Jdi na obsah Jdi na menu
 


Adamov B

13. 2. 2021

VRANOVSKO-KŘTINSKÝ LICHTENŠTEJNSKÝ AREÁL

 

            Vranovsko-křtinský lichtenštejnský areál byl krajinný celek, který se rozkládal mezi obcemi Vranov a Křtiny v prostoru dnešních okresů Brno-venkov a Blansko. Vznikl v 90. letech 18. století. Jeho zakladatelem byl Alois I. z Lichtenštejna. Po jeho smrti pokračoval v díle jeho bratr Jan I. z Lichtenštejna. V této době nesl název Moravské Švýcarsko. Do areálu se vstupovalo z Vranova, kde se nachází kostel Narození Panny Marie z roku 1617. Pod kostelem je hrobka rodu Lichtenštejnů, která v letech 1818 – 1821 prošla přestavbou pod vedením Josefa Františka Engla. Hrobka byla rozšířena a obohacena o vlastní vstup v antickém pojetí.  Mezi 20. a 30. květnem 1807 byla vybudována Kolonáda, tvořená šestnácti dórskými sloupy, které nesou klasické kladí. Projekt stavby vytvořil Josef Hardtmuth. Do dnešní doby se dochovaly pouze základní zemní úpravy. Kolonáda vznikla společně s adamovským zámkem. Dalšími originálními prvky areálu byly samotné adamovské železárny, které přinášely raně industriální vjemy. Torzo původně středověkého hradu, který byl vybudován již v roce 1493, byl přestavěn podle návrhu Josefa Hardtmutha na lovecký zámeček s rozhlednou, patrně někdy v letech 1800 – 1806. Dalším průmyslovým provozem, který si návštěvník areálu mohl prohlédnout, byla Františčina huť. Na svahu nad železářskou pecí byla vybudována umělá hradní ruina. Její zbytky se zachovaly dodnes. Přírodní jeskyně Jáchymka se původně nazývala Evinou jeskyní. Byla domodelována vylámáním nových partií a zpřístupněna zbudovanými cestami a schody, které se v Síni světla nacházejí dodnes. Býčí skála je pravěká jeskyně, která byla v roce 1796 upravena. Byly vylámány dva vchody, které umožňovaly vjezd vozů do jeskyně. Návštěvník mohl dojít až k tehdy známému konci k Šenkovu sifonu (Býčímu jezeru). K osvětlení se používaly louče. Na skále nad jeskyní byl postaven dřevěný altán, který dnes připomínají jen pozůstatky v terénu.  Druhou průchozí jeskyní je Kostelík, nacházející se u bývalé vozové cesty, která směřovala od Býčí skály k altánu nad ní. I tato jeskyně byla uměle domodelována. Východním směrem se pěší cestou lze dostat na dno Křtinského údolí k vývěru Křtinského potoka. Dodnes se u jeskyně ve směru na Křtiny dochovala kamenná zeď, která tuto cestu podpírala. Poslední uměle upravenou jeskyní byl Výpustek. Zde proběhly na počátku 19. století pod vedením Bernharda Petriho velkorysé úpravy, které se týkaly například vchodu do jeskyně, kde bylo zbudováno kamenné schodiště.  Přestože Křtiny připadly Lichtenštejnům teprve v roce 1894, byly součástí areálu již dříve, protože se zde stejně jako ve Vranově nacházel poutní chrám Panny Marie. Na poutě sem směřovali tisíce poutníků, kteří se mísili s prvními turisty, jejichž zájmem byly partie romantického parku. V roce 1898 byly u příležitosti 40. výročí vlády knížete Jana II. z Lichtenštejna na každém revíru lichtenštejnské panství zakládány jubilejní háje s památníky. Jejich součástí byla kamenná pamětní tabule a výsadba 58 dubů, symbolizující věk knížete. Z toho bylo 18 dubů červených, které symbolizovaly jeho věk při nástupu na trůn, 20 dubů letních a 20 dubů zimních, ty zase dávaly dohromady délku jeho panování. O deset let později byly pomníky doplněny ještě o menší tabulku připomínající dalších deset let vlády. Původní památníky byly zděné z vápencového kamene, nyní jsou tabule většinou na kupách kamenů. V roce 1843 byla započata výstavba železniční tratě Brno -Česká Třebová, která protínala celou západní část areálu, musela být do poloviny snesena vybudovaná věž Nového hradu a zrušena obora. Areál jako takový se do dnešních dnů nezachoval, místo je však stále vyhledáváno množstvím turistů. Část Adamov – Křtiny tvoří střední část Moravského krasu, ve kterém jsou dochovány volně přístupné jeskyně Jáchymka a Kostelík, jednoročně otevřená Býčí skála a od roku 2007 zpřístupněná jeskyně Výpustek.

 

VLASTNÍCI

           

            Čeněk Krušina z Lichtenburka byl synem Jana Krušiny staršího. Jeho prvním majetkem se stal východočeský Rychemburk, který koupil od bratrů Dobeše a Oldřicha z Rychemburka v roce 1358. V roce 1364 jej však již prodal bratrům Janovi a Vznatovi ze Skuhrova. V roce 1636 získal obřanské panství na sever od Brna s centrem na Čertově Hrádku u Olomučan. Obřansko-ronovské panství u Brna se stalo pro Čeňka hlavním sídlem, kde se zdržoval nejčastěji. Ke konci života v roce 1380 přistoupil k výstavbě nového hradního sídla, ležícího na pravém břehu řeky Svitavy. Byl to pravděpodobně Nový Hrad u Adamova. Druhým zbožím, které získal v roce 1380 z majetků pánů z Lipé byla Střítež. Ale ani to mu nestačilo. Od pánů z Vlašimi koupil ještě Cerekvice (dnešní Horní Cerekev) na Pelhřimovsku, podle níž byl jako Krušina z Cerekvic označen roku 1373 v moravských zemských deskách. Pan Čeněk se neomezil ve svých hospodářských aktivitách pouze na Českomoravskou vrchovinu, Čáslavsko a okolí Brna. Shromažďoval i ty nejmenší statky především na Jihlavsku a jižní Moravě. Pan Čeněk zasáhl i do věcí veřejných. V listopadu 1360 jej vidíme na dvoře císaře Karla IV., který se od října 1360 do května 1361 zdržoval v Norimberku. V pozdějších letech zase často pobýval na markraběcím dvoře v Brně. V letech 1376 – 1381 se účastnil několika zemských sněmů. Čeněk byl ženatý s Dorotou, se kterou měl dva syny, Hynka a Jana, kteří v době otcovi smrti byli ještě nezletilí. Poručníka jim dělal jejich bratranec Václav Krušina, příslušník miletínské větve rodu. Z Čeňkových synů se dospělosti dožil pouze Hynek. Čeněk zemřel někdy po roce 1381.

           Jošt se narodil v roce 1351/54 a zemřel 18. ledna 1411. Byl prvorozeným synem markraběte Jana Jindřicha, mladšího bratra Karla IV. a jeho druhé manželky Markéty Opavské z rodu opavských Přemyslovců. Po smrti svého otce v roce 1375 se stal starším moravským markrabětem, o vládu se však musel dělit s mladšími bratry Prokopem Lucemburským a Janem Soběslavem, kteří se stali podle otcovy závěti mladšími markrabaty. Mezi sourozenci docházelo k vleklým sporům, později i k válečným střetům, a Morava tak zažívala tzv. Markraběcí války. V letech 1383 – 1389 působil jako říšský generální vikář v Itálii, kde zastupoval českého krále Václava IV. v italských državách. V roce 1388 mu Václav IV. zastavil hrabství Lucembursko, a od bratrance Zikmunda Lucemburského získal za finanční půjčku do zástavy Braniborsko a tak se stal i markrabětem braniborským. Později se kvůli Zikmundově neschopnosti splácet stal držitelem jednoho ze sedmi říšských kurfiřtských hlasů. V roce 1394 stál v čele Panské jednoty, která uvěznila Václava IV. I během dalšího panského odboje v roce 1402 stál na straně vyšší šlechty a bratrance Zikmunda, se kterým se však nedlouho nato rozešel a postavil se proti němu na stranu Václava IV. V roce 1410 byl zvolen římským králem, nekraloval však dlouho, neboť zanedlouho onemocněl a čtyři měsíce po zvolení zemřel.  Jošt byl na svou dobu neobyčejně vzdělaný a sečtělý. Byl také výborným finančníkem a lstivým politikem. Ve své době byl považován za nejschopnějšího člena lucemburské královské rodiny, a kdyby se Karlu IV. nenarodil syn, stal by se dalším českým králem. Byl také posledním moravským panovníkem, který usiloval o nezávislost Moravy.  V Brně obnovil mincovnu a po celou dobu své vlády razil vlastní mince. Byl dvakrát ženatý. Jeho první ženou se stala v roce 1372 Alžběta, dcera opolského vévody Vladislava, druhou pak Anežka, dcera opolského vévody Bolka. Obě manželství však zůstala bezdětná. Zemřel 18. ledna 1411 na hradě Špilberk a 20. února byl pochován v kostele sv. Tomáš v Brně. Ihned po jeho smrti se objevily nepodložené spekulace o jeho otravě. Tuto možnost však vyloučil i novodobý průzkum jeho ostatků. Joštovou smrtí vymírá moravská větev Lucemburků. 28. října 2015 byl na Moravském náměstí odhalen pomník tomuto nedoceněnému Moravanovi. Osmimetrového bronzového jezdce, kterého místní přezdívají „brněnská žirafa“ vytvořil Jaroslav Róna k šestistému výročí zvolení Jošta Lucemburského římským králem.

     Páni z Boskovic patřili mezi nejvýznamnější a nejbohatší moravské šlechtické rody středověku a raného novověku. Za prvního člena rodu je považován Jimram, který je v pramenech doložen již v roce 1222 a po něm Lambert, který snad založil v roce 1230 minoritský klášter v Brně. Rod pánů z Boskovic se dělil na základní větve, boskovickou, která byla nejstarší (do roku 1589), černohorskou (1388 – 1546), svatojanovskou (1426 – 1528) a trnávecko-bučovickou (1477 – 1597). V erbu měli stříbrný hřeben se sedmi zuby na červeném štítě s klenotem tvořeným dvěma zelenými věníky na červené podušce. Mezi nejbohatší zástupce moravské šlechty patřili Boskovicové hlavně v 15. a 16. V té době vlastnili obrovské majetky nejen na Moravě, ale i v Čechách.

            Beneš Černohorský z Boskovic mladší byl synem Beneše Černohorského z Boskovic. Oženil se s Kateřinou z Pruskova. Z manželství se narodilo pět dětí Jan Černohorský, Dobeš Rosický, Jaroslav Černohorský, Tas Černohorský a Barbora. Zemřel 10. srpna 1507.

          Jan Černohorský z Boskovic byl synem Beneše Černohorského z Boskovic ml. a jeho ženy Kateřiny z Pruskova. Proslavil se ve válce o landshutské dědictví, zejména v bitvě u Řezna 12. září 1504.  Oženil se s Marií Salomenou a z manželství se narodil syn Dobeš Jetřich. Zemřel v roce 1554.

         Dobeš Rosický z Boskovic byl synem Beneše Černohorského z Boskovic ml. a jeho ženy Kateřiny z Pruskova. Do politiky vstoupil v roce 1526 při řešení nástupnické otázky na českém trůně. V roce 1529 se objevuje na moravském sněmu a poté ve vojenské hotovosti při obléhání Vídně Turky. Zastával úřad nejvyššího moravského sudího a v roce 1538 byl Ferdinandem I. Habsburským jmenován do funkce královského komisaře. Za manželku měl Bohunku z Pernštejna, se kterou vyženil Rosice. Manželství však zůstalo bezdětné. Zemřel v roce 1540.

          Jaroslav Černohorský z Boskovic byl synem Beneše Černohorského z Boskovic ml. a jeho ženy Kateřiny z Pruskova. Za manželku měl Helenu z Kunovic, se kterou měl čtyři dcery Kateřinu, Annu, Libuši a Braxidu. Zemřel 11. července 1546.

           Tas Černohorský z Boskovic byl synem Beneše Černohorského z Boskovic ml. a jeho ženy Kateřiny z Pruskova. Studoval v zahraničí. Po návratu v roce 1530 se ujal novohradského panství. Brzy však onemocněl a v roce 1542 zemřel bezdětný.

            Ladislav z Boskovic a na Třebové narodil se kolem poloviny padesátých let 15. století a zemřel 26. června 1520. Pocházel z černohorské větve Boskoviců. První zmínka o něm pochází z roku 1463, kdy byl spolu s rodiči přijat do konfraternity vídeňských minoritů. Jako druhorozený měl nastoupit církevní dráhu. Dosáhl vynikajícího vzdělání. Byl jedním z prvních šiřitelů rané renesance a humanismu ve střední Evropě. V roce 1481 byl jmenován se souhlasem krále Matyáše Korvína proboštem v uherském Vesprému a zároveň vstoupil do jeho diplomatických služeb.  V roce 1482 získal v Itálii nižší kněžské svěcení. V roce 1483 se stal proboštem u svatého Petra a Pavla v Brně a o rok později děkanem kapituly ve slezské Vratislavi. Po popravě jeho staršího bratra Jaroslava ve Vídni v roce 1485, kterou nařídil Matyáš Korvín, však jeho církevní kariéra skončila. Ladislav opustil Korvínovy diplomatické služby a požádal o papežský dispens, aby se mohl ujmout správy boskovického rodového majetku. Angažoval se v zemské a středoevropské politice a věnoval se svým intelektuálním a uměleckým zálibám. V roce 1493 se oženil s Magdalénou Berkovou z Dubé, se kterou měl syna Kryštofa.  V letech 1486 – 1520 zasedal na zemských sněmech a soudech v Olomouci a Brně. V letech 1496 – 1506 a pak 1516 – 1520 byl nejvyšším moravským komorníkem a od roku 1516 olomouckým krajským hejtmanem. V roce 1490 se spolu s dalšími účastnil sněmu v Šumburku, kde se jednalo o přijetí Vladislava za panovníka Markrabství moravského. Ladislav z Boskovic zemřel 26. června 1520 a je pochován v rodové hrobce Boskoviců v minoritském klášteře v Brně.

          Albrecht Černohorský z Boskovic zemřel 7. srpna 1572. Byl synem Václava z Boskovic a na Bučovicích a jeho první ženy Anny z Ojnic. Ve Vídni získal velmi dobré vzdělání. Byl rozvážný muž, který zastával mnoho úřadů, v roce 1526 se stal zemským podkomořím, roku 1528 nejvyšším sudím na Moravě, od roku 1567 nejvyšším komorníkem moravského markrabství. Byl výborný hospodář, miloval umění a udržoval kontakt s učenci a literáty. Oženil se s Boženou z Lipé, manželství však zůstalo bezdětně. Zemřel v roce 1572 a svůj obrovský majetek odkázal svému bratru Janu Šemberovi.

           Jan Šembera Černohorský z Boskovic byl synem Václava z Boskovic a na Bučovicích a jeho druhé manželky Marie Žabkové z Limberka. Jan Šembera byl vznětlivý a impulzivní, vedl velmi okázalý a rozmařilý život, který si mohl dovolit díky obrovskému majetku, který vlastnil. Nikdy nestál o to, dosáhnout významnějšího postavení ve společnosti. Díky svému původu zasedal v moravském sněmu i u soudu, zastával úřad rady a stolníka císaře Rudolfa II., na těchto úřadech však nijak nelpěl. Jeho hlavním zájmem byla stavba renesančního zámku v Bučovicích. Zde se projevil jeho mimořádný výtvarný vkus. Stavba byla finančně velmi nákladná a Jan Šembera se musel několikrát i zadlužit, ale vždy jen na krátkou dobu. Byl také velkým milovníkem koní a ve své době byl považován za nejlepšího jezdce. Jan Šembera byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Sidonie hraběnka Šliková, druhou pak Anna Krajířová z Krajku. Z druhého manželství se narodily dvě dcery Anna Marie a Kateřina. V posledních letech svého života jej zužovala vleklá choroba zažívání. Také se musel smířit se skutečností, že je posledním mužským potomkem rodu. Zemřel 30. dubna 1597 a byl pohřben do rodové hrobky pánů z Boskovic u minoritů v Brně. Erb sedmizubého hřebene byl na znamení vymření rodu slavnostně rozlomen.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář