Jdi na obsah Jdi na menu
 


Aloch

ALOCH

 

Zaniklá osada Aloch stávala severovýchodně od Valtic. Rozkládala se u potůčku, který pramenil poblíž kopce Goldberg. Osada vznikla na místě již dříve osídleném Kelty a později Slovany. V písemných pramenech se uvádí v letech 1391, 1410 a 1414. Ve smlouvě z 6. července 1387 je ještě Aloch uváděn jako osídlený. Ves zanikla pravděpodobně v 15. století postupným přesídlením obyvatel do blízkých Valtic. Podle urbáře z roku 1570, kde se ves uvádí již jako pustá, náležel Aloch spolu s Valticemi, Charvátskou Novou vsí, Poštornou, Úvaly a dalšími pustými vesnicemi Königsbrun a Kelčín k valtickému statku. V roce 1967 zde probíhal průzkum, při kterém bylo nalezeno mnoho střepů. Některé lze datovat již do 12. století, jiné do století 13. - 15.

Valtický katastr zabírá část nejjižnější Moravy. Tato oblast byla již v pravěku oblíbená a vyhledávaná pravěkými lovci a později také pastevci a zemědělci. Terén je zde mírně pahorkatý. Protékají tudy dva potoky. Jeden pramení na jižním okraji města a vlévá se do rybníku Nesyt, druhý pramení v severní části katastru a vlévá se do Prostředního rybníku.

Valtice jsou velmi stará osada, která vznikla kolonizací pasovského biskupství. Zakladatelem Valtic byl patrně některý z fojtů biskupa Eigilberta. Byla založena mezi močály pod blízkými Pálavskými vrchy, které chránily tamní obyvatele. První písemná zmínka o Valticích pochází z 12. století, kdy listinou, která byla vydána v Řezně, stvrdil v roce 1192 císař Jindřich VI. výměnu majetku uzavřenou mezi pasovským biskupem Wolfkerem a Wichardem ze Seefeldu. Valtice byly původně majetkem pasovských biskupů a výše uvedenou listinou přešli do vlastnictví Wicharda ze Seefeldu. V roce 1179 byly na říšském sněmu v Chebu stanoveny hranice mezi Moravou a Rakouskem. Průběh této hranice zhruba kopíroval tok řeky Dyje. Toto rozhodnutí platilo až do roku 1919, kdy byla hranice St.-Germainskou smlouvou po první světové válce posunuta na jih, a tím se Valtice, které se původně nacházely na území Dolních Rakous, dostaly na území Československa. Wichard ze Seefeldu se později začal psát s přídomkem z Valtic. Po jeho smrti zdědil panství jeho syn Kadold, který je zvelebil a po něm zase jeho syn Albero. Za jeho vlády získaly Valtice ohromný společenský význam. Přední rakouské rody sem posílaly svou mládež na výuku dvorských mravů. Protože Albero zemřel bez mužského potomka, zdědilo Valtice jeho šest dcer Adelheida, Gisela, Jitka, Diemut, Alžběta a Anežku.  Hrad Valtice si ponechala Adelheida se svým mužem Jindřichem IV. z Kuenringu. Po smrti Jindřicha IV. připadl Adelheidin podíl patrně její tetě Diemut, která byla provdána za Oldřicha z Wallsee. V roce 1299 získal směnou tento díl Leutold z Kuenringu. Další šestinu získal pravděpodobně od Jitky, neboť v té době je zván pánem poloviny Valtic. Zbylé díly získal během let Oldřich z Pillichsdorfu-Rauhensteinu, který byl manželem Alžběty. Na počátku 14. století tak byly Valtice ve vlastnictví Kuenringů a Rauhensteinů. Skutečnými pány se však fakticky stali Rauhensteinové. Po smrti Leutolda zdědili jeho polovinu synové Jan a Leutold II. Ti v roce 1347 odprodali svůj podíl Potendorfům. Druhou polovinu vlastnil Albero z Rauhensteinu. Po něm ji získal Albero II. z Rauhensteinu. Albero II. zemřel někdy v letech 1352 – 1354 a Valtice zdědil jeho syn Jindřich. V roce 1386 zemřel bez potomků a Valtice zdědili děti jeho sester Alžběty a Anežky. Jednou z dědiček byla Alžběta, rozená Puchheimová, která byla třetí manželkou Jana I. z Lichtenštejna. Ta odkázal svoji šestinu listinou z 13. července 1387 právě svému manželovi, pro případ že by zemřela dříve, což se stalo základem postupného získávání celého valtického panství Lichtenštejny. 20. února 1391 odkoupil Jan se svými bratry Jiřím a Hartneidem od Bedřicha jeho rodovou šestinu Valtic. Poté již Lichtenštejnové vlastnili pět šestin města a měli v držení většinu obci. 1. února 1395 koupil Jan z Lichtenštejna část patřící rodu Puchheimů. Před rokem 1395 vlastnili Lichtenštejnové již celé Valtice, ale i pozdější valtický velkostatek. Jan zemřel v roce 1398 bez mužských potomků, a proto se dědictví ujali synové Hartneida III. Matěj, Jiří III., Jan II. a Jindřich V. a bratři Jindřich III. a Kryštof I. Ale požadavek na svůj podíl na dědictví vznesla také vdova po Janu I. Alžběta, která se znovu provdala za Hanse Stubenberga. Její nárok byl vyřešen dohodou z 5. dubna 1406, kdy se bratři Jan a Jindřich z Lichtenštejna s Alžbětou dohodli, že jí budou splácet 17 000 liber vídeňských feniků a Alžběta se zřekla všech svých nároků a požadavků. Úplný klid však nastal až po smrti Alžběty v roce 1408 a jejího druhého manžela v roce 1414. Janovi se zase povedlo získat všechna privilegia na rodové statky. 23. srpna 1410 byla vydána listina, podle které přestaly být lichtenštejnské statky statky lenními a jejich držitel byl jejich vlastním a skutečným držitelem. Od roku 1418 byl držitelem panství Valtice Harteind V., který zemřel v roce 1427. Po něm v letech 1427 – 1444 spravoval dědictví jeho bratr Jiří IV. a po jeho smrti v letech 1444 – 1445 jeho druhý bratr Kryštof II. Poté od roku 1445 do roku 1459 Kryštof Vilém z Lichtenštejna, v letech 1459 – 1473 Jan Kryštof z Lichtenštejna. V letech 1483 – 1506 spravoval panství Kryštof III. z Lichtenštejna a v letech 1506 – 1540 Jiří V. Hartman z Lichtenštejna.  Někdy v této době v důsledku válek však ves Aloch zanikla.

 

TVRZ

 

Zbytky zaniklého středověkého opevněného sídla Kuperk se nachází u severní hranice katastrálního území Valtic. Tato lokalita leží v rovinném terénu nad levým břehem bezejmenného potoka, v nadmořské výšce 194 m. Tvrz stávala na západním kraji dnes již zaniklé vsi Aloch. Z tvrziště nazývaného Kuperk zůstal 4 m vysoký čtyřboký pahorek, tzv. tvrziště, který byl vytvořen uměle. Na plochém temeni kopečku o rozměrech 13 x 11 m stála dřevěná nebo hrázděná obytná stavba, nejspíš věžovitého charakteru. Při stavbě byly odebíráním materiálu pro potřeby stavby vytvořeny příkopy, které však již dnes nejsou patrny. Kolem tvrze byly navršeny valy, které se však dodnes nezachovaly. Kolem pahorku zbyly jen výrazné odvodňovací strouhy. V současnosti je pahorek zatravněn a porostlý vzrostlými stromy a náletovými dřevinami. Přesto se však jedná o výjimečně dobře zachované zbytky sídla nižší šlechty typu motte na Moravě. Podle archeologické sondáže existovala tvrz ve 13. století, ale na konci 14. století byla již opuštěna. Tuto domněnku potvrzují archeologické nálezy.  Současný název získala tvrz po dnes již zaniklé středověké vesnici Aloch. O tvrzi samotné žádné písemné prameny nejsou.

 

 

VLASTNÍCI

 

Pasovští biskupové v letech 1215 – 1803 měli titul říšských knížat a směli se účastnit říšského sněmu. Pasovská diecéze je součástí římskokatolické církve v Pasově v Bavorsku. V roce 739 založil sv. Bonifác v Pasově biskupství. Jeho prvním biskupem se stal Vivlo. Podle tradice roku 831 přijali z Pasova křest moravští Mojmírovci. V roce 999 se pasovští biskupové stali světskými pány města. V roce 1611 daroval císař Fridrich I. Barbarossa pasovskému biskupství rozsáhlé pozemky benediktinského opatství Niedernburg, které se rozkládalo až k českým hranicím. Pasovské biskupství se svou rozlohou 42 000 km2 v té době ovládalo mezi říšskými biskupstvími nejrozsáhlejší oblast. Ke konci své existence 22. února 1803 však zaujímalo jen 991 km2. V roce 1217 byl biskup Ulrich povýšen císařem Fridrichem II. na říšského knížete.

Wolfker von Erla byl v letech 1191 – 1204 pasovským biskupem. Od roku 1204 až do své smrti patriarchou aquilejským. Ve své době patřil mezi významné diplomaty a mírotvůrce. Působil jako císařský legát, mnoho cestoval mezi Německem a Itálií, a podílel se na politických jednáních Svaté říše římské. Byl také mecenášem umění. Pocházel ze šlechtické rodiny z Erly na řece Enns. Dříve než se stal biskupem, byl ženatý a měl nejméně jednoho syna, který se jmenoval Ottokar. V roce 1183 se stal proboštem Pfaffmünsteru poblíž Straubingu a v roce 1184 v Zell am See. 11. března 1190 se stal kanovníkem katedrály v Pasově. V roce 1191 byl zvolen biskupem. Ke kněžství byl vysvěcen až po svém zvolení. V úřadu biskupa byl stálým spojencem Staufů a Babenbergů. Rozšířil také državy své diecéze. Byl pověřen císařem Jindřichem VI. k vyjednávání s papežem Celestinem III. o nástupnictví na Sicílii. V roce 1197 se zúčastnil křížové výpravy. Patřil mezi ta německá knížata, kteří povýšili bratrství Nemocnice Svaté Marie na Řád německých rytířů. Po smrti Jindřicha VI. v roce 1197 během sporů o německý trůn, stál na straně Filipa Švábského. Papež však stál na straně Otty Brunšvického a Wolfker byl exkomunikován. V roce 1204 byl zvolen patriarchou aquilejským. V roce 1215 se Wolfker účastnil čtvrté lateránské rady a poté se z říšské politiky stáhl. V dubnu 1216 sjednal ještě mírovou dohodu o ukončení války o hrad lásky mezi Padovou, Trevisem a Benátkami. Byl to jeho poslední diplomatický čin.

Páni ze Seefeldu patřili k předním rakouským ministeriálům. První zmínka o členu rodu ze Seefeldu pochází z roku 1155, kdy je v klosterneuburské listině, v níž se konfirmovala směna držav kláštera s Valtrem ze Sittendorfu, uváděn Kadold ze Seefeldu. Další zmínka pochází z roku 1156, ve které se Kadold zříká statků, které dostal od Lotara ze Supplinburku (1125 – 1137) ve prospěch johanitského kláštera. Rod byl držitelem statků v oblasti kolem Pulkavy.

Wichard ze Seefeldu byl synem Kadolda ze Seefeldu a jeho ženy Perthy ze Seefeldu. Měl bratra Kadolda. Zastával úřad truksase rakouského vévody a zároveň náležel k jeho přední družině. Pravděpodobně první zmínka o Wichardovi pochází z roku 1162, kdy je uváděn společně se svou matkou Perthou a bratrem Kadoldem v listině, kterou darovali klášteru v Klosterneuburgu nově založenou vinici v Neuburgu za spásu manžela a otce. Wichard získal významné postavení u rakouského dvora jako minesteriál. Byl ve velmi těsném styku s rodem Kuenringů. Za své zásluhy získal darem území na řece Pulkavě. Se svým bratrem se objevuje jako svědek v tradičních knihách klosterneuburského kláštera. Častým svědkem byl také na bábenberských listinách. Jako příklad můžeme uvést listinu vévody Leopolda V. pro Dolnoaltašský klášter a listinu, kterou zakládá Leopold Bábenberský klášter cisterciáků v Heiligenkreutzu ve Vídeňském lese. V roce 1163 je uveden jako svědek při donaci Gerbirga z Mistelbachu pro klosterneuburský klášter. V dalších letech se objevuje Wichard spolu se svým bratrem Kadoldem jako svědek pro stvrzování vévodových listin. 4. ledna 1189 v Sollenau svědčil spolu s Hadmarem z Kuenringů v obvěnění Klosterneuborku. V roce 1192 už vystupuje Wichard jako truksas rakouského vévody, což byla významná knížecí hodnost. Důkazem jeho vysokého postavení je listina z 29. února 1188 vydaná v Pasově, kde se v řadě vysokých feudálů a ministeriálů uvádí „de ordina ministerialium Hadmarus de Cunringenm Wichardus de Seueld et frater suus Cadoldus“. Od roku 1200 začal Wichard používat přídomek z Valtic, podle hradu, který vybudoval. Od roku 1215 v listinách nacházíme Wicharda spolu s jeho nejstarším synem Kadoldem a později i s mladším Wichardem. Poslední listina, kde je uváděn, jako svědek pochází z roku 1219, ve které Leopold IV. konfirmoval svou donaci pro klášter v Lilienfeldě. Wichard pravděpodobně zemřel po 7. říjnu 1219. Kromě synů Kadolda a Wicharda měl také dvě dcery Perchtu a Diemut.

Kadold ze Seefeldu a Valtic byl starším synem Wicharda ze Seefeldu. Stejně jako otec patřil ke knížecím minesteriálům. Byl znám jako věrný a oddaný průvodce vévody Leopolda VI. (+ 28. července 1230). V letech 1217 – 1243 vykonával úřad truksase. Poprvé je v této funkci zmiňován v listině z 24. června 1217 vydané v Klosterneuburku s přídomkem „Chadoldus dapifer de Veldesperg“. Po smrti Leopolda VI. v roce 1230 nastoupil Fridrich Bojovný, poslední potomek rodu Babenberků a Kadold přešel na stranu císaře Fridricha II. V lednu 1237 se Kadold účastnil říšského sněmu, který svolal staufský císař Fridrich II., jako jeho oddaný průvodce. Císař zde prohlásil Vídeň za svobodné město. Později se Kadold s knížetem Fridrichem bojovným usmířil a žil s ním v přátelství až do své smrti v roce 1244. Důkazem jejich smíření mohou být listiny vydané Fridrichem, kde je Kadold uveden jako svědek. Jedna pochází ze dne 6. září 1239, a kníže Fridrich v ní uděluje privilegia klášteru Glenku, druhá pak z 8. prosince 1243, a kníže v ní uděluje svobody klášteru Sv. Floriana. Kadold ve své době patřil k nejbohatším rakouským velmožům, stal se suverénem, který měl svůj vlastní dvůr, vlastní bojovníky a také vlastní purkrabí a jiné úředníky. Na císařském dvoře se účastnil nejen turnajů, ale i kulturních akcí. Tyto turnaje a akce pořádal i na svém dvoře ve Valticích. Vystupoval zde i proslulý minesengr své doby Ulrich (Oldřich) z Lichtenštejna. Můžeme tedy říci, že Kadold byl zanícený rytíř 13. století. Kadold zemřel před rokem 1246 a byl pochován v cisterciáckém klášteře v Heligenkreutzu. Důkazem toho je listina, kterou vydal tento klášter 24. června 1246. Podle této listiny Kadold zemřel v roce 1246, protože jeho syn se strýcem Jindřichem ze Seefeldu objednávali donaci k jeho uctění. Kadold měl za manželku Anežku neznámého jména, se kterou měl syna Albera.

Albero ze Seefeldu a z Valtic byl synem Kadolda z Valtic a Anežky. Po smrti svého otce zdědil celý rodový majetek. Patřil mezi šlechtice, kteří se pod vedením hraběte z Plain-Hardeku, energicky zasadili za volbu Přemysla Otakara II. rakouským vévodou. Albero stál až do své smrti oddaně na straně českého krále Přemysla Otakara II., a stejně tak Přemysl jej zahrnoval zvláštní přízní. Byl ženatý s Gizelou z Trausee, což byl velmi bohatý a mocný rod. Za jeho vlády získali Valtice obrovský věhlas. Přední rody sem posílaly svou mládež na výuku dvorských mravů. Albero rozšířil rodové državy, takže rod Seefeldů patřil v té době k nejbohatším rakouským rodům. První písemné zmínky o Alberovi máme z 24. června 1246 z listiny vydané cisterciáckým klášterem v Heiligenkreuzu, ve které se dojednávala donace k uctění jeho zemřelého otce Kadolda. Albero pokračoval v úřadu truksasa jako jeho otec a děd. V listině z 5. července 1248, kterou vydal Leopold hrabě z Hardeku, a v níž přenechal ves Hevlín u Greifensteinu klosterneuburskému klášteru, vystupuje jako svědek. V roce 1250 v Mailberku věnoval johanitům državu, kterou získal od svého strýce Jindřicha ze Seefeldu. V listině z 22. dubna 1266 týkající se kláštera v Klosterneuburku, je Albero označen jako fojt-advoratus. Tato listina byla vyhotovena Alberovým notářem Abitem a jako svědci jsou zde uvedeni Alberovi panoši Otto z Valtic a Otto ze Schretinpergu. Podle toho, že si Albero mohl dovolit své vlastní služebnictvo a především vlastního notáře můžeme usuzovat, že v polovině 13. století zastával význačné postavení v rakouském hospodářském i kulturním životě. 25. října 1259 daroval formou odprodeje les u Leubusu cisterciáckému klášteru ve Světlé. V listopadu 1261 vystupoval ve Vídni spolu se svými příbuznými ze Seefeldské linie jako svědek při jednání pasovského biskupa Otty z Lonsdorfu s vídeňskými Skoty ve sporu o kostel Kammersdorfu. V roce 1262 byl jako svědek při konfirmaci donace Mikulova Jindřichu z Lichtenštejna českým králem Přemyslem Otakarem II. V roce 1265 zastával úřad dolnorakouského soudce. V roce 1265 byl také svědkem při rozhodnutích štýrského zemského hejtmana olomouckého biskupa Bruna ze Schaumburku. V letech 1267 – 1268 zastával úřad zemského soudce ve Vídni. Často také svědčil na listinách Přemysla Otakara II. 1. května 1269 založil společně se svou matkou Anežkou a manželkou Giselou dominikánský klášter v Minnenbachu. Začátkem roku 1270 svědčil v Přemyslově listině pro klášter sv. Lamprechta. Poslední písemná zmínka o Alberovi pochází z listiny, která byla vydána 12. března 1270 v Neuburgu na Innu, kterou Přemysl Otakar II. přidělil patronát kostela ve Wilfersdorfu pasovskému biskupství. Albero zemřel mezi 12. březnem a 5. červencem 1270. Albero měl se svou manželkou Giselou syny, kteří však pravděpodobně otce nepřežili a šest dcer. Giselu, která se provdala za Ortlieba ml. Winkela, Jitku, provdanou za Heralta z Obřan, Diemunt, která byla vdaná dvakrát, poprvé za Dětřicha IV. z Rozau a podruhé ze Hartneida ze Stadecku, Adelheidu, která si vzala Jindřicha IV. z Kuenringu, Alžbětu, provdanou za Oldřicha z Pillichsdorfu a Anežku, která se vdala za Leutolda z Kuenringu.

 Páni z Kuenringů jsou starý rakouský rod. Patřili k jednomu z nejbohatších a nejznámějších šlechtických rodů. Jako první je připomínán již v polovině 11. století Azzo. Za zakladatele je však považován Hadmar I. z Kuenringu, který v roce 1137 založil klášter ve Světlé. Rodovou slávu založil Hadmar II., který v roce 1185 držel mimo jiné i české léno Vitoraz. Známější však byli jeho synové Hadmar III. a Jindřich I., kteří měli velký vliv na rakouského vévodu Leopolda VI. Babenberského. Državy Kuenringů sahaly od českých hranic až k Vídni, což vedlo k častým sňatkům s českou a moravskou šlechtou. Díky dvěma synům Jindřicha III. se Kuenringové rozdělili na dvě větve: vitorazskou reprezentovanou Jindřichem zv. „Suppanus“ a dürnsteinskou reprezentovanou Alberem V. V roce 1594 rod vymřel.

Jindřich IV. z Kuenringu byl ženatý s Adelheidou, dcerou Albera z Valtic, se kterou měl syna Jindřicha. Pro svou statečnost byl nazýván železný. Pokračoval v tradici vyučování dvorských mravů šlechtické mládeže ve Valticích. Jindřich také přijal přídomek z Valtic. V roce 1282 byl svědkem v listině o donaci Siegfrieda Sirotka mailburským johanitům. V roce 1285 spolu s bratrem Leutoldem stvrdil listinu pro klášter ve Světlé, kterou založil nadaci na spásu své manželky Adelheidy. Zemřel v roce 1286.

Leutold z Kuenringu byl bratrem Jindřicha IV. z Kuenringu. Měl dva syny Jana a Leutolda II. V roce 1282 stvrdil spolu s bratrem Jindřichem IV. listinu pro klášter ve Světlé, kterou založili nadaci za spásu Jindřichovi manželky Adelheidy. V roce 1295 došlo k otevřenému povstání proti vévodovi Albrechtovi, do jehož čela se postavil právě Leutold. Povstání však bylo potlačeno. 26. června 1296 v podrobovacím prohlášení Leutold prohlásil, že na důkaz svého pokání předal mimo jiné majetek ve Valticích na pět let vévodovi, aniž by se byl zřekl svého vlastnického práva. Leutold zemřel v roce 1312.

Albero I. z Rauhensteinu byl synem Oldřicha z Pillichsdorfu a Alžběty z Valtic. Alberovo původní jméno bylo z Pillichsdorfu, ale kolem roku 1300 přijal nové příjmení z Rauhensteinu, podle hradu, který stál v blízkosti Badenu u Vídně. Albero byl svědkem na mnoha listinách. 21. října 1312 svědčil v listině, kterou panoš Otto z Valtic prodával svou königsbrunnskou držbu. 9. května 1315 svědčil na smlouvě mezi pány z Baurngartenu a rodem Babenberků o tzv. Rabensteinské državy, které přešly do rukou Lichtenštejnů. S Alberem se naposledy setkáváme v listině bratrů Jana a Leutolda z Kuenringu, kde je připomínán jako bratranec obou vystavovatelů, a kterou prodávali Hansi z Jedenspeigenu dům v Ranšpurku. Albero I. byl ženatý s Alžbětou z Wallsee, se kterou měl syna Albera II.

Albero II. z Rauhensteinu byl velmi svárlivé povahy, ale také velmi podnikavý. Získal si velkou slávu v obchodních jednání a zároveň i úspěchy ve válečných akcích. V letech 1330 – 1336 se zapojil do válečného česko-rakouského sporu, ve kterém si počínal velmi nelítostně. Dokonce se zmocnil Podivína, který pak dlouho zůstal v rukách rakouských vévodů. V roce 1331 po překročení hranic u Břeclavi, se Albero zmocnil břeclavského hradu. Na druhé straně se však zase Jan Lucemburský zmocnil Valtic a Albero byl králem zajat. 9. října 1336 byla uzavřena smlouva mezi rakouskými vévody Albertem a Otou a českým králem Janem Lucemburským, ve které se zavázali, že břeclavský hrad bude vydán králi, a do té doby, než se tak stane, zůstane Albero v zajetí a Valtice v královské zástavě. Zároveň i rakouské straně se měla vrátit dobytá místa. S Alberem se setkáváme znovu až v září 1348, kdy svědčil v listině Jindřicha z Hagenbergu. Albero zemřel mezi lety 1352 – 1354. Měl syna Jindřicha.

Jindřich z Rauhensteinu byl synem Albera II. z Rauhensteinu. První zmínka o něm je z roku 1354, kdy jej vévoda Albrecht III. napomínal, aby byl dobrým ochráncem dolnoaltaišského kláštera v Dolním Altsdorfu. Jindřich spíše než k hospodaření a správě majetku, měl blíže k loupežím, což nám dokazují listiny až do roku 1386. Byl ženatý s Kateřinou z Kuenringu, ale manželství zůstalo bezdětné. Zemřel v roce 1386.

 Jan I. z Lichtenštejna byl synem Hartneida II. z Lichtenštejna. Patřil mezi nejvýznamnější osoby 14. století. Zastával úřad hofmistra Albrechta III. Jan I. z Lichtenštejna byl třikrát ženatý. Jeho první manželkou byla Anežka z Klingenbergu, která však brzy zemřela. Podruhé se oženil s Kateřinou z Potendorfu, ale i toto manželství zůstalo bezdětné. Třetí manželkou se stala Alžběta z Puchheimu, a z tohoto manželství se narodila dcera Kateřina, která se provdala za Reimprochta z Wallsee. Poprvé se Jan objevil v roce 1358 v listině Rudolfa IV., zakladatele vídeňské univerzity. V roce 1368 svědčil při půjčce Albrechta III. u žida Hemleinse. V roce 1368 se také stává hofmistrem vévody Albrechta III. V roce 1369 přenechal Albrecht III. Lichtenštejnům hrad a panství Falkenštejn na doživotí. V roce 1370 převzal Jan I. z Lichtenštejna spolu s dalšími na čtyři roky výběr daňových poplatků v zemi, s povinností odvádět vévodovi 17 000 liber vídeňských feniků. V roce 1371 mu Albrecht III. udělil ves Potensdorf. V roce 1379 dostal do zástavy město Heimburk, které bylo Lichtenštejnům v roce 1394 předáno úplně. 1. září 1379 zastavil vévoda Janovi město Lávu a 6. listopadu 1379 příjmy z města Enns. Janova moc neustále rostla. V roce 1380 propůjčil moravský markrabě Jošt Lichtenštejnům hrad Nový hrad s příslušenstvím v blízkosti Pavlovských vrchů. V roce 1383 vévoda Janovi všechen majetek kolem Mistellbachu, který byl zemským lénem. V roce 1394 však Jan z neznámých důvodů upadl u vévody Albrechta III. v nemilost, byl zajat svými příbuznými a všechny lichtenštejnské statky propadly konfiskaci. Jan se urychleně podrobil a statky mu byly navráceny. 1. února 1395 písemně potvrdil Jan z Lichtenštejna a jeho bratr Hartneid, že panství, hrad a město Valtice, které byly jejich zděděným a zakoupeným majetkem, a které byly vévodou odňaty, znovu od něho přijímají v léno. Jan zemřel v roce 1398 bez mužských potomků.

Jan II. z Lichtenštejna byl synem Hartneida III. Jan, stejně jako všichni Lichtenštejnové stál na straně českého krále Václava IV. Tuto svou věrnost projevil v roce 1402, kdy dal Zikmund Václava uvěznit pod dozorem rakouského vévody Albrechta na hradě Schaumburk a poté ve Vídni. Z Vídně však Václav IV.  za pomoci Jana II. z Lichtenštejna uprchl.  Jan se cílevědomě snažil vytvořit ze svých držav pevný celek. Na začátku února 1411 byl v poselství, které pozdravilo panovníka Václava IV. jako držitele Moravy, kde převzal vládu po smrti Jošta. Jan byl velkým příznivcem věd. Byl dvakrát ženatý. Jeho druhou manželkou se stala Anežka z Kuenringu, se kterou vyženil velký majetek v Rakousích. Jan měl syny Jana IV. a Oldřicha, kteří však zemřeli v roce 1427 na mor. Zemřel v roce 1412.

Jindřich z Lichtenštejna byl synem Hartneida III. Stejně jako jeho bratr Jan II. z Lichtenštejna stál na straně Václava IV. Od vévody Albrechta získal statky blízko Valtic a od řezenského biskupa velký les zvaný „Bor“, který se nacházel mezi Valticemi a Břeclaví. Zastával úřad znojemského purkrabího. V této funkci byl zprostředkovatelem v pohraničních sporech mezi rakouskými a moravskými stavy, které se stále opakovaly. V roce 1414 se mu podařilo zjednat dohodu, kterou 2. ledna 1415 potvrdil Václav IV. jako moravský markrabě.

Hartneid V. z Lichtenštejna byl synem Hartneida II. z Lichtenštejna. Oženil se  s Dorotou z Capelle, se kterou měl syna Matouše, který však zemřel na mor v roce 1427 a dceru Annu, která se stala manželkou Ludvíka z Eckartsau. Zemřel v roce 1427, patrně také na mor.

Jiří IV. z Lichtenštejna byl bratrem Kryštofa II. z Lichtenštejna. Veřejného života se mnoho neúčastnil, přesto i zde jej můžeme najít. V roce 1444 spolu s bratrem zmodernizovali špitál ve Valticích. V roce 1443 si zakoupil dům ve Valticích od Leonarda Golda. Byl ženatý s Hedvikou, rozenou z Potendorfu, se kterou měl syny Jana V., Jindřicha VII., Kryštofa III. a Jiřího V. Po jeho smrti v roce 1444 se poručníkem jeho synů stal jeho bratr Kryštof II.

Kryštof II. z Lichtenštejna byl bratrem Jiřího IV. z Lichtenštejna. Spolu s ním zmodernizoval špitál ve Valticích. Po smrti bratra se stal poručníkem jeho synů. V roce 1445 se zúčastnil mírových jednání za rakouskou stranu. Měl syna Kryštofa Viléma. Zemřel v roce 1445.

Kryštof Vilém z Lichtenštejna byl synem Kryštofa II. z Lichtenštejna. Patřil ve své době k nejvýraznějším osobnostem. Kryštof Vilém v konfliktu Moravy s Fridrichem III. stál na straně Fridricha. Doprovázel císaře spolu s dvaceti čtyř člennou družinou na jeho korunovační cestě do Říma. Později byl ve službách Ladislava Pohrobka, se kterým se účastnil v roce 1456 válečného tažení proti Turkům. Na zpáteční cestě byl pověřen přivedením vojsk zpátky do vlasti. Za odměnu mu Ladislav Pohrobek stvrdil konfirmací léna na všechny jeho moravské statky. V roce 1457 mu pak konfirmoval všechna privilegia nabytá za Přemysla Otakara II., Václava IV. a všech dalších panovníků. V roce 1456 vedl spor s kounickým klášterem o zadržené platy a desátky z pozemků na Nové hoře a pod Valtickou branou v Mikulově. V roce 1459 tragicky zemřel při návratu do Mikulova ze zasedání zemského soudu v Brně, kdy byl u Židlochovic přepaden tlupou loupeživých rytířů a zabit.

Jan Kryštof z Lichtenštejna byl synem Jiřího IV. z Lichtenštejna. V bojích o českou korunu se přiklonil na stranu Jiřího z Poděbrad. V době válečných nepokojů se Jan Kryštof přidal k tlupám loupeživých rytířů a stal se postrachem celého okolí. Jan Kryštof byl velmi hrubý a drsný. Z politických důvodů se v roce 1447 oženil s Perchtou z Rožmberka. Manželství však nebylo šťastné.

Jan Jindřich VII. z Lichtenštejna Byl synem Jiřího IV. z Lichtenštejna a jeho ženy Hedviky, rozené z Potendorfu. Byl v odboji proti císaři a z těchto rozbrojů se snažil co nejvíce vytěžit pro posílení své moci. Za manželku měl Anežku, dceru Jana ze Stahremberka.

Kryštof III. z Lichtenštejna byl synem Jiřího IV. z Lichtenštejna a jeho ženy Hedviky, rozené z Potendorfu. Po smrti svého bratra Jana Jindřicha VII. se stal hlavou rodu. Byl císařovým odpůrcem a horlivě stál na straně krále Matyáše. 30. října 1486 potvrdil král Matyáš Lichtenštejnům držbu všech markraběcích lén, a to Mikulova, Sirotčího hrádku, Děviček, Drnholce, Břeclavi, Podívína, Týnce a Valtic a konfirmoval jim všechny zápisy a privilegia na toto zboží. V roce 1487 získal hodnost zemského maršálka za prokázané vojenské služby. V roce 1491 stál v čele zemské hotovosti, která se postavila vpádu Rakušanů, které nejen zatavila, ale pronásledovala je zpátky k Marcheku. Kryštof byl nejen v přízni krále Matyáše, ale také císaře Fridricha III. Nástupce krále Matyáše potvrdil 30. listopadu 1490 Kryštofovi III. a jeho synovi Volfgangovi léna a panství, která jim udělil už v roce 1486 král Matyáš. Za války o uherskou korunu mezi Vladislavem II. a Habsburky se Kryštof postavil na stranu Vladislava II. Později se však stal stoupencem císaře Maxmiliána I. Habsburského. Zastával také úřad truksase. Oženil se s dcerou Jana ze Stahremberka Amálií, se kterou měl syna Volfganga. Kryštof III. zemřel v roce 1506 a je pochován v Mikulově.

Jiří V. Hartman z Lichtenštejna byl výborným hospodářem a také organizátorem. Valtické panství upevnil jak po stránce hospodářské, tak i finanční, a také značně rozšířil rodové državy. V roce 1507 se poprvé oženil a jeho ženou se stala Amálie, hraběnka z Hohenlohe. Podruhé se oženil v roce 1511 s Janou, dcerou Bernarda z Minberku.

 

ODKAZY

 

https://en.wikipedia.org/wiki/Wolfger_von_Erla

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kuenringov%C3%A9

Metoděj Zemek; Valtice

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář