Jdi na obsah Jdi na menu
 


Albeř a

ALBEŘ

 

Albeř je vesnice, která ležící v oblasti nazývané Česká Kanada, spadající pod město Nová Bystřice.

Bystřické panství je od počátku spjato s panstvím landštejnským. V roce 1179 byla císařem Fridrichem I. Barbarossou vydána listina, kterou byla poprvé písemně stanovena česko-moravsko-rakouská hranice. Tato listina však zvýhodňovala Rakousko, protože část Vitorazska byla odtržena od oblasti příslušející do té doby k Čechám a připojena k Rakousku. Po smrti markraběte Vladislava v roce 1222, se král Přemysl Otakar I. osobně ujal správy Moravy a inicioval výstavbu nového hradu Landštejna, který se stal významnou oporou panovníka na neklidné česko-rakouské hranici a zároveň správním a hospodářským centrem oblasti. Sňatkem Přemysla Otakara II. s Markétou z Babenberka v roce 1252, se připojila tato krajina natrvalo k českým zemím. V roce 1282 za vlády Václava II. se hrad i panství Landštejn dostalo do držení rodu Vítkovců. Prvním držitelem se v roce 1282 stal Sezema z Třeboně, po něm je zdědil jeho syn Vítek z Landštejna a po roce 1315 Vítkův syn Vilém z Landštejna. Za jeho vlády dochází k velkému hospodářskému rozkvětu landštejnského panství. Po smrti Viléma z Landštejna 24. dubna 1356 bylo panství rozděleno mezi jeho syny, kdy landštejnské panství získal Ojíř a bystřické Litold. Před rokem 1381 připadlo celé zboží králi Václavu IV. Ten je poté listinou z 11. prosince 1381 vyměnil s Konrádem Krajířem z Krajku za Lomnici. Na začátku 15. se Konrádův syn Lipold, který panství zdědil, dostal do sporu s pány z Rožmberka a tato válka na Bystřicko těžce dopadla. Za husitských válek stál Lipold na straně Zikmunda a Bystřice byla Žižkovými vojsky vypálena. Město bylo znovu obnoveno a začalo se mu říkat Nová Bystřice. V roce 1433 panství zdědil Lipoltův synovec, Wolfgang Krajíř z Krajku, po něm pak v roce 1491 převzali dědictví jeho synové Jiří a Kunrát II, kdy Jiří zdědil Landštejn a Kunrát III. Novou Bystřici. 24. června 1501 založil Kunrát pavlánský klášter u tří léčivých pramenů, a daroval les směrem na Albeř a k tomu šest rybníků. Klášter dostal jméno Santa Cella, česky Dobrá voda. V roce 1513 převzal od svého strýce Kunráta bystřické panství Volf II. Krajíř z Krajku. Po smrti Volfa II. V roce 1554 zdědili bystřické panství Vilém a Jan z Krajku, který panství velmi zadlužil. Jan zemřel bez potomků ve svých třiceti pěti letech a majitelem panství se tak stal jen Vilém, který však taktéž zemřel bezdětný jako poslední mužský člen rodu. Po něm získal panství Julius Krajíř z Krajku. V té době byl však ještě nezletilý a jeho poručníci v roce 1575 prodali velmi zadlužené novobystřické panství s obcemi Albeř, Žišpachy, Kutbrun-Dobrá voda, Klenová, Artoleč, Peršlák, Lhota, Koproun, Kuňov, Romava a nové osady Rejchýřov a Klášter císařskému radovi Janu staršímu z Lobkovic za 95 000 kop míšeňských. Po jeho smrti v roce 1590 se stal novým majitelem Jiří Popel z Lobkovic, který bystřické panství prodal Oldřichu Felixovi z Lobkovic za 70 000 kop českých grošů. Ten je v roce 1593  vyměnil z vdovou po Janu mladším z Lobkovic, paní Ludmilou, rozenou z Krajku, za díl bílinského zámku, Ročova a opuštěné Pravdy. Ta se podruhé provdala v roce 1602 za Oldřicha Desideria Proskovského z Proskova a v roce 1604 panství pro velké dluhy prodali císařskému radovi a zemskému soudci Radslavovi Vchynskému ze Vchynic a Tetova. Roku 1615 koupila novobystřické panství Lucie Otýlie z Hradce, která byla manželkou Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka. Ta je v roce 1626 darovala svému synovi Adamu Pavlovi Slavatovi k sňatku s Marií Markétou z Eggenberka. Dalším majitelem se stal Jan Jiří Jáchym Slavata.  Po Adamu Pavlovi, který zemřel bezdětný, zdědil panství jeho synovec Ferdinand Vilém Slavata. V roce 1693 získal panství po své matce Jan Leopold z Fünfkirchenu a po jeho smrti v roce 1748 jej zdědila jeho dcera Antonie, která se provdala za Karla Ignáce knížete z Clary-Aldringenu. Ta novobystřické panství prodala roku 1810 pražskému měšťanu Ignáci Loubalovi. Ten pak zadlužené panství prodal Terezii z Trauttsmansdorffu. Roku 1900 koupil panství saský aristokrat Friedrich von Schönburg-Waldenburg, ale již o devět let později v roce 1909 je prodal Leopoldu Kernovi z Vídně za 5 750 000 rakouských korun. Za první pozemkové reformy bylo z 3 360 hektarů vyvlastněno 792 hektarů. V roce 1923 panství zdědil Bruno Kern. Kernové byli židovského původu, proto jim měl být majetek za německé okupace zabaven. Tomu však Bruno Kern zabránil tím, že za svého dědice určil syna paní Kernové, Adalberta Wodnianera, maďarské diplomata v Portugalsku. Majetek jim tak byl zabaven až v roce 1945 na základě Benešových dekretů.

 

ZÁMEK TEREZÍNOV

 

Zámeček Albeř stojí na kopci na východním konci vsi Albeř asi 16 km jihozápadně od Jindřichova Hradce, 22 km jihozápadně od města Dačice a asi, 5 km od česko-rakouské hranicce. Zámek Albeř je spíše znám pod názvem Terezínov, který získal podle své zakladatelky hraběnky Terezie Trauttmansdorffové. Stavba zámečku probíhala mezi lety 1810 – 1815. Stavitelem byl František Schneider. Hraběnka vlastnila zámeček do roku 1817, kdy jej získal Antonín Hochberg z Hennersdorfu a poté v roce 1828 Marie Hochbergová a Matěj Riese-Stallburg. V roce 1900 jej vlastnil Friedrich von Schönburg-Waldenburg. V roce 1909 byl majitelem Leopold Kern a po něm od roku 1923 Bruno Kern. V roce 1945 byl znárodněn a do roku 1963 se stal součástí Dřevařských závodů. V letech 1963 – 1976 se stal majetkem Státních statků a poté majetkem Kablo Hostivař. Od roku 1994 vlastní zámeček Ing. Miloš Holub. Od roku 1945 zámek chátral až z něj v osmdesátých letech 20. století zbyly jen obvodové zdi. V roce 2007 započala jeho rekonstrukce, díky níž byl znovu obnoven do původní podoby. Zámeček je empírová jednopatrová budova s mansardovou střechou, která je zakončena věžičkou. Dříve byl pravděpodobně součástí parku, který se však do současnosti nezachoval.

 

VLASTNÍCI

 

Přemysl Otakar I. se narodil v letech 1155/1167 a zemřel 15. prosince 1230. V letech 1192 – 1193 byl český kníže a v letech 1198 – 1230 třetím českým králem z rodu Přemyslovců. Byl však prvním českým králem, který získal tento titul i pro své potomky. Byl nejstarším synem krále Vladislava I. a jeho druhé manželky Judity Durynské. V písemných pramenech se poprvé objevil v roce 1179, kdy je zmiňován jako markrabě moravský. Byl oporou svého bratra Bedřicha, v jehož službách se v roce 1185 utkal s Konrádem Otou ze znojemské větve Přemyslovců, který jej vystřídal na postu markraběte. V roce 1191 Ota Konrád zemřel a Přemysl Otakar se ujal na krátko vlády. V roce 1193 jej sesadil Fridrich VI. a Přemysl musel utéci do ciziny. V roce 1197 se po dohodě s Vladislavem vrátil opět na trůn. V boji o říšskou korunu se postavil na stranu Filipa Švábského a v roce 1198 od něj získal dědičný královský titul. Později se však postavil na stranu Oty Brunšvického, a dědičný královský titul si nechal potvrdit i od něj. Nakonec však skončil jako opora nového štaufského císaře Friedricha II. Od něj získal Zlatou bulu sicilskou, která potvrzovala Přemyslovi územní i právní zisky z posledních let. Na domácí půdě se vypořádal jak s posledními vedlejšími větvemi Přemyslovců, tak i s ambiciózní šlechtou. Intenzivně se věnoval zakládání měst, zejména pak na Moravě. Zápolení mezi Přemyslem a církví vyústilo v roce 1222 vydáním tzv. Velkého privilegia české církve, které jasně vymezilo církevní pravomoci v otázkách soudních a majetkových. Přemysl Otakar I. byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Adléta Míšeňská z rodu Wettinů, se kterou se oženil v roce 1178 za svého exilového pobytu v Míšni. Z manželství se narodil syn Vratislav a dcery Markéta, Božislava a Hedvika. Po nástupu na český trůn ji však zapudil a znovu se oženil v roce 1201 s Konstancií Uherskou. Z tohoto manželství se narodili synové Vratislav, který však zemřel v raném dětství, Václav I., Vladislav a Přemysl a dcery Judita, Anna, Vilemína a Anežka.

Přemysl Otakar II. se narodil v roce 1233 a zemřel v roce 1278. Byl druhorozeným synem krále Václava I. a Kunhuty Štaufské. Byl pátým českým králem, třetím dědičným, moravským a kraňským markrabětem, rakouským, štýrským a korutanským vévodou. Přezdívalo se mu král železný a zlatý. Patřil mezi nejmocnější panovníky z rodu Přemyslovců. Za období své vlády Přemysl Otakar II. rozšířil území českého státu o nové země hluboko na jih od zemí České koruny o Rakousko, Štýrsko, Kraňsko, až k břehům jaderského moře. Po počátečních neshodách se svým otcem Václavem I. vytvořili nakonec silný vladařský tandem. V roce 1252 se v rakouském Hainburgu oženil s Markétou Babenberskou, která byla o třicet let starší. Tento sňatek byl čistě politickou záležitostí, protože Markéta byla dědičkou Rakouského a Štýrského vévodství, čímž byly tyto země připojeny k zemím České koruny. Jelikož si na tyto země činil nárok i uherský král Bela IV., aby zabránil ozbrojenému konfliktu, snažil se Přemysl řešit situaci diplomatickým vyjednáváním.  V roce 1253 vpadl Béla IV. na Moravu, ale byl odražen. Výměnou za příměří přenechal Přemysl Bélovi půlku Štýrska. Ale tím vyčerpal všechny své možnosti. K rozhodné bitvě došlo 12. července 1260 na Moravském poli u Kreessenbrunnu. Tato bitva byla pojmenována podle dnešní obce Groissenbrunn v Dolním Rakousku 15 kilometrů severozápadně od Bratislavy. V této bitvě Přemysl Otakar II. uštědřil Bélovi drtivou porážku. V roce 1253 umírá český král Václav I. a Přemysl se ujímá vlády v Českém království. Další problém, který musel vyřešit, byla neplodnost jeho ženy. V roce 1261 se s ní rozvedl. Před tím mu však Markéta postoupila svá práva k rakouským zemím. 25. října 1261 se v Bratislavě oženil s Kunhutou Uherskou, vnučkou uherského krále Bély IV. Tento sňatek byl uzavřen čistě s politických důvodů. Přesto Přemysl a Kunhuta se do sebe zamilovali a prožili spolu šťastná léta. Měli spolu děti Václava II., Anežku a Kunhutu. Je možné, že dětí bylo víc. Na přelomu let 1267 a 1268 se účastnil své druhé křížové výpravy do Pruska. V roce 1269 zdědil po svém bratranci Oldřichu Korutanské vévodství a Kraňskou marku. V roce 1271 byl jmenován generálním správcem akvilejského patriarchátu. V roce 1274 vypukl spor mezi Přemyslem Otakarem II. a novým římským císařem Rudolfem I. Habsburským o právo na Rakousko, Štýrsko, Chebsko, Kraňsko, Korutansko, které ovládal Přemysl, ale císař je prohlásil za říšskou odúmrť a vyzval Přemysla, aby je navrátil k říši. Přemysl měl v té době potíže i v českých zemích, kde čelil vzpouře Vítkovců. Poté co ji v roku 1278 zdolal, zahájil tažení proti císaři Rudolfovi. V rozhodující bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278 tento velký král padl. Přemysl Otakar II. ve velké míře zakládal města a hrady. Založil například České Budějovice, Děčín, Most, Kolín nebo Písek, z hradů to byly mimo jiné Bezděz nebo Špilberk a samozřejmě nesmíme zapomenout na Svojanov. A také musíme zmínit jeho milenku Anežku z Kuenringu, které se přezdívalo kvůli jejímu chlapeckému účesu Palceřík, se kterou měl syna Mikuláše a dcery Anežku a Elišku.

Anežka měla pocházet ze starého rakouského rodu Kuenringů a byla dvorní dámou královny Markéty. V kronikách se však objevuje teprve po sto letech u kronikáře Karla IV. Přibíka Pulkavy. Podle současných historiků je ale jisté, že se nemohlo jednat o dceru pána z Kuenringu, protože jediná Anežka, která se v tomto období vyskytuje v genealogii Kuenringů je Přemyslova levobočná dcera, kterou si vzal Jindřich z Kuenringu, jenž byl jedním z posledních rakouských šlechticů, a který stá na straně Přemysla Otakara II. Je také známo, že i Václav II. měl milenku jménem Anežka, takže mohlo dojít k záměně osob. (Živá historie speciál; Prof. Mgr. Libor Jan, Ph.D)

Václav II. se narodil 27. září 1271 a zemřel 21. června 1305. Byl jediným synem Přemysla Otakara II. a jeho druhé manželky Kunhuty, který se dožil dospělosti. Jeho otec Přemysl Otakar II. padl v bitvě na Moravském poli. V té době bylo Václavovi pouhých sedm let. Jeho poručníkem se stal Ota V. Braniborský a zároveň se stal na pět let zemským správcem. V únoru 1279 internoval Václava II. na Bezdězu a na konci roku jej převezl do Berlína. Toto zajetí zanechalo na Václavovi trvalé následky v podobě psychických problémů. Měl například strach z bouřky. V roce 1282 se podařilo české šlechtě za velmi tvrdé výkupné domluvit s Otou Václavův návrat do Prahy a v květnu 1283 nastoupil Václav na trůn. V této době ovládali zemské úřady Vítkovci v čele s regentem Závišem z Falkenštejna, který měl na Václava velký vliv. Závišova hvězda však zapadla po Václavově sňatku s Gutou, v roce 1288 byl zajat a v roce 1290 sťat. Václav II. se záhy ukázal být politikem velkého formátu. Roku 1290 vrátil Čechám Kladsko a získal svrchovanost nad Horním Slezskem a roku 1291 ovládl Krakovsko. Na přelomu století jeho moc vrcholila. V roce 1297 byl korunován českým králem, v roce 1300 polským v roce 1301 získal pro svého prvorozeného syna Václava korunu uherskou. Vznikl tak nejmohutnější státní útvar v Evropě. V roce 1285 se Václav oženil s Gutou Habsburskou. Z manželství se narodilo několik dětí, dospělosti se však dožili pouze Václav, Anežka, Anna, Eliška a Markéta. V roce 1300 se oženil podruhé a jeho ženou se stala Eliška Rejčka, se kterou měl dceru Anežku.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář