 došlo k opětovnému dělení Opavska a Albrechtice připadly Mikuláši VI. Opavskému a ten je v roce 1437 postoupil do dědičného vlastnictví Jiřímu Stošovi. V té době s ním zde žil i jeho bratr Vilém. Po jeho smrti v roce 1450 vládl na Albrechticích Jiří sám.
V 1474, kdy probíhaly spory mezi českými králi Jiřím z Poděbrad a po něm Vladislavem II. Jagellonským a Matyášem Korvínem, byly Albrechtice Matyášem Korvínem dobyty a zpustošeny. V té době Stošové o svůj majetek přišli. Ten přešel do vlastnictví Matyáše Korvína. V roce 1492 patřily Albrechtice Adolfu Makrotovi ze Studnic, který získal od krále Vladislava II. Jagellonského pro část obce městská práva, a obec se začala nazývat Město Albrechtice, zbylá část pak dostala jméno Ves Albrechtice a dnes je místní částí. V roce 1503 koupil Albrechtice o Jan Sup z Fulštejna, zeť Jiřího Stoše z Kounic. Po jeho smrti v roce 1548 zdědili majetek jeho synové Ekkerik (Ekryk), Jiří a Jan.
Po rozdělení připadly Albrechtice Jiřímu Supovi z Fulštejna. V roce 1566, po smrti Jiřího, je získala jeho dcera Alžběta Supová z Fulštejna, která se provdala za Jana mladšího z Valdštejna. V letech 1596 – 1600 měl Albrechtice v držení syn Jana a Alžběty Vilém z Valdštejna, pak vdova Anna Falkenhainová a od roku 1617 jejich syn Jan Kryštof z Valdštejna. Tomu však byly Albrechtice v roce 1621 zkonfiskovány za účast na stavovském povstání, on sám uprchl do ciziny.
V roce 1622 zkonfiskované panství postoupil císař Ferdinand II. svému bratrovi arcivévodovi Karlovi, vratislavskému a brixenskému biskupovi, velmistru Řádu německých rytířů. Podmínkou bylo, že panství bude předáno jako náhrada za odstoupený řádový dům v Brixenu právě tomuto řádu. K tomu však nedošlo, neboť již roku 1623 postoupil Karel toto panství jím založené jezuitské koleji v Nise.
V roce 1625 se na své panství vrátil jeho bývalý majitel Jan Kryštof a jezuity vyhnal. Ti se po jeho zajetí císařským vojskem na panství opět vrátili a jejich nároky v roce 1625 potvrdil i císař Ferdinand II. a zároveň vyjmul albrechtické panství z lenní pravomoci krnovských knížat. V roce 1716 bylo toto panství císařem Karlem VI. prohlášeno za status minor, tj. svobodným panství, přestalo podléhat příslušnému místnímu vévodovi a připadlo pod ústřední slezskou správu ve Vratislavi, tedy panovníkovi jako slezskému vévodovi.
V roce 1742, kdy byla většina Slezska připojena k Prusku, postoupili niští jezuité Albrechtice opavským jezuitům. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 papežem Klimentem XIV. se albrechtické panství dostalo do majetku císařsko – královské dvorní komory. V roce 1776 je císařovna Marie Terezie povýšila na municipální město s vlastní samosprávou a soudní pravomocí. Za válek o bavorské dědictví byly Albrechtice velmi poničeny.
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
V roce 1824 je koupil Karel Traugott svobodný pán Skrbenský z Hříště a ten je v roce 1825 prodal opavským podnikatelům Vincentu Tlachovi a Vincentu Keilovi. Ti ve městě vybudovali válcovny plechu, které byly na svou dobu velmi moderním podnikem. V roce 1896 byl provoz ukončen a výroba přeložena do Bohumína. Dnes je v místech tohoto závodu pila. V roce 1837 zemřel Vincent Tlach a za rok po něm i Vincent Keil. Pozůstalí zprvu spravovali majetek společně, v roce 1847 se však rodiny rozdělily a panství Albrechtice připadlo Anně Hirschové, rozené Tlachové. Po její smrti v roce 1874 zdědili majetek její syn Gustav Hirsch, Karel Beyer, Jindřich Beyer a Anna Beyerová, provdaná Brunnerová.
Potomci vlastnili hmotné majetky, které zde byly vybudovány během let, až do roku 1945, kdy jako německý majetek přešly do vlastnictví státu. Po odsunu německého obyvatelstva po roce 1945 bylo Město Albrechtice nově osídlováno obyvatelstvem z různých míst Slezska a Moravy, především z Opavska a Frýdecka.
Tvrz
V druhé polovině 14. století se centrem kolonizovaného kraje stala nová tvrz, která vznikla na západním okraji města Albrechtice. Tvrz stála v bažinatém terénu, který byl využit k její ochraně. Písemné doklady o tvrzi z této doby se však do dnešních dnů nedochovaly. V období sporů mezi českými králi Jiřím z Poděbrad a později Vladislavem II. Jagellonským a Matyášem Korvínem, za vlastnictví Jiřího Stoše, přívržence Jiřího z Poděbrad, byla tvrz v roce 1474 po dobytí města Matyášem Korvínem vypálena.
Je to zároveň i první písemný údaj o tvrzi vůbec. Obnovena byla až v letech 1492 – 1498, kdy Albrechtice vlastnili Adolf Makrota, v pozdně gotickém slohu. Další přestavbu provedli v letech 1503 – 1566 Jan a jeho syn Jiří Sup z Fulštejna, kteří ji přebudovali na jednopatrový čtyřkřídlý renesanční zámek.
Starý zámek
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
Zvlášť velkou pozornost věnovali opevnění. Celý zámek chránily vodní příkop a val kruhového půdorysu, které sloužily i k ochraně původní tvrze. Opevnění bylo zesíleno ještě o druhý příkop, v němž se nacházely předsunuté rondely. Od roku 1623, kdy bylo albrechtické panství postoupeno jezuitské koleji v Nise, se stal zámek sídlem jejích příslušníků, kteří byli pověřeni správou panství. V roce 1742 získali zámek výměnou opavští jezuité a i za nich sloužil pouze jako sídlo správců panství. Za jezuitské vlády se zámek dočkal jen drobných barokních úprav.
V roce 1773, kdy byl jezuitský řád zrušen, se zámek, stejně tak jako celé panství, stal majetkem Studijního fonducísařsko – královské dvorní komory, dál sloužil jen úředním potřebám. V roce 1824 vlastnil zámek Karel Traugott Skrbenský z Hříště, který jej v roce 1825 i s celým panstvím postoupil opavským podnikatelům Vincentu Tlachovi a Vincentu Keilovi. Ti však si místo opravy starého zámku raději postavili nový na levém břehu Opavice na hranicích hynčického katastru.
Od té doby se zámek v Albrechticích nazýval Starý zámek. Ve 30. letech 19. století jej majitelé pronajali státu. Ten jej nejprve využíval jako vojenské skladiště, v letech 1873 – 1889 do něj umístil Slezský zemský ústav pro choromyslné, v devadesátých letech 19. století pak zemskou polepšovnu, poté zde zřídil byty a nakonec po roce 1945 sloužil potřebám místního státního statku a ČSAD. V roce 1956 byly zbourány zbytky opevnění. Samotná budova zámku nebyla udržována a chátrala, až byl nakonec v roce 1980 zámek zbourán, přestože se jednalo o významnou renesanční stavbu.
Nový zámek
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
Nový zámek byl postaven v roce 1837 v sousedství starého zámku jako klasicistní stavba, kolem níž byl založen hodnotný krajinářský park s romantickým skleníkem.
Vlastníci
Jan I. Ratibořský
Jan I. Ratibořský se narodil se kolem roku1332 a zemřel mezi lety 1380 – 1382. Byl nejstarším synem Mikuláše II. Opavského a Anny Ratibořské. Po rozdělení majetku v roce 1377 získal Ratiboř, Bruntál a Krnov. Roku 1361 se oženil s Annou, dcerou zaháňsko-hlohovského knížete Jindřicha V. Z manželství se narodili synové Jan II. a Mikuláš V. a dcera Markéta (1380 – 1407). Je pochován v dominikánském klášteře v Ratiboři.
Autor: Erb_Přemyslovců.png: copy of Daniel Zeman’s uploadderivative work: Petr Wudi (talk) – Erb_Přemyslovců.png, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=14613677
Linhart z Ronova
Markrabě Jošt Moravský
Markrabě Jošt Moravský se narodil v říjnu 1354 a zemřel 18. ledna 1411. Byl synem markraběte Jana Jindřicha a Markéty Opavské z rodu opavských Přemyslovců. V letech 1375 – 1411 zastával úřad markraběte moravského, v letech 1383 – 1389 říšského generálního vikáře v Itálii, v letech 1388 – 1411 markraběte braniborského a říšského kurfiřta, a od 1. října 1410 do 18. ledna 1411 se stal římským králem. Dostalo se mu výborného vzdělání, neboť jej vychovávali jako případného dědice trůnu. Byl velmi schopným a obratným politikem a finančníkem. Spolu se svými bratry citelně zasahoval do záležitostí českého království, kterému vládl jejich bratranec Václav IV. Po smrti svého otce se stal starším moravským markrabětem, o správu se však musel dělit se svými bratry Prokopem Lucemburským a Janem Soběslavem, mladšími moravskými markrabaty. Jan Soběslav zemřel v roce 1380 a mezi Joštem a Prokopem vypukly vleklé války, které s přestávkami trvaly až do roku 1405. V roce 1378 získal do zástavy Kladsko, zřejmě jako kompenzaci půjčky, kterou jeho otec poskytl Karlu IV. Roku 1394 zaštítil Panskou jednotu v boji proti králi Václavu IV., zatímco markrabě Prokop a králův bratr Jan Zhořelecký podpořili krále. Také v roce 1402, kdy došlo k dalšímu odboji proti králi, zůstal na straně šlechty, tentokrát ve spojení se Zikmundem Lucemburský. Brzy však se s ním politicky rozešel a po smrti Prokopa už stál na straně krále Václava IV. Roku 1410 kandidoval proti Zikmundovi na krále Svaté říše římské, jímž se po opakované volbě stal 1. října 1410. Z titulu se však dlouho netěšil, protože 18. ledna 1411 na brněnském Špilberku zemřel. Byl pohřben v kostele sv. Tomáše. V roce 1372 se Jošt oženil s dcerou Vévody Vladislava II. Opolského Alžbětou Opolskou, která však ve svých čtrnácti letech náhle zemřela. Po druhé se oženil roku 1374 s Anežkou Opolskou, tetou Alžběty. Obě manželství však zůstala bezdětná.
Mikuláš VI. Opavský zemřel v roce 145. Měl dva syny Jana a Václava.
Stošové z Kounic
Stošové z Kounic patří mezi staré moravské rody, které odvozují svůj původ od šlechticů, kteří mají ve znaku leknín. V historicky ověřených pramenech se objevují až od poloviny 14. století, kdy se s nimi setkáváme na statcích na Opavsku, Krnovsku a Hlubčicku. V té době zde mají Stošové již významné postavení. Na Opavsku zastávají nejvyšší zemské úřady a jsou tedy počítáni mezi pány. Během 15. století nacházíme některé členy rodu ve vojenských službách, což jim vyneslo další zvětšení prestiže i majetku. V té době přijímají predikát z Kounic.
Autor: Nomadic1 – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=50756254
Heinrich Stoš
Heinrich Stoš měl syny Viléma, Hynčíka a Jiřího. Držel také Petříkovy a část obce Levic. Jeho manželkou byla Kateřina Stošová.
Vilém Stoš zemřel v roce 1450. Byl ženat s Annou z Nové Cerekve. Jejich manželství zůstalo bezdětné.
Autor: Nomadic1 – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=50756254
Jiří Stoš z Kounic a Albrechtic
Jiří Stoš z Kounic a Albrechtic byl synem Heinricha Stoše a jeho manželky Kateřiny Stošové. První zmínka o osobě tohoto drobného šlechtice pochází z května a června 1436, kdy jeho matka přenechává své věno, kterým byly Albrechtice, Jiřímu. Další zpráva, taktéž z roku 1436, pochází od kronikáře Jana Dlugosze, který vylíčil jeho první válečné kroky, kterého ho zavedly až do Polska. Poté byl účastníkem ještě několika drobných sporů, které se staly jen předehrou jeho životní role válečníka. Své doposud nabité válečnické zkušenosti uplatňoval v bojových skupinách slezských zeměpánů, v nekonečných bojích o kladské a minsterberské dědictví po Půtovi z Častolovic. V roce 1445 byl členem bojové skupiny knížete Viléma Opavského. S touto skupinou pořádal loupeživé výboje, ale zároveň vyvíjel samostatnou bojovou činnost, která směřovala do moravského markrabství. Zkušenosti získané za působení v bojových skupinách Viléma Opavského, nyní využil k vytvoření vlastní bojové skupiny. V polovině října 1454 obrátil svou pozornost směrem k majetkům vratislavského biskupa, v blízkosti města Nisy, kde zpustošil požárem hned několik vsí. Jiřík se uplatnil nejen na poli válečném, ale i na poli diplomatickém. Velmi aktivně se účastnil významných politických rozhovorů,které se týkaly dalších osudů samotného Opavska. V šedesátých letech 15. století se Jiří postavil na stranu Jiřího z Poděbrad a na moravsko-slezském pomezí hájil jeho zájmy. Po smrti Jiřího z Poděbrad se stal Jiří Stoš hejtmanem na Opavsku a postavil se na stranu mladého krále Vladislava II. Jagellonského. Matyáš Korvín spatřoval v Jiřím Stošovi především zemského škůdce, který narušoval jeho plány, a proto se snažil o jeho pacifikaci. Ke konci srpna 1474 oblehl jeho tvrz v Albrechticích a 29. srpna se Jiří vzdal. Tvrz byla 30. srpna rozbořena do základů. Sám Jiří byl omilostněn, ale musel se vzdát své rodové základny Albrechtic. Po roce 1475 působil jako rytmistr v Polsku. Protože se pohyboval mimo Opavsko, snažil se prokázat starobylost svého rodu. Roku 1477 jako první použil predikát z Kounic. Roku 1482 se spolu se svým synem Zikmundem obrátil na klášter v Henrykově u Minsterberku a vyžádal si zde doklad, kterým potvrzoval, že jsou v kostele pohřbíváni příslušníci rodu Stošů s erbem lekna. V té době také získali od vratislavské městské rady výpisy z listin, ze kterých vyplývalo, že ve 13. století zaujímají Stošové významné postavení v dvorské službě slezských Piastovců. Tyto listiny měly potvrzovat starobylost rodu. V roce 1484 vydal polský král Kazimír listinu pro Zikmunda Stoše, v níž mu polepšil jeho starý erb novým klenotem. V druhé polovině 15. století si Jiří se svým synem Zikmundem objednali báseň, která měla být svědectvím o významu jejich rodu a vysvětlit některé nesrovnalosti, jež souvisely s tím, že se současně hlásili k předkům z Moravy i Slezska. Název básně zní Báseň o Vilémovi z Kounic, autor je neznámý. Líčí dobu konce 12. století, ale jako pramen je bezcenná. Věrohodné jsou pouze údaje převzaté z Jarlochovy nebo Pulkavovy kroniky.
Autor: Nomadic1 – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=50756254
Adolf Makrota ze Studnic
Adolf Makrota ze Studnic v roce 1492 získal od krále Vladislava II. pro část Albrechtic městská práva.
Fulštejnové
Fulštejnové jsou starý slezský panský rod. V polovině 13. století vybudovali na severní Moravě na jihu od Osoblahy hrad Fulštejn, po kterém převzali přídomek z Fulštejna. Rod existoval ve dvou větvích Herbortů nebo Herburtů z Fulštejna a Supů z Fulštejna. Obě větve měly stejný erb, lišily se jen klenoty. Supové pak měli osm pštrosích per ve dvou řadách nad sebou. Páni z Fulštejna se podíleli na kolonizačním procesu tohoto regionu, drželi např. Hukvaldy, Studénku, Jindřichov, Dolní Povetice, Hroznovou, Křenovice aj.
Autor: Szczepan1990 16:06, 5 September 2006 (UTC) – own workTento vektorový obrázek byl vytvořen programem Inkscape ., Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1141718
Jan Sup z Fulštejna
Jan Sup z Fulštejna zemřel v roce 1548 a je pochován ve Fulštejně. Byl dvakrát ženatý. Jeho první ženou byla Anna Švihovská z Rýzmburka, se kterou měl dceru Helenu Herbortianu. Po druhé se oženil v roce 1527 s Eliškou Stošovou z Kounic. Z tohoto manželství se narodili tři synové Jan, Jiří a Ekryk.
Autor: Szczepan1990 16:06, 5 September 2006 (UTC) – own workTento vektorový obrázek byl vytvořen programem Inkscape ., Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1141718
Ekryk Sup z Fulštejna
Ekryk Sup z Fulštejna byl synem Jana Supa z Fulštejna a Elišky Stošové z Kounic. Za svého mládí procestoval daleké kraje a získal na tehdejší dobu nevšední vzdělání. Pravděpodobně byl tělesně postižen a těžký melancholik. U dvora nebyl oblíbený. Zůstal svobodný a bezdětný. Zemřel roku 1562 na Fulštejně. B. Paprocký píše o Ekrykovi že „byl tak divný pán, že s žádným srovnati se nemohl. V obyčejích byl divný, neboť z žádné sklenice nepil, toliko z té, kterou sebou nosil, ani žádnou jinou lžící nejedl, toliko svou vlastní. V šatech jedněch tak dlouho chodil, až se na něm rozpadaly a seděl pak dva nebo tři dny ve vaně, až mu nové ušili. Celý den spal a celou noc pil… Kožichy na lichvy kupoval, víno když mu služebník podával, zdaleka musel konev v obou rukou držeti, tak aby na ni ani nedýchal…“
Autor: Szczepan1990 16:06, 5 September 2006 (UTC) – own workTento vektorový obrázek byl vytvořen programem Inkscape ., Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1141718
Jiří Sup z Fulštejna
Jiří Sup z Fulštejna byl synem Jana Supa z Fulštejna a Elišky Stošové z Kounic. Oženil se s Barborou z Vrbna a Dívčím hradě a Hlinic. Z manželství se narodily jen dvě dcery Kateřina a Alžběta. Zemřel v roce 1570 bez mužského potomka.
Jan Sup z Fulštejna byl synem Jana Supa z Fulštejna a Elišky Stošové z Kounic. Oficiálně byl katolík, ale veřejně podporoval Lutherovo učení. Zemřel roku 1572 svobodný a bezdětný. Je pochován ve fultštejnském kostele. Jím vymřel po meči rod Supů z Fulštejna.
Alžběta Supová z Fulštejna dcera Jiřího Supa z Fulštejna a jeho ženy Barbory z Vrbna. Provdala se za Jana mladšího z Valdštejna. Z manželství se narodil syn Vilém.
Autor: Szczepan1990 16:06, 5 September 2006 (UTC) – own workTento vektorový obrázek byl vytvořen programem Inkscape ., Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1141718
Valdštejnové
Valdštejnové je jméno staročeského rodu, který odvozuje svůj původ od Markvarticů. První zmínky pocházejí z 13. století. Nejstarší známý předek je Zdeněk z rodu Markvarticů, který roku 1260 zakládá nedaleko Turnova hrad Valdštejn, podle kterého se tato rodová větev nazývá.
Autor: Bastian, CC BY 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=17641583
Jan mladší z Valdštejna
Jan mladší z Valdštejna byl zakladatelem Hrádecké větve, podle středočeského panství Komoří Hrádku, které zakoupil v roce 1556. V letech 1554 – 1570 zastával úřad českého nejvyššího sudí a po zbytek života byl českým nejvyšším komorníkem. Byl dvakrát ženat. Jeho druhou manželkou byla Mandalena rozená z Vartenberka. Měl syna Adama (1570 – 1638) a dceru Kateřinu (+1576). Zemřel v roce 1576.
Autor: Bastian, CC BY 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=17641583
Vilém mladší z Valdštejna
Vilém mladší z Valdštejna byl synem Viléma z Valdštejna a Markéty ze Smiřic a bratrem slavného vojevůdce Albrechta z Valdštejna. Oženil se s Marií Falkenhein z Kleinkirchenu. S jejich manželství se narodil syn Jan Kryštof.
Autor: Bastian, CC BY 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=17641583
Jan Kryštof starší svobodný pán z Valdštejna na Albrechticích
Jan Kryštof starší svobodný pán z Valdštejna na Albrechticích byl synem Viléma mladšího z Valdštejna a Marie Falkenhein z Kleinkirchenu. Z rodu Valdštejnů byl posledním, který vlastnil Albrechtice. Oženil se s dcerou krnovského vladyky Daniela Kynara z Šarfensteina na Loděnici Zuzanou. Byl horlivým protestantem. Při stavovském povstání se postavil na stranu Krále Fridricha Falckého a vstoupil do služeb slezského velitele Jana Jiřího Krnovského. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1621 mu bylo panství Albrechtice zkonfiskováno, ale Jan Kryštof na něm stále hospodařil. 31. ledna 1623 byl císařským dekretem definitivně zbaven majetku, zajat a uvězněn v Praze. Na přímluvy jeho bratrance Albrechta z Valdštejna, vysoce postaveného Adama mladšího z Valdštejna a knížete Karla Lichtenštejna byl za slib, že konvertuje ke katolické církvi na základě císařského odpuštění dne 30. března 1624 propuštěn. Jan Kryštof svůj slib však nedodržel. Vstoupil do armády Petra Arnošta Mansfelda, s nímž táhl z Říše přes celé Slezsko. Při této příležitosti vyhnal ze svého panství Albrechtice jezuity, a pobýval na něm až do 30. července 1627, kdy byl osobně zajat Albrechtem z Valdštejna a uvězněn na Hrubé Skále. 28. července 1629 byl, opět na základě přímluvy tentokráte především od jeho matky, propuštěn. Poté pravděpodobně pobýval na sídle s poplužním dvorem Víska na panství Bělá (okres Mladá Boleslav), které dostal k užívání od Albrechta z Valdštejna. V roce 1632 byl povýšen do hraběcího stavu. V roce 1634, po vraždě Albrechta o něj však přišel. Následně pobýval v Opavě. Zemřel v roce 1655.
Autor: Bastian, CC BY 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=17641583
Císař Ferdinand II. Štýrský
Císař Ferdinand II. Štýrský se narodil 9. července 1578 a zemřel 15. února 1637. Pocházel z rodu Habsburků, Byl římský císař, český, uherský a chorvatský král. V letech 1619 – 1637 rakouský arcivévoda a v letech 1590 – 1637 jako Ferdinand III. také vévoda štýrský, respektive vladař Vnitřních Rakous. Byl hluboce věřící katolík. Politicky nebyl příliš schopný, přesto sehrál významnou roli ve střední Evropě raného novověku. Právě on upevnil vládu habsburského rodu v soustátí českých, rakouských a uherských zemí. Dokázal zlomit vládu stavovské monarchie v těchto zemích a položil základy absolutismu v habsburské říši. Dopomohlo mu k tomu především vítězství nad odbojnými stavy, po kterém následovala bezohledná rekatolizace Čech a Moravy, která byla spojena s ohromnými konfiskacemi a rozkrádáním majetku velké části české šlechty. Do ciziny v této době emigrovalo mnoho protestantských šlechticů a měšťanů. Českému státu tak byly způsobeny ohromné škody a dalšími centralizačními opatřeními byla vážně podkopána jeho suverenita. Česká kultura byla zatlačena do pozadí. Proto je Ferdinand v českých dějinách chápán v silně negativním světle a jeho vláda označována za počátek „Temna“.
Autor: Wereszczyński – Vlastní dílo, elements form Wikimedia Commons by Sodacan and Heralder., CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=102362531
Karel Štýrský, arcivévoda
Karel Štýrský, arcivévoda Karel Habsburský se narodil 7. srpna 1590 a zemřel 28. prosince 1624. Byl rakouským arcivévodou, biskupem vratislavským a bolzansko-brixenským, i velmistrem Řádu německých rytířů a portugalským místokrálem. Narodil se po smrti svého otce Karla II. Štýrského. Jeho matkou byla Marie Anna Bavorská. Už od útlého dětství byl připravován na církevní dráhu. Již v osmi letech přijal nižší svěcení a v roce 1602 se stal kanovníkem v Salzburku, v roce 1605 v Pasově a v roce 1606 v Tridentu a Brixenu. V roce 1608 byl na nátlak dvora zvolen vratislavskou kapitulou biskupem. Jako biskup prováděl důslednou rekatolizaci Slezska. V roce 1613 byl zvolen biskupem brixenským a teprve v roce 1615 se dal vysvětit na kněze a poté v roce 1619 na biskupa. V roce 1618 se stal kanovníkem v Kolíně nad Rýnem, koadjutorem a následně rytířem Řádu německých rytířů. Po smrti svého bratrance a velmistra řádu Maxmiliána I., byl Karel zvolen novým velmistrem. Byl pověřen vládou v kladském hrabství aroku 1620 jmenován místokrálem v Portugalsku. Zemřel v Madridu ve věku 34 let a je pochován v Escorialu. Jeho srdce pak v jezuitském kostele v Nise.
Autor: Wereszczyński – Vlastní dílo, elements form Wikimedia Commons by Sodacan and Heralder., CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=102362531
Tovaryšstvo Ježíšovo
Tovaryšstvo Ježíšovo hovorově jezuitský řád nebo jezuité je jeden z největších a nejvýznamnějších řeholních řádů římskokatolické církve. Založen byl sv. Ignácem z Loyoly v roce 1534 a papežem byl schválen roku 1540. V roce 1773 jej papež Klement XIV. na nátlak evropských panovníků zrušil. Řád však nikdy fakticky nezanikl a v roce 1814 jej papež Pius VII. celosvětově obnovil.
Autor: Moranski – Vlastní dílo, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5596804
Karel Traugott Skrbenský z Hříště
Karel Traugott Skrbenský z Hříště se narodil 17. listopadu 1781 a zemřel 29. prosince 1838, Byl synem Karla Traugotta II. svobodného pána z Hříště a jeho manželky Gabriely Antonie rozené svobodné paní Hemm v Hemmstein. Oženil se s Gabrielou Sobkovou z Kornic, jejich manželství však zůstalo bezdětné.
Inspirace:
Jan Halada
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
Vincent Tlach
Vincent Keil
Anna Hirschová rozená Tlachová zemřela v roce 1874.
Gustav Hirsch pravděpodobně se narodil v roce 1845 a zemřel 2. května 1907. Byl rakouským politikem pocházejícím ze Slezska. V letech 1883 – 1907 zastával funkci poslance Říšské rady. Byl členem Ústavní strany, Sjednocené levice, Německorakouského klubu a Sjednocené německé levice.
Karel Beyer
Jindřich Beyer
Anna Beyerová provdaná Brunnerová
Opavské vévodství
Autor: Wernigeroder_Wappenbuch_067.jpg: Anonymníderivative work: JDavid (talk) – Wernigeroder_Wappenbuch_067.jpg„Wernigeroder (Schaffhausensches) Wappenbuch“; Süddeutschland 4. Viertel 15. Jh.Bayerische Staatsbibliothek München, Cod.icon. 308 n, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=12553669
Opavské vévodství jako specifický státoprávní útvar vzniklo v roce 1318. Jeho počátky jsou spojovány s vytvořením svébytné holasické provincie ve 12. století a poskytnutím některých zdejších statků jako apanáž nemanželskému,ale legitimizovanému synovi Přemysla Otakara II., knížeti Mikuláši. Ten dokázal ovládnout větší část Opavska a přetvořit jej na svůj vladařský úděl, který však nebyl jednoznačně státoprávně vymezen a do značné míry závislý na toleranci krále Václava II. A právě Václav II. od Mikuláše Opavsko převzal. Jako náhradu mu dal hejtmanský úřad ve Velkopolsku. V roce 1306 se Mikuláš na Opavsko vrátil, ale již se zde nedokázal prosadit a byl ze země brzy opět vypuzen.
V roce 1318 získal Opavsko jako jednoznačně konstituované knížectví od Jana Lucemburského Mikulášův syn Mikuláš II. 3. července 1318 složil lenní slib. Podle této listiny, která se dochovala, mělo Opavsko charakter feuda, dědičného v mužské linii Mikulášových potomků. V roce 1348 bylo Opavsko společně s Moravským markrabstvím a Olomouckým biskupstvím prohlášeno za součást České koruny. Mikuláš II. se tedy stal prvním vládcem jasně státoprávně konstituovaného Opavského vévodství. V letech 1337 a znovu 1339 bylo Mikulášovi uděleno lénem hornoslezské Ratibořské vévodství, které sousedilo s Opavskem. Mikuláš II. měl čtyři syny, kteří se dožili dospělosti, a mezi ty musel nějakým způsobem svůj majetek rozdělit.
Z Opavských dějin je známo přinejmenším šest případů, kdy byla vláda mezi jednotlivé příslušníky přemyslovské dynastie rozdělena. Pro budoucnost bylo nejdůležitější dělení v roce 1377. Již 28. února 1367 vydal císař Karel IV. společně s břežským a těšínským vévodou výrok, kterým se vyjádřil k stížnostem Mikuláše III., který byl druhorozeným synem Mikuláše II. Karel IV. stanovil, že má dostat čtvrtinu příjmů z vévodství, ale zároveň čtvrtinu otcových dluhů musí splácet. Kromě toho mu měla být do čtyř let vyplacena částka 2 500 grošů jako věno jeho matky Hedviky Olešnické. V roce 1372 pak došlo k reálnému vymezení Mikulášova čtvrtinového podílu v samotném městě Opavě.
K rozdělení celého Opavského vévodství došlo až v roce 1377, kdy dospěl nejmladší ze čtyř synů Mikuláše II., Přemek. 18. dubna 1377 vydala osmičlenná šlechtická komise v čele se zemským komorníkem Mikulášem z Malenovic dílčí listy, jímž bylo vévodství rozděleno na dvě poloviny. Krnovská část připadla Janovi I. a Mikuláši III., opavská pak Václavovi a Přemyslovi. Jan a Mikuláš, kteří pocházeli z různých matek, si dědictví opětovně rozdělili. Osmičlenná komise 21. dubna 1377 rozdělila Opavsko na tři části: Krnovsko, k němuž patřily hrady Fürstenwalde a Cvilín a města Krnov a Bruntál, Hlubčicko s hradem Edelštejnem, městy Cukmantl, Hlubčice a Nová Cerrekev a konečně samotné okleštěné Opavsko, jehož součástí byly hrady Hradec nad Moravicí a Landek a města Opava a Hlučín. I když uvedené uspořádání nemělo trvalý charakter, předznamenalo budoucí vývoj, v němž se kromě Opavy stala centry samotných knížecích údělů další dvě bohatá a strategicky položená města, Krnov a Hlubčice.
K dalšímu štěpení zatím nedošlo, protože v roce 1381 zemřel mladý kníže Václav a v roce 1394 zemřel bezdětný Mikuláš III. Hlubčickou doménu po něm na základě předchozích dohod převzal nejmladší Přemysl.
Krnovsko v roce 1377 připadlo Janovi. Ten se po smrti svého otce Mikuláše II. ujal vlády v Ratibořsku. Jeho nárok plynul z toho, že byl jediným synem z Mikulášova prvního manželství s ratibořskou kněžnou Annou. Ratibořsko se stalo mocenskou základnou přemyslovské primogenitury a krnovská část Opavska zůstávala v jejím stínu. V roce 1384 prodal Jan II., syn Jana I., krnovskou část Opavska knížeti Vladislavu Opolskému a od něj větší část získal v roce 1390 moravský markrabě Jošt Lucemburský. Jan II. vykoupil zpět alespoň hrad Fürstenwalde a město Bruntál. V roce 1422 se mu podařilo koupit od knížete Ludvíka Břežského, který je mezitím získal, i zbytek.
16. srpna 1404 vydal král Václav IV. listinu, kterou uznal Opavsko za společné léno všech přemyslovských knížat a zaručil vzájemný dědický nápad jednotlivých příslušníků rodu.
V roce 1405 došlo k dalšímu dělení. Šlo však jen o malou část. 1. října 1405 vydala komise listinu, ve které byly podrobně popsány díly obou bratrů, Jana II. a Mikuláše IV. Toto rozdělení netrvalo dlouho, protože Mikuláš vzápětí zemřel.
Pro osudy Opavska bylo důležitější třetí dělení, ke kterému došlo v roce 1434 mezi syny Přemysla I. 18. září 1433, krátce před svou smrtí, sepsal Přemysl testament, ve kterém si přál, aby jeho synové přinejmenším po dobu, po kterou potrvá ohrožení ze strany podobojí, „zemi netrhali“ a aby se všichni podřídili autoritě nejstaršího Václava II. Výslovně pak zapověděl, aby se jakéhokoliv reálného podílu dostalo jeho druhorozenému Mikulášovi V., který pohrdl slibnou duchovní kariérou a již za otcova života se neslavně vyznamenal naděláním dluhů. V rozporu s tímto přáním však 2. února 1434 rozdělila dvanáctičlenná komise majetek mezi Přemyslovi syny, Mikulášovi připadl hrad Edelštejn, města Cukmantl a Hlubčice. Samo město Opava bylo rozděleno na čtyři díly. Ostatní listiny se nezachovaly.
Vzápětí došlo k dělení rodového majetku i v ratibořské primogenituře. 15. října 1437 vydala devítičlenná šlechtická komise listinu, podle které mladší Václav III. obdržel Ratibořsko a starší Mikuláš VI. Krnovsko s Bruntálskem a panství Vranov, k němuž byla od Ratibořska odtržena dominia Pština, Rybník a Bavorov. Po smrti Mikuláše VI. v roce 1465 proběhlo další dělení. Janovi připadlo Krnovsko s Bruntálem a Vladislaví a Václavovi ratibořské statky Rybník a Pština.
Z tohoto přehledu je jasné, že původně homogenní Opavské vévodství se v průběhu staletí opakovaně štěpilo mezi mužské příslušníky přemyslovské dynastie. Důsledkem oddělení Krnovska od zbytku Opavska v roce 1377 byl rozchod těchto dvou zemí. Krnovsko, které se na počátku husitských válek vrátilo do rukou Přemyslovců, již zůstalo pevně spojeno s Ratibořskem a při dělení vždy představovalo základ jednoho z bratrských dílů.
V roce 1474 byl Jan Krnovska zbaven králem Matyášem a byla mu na dožití ponechána jen Vladislav. Krnovsko se mělo stát součástí rozsáhlého slezského panství Matyášova nemanželského syna Jana. Nečekaná smrt uherského a českého krále však tento projekt pohřbila. Král Vladislav II. Jagellonský vnímal Krnovsko jako odumřelé léno a v roce 1493 ho udělil českému nejvyššímu kancléři Janu ze Šelmberka. V roce 1523 prodal syn Jiří panství Krnovsko braniborsko-ansbašskému markraběti Jiřímu. V 17. století bylo Krnovské vévodství opět personálně spojeno s Opavskem v rukou Lichtenštejnů.
Zajímavosti
Znak – 4. srpna 1563 udělil císař Ferdinand I. městu znak. Je popisován jako vousatý muž stojící za křovím a držící větev bílého topolu. Na pečeti se však objevuje i bezvousý muž a před ním plot. Patu zlatého štítu vyplňuje zelené křoví, za nímž vyrůstá do pasu obnažený muž se zeleným věncem na hlavě i kolem beder. Držící v levici větev stromu s listím, pravici má v bok.
Odkazy
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_I._Ratibo%C5%99sk%C3%BD
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jo%C5%A1t_Moravsk%C3%BD
https://www.spilberk.cz/jost-lucembursky-kral-nekral
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mikul%C3%A1%C5%A1_III._Opavsk%C3%BD
http://www.valstejn.cz/2016/10/05/jan-krystof-z-valdstejna/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_%C5%A0t%C3%BDrsk%C3%BD_(biskup)
Použitá literatura
Jan Halada; Lexikon české šlechty
Jakub Mamula; Jiřík Stoš z Albrechtic – odpovědník nebo zemský škůdce?
Irena Hrabětová; Staročeská báseň o Vilémovi z Kounic – studie
Karel Kuča; Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
Marek Starý; Datus, nebo Terra? Na okraj 700. výročí vzniku Opavského vévodství
