Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ahníkov b

9. 1. 2021

Vlastníci

 

Ahník Mašťovský syn Milhosta I. Mašťovského (1196 – 1239). Člen rodu, který se podle jeho bratra Milhosta II. nazývá Milhostici z Mašťova. Měl ještě bratra Petra.

 Boreš II z Rýzmburka se narodil v letech 1210 – 1215 a zemřel v roce 1277. Pocházel z rodu Hrabišiců. Sám se stal zakladatelem rodu z Rýzmburka, podle hradu, který si vybudoval nedaleko Starého Oseku a nazvaného podle dobové módy německy Riesenburg. Sloužil králi Václavovi I. v úřadu dvorního maršálka. V období vzpoury části české šlechty, která byla nespokojená s vládou Václava I. a 31. července 1248 si zvolila králem jeho syna Přemysla Otakara II., se postavil na stranu krále Václava I. V listopadu 1248 ho porazil v noční bitvě u Mostu a donutil k domluvě s otcem. Po smrti Václava I. v září 1253 dal Přemysl Otakar II. v lednu 1254 Boreše uvěznit. Nebylo to však na dlouho, protože již na přelomu let 1254 a 1255 se Boreš II. zúčastnil křížové výpravy do Prus. V roce 1260 se vyznamenal v bitvě s uherským vojskem u Kressenbrunnu. Jako kořist zde získal prst sv. Jana Křtitele. Zastával úřad nejvyššího komorníka Přemysla Otakara II. V době odboje Vítkovců se vztah mezi Přemyslem Otakarem II. a Borešem II. opětovně zhoršil, důvodem byl  Borešův velmi dobrý vztah se Závišem z Falkenštejna. Byl obviněn ze zrady, uvězněn ve vězení, kde také zemřel. Boreš II. z Rýzmburka vybudoval rozsáhlé panství. Lze do něj zahrnout oblasti v severozápadních Čechách (Rýzmburk, Duchcov, Škrle, Kralupy, Klášterec, Bečov nad Teplou, Žlutice, Hasištejn a Perštejn). Po jeho zatčení mu však byla rozsáhlá část majetku zkonfiskována.  Boreš měl dva syny: Slávka IV. z Rýzmburka a Bohuslava II. z Rýzmburka.

Boleslav II. z Rýzmburka syn Boreše II. Oženil se s Agátou ze Šumburka, sestrou Fridricha ze Šumburka, s kterou měl dva syny. Po otci zdědil nezabrané statky. Záhy však zemřel. Poručníkem jeho synů se stal Fridrich ze Šumburka.

Fridrich ze Šumburka byl synem Fridricha ze Šumburka – Glauchau. Páni ze Šumburka nebo také Schönburgové byli starý šlechtický rod, který pocházel ze Saska-Anhaltska. Do Čech přišli ve 13. století. Prvním členem, který se v Čechách usídlil natrvalo, je pravděpodobně Fridrich ze Šumburka – Glauchau. Jeho děti Fridrich, Dětřich, Fridrich ml. (Frycek), Heřman, Jindřich, Agáta a Lukarda, tvořily první generaci tohoto rodu. Fridrich ze Šumburka se stal po smrti Boleslava II. poručníkem jeho nezletilých synů. V roce 1310 mu byl potvrzen úřad župy v Kadani. 24. května 1351 mu byl společně s Bernardem ze Šumburka udělen jako léno hrad Hasištejn s vesnicemi Slatinou a Přísečnicí a se vším, co k nim náleželo. Fridrich ze Šumburka, pán na Hasištejně zemřel v roce 1364.

Bernard ze Šumburka, pán na Hasištejně vlastnil společně se svým bratrem Heřmanem po smrti Fridricha hrad Hasištejn. Roku 1367 Karel IV. v Kadani opětovně potvrdil lenní držení hradu Hasištejn a zároveň vyjmul jejich poddané na hasištejnském zboží z pravomocí krajských úředníků. V této listině je zároveň uveden Bernard jako pán na Hasištejně, kdežto Heřman jako pán na Crimmitschau. V prosinci 1367 udělil Václav IV. hrad Hasištejn s polovinou městečka Přísečnice a k němu příslušející vesnice do dědické lenní držby pouze Bernardovi.  V této lenní listině je poprvé zaznamenán rozsah hasištejnského panství. Patřil k němu hrad Hasištejn, polovina městečka Přísečnice, polovina Spinnbuch a Renzendorf, vesnice Sobětice (Zobenticz), Geiswiz, Vysoká Jedle (Hohentann), Plansdorff, Ahníkov (Hainsdorff), Krbice, Kralupy (Kralob) s lény Henkistorff s lesy, dřevem, a dalšími náležitostmi a s vesnicemi Wienar a Mericz i se vším, co k nim patří, kromě majetku Waldsasského kláštera u Miřetic (Mericz). Držitelem hradu Hasištejn byl nadále už jen Bernard. Zemřel někdy během let 1386 – 1394. Měl pět synů. Václava, Albrechta nebo Alberta, Fridricha, Bernarda II. a Heřmana. Václav se oženil se Sofií ze Šumburka. Albrecht či Albert se věnoval duchovní životu. Působil v benediktinském klášteře v Chemnitz a později se stal proboštem v Penig.

Fridrich, Bernard II. a Heřman ze Šumburka byli synové Bernarda ze Šumburka. Společně spravovali panství Hasištejn. Jako léno od krále Václava IV. přijal Fridrich ze Šumburka hrad Hasištejn 21. prosince 1394 a zároveň králi slíbil, že mu bude stále otevřen a v případě potřeby mu bude sloužit deseti ozbrojenci. Fridrich však přestal své povinnosti plnit a 4. března 1396 se zavázal míšeňskému markrabímu Vilémovi, že hrad bude otevřen jemu a v případě potřeby mu pomůže proti komukoliv mimo českého krále. V roce 1417 postoupil Fridrich hrad Hasištejn bez souhlasu svému švagrovi Jindřichu I. z Plavna.  V únoru 1418 král Hasištejn dva měsíce obléhal, ale Plavenští se zdatně bránili. Vzdali se až po příchodu početného vojska pod vedením Mikuláše Chudého z Lobkovic.  Dobytý hrad Václav IV. zastavil Mikuláši z Lobkovic. Fridrich ze Šumburka zmenšil panství rodu nejen o hrad Hasištejn, ale také o Slaninu. V roce 1407 byl patronem kostela v Krbicích, v roce 1410 patronem kostela v Kralupech a v roce 1417 opět v kostele v Krbicích. Byl ženatý s Eliškou, dcerou Jindřicha z Plavna.

Lobkovicové nemají předky hluboko ve středověku jako jiné české rody, za to se můžou chlubit, až na drobné výjimky, svou loajalitou k vládnoucím panovníkům. Vždy působili jako opěrný sloup katolické víry v habsburské monarchii. Jejich skutečný původ se vztahuje k tvrzi Újezd nedaleko České Lípy.  Prvním byl nezámožný zeman Martin neboli Mareš. Měl tři syny Blažeje, který zdědil otcův majetek Újezd a Obříství a zemřel okolo roku 1397 jako bezdětný. Prostření Václav byl vysvěcen na kněze a od roku 1374 byl plebánem v Pavlovicích. V roce 1401 vyměnil toto beneficium za faru v Drchlavě, která se nacházela nedaleko Újezdu.

Mikuláš z Lobkovic zvaný Chudý byl nejmladší z Martinových synů. Stejně jako Václav se měl stát knězem, proto studoval na pražské univerzitě, kde získal titul bakaláře artistiky.  Na kněze však vysvěcen nebyl, neboť jeho nejstarší bratr Blažej zemřel a prostřední Václav již byl na kněze vysvěcen a on se tak stal jediným pokračovatelem rodu. Začal se živit jako písař na královském dvoře. V roce 1401 byl jmenován králem Václavem IV. písařem urbury v královské mincovně v Kutné Hoře. V roce 1407 získal ves Milčeves na Žatecku s patronátním právem ke kostelu sv. Václava v nedaleké Radíčevsi a v roce 1409 pak ves Neratovice s tvrzí a zároveň i sousední Lobkovice, podle které se začal nazývat z „Lobkowicz“. Ve zdejším kostele sv. Václava zřídil svému bratrovi Václavovi prebendu oltářníka. V roce 1417 byl oceněn králem Václavem IV. udělením prestižního a výnosného úřadu nejvyššího písaře Království českého. V roce 1418 získal za věrné služby do zástavního držení hrad a panství Hasištejn za 4000 kop grošů pražských. Pokud by král do konce svého života Hasištejn nevyplatil, měl připadnout jeho současnému držiteli jako léno. Po smrti Václava IV. se přidal na stranu jeho dědice Zikmunda Lucemburského. Svůj úřad nejvyššího písaře si udržel i za jeho vlády. Na konci své politické kariéry byl Mikuláš králem Zikmundem zapojen do příprav církevního koncilu v Basileji. Od října 1420 a ledna 1421 měl potvrzeno držení hradu Hasištejn.  Získal také platy a vsi, které byly v majetku klášterů v Praze Na Zderaze a Na Slovanech, v Sedlci u Kutné Hory, ve Zbraslavi, v Ostrově u Davle a v Oseku. Zemřel na jaře roku 1435. Byl pohřben v kostele sv. Mikuláše v Přísečnici. Svým dědicům odkázal značný majetek. Byl dvakrát ženat. Se svou manželkou Annou z Nechvalic měl syny Mikuláše II. a Jana I. a dceru Annu. S druhou manželkou paní Žofkou (Žofií z neznámého rodu) pravděpodobně žádné potomky neměl.

Na zděděném majetku hospodařili až do roku 1440 oba bratři společně. Poté si jej rozdělili a tím se také rod rozdělil na dvě hlavní větve: Hasištejnské z Lobkovic a Popely z Lobkovic. Jan si vybral hrad Hluboká, Neratovice, Tuháň, Třeboradice, Počernice a další vsi s vinicemi v Praze. Mikuláš dostal panství a hrad Hasištejn, Prunéřov, Údice, Milčeves, Radíčeves, Třebušice a další vsi a dům na Starém Městě Pražském.

Poté si jej rozdělili a tím se také rod rozdělil na dvě hlavní větve: Hasištejnské z Lobkovic a Popely z Lobkovic. Jan si vybral hrad Hluboká, Neratovice, Tuháň, Třeboradice, Počernice a další vsi s vinicemi v Praze. Mikuláš dostal panství a hrad Hasištejn, Prunéřov, Údice, Milčeves, Radíčeves, Třebušice a další vsi a dům na Starém Městě Pražském.

Mikuláš II. z Lobkovic se stal zakladatelem hasištejnské větve rodu Lobkoviců. Tato větev sice netrvalo dlouho, ale zapsala se významně do našich politických a kulturních dějin. V roce 1440 se Mikuláš II. oženil s Žofií ze Žirotína. Paní Žofie byla poslední členkou rodu Žirotínu, proto Lobkovicové zdědili žirotínský erb, který se stal součástí jejich rodového znaku. Mikuláš II. se koncem čtyřicátých let 15. století stal spojencem Jiřího z Poděbrad a přihlásil se do Jednoty poděbradské. Za tuto podporu získal od Jiřího z Poděbrad do zástavy hrad Kadaň. V roce 1449 však přešel na druhou stranu a stal se členem Jednoty strakonické. Vojenská a politická situace, která nastala v roce 1452, ho však přinutila vrátit se zase zpátky na stranu Jiřího z Poděbrad. Patřil mezi pány a rytíře, kteří ho zvolili zemským správcem. V roce 1454 vrátil Mikuláš II. králi Ladislavu Pohrobkovi město a hrad Kadaň. 14. května 1459 dostal od nového krále Jiřího z Poděbrad mimořádné privilegium na svobodné dolování v okruhu tří mil od hradu Hasištejna. Toto privilegium bylo potvrzováno dalšími panovníky. Mikuláš II. měl čtyři syny: Jana (1450 – 1517), Mikuláše III. (+ 1499), Jaroslava (+1486 – 1490) a Bohuslava (asi 1461 – 1510). Mikuláš II. zemřel 8. července 1462. V té době byli jeho synové ještě nezletilí a jejich poručníkem se stal Jan I. Popel z Lobkovic

.Mikuláš III. z Lobkovic byl mladším synem Mikuláše II. z Lobkovic.  Stal se zakladatelem mladší větve hasištejnských z Lobkovic. Neví se o něm téměř nic. Byl ženat s Magdalenou z Minic, se kterou měl čtyři syny: Václava (okolo roku 1500 – 1520), Mikuláše IV. (+ 1531), který založil údlickou větev, Zikmunda (+ 1546), který byl zakladatelem větve pětipeské a Viléma (+1565), zakladatele valečské větve. Mikuláš III. zemřel v roce 1499. V roce 1518 došlo k dělení již tak nevelkého majetku, čímž se ještě více rozdrobil.

Vilém z Lobkovic zemřel roku 1565 a založil větev valečskou. V roce 1525 na zemském sněmu v Praze veřejně přestoupil od katolické k utrakvistické církvi. Měl dva syny Filipa (+1567) a Arnošta (+1586). Arnošt měl jediného syna Jana Arnošta (+1599), jímž tato větev vymřela.

Václav z Lobkovic se narodil okolo roku 1500 a zemřel v roce 1520. Založil líčkovskou větev Lobkoviců. Jako jeden z mála Lobkoviců byl utrakvista. Měl jediného syna Bohuslava Felixe (1517 – 1583).

Bohuslav Felix hasištejnský z Lobkovic se narodil roku 1517 a zemřel v roce 1583. Byl jediným synem Václava z Lobkovic. Za tzv. šmalkaldské války stál na straně krále Ferdinanda.  V září 1547 získal za odměnu úřad jáchymovského vrchního královského horního hejtmana a titul královského rady. V červnu 1550 mu byla povolena těžba černého uhlí. Připisuje se mu objev uhlí v českých zemích. Proslul také jako vojevůdce. V roce 1554 svedl bitvu s markrabětem Albrechtem Braniborským u řeky Mohanu. 25. září 1555 se ujal úřadu dolnolužického hejtmana, který vykonával až do roku 1570, kdy byl jmenován nejvyšším zemským sudím a v roce 1576 pak nejvyšším komorníkem. Vyznáním byl umírněný utrakvista a zároveň spojenec katolických králů Ferdinanda I. a Maxmiliána II., i přesto si získal důvěru a vážnost u nekatolické šlechty v zemi a stal se její hlavou. Byl také schopný politik. Bohuslav Felix hasištejnský se dvakrát oženil. Jeho první žena se jmenovala Markéta z Plavna a druhá Anna z Fictumu. Synové Vladislav Adam (+ 1582) a Hanuš Waldemar (+ 1596) zemřeli v mládí. Jeho nejstarší syn Bohuslav Jáchym (1546 – 1605) se věnoval umění a vědám.

Štěpán Šlik z Holíče a Pasounu  se narodil v roce 1487 v Ostrově a zemřel roku 1526 v bitvě u Moháče. Byl synem Kašpara Šlika. Po smrti svého otce v roce 1516 převzal správu nad ostrovským panstvím. Založil město Jáchymov s doly na stříbro. Se souhlasem zemského sněmu nechal razit v nové mincovně jáchymovské tolary. Roku 1520 získal pro Jáchymov statut svobodného horního města. V roce 1526 se účastnil bitvy u Moháče, kde v boji s Turky padl.

Mikuláš Chlup měšťan.

Petr Velemyský z Velemyšlevsi člen staročeské vladycké rodiny, která nosila na štítě dva kamzíky na skále. Jméno získali po tvrzi a vsi Velmyšleves u Žatce. Petr Velemyský žil patrně do roku 1556, kdy je o něm známá poslední zmínka v tituláři.

Vít z Hartenberka pochází ze staročeské vladycké rodiny, která se jmenovala po hradě Hartenberg u Lokte.  Byl ženatý s Esterou, rozenou z Eberka, se kterou měl dvě děti, syna Petra a dceru Elišku. Zemřel v roce 1594 a byl pohřben ve farním kostele sv. Jana Křtitele ve Valči, kde se zachoval jeho epitaft.

Štampachové ze Štampachu rytířský rod pocházející z Německa. Později v Čechách zdomácněl. Pocházel ze Steinbachu dnešní Kamenice na Loketsku. Stejného původu jsou Planknárové z Kynšperka a Globnárové z Globenu. První zmínky jsou ze 14. století, kdy dostali od krále Zikmunda Lucemburského do zástavy Kynšperk.

Linhart ml. Štampach ze Štampachu byl synem Volfa (+1522) a Elišky z Doupova (+1597).  V roce 1581 se stal vrchním hejtmanem na Hasištejně. Zemřel v roce 1608. Byl dvakrát ženatý. První manželka se jmenovala Žofie Šmohářka z Rochova a druhá Kateřina z Šertvic. Měl mnoho dětí, většina však zemřela v dětském věku. Zletilosti se dožili jen synové Jan Rejchart, Linhart, Matyáš a Jan Jindřich, kteří si v roce 1609 majetek rozdělili.

Linhart Štampach ze Štampachu syn Linharta ml. Ze Štampachu zdědil v roce 1609 Ahníkov a Hasištejn. V letech 1618 – 1620 sloužil ve stavovském vojsku, byl inspektorem žateckého kraje a chránil hranice proti Sasům. Po bitvě na Bílé Hoře mu byl zabaven veškerý majetek. Odešel do ciziny a sloužil ve švédské armádě jako generál-kvartymistr. V roce 1634 padl v bitvě u Nordlinku. Oženil se s Evou Sekerovnou ze Sedčic, s kterou měl syny Jindřicha Bedřicha, Matyáše a Jana Jindřicha.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář