Jdi na obsah Jdi na menu
 


Alberk

ALBERK

 

Albrechtice

 

Albrechtice jsou zaniklá vesnice v okrese Most v Ústeckém kraji. Nacházela se asi 9 km severozápadně od starého města Mostu a asi 11 km jihozápadně od města Litvínova v nadmořské výšce 244 metrů na Černickém potoce.

První písemná zmínka o vsi pochází až z roku 1352 v registrech papežských desátků. V té době její latinský název zněl „Alberti villa“. Podle přítomnosti jména Albert v názvu, se lze domnívat, že zakladatelé vesnice byli páni ze Seeberka, a to otec nebo syn Albert ze Žeberka. V tomto případě by založení obce spadalo již do konce 13. nebo na začátek 14. století. V 50. – 70. letech 14. století byl vlastníkem Nevlas ze Rvenic, v roce 1363 užíval přívlastek „de villa Alberti“. Dalším vlastníkem se stal Bušek z Eisenberka, který prodal Albrechtice spolu s hradem Jezeří, pod který ves patřila, roku 1406 Petrovi z Perče. Od roku 1410 byl majitelem Albrecht I. mladší z Kolowrat. V roce 1416 přešly Albrechtice do vlastnictví rytíře Jana Smolíka ze Slavic, přívržence katolické strany, přesto se zde udržel i za husitských válek. Po něm zdědil ves jeho syn Zikmund Smolík ze Slavic. V letech 1450 – 1455 vlastnil Albrechtice rytíř Kunz z Kaufunku. V roce 1459 se vesnice vrátila k Zikmundovi Smolíkovi ze Slavic. Po jeho smrti ji zdědil jeho syn Petr, který zemřel v roce 1493 a panství připadlo jeho nezletilým potomkům Hanušovi, Zikmundovi a Jiřímu ze Slavic. V této době za ně majetek spravoval strýc Smil. Panství později získal Zikmund ze Slavic, který je odkázal v roce 1513 svému švagrovi Mikuláši Hochhauzarovi z Hochhauzu. Po jeho smrti přešly Albrechtice do rukou jeho synů Petra a Jiřího.  Petr zdědil zámek Jezeří a horní polovinu vsi a Jiří dolní polovinu vsi. Od roku 1605 je vlastnil jeho syn Jan Mikuláš, kterému byly v roce 1618 za účast na stavovském povstání zkonfiskovány. 15. března 1622 daroval císař Ferdinand II. panství Karlu z Lichtenštejna. 24. března 1623 ho koupil za 80 847 kop míšeňských Vilém ml. Popel z Lobkowicz na Bílině. Posléze byly Albrechtice začleněny do lobkovického panství Nové Sedlo nad Bílinou – Jezeří. Po smrti Viléma Popela v roce 1647 se panství ujal jeho syn František Vilém z Lobkowicz, a po něm zase  jeho syn Ferdinand Vilém  z Lobkowicz. Ten však neměl mužské dědice, jeho jediný syn Jan Bedřich zemřel již v roce 1706, proto ustanovil svým nástupcem svého bratra Oldřicha Felixe z Lobkowicz.  Ten neměl žádného potomka, proto bylo panství na základě závěti sepsané dne 4. 9. 1722 převedeno na v té době nezletilého Karla Adama z Lobkowicz, kterého zastupoval jeho otec Jiří Kristián z Lobkowicz. Karel Adam prodal panství v roce 1752 Ferdinandu Filipu Josefovi, 6. knížeti na Roudnici, a tím se panství dostalo do majetku roudnicko-bílinské linie rodu. Po Ferdinandu Filipovi zdědil panství Josef František Maxmilián z Lobkowicz.  Po smrti Františka Maxmiliána se stal 8. knížetem roudnickým Ferdinand Josef z Lobkowicz. V roce 1835 bylo panství převedeno do rodinného fideikomisu. Součástí lobkovického panství byly Albrechtice až do roku 1848. Po roce 1850 vznikla obec Albrechtice s osadami Jezeří a Černice. Černice se po druhé světové válce od Albrechtic odtrhly. V roce 1960 se Albrechtice nacházely v okrese Chomutov, poté se staly součástí okresu Most. Z důvodu pokračující těžby uhlí obec zanikla a katastrální území bylo připojeno k obci Horní Jiřetín.

 

Tvrz Alberk

 

Tato tvrz stála v obci Albrechtice. V roce 1565 ji vystavěl Jiří Hochhauzer z Hochhauzu, poté co si rozdělili s bratrem Petrem zděděné panství. Petr dostal zámek a část panství Jezeří a horní část Albrechtic, kdežto Jiří získal dolní polovinu Albrechtic, čtrnáct dvorců a Horní Jiřetín. Nově vystavěná tvrz Alberk se stala Jiřího sídlem. Přestěhoval se tam společně se svou ženou Magdalenou von Millen, která pocházela z italského šlechtického rodu. Jí také vděčí tvrz za své jméno. Pochází z italského „alto“, což znamená vysoký. Alberk tedy znamená vysoký hrádek. V roce 1574 dostala Magdalena od svého muže polovinu Albrechtic a podíl na tvrzi. Jiří byl bohatý a podnikavý šlechtic. Ke svému panství přikoupil několik vesnic a v roce 1596 koupil od svého synovce Mikuláše hrad Jezeří. V té době tvrz Alberk opustil a přestěhoval se na hrad Jezeří. Tvrz zůstala neobývaná a postupně se rozpadala. Zbytky byly zničeny za třicetileté války. Tvrz Alberk je často zaměňována s pozůstatky neznámého hradu na Černickém vrchu, kde v roce 1973 probíhal povrchový průzkum, který však tuto domněnku vyvrátil.  Všechny nálezy, které zde byly objeveny, pocházejí z období okolo roku 1300.

 

Neznámý hrad u Albrechtic

 

Neznámý hrad byl založen neznámým stavitelem někdy v průběhu 13. století. Pravděpodobně však existoval jen krátkou dobu. Opuštěn byl v první polovině 14. století. Příčinou nejspíš bylo založení hradu Jezeří v 60. letech 14. století. Neznámý hrad představuje vzácně čistý příklad begrifové dispozice.  Celý se skládal ze tří částí. Před jádrem ležela dvě předhradí. První mělo čistě obrannou funkci a jeho vlastní skalnatá plocha nevykazuje pozůstatky opevnění ani vnitřní zástavby. Druhé předhradí na bocích a čele obíhá druhý nepříliš hluboký příkop. Toto předhradí bylo ze tří stran obklopeno založenou hradbou, asi 160 cm silnou. Za druhým předhradím se nacházel asi 14 m široký, hluboký příkop, který odděloval předhradí od vlastního jádra hradu. Jádro hradu představuje typickou ukázku tzv. begrifové dispozice. V jeho čele stála okrouhlá útočná věž, tzv. begrif, obtočená plášťovou hradbou a na jihu v nejchráněnějším prostoru ostrožny palác. Věž měla průměr okolo 10 m a 3 – 4 m silné zdi.  Zachovalo se z ní jen mohylovité torzo. Do východní části hradby hned za věží byla vestavěna velká podlouhlá budova. Naproti ní stála druhá menší budova, po níž zbyla jen mělká prohlubeň.  Za věží se rozkládalo dlouhé úzké nádvoří. Budova paláce se skládala nejméně ze dvou místností. Přístup do hradního jádra byl z předhradí zřejmě po dřevěném mostě, který končil v první bráně pod vysokou obvodní zdí. Neznámý hrad u Albrechtic je zvlášť významnou a výjimečnou ukázkou tzv. begrifové dispozice proto, že se stoupajícími možnostmi i nároky šlechty bývaly tyto hrady velmi záhy přestavovány a rozšiřovány. Z faktu, že popisovaná lokalita žádné stopy podobných úprav nenese, lze usuzovat, že hrad nebyl dlouho obýván anebo měl jen malý význam.

 

Vlastníci

 

Páni ze Žeberka původně pocházeli z Lounska. Jsou starým českým rodem. Již v první polovině je uváděn jejich předek Nevlas. Ve 14. století se rod rozdělil na tři větve. První pocházela od Alberta z Kryr na Lounsku. Jeho synové Kryry prodali a zakoupili Slavětín. Později se do držení rodu dostalo i Mšené, Rvenice a Eisenberk. Jindřich pak získal koncem 14. století hrad Žeberk (Ostroh, německy Seeberg) na Chebsku. Jeho syn Jan se již psal ze Žeberka.

Nevlas ze Rvenic psal se také s přídomky „de Zee“, „de Ysemberk nebo Aysemberk“, „de villa Albert“.

Albert ze Žeberka byl předním dvořanem Václava II. Při volbě císaře Adolfa z Nassau byl jeho vyslancem ve Frankfurtu nad Mohanem (1292). V roce 1295 zastával úřad vrchního zemského komořího.

Petr z Perče

Kolowratové jsou jedním z nejstarších českých šlechtických rodů. Jejich kořeny nalezneme v obci Kolovraty, která je dnes částí Prahy 10. Původ jména pochází ze staročeského názvu pro starý druh lisu. První písemná zmínka o rodu pochází z konce 13. století. Podrobněji však jeho rodokmen můžeme sledovat až od roku 1347, od Alberta z Kolowrat staršího.

Albrecht I. mladší z Kolowrat se narodil  v roce 1369 a zemřel v roce 1416. Stal se zakladatelem libštejnské větve, která svůj název odvozuje od hradu Libštejn severně od Plzně. V jeho majetku byly statky Krašov, Libštejn, Kolešovice, Bezděkov a Jezeří. Stejně jako jeho otec Albrecht starší z Kolowrat zastával významná místa v regionální správě. V letech 1392 – 1393 vykonával funkci hejtmana Vogtlandu. Byl také soudcem hrdelního soudu plzeňského a žateckého kraje a v letech 1390 – 1408 přísedícím dvorského a zemského soudu, v letech 1405 – 1412 pak hejtmanem Loketského kraje. V roce 1369 je listině doložen jako spolupatron kostela v Ročově. V roce 1380 se stal spoluzakladatelem augustiniánského kláštera v Dolním Ročově.  S manželkou Kateřinou Tistavou z Hedčan měl tři syny, Bedřicha (+1432 na Libštejně), Hanuše I. a Jana, pána na Bezděkově a Kolešovicích.

Smolíkové ze Slavic je starý vladycký rod, jehož první příslušnici se vyskytují v západních Čechách již na začátku 14. století. Jako první je uváděn v roce 1329 Lev nebo Lvík z tvrze Slavice u Stříbra. Další držitelé tvrze a vsi byli Beneda, Hrdibor a Lev. Jan Smolík získal na počátku 15. století hrad Eisenberk (Jezeří) v Krušných horách. Jeho potomci vlastnili také Rvenice (Ervěnice), Albrechtice, Hnidousy a další vesnice.

Jan Smolík ze Slavic založil větev Smolíků ze Slavic. Byl přívrženec katolické strany. Jeho synové byli Jan a Zikmund.

Zikmund Smolík ze Slavic byl synem Jana Smolíka ze Slavic. Sám měl syna Petra, který však zemřel před rokem 1493. Zikmund Smolík ze Slavic zemřel okolo roku 1459.

Zikmund Smolík ze Slavic byl vnukem Zikmunda Smolíka ze Slavic. Měl dceru, která se provdala za Mikuláše Hochhauzera z Hochhauzu. Zemřel v roce 1513.

Hochhauzerové z Hochhauzu též Hochhauserové nebo Hochhauzárové jsou českým vladyckým rodem německého původu. Od 15. století žili převážně na Mostecku. V roce 1439 zakoupil mostecký měšťan Hanuš Hochhauz Kopisty, jeho syn Melichar pak majetek postoupil minsterberským knížatům, a tehdy také rodina byla povýšena do vladyckého stavu. V 16. století se rod rozdělil do dvou větví. Z první větve držel Jiří kromě Jezeří také Velemyšleves, v roce 1602 zakoupil Hrušovany, jeho syn Jan Mikuláš, přikoupil Hliňany a Habrovany, avšak za účast na stavovském povstání přišel o třetinu majetku. Někteří členové rodu se po bitvě na Bílé hoře vystěhovali, někteří padli během třicetileté války.

Mikuláš Hochhauzer z Hochhauzu zemřel po roce 1561. Jeho manželkou byl Anna z Rechenberka. Měli spolu dva syny Jiřího a Petra. Ti si zděděný majetek rozdělili tak, že Jiří dostal dolní část u Albrechtic, na níž založil tvrz Alberk a Petr dostal zámek Jezeří a horní část Albrechtic.     

Jiří Hochhauzer z Hochhauzu syn Mikuláše Hochhauzera z Hochhauzu. Byl bohatý a podnikavý šlechtic. Ke svému panství postupně přikoupil několik vesnic a v roce 1596 dokonce koupil od svého synovce Mikuláše Jezeří.  Se svou manželkou Magdalenou Trmickou von Millen měl tři dcery, všechny však zemřely v dětském věku, Uršula v roce 1572 ve svých čtrnácti letech, v roce 1578 ji následovala čtyřletá Katrin a v roce 1585 i poslední dcera Magdalena. Dospělého věku se dožil pouze syn Jan Mikuláš. Jiří Hochhauzer zemřel v roce 1602.

Jan Mikuláš Hochhauzer z Hochhauzu byl synem Jiřího Hochhauzera z Hochhauzu a Magdaleny Trmické von Millen. Za účast na stavovském povstání byl v roce 1623 odsouzen ke konfiskaci dvou třetin majetku. Měl čtyři syny Jiřího, Bernata, Jana a Mikuláše a dvě dcery Annu a Evu.

Rytíř Kunz z Kaufunku pocházel ze Saska. Podporoval vládu Jiřího z Poděbrad. Byl nepřítelem kurfiřta Fridricha. Toto nepřátelství se vyhrotilo v roce 1455, kdy Kunz unesl kurfiřtovy syny, čímž si chtěl vynutit vrácení statků, které mu byly kurfiřtem odebrány. Rytíř Kunz byl však se svojí družinou dopaden a v roce 1455 ve Freibergu popraven.

 Lichtenštejnové je knížecí rod, který dodnes panuje v Lichtenštejnsku. Vlastní značný majetek zejména v Rakousku. Původně pochází ze štýrsko-dolnorakouského pomezí a patří mezi nejstarší šlechtické rodiny ve Střední Evropě. Jako nositel tohoto jména byl poprvé zmíněn Hugo z Lichtenštejna. Dnes rodina čítá přes stovku členů, z nichž jen část žije v Lichtenštejnském knížectví. Současným knížetem a hlavou rodu je Hans Adam II.

Karel I. z Lichtenštejna se narodil 30. července 1569 a zemřel 12. února 1627. Stal se zakladatelem knížecího rodu Lichtenštejnů. Byl schopný politik, diplomat a hospodář. Císař Rudolf II. ho nakonec jmenoval nejvyšším hofmistrem. Toto místo si udržel s jednou přestávkou, kdy musel odejít kvůli milostnému románku, až do roku 1607. V roce 1608 se spojil s osobním nepřítelem císaře Rudolfa II., Karlem starším ze Žerotína a podpořil v rodinném sporu Habsburků o následnictví Rudolfova bratra, arcivévodu Matyáše. Za finanční pomoc, kterou mu Karel I. z Lichtenštejna poskytl, ho Matyáš odměnil 20. prosince 1608 povýšením do knížecího stavu a udělil mu v léno Opavské knížectví. V roce 1623 od císaře získal slezské Krnovské knížectví. V době stavovského povstání stál na straně císaře Ferdinanda II. Po bitvě na Bílé hoře zastával funkci císařského komisaře. V roce 1621 se stal královských místodržícím v Čechách. Císařem byl jmenován předsedou mimořádného soudu, který měl potrestat stavovské povstalce. Obviněným stavům dal dost času na útěk, ale o milost pro odsouzené české pány žádal císaře marně. Za svou věrnost po bitvě na Bílé hoře ho císař a král Ferdinand II. odměnil Řádem zlatého rouna.  Získal také výhodně řadu statků zkonfiskovaných povstalé šlechtě. Dnes jsou oceňovány jeho ekonomické schopnosti, politický rozhled a zásluhy na zabránění nejhorších excesů císařské armády v Čechách. Kníže položil základy lichtenštejnských uměleckých sbírek. V roce 1592 se oženil s Annou Marií, dcerou Jana Šembery z Boskovic a Černé Hory. Narodily se jim čtyři děti: Anna Marie (1597 – 1640), Františka Barbora (1604 – 1655), Jindřich (zemřel mladý) a Karel Eusebius (1611 – 1684).

 Lobkowiczové jsou staročeská rytířská šlechta pocházející z konce 14. století. Větev Popelů z Lobkovic založil Jan I. (+1470), mladší syn Mikuláše „Chudého“. Své jméno získala podle vsi Popelov na Českolipsku.

Vilém ml. Popel z Lobkowicz na Bílině se narodil  roku 1575 a zemřel v roce 1647. Zastával vysoké dvorské a zemské úřady. V letech 1609 – 1610 a 1613 – 1614 byl hejtmanem Litoměřického kraje, v letech 1623 – 1625 Mistr královské komory, v letech 1628 – 1634 pak nejvyšší dvorský sudí Českého království a v letech 1634 – 1647 zastával funkci nejvyššího lovčího Českého království. V době českého stavovského povstání stál věrně na císařské straně. Pobělohorskou situaci mistrně využil k rozmnožení svého majetku. 28. října 1608 se oženil s Benignou Kateřinou z Lobkowicz, dcerou Adama Havla Popela z Lobkowicz na Duchcově, se kterou měl pět synů Oldřicha Adama (1610 – 1649), Václava Zdeňka (1613 – 1630), Kryštofa Ferdinanda (1614 – 1658), Františka Viléma (1654 – 1697) a Leopolda Ignáce (1618 – 1642) a tři dcery Annu Magdalénu (1606 – 1668), Marii Kateřinu (1612 – 1669) a Eleonoru Marii (+1681).

František Vilém Popel z Lobkowicz se narodil v roce 1616 a zemřel roku 1670. Byl synem Viléma ml. Popela z Lobkowicz a na Bílině. Založil novosedelsko-jizeřskskou větev. Zastával funkce císařského tajného rady a nejvyššího lovčího Českého království. 28. dubna se oženil s Alžbětou Eusebií Marií z Talmberka.  Měli spolu dva syny Ferdinanda Viléma (1647 – 1708) a Oldřicha Felixe (okolo roku 1650 – 1722) a čtyři dcery Marii Isabelu (asi 1649 – 1719), Kateřinu Polyxenu (+1709), Benignu Marii (+1671) a Markétu (+1685).

Ferdinand Vilém Popel z Lobkowicz se narodil v roce 1647 a zemřel roku 1708. 21. června  1670 byl povýšen do stavu říšských hrabat. Zastával funkce Císařského komorníka, od roku 1667 rady nad apelacemi, královského místodržícího a od roku 1681 nejvyššího lovčího Českého království. 23. září 1673 se oženil s Ludmilou Františkou Vítovou ze Rzavého, dcerou svobodného pána Mikuláše Víta ze Rzavého na Dobřejovicích. Z manželství se narodili dva synové, Jan Bedřich (1677 – 1706) a Václav Jáchym Josef Jiří (1678 – zemřel mlád), které však Ferdinand Vilém přežil. Majetek proto odkázal svému bratrovi Oldřichu Felixovi Popelovi z Lobkowicz.

Oldřich Felix Popel z Lobkowicz se narodil asi v roce 1650 a tragicky zemřel v roce 1722. Byl synem Františka Viléma Popela z Lobkowicz. Zastával funkci císařského komořího a v letech 1696 – 1712 úřad nejvyššího lovčího Českého království. 21. června 1370 byl povýšen do stavu říšských hrabat. Oženil se s hraběnkou Marií Josefou z Bubna, dcerou Adama Magnuse z Bubna. Jejich manželství však zůstalo bezdětné. 4. srpna 1722 byl zabit padajícím dubem. Pohřben byl 4. října 1722 v pražské Loretě, později bylo tělo převezeno do kostela sv. Václava v Roudnici nad Labem. S ním vymřela novosedelsko-jizeřská větev. Na svém majetku Jezeří a Nové Sedlo zřídil fideikomis a 4. 9. 1722 sepsal závěť, kde majetek odkázal v té době nezletilému Karlu Adamovi, zastoupeného svým otcem Jiřím Kristiánem z Lobkowicz.

Jan Jiří Kristián z Lobkowicz se narodil v roce 1868 a zemřel roku 1753 nebo 1755. Byl synem knížete Ferdinanda Augusta z Lobkowicz a zakladatelem mělnické linie.  Od jedenadvaceti let sloužil v armádě.  Sloužil u dragounů ve vojsku svého strýce Ludvíka markraběte bádenského. V roce 1723 byl jmenován generálním polním strážmistrem, v roce 1732 gubernátorem Sicílie, kde bylo jeho hlavním úkolem zabránit vylodění španělské armády. V roce 1733 byl jmenován polním maršálem-poručíkem a roku 1734 byl povýšen do hodnosti generála jezdectva a zároveň byl jmenován guvernérem Lombardie a Parmy. V roce 1739 bojoval v Sedmihradsku proti Turkům. Za jeho zásluhy a statečnost ho odměnil král Karel VI. v listopadu 1739 Řádem zlatého rouna. V roce 1742 byl povýšen na polního maršála. V letech 1746 – 1751 završil svou kariéru jako vrchní velitel v Praze. V roce 1718 se oženil s hraběnkou Marií Karolínou z Valdštejna, dcerou významného diplomata Karla Arnošta z Valdštejna. Měli spolu deset dětí. Tři synové se nedožili dospělosti, další tři synové Karel Adam (1719 – 1760), Filip Josef (1732 – 1760) a Leopold (1734 – 1759) sloužili v armádě a zemřeli za sedmileté války. Pokračovatelem rodu byl kníže Josef Maria z Lobkowicz (1724 – 1802). Dalším synem byl August Antonín z Lobkowicz (1729 – 1803).

Karel Adam z Lobkowicz se narodil v roce 1719 a zemřel roku 1760. Byl prvorozeným synem Jana Jiřího Kristiána z Lobkowicz. Vstoupil do císařské armády. Dne 1. října 1756 v bitvě u Lovosic utrpěl vážné zranění hlavy. Zemřel bez potomků 20. srpna 1760 právě na následky tohoto zranění.

Ferdinand Filip Josef z Lobkowicz se narodil v roce 1724 a zemřel roku 1784. Jeho otec byl Filip Hyacint z Lobkowicz. Po otcově smrti se stal šestým knížetem z Lobkowicz. Podobně jako jeho předkové byl milovníkem umění. Při svých cestách po Evropě nakoupil mnoho cenných knih. V letech 1745 – 1746 se setkal v Londýně s jedním z nejvýznamnějších barokních skladatelů Georgem Fridrichem Händlem. Stal se také členem pruské Královské akademie krásných umění. V roce 1769 se Ferdinand Filip Josef oženil s Gabrielou princeznou de Savoy-Carignan, příbuznou nejlepšího císařského vojevůdce počátku 18. století prince Evžena Savojského. Z manželství se narodil jediný syn Josef František Maxmilián (1772 – 1816).

Josef František Maxmilián z Lobkowicz se narodil v roce 1772 a zemřel roku 1816. Byl synem knížete Ferdinanda Filipa Josefa z Lobkowicz. Byl generálmajorem rakouské armády, veliký milovník hudby a houslista a významný mecenáš. Podporoval Josepha Haydna a Ludwiga van Beethovena. 2. srpna 1792 se ve Vídni oženil s Marií Karolínou ze Schwarzenbergu, dcerou knížete Jana Nepomuka I. ze Schwarzenbergu. Z manželství se narodilo šest synů Ferdinand Josef Jan (1797 – 1868), Jan Nepomuk Karel (1799 – 6. 6. 1878), Josef František Karel (1803 – 1875), Karel Jan (1804 – 1806), Ludvík Jan Karel (1807 – 1882) a Karel Jan (1814 – 1879) a šest dcer Marie Gabriela (1793 – 1863), Marie Eleonora (1795 – 1867 nebo 1876), Tereza Karolína (1800 – 1868), Marie Paulina (zemřela v roce 1801), Marie (1809 – 1881) a Zdeňka (Sidonie) Karolína (1812 – 1880).

Ferdinand Josef z Lobkowicz se narodil v roce 1797 a zemřel roku 1868. Jeho otec byl Josef František Maxmilián z Lobkowicz. Od roku 1860 do roku 1863 byl členem Českého zemského sněmu, od roku 1861 pak dědičným členem Panské sněmovny a od 16. prosince 1816 do 18. prosince 1868 8. knížetem z Lobkowicz , vladař domu lobkovického a 2. vévoda roudnický. Zastával funkci císařského tajného rady. Byl nositelem Řádu zlatého rouna. V roce 1829 prodal panství a zámek Lobkovice, podle kterého se rod psal, pražskému advokátovi Janu Měchurovi. V roce 1835 založil v Bílině cukrovar, který patřil k největším nejen v Čechách, ale i v celé monarchii. 9. září se oženil s Marií z Lichtenštejna, se kterou měl dva syny Maxmiliána (1827 – 1849), Mořice (1831 – 1903) a dvě dcery Leopoldinu Luisu (1835 – 1892) a Marii (1841 – 1870).

Odkazy

 

http://rangiroa.sweb.cz/cernice/alberk.html

https://www.zamek-jezeri.cz/cs/o-zamku/historie

https://cs.wikipedia.org/wiki/Albrechtice_(Horn%C3%AD_Ji%C5%99et%C3%ADn)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Albrecht_mlad%C5%A1%C3%AD_z_Kolowrat

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hochhauz%C3%A1rov%C3%A9_z_Hochhazu

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_I._z_Lichten%C5%A1tejna

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lichten%C5%A1tejnov%C3%A9

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lobkovicov%C3%A9

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vil%C3%A9m_mlad%C5%A1%C3%AD_Popel_z_Lobkowicz

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand_Vil%C3%A9m_Popel_z_Lobkowicz

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Ji%C5%99%C3%AD_Kristi%C3%A1n_z_Lobkowicz

https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Franti%C5%A1ek_Maxmili%C3%A1n_z_Lobkovic

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand_Lobkowitz

 

Pavel Juřík; Kolowratové

Pavel Juřík; Lobkowiczové

Jan Halada; Lexikon české šlechty

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář