Jdi na obsah Jdi na menu
 


Albeřice a

5. 4. 2021

 ALBEŘICE

 

Albeřice německy Alberitz leží asi 8 km severně od Žlutic a 22 kilometrů jihovýchodně od Karlových Varů. Patří k těm několika místům vojenského újezdu, ve kterých se život nezastavil. Bývalo tu služebné léno hradu Bochova, které patřilo Swachovi.  První písemná zmínka o Albeřicích pochází z roku 1378, kdy zde císař Karel IV. mimo jiné koupil i statek Swacha z Albeřic. Tento statek pak propůjčil 1. září 1378 jako léno Borešovi z Rýzmburka. V roce 1486 patřily Albeřice již Jindřichovi z Plavna a ležely ve služebném lénu hradu Hartenštejna. Další listinná zmínka o nich pochází z roku 1508, kdy paní Anna z Albeřic prodávala 11. května svůj dům na pražské Malé Straně. Anna z Albeřic byla posledním držitelem, který se psal s predikátem po vsi. Albeřice poměrně často střídaly držitele. V roce 1513 patřil albeřický statek pod panství Luka a jako majitel je zmiňován Jiljí Štampach ze Štampachu. Po něm držel statek Mikuláš Štampach ze Štampachu. Okolo roku 1523 jeho syn Kryštof. Od roku 1579 se panství dostalo do držení Mikuláše Štampacha ze Štampachu a po jeho smrti jej vlastnili až do 1588 jeho synovci Abraham, Kryštof a Adam, kteří je prodali Janu  Prollhoferovi z Purkersdorfu. Někdy mezi lety 1572 – 1577 došlo k zániku manské závislosti na majitelích Hartenštejna. Jan zemřel roku 1604 a po něm majetek zdědil jeho syn Fabián Šebestián, který je zde uváděný ještě roku 1608, kdy k panství Luka získal ještě Verušičky a Týniště. Roku 1615 už ale Luka vlastnila vdova po Fabiánovi Anna Kateřina, rozená ze Štensdorfu, znovu provdaná Lochnarová z Palic. Tento rod vlastnil Luka a Verušičky minimálně do roku 1651. Berní rula z roku 1654 uvádí Albrechtice u panství Luka, které patřilo Volfgangu Libštejnskému z Kolovrat. V této době patřilo ke statku pět celých vsí, Albeřice, Luka, Radošov, Tis u Luk, Verušičky  a převážný díl vsi Hřivínova. V Albeřicích tehdy žili jen 3 sedláci a 2 chalupníci, další čtyři statky byly pusté. Nejpozději v roce 1676 se majitelem panství stal Antonín Jan Libštejnský z Kolovrat. Po jeho smrti v roce 1699 zdědil majetek jeho nezletilý syn Václav Ferdinand, kterému dělali poručníky jeho matka Marie Maxmiliána Veronika a Maxmilián Lev Libštejnský z Kolovrat. Statek byl však velmi zadlužený, a proto byl v roce 1709 proveden soudní odhad a následně byl prodán. V té době Albeřice se opět spojily s Verušičkami a vytvořily samostatný statek pod názvem Verušičky. V roce 1711 koupil tento statek František Helfried Voračický z Paběnic, který jej v roce 1715 prodal Františku Ladislavu Josefovi Nesslingerovi ze Schelchengrabenu. Roku 1741 koupila Verušičky Marie Alžběta Kfelířová ze Zakšova, která je vlastnila až do roku 1758, kdy jej prodala Františku Xaverovi Putzovi z Breitenbachu na Lukách a Budově, který je opět spojil se statkem Luka. K tomuto spojenému dominiu patřilo sedm vsí, Albeřice, Budov, Hřivínov, Luka, Radošov, Tis u Luk a Verušičky. Podle tereziánského katastru náleželo po spojení statků roku 1758 k dominikálu 1292, 1 strychu polí, 125 strychů lad, 75 strychů pastvin, 433 strychů lesů, 423,2 strychu porostlin, louky na 397,5 vozu sena a 13 rybníků (násadní na 95 kopa výtažní na 17 kop). V Albeřicích, Budově, Lukách a Verušičkách se nacházely vrchnostenské dvory. K velkostatku patřil také pivovar, vinopalna, draslárna, hospody, masné krámy, pekárny a nacházelo se zde pět mlýnů, většinou o jednom či dvou kolech. Rustikál byl o něco menší. Náleželo k němu 1656,3 strychu polí, 147,3 strychu lad, 133 strychů pastvin, 98,1 strychu lesů a louky na 460 vozů sena a hospodařilo na něm 154 hospodářů. 16. října 1774 František Xaver Putz z Breitenbachu prodal statky za 115 846 zlatých a 40 krejcarů Františku Antonínu z Nostitz-Riencku, který provedl formální proměnu statků na „panství Verušičky“. Po jeho smrti zdědil panství na základě rodinné smlouvy jeho syn Friedrich, který jej prodal v roce 1798 za 220 000 zlatých Kašparu Friedrichovi Josefovi z Overschie. Po jeho smrti převzal v 1806 panství jeho syn  Renatus, který je téhož roku předal sestře Alexandrině Františce, která však již v roce 1808 zemřela a panství opět převzal Renatus. Ten je v roce 1810 prodal za 320 000 zlatých Karlovi z Thysebaertu, který je v roce 1828 přenechal svému synovi Augustovi. V roce 1830 August panství prodal Janu Antonínu Hladíkovi, který je roku 1838 postoupil své dceři Antonii. V roce 1863 koupili velkostatek Helidor a Klementina Heidlerovi a ti jej prodali v roce 1865 obchodní společnosti Heinrich Küstner et Comp. z Lipska. V roce 1872 byl velkostatek převeden na Wilhema Küstnera. 9. ledna 1879 jej koupili August Gutte a Franz Wilhelm. Ti velkostatek rozdělili a samotné Verušičky prodali v roce 1879 Josefu a Wihemině Hetzelovým von Helldorf a v roce 1880 pak Luka a Albeřice Emanuelovi a Franzisce Katharině Milnerovým. Ti v roce 1906 odprodali dvůr Luka. Správa velkostatku se tak přesunula do Albeřic. Kolem roku 1910 si albeřické hospodářství pronajal židovský nájemce Abeles. Po jeho odchodu byly pozemky rozparcelovány a velkou část si koupili domkaři a malí zemědělci z Albrechtic. V roce 1921 žilo v Albeřicích 145 obyvatel ve 33 domech, z toho pouze jeden Čech. Na 20 ha polí zde hospodařili jen čtyři sedláci. Fungoval tu také krám, řeznictví, dva hostince a pracoval zde kovář.  Po začlenění Albeřic do Vojenského újezdu Hradiště na počátku 50. let 20. století byla velká část původní vsi srovnána se zemí. Albeřice nebyly nikdy celkově opuštěny. V roce 2004 zde žilo 119 osob ve třech nově vystavěných panelových domech a pouze dvou rodinných. V obci se nachází posádkový dům armády VVP Hradiště, obchod, knihovna.

 

ZÁMEK

 

Někdy okolo roku 1785 byl v západní části vesnice Albeřice postaven menší vrchnostenský zámek, který sloužil potřebám místní šlechty. V roce 1850 patřil k zámku poplužní dvůr s ovčínem. V roce 1880 koupil spolu s panstvím zámek dr. Emanuel Milner se svou ženou. V majetku rodiny zůstal zámek až do roku 1945. Dr. Milner vybudoval v zámku pension pro dcery z tzv. lepších rodin. Po roce 1938 si zámek pronajala firma Adolf Rossbach, která vyráběla koberce. Ta zde zřídila ozdravovnu pro děti svých zaměstnanců. Po druhé světové válce byl zámek zabaven a převeden do majetku státu. Až do 80. let využíval dvůr i zámek státní statek, který jej však neudržoval. V roce 1987 musel být pro svou zchátralost zbořen.

Zámek byl samostatně stojící obdélná patrová budova, krytá sedlovou střechou s několika vikýři. Průčelí zámecké budovy bývalo rozčleněno obdélnými okny s nadokenními římsami. Hlavní vstup byl veden plochým rizalitem, předstupujícím mírně před severovýchodní průčelí a zasahující ve střední části až do střechy. Vnitřní uzpůsobení stavby však neznáme, protože stavba zanikla bez stavebně historického průzkumu. Víme, však že jídelna byla pár schody oddělena od hudebního salónku, uzavíratelného skleněnými dveřmi a využívaného někdy i jako jeviště.

 

VLASTNÍCI

 

Swach z Albeřic jeho predikát naznačuje možnost existence středověkého panského sídla na statku Albeřice.

 Boreš z Rýzmburka byl synem Boreše IV. z Rýzmburka. První listinná zmínka o Borešovi V. pochází z roku 1333, kdy je spolu se svým otcem a bratrem uveden na dvou listinách, kterými je stvrzen prodej zboží Kostomlaty a Ledvice.  V roce 1360 doprovázel Karla IV. do Norimberku, kde se na jeho listině objevuje jako svědek. Od roku 1360 také začal působit jako dvorský sudí. V roce 1364 pobýval v doprovodu císaře na hradě Karlštejn a v roce 1365 jej doprovázel na cestě do Avignonu. V dokladech papežské kanceláře byl označován jako císařský rada. V září 1365 se Boreš zúčastnil císařových jednání s papežským sekretářem Francescem Brunim z Florencie. Na podzim pak cestoval s císařem nejprve na Moravu do Brna, a poté na uherský královský dvůr do Budína. Po návratu do Prahy byl pověřen dočasně úřad mistra komory. V březnu 1367 byl v Praze přítomen jednání o sňatku císařovny neteře Elišky, dcery jeho bratra Jana Jindřicha, s míšeňským markrabětem Vilémem. Společně s arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi, hofmistrem Burchardem z Hardeggu a Těmou z Koldic ručil za polovinu Eličšina věna, která činila 3000 kop grošů a měla být splacena později. V roce 1368 se podílel v Norimberku na několika jednáních, jejímž cílem mělo být uzavření zemského landfrýdu ve Francích. Byl také relátorem listin pro Schweinfurt, Norimberk a Cheb, které vydal Karel IV. v Praze. Závěrem roku 1370 úspěšně vyjednal Karlovým jménem nový landfrýd ve Francích. V březnu 1371 pak předal v Avignonu papeži císařovo poselství. V roce 1372 zase doprovázel Karla IV. do Mohuče, kde byl pověřen pacifikací žoldnéřské bandy, která zužovala oblast středního Porýní. Na jaře v roce 1373 jednal společně s Těmou z Koldic jménem císaře v Říši s hornošvábskými městy. Na počátku září 1378 byl Boreš v Norimberku, kde císař Karel IV. a jeho syn Václav IV. uzavřeli landfrýd. České državy ve Francích a Bavorech přitom zastupoval jejich hejtman pan Boreš. To bylo také jeho poslední diplomatické vystoupení. Po roce 1378 se však už stáhl do politického ústraní a věnoval se výhradně správě svých panství. Ještě v roce 1381 však Boreš zasedal na na zemském soudu. Boreš V. se stal jedním z nepostradatelných dvořanů, úředníků a diplomatů na dvoře Karla IV. Ovládal latinu, němčinu a uměl i dobře česky. Jako kultivovaný člověk byl pověřován jednáním s církevními hodnostáři a preláty, a také misemi k papežské kurii v Avignonu.  Jeho nejvýznamnějším a nejdéle trvajícím pověřením byl úřad zemského hejtmana v tzv. České Falci v letech 1367 – 1378. Za svého působení zažil Boreš největší rozmach tohoto Janem Lucemburským a potom zejména Karlem IV. nově budovaného majetkového a územního útvaru, který měl posílit také politický vliv českých Lucemburků na říšském území. Po změně Karlovy koncepce územního rozvoje lucemburských držav v roce 1373 se však nakonec stal spíš jakýmsi likvidátorem, který měl zajistit co nejvýhodnější podmínky převodu tohoto území do cizích rukou. Boreš V. se těšil určité vážnosti a věhlasu i v širším středoevropském měřítku. Poslední písemná zmínka o Borešovi V. je z roku 1385, kdy mu jeho bratr Slávek V. odprodal zbývající část své držby, tj. polovinu Duchcova a další vsi na panství. Byl ženatý s Žofií (+ 1366), se kterou měl syny Boreše VII. staršího a Boreše IX., který byl prostřední a Boreš XI. nejmladší.

 Plavenští z Plavna jsou původně německý šlechtický rod z Fojtlandu v nynějším Sasku. Do Čech přišli za vlády Jana Lucemburského. Zakladatelem rodu byl Jindřich zvaný Bohatý, kterému na konci 12. století daroval císař Jindřich VI. Plavno. Jindřich mu na důkaz vděčnosti slíbil, že všichni mužští členové ponesou jméno Jindřich. Ve 14. století se Plavenští dostávají do západních Čech. Výraznější zprávy o jejich aktivitách v Čechách však pocházejí až z 15. století.

 

Jindřich III. z Plavna byl synem Jindřicha II. z Plavna a jeho ženy Anny z Bünau. Byl více politikem než válečníkem. Jak v Čechách, tak i v sousední římsko-německé říši dosáhl vysokých úřadů. Byl říšským purkrabím v Míšni, hejtmanem německých lén Království českého a v letech 1494 – 1504 zemským fojtem v Dolní Lužici. Podle svých současníků byl lstivý a velmi ctižádostivý. Nebál se používat i pochybné prostředky k dosažení svých cílů. Za Jindřicha III. se posílila i moc Plavenských v Čechách. Za souhlasu krále Vladislava II. Jagellonského získal roku 1482 zpět Bečov a dědičně také Andělskou Horu. V roce 1488 získal zástavně Toužim. Kromě toho mu patřilo také městečko Bochov s hradem Hartenštejnem a Kraslice. Jindřich III. byl dvakrát ženatý. Poprvé se oženil v roce 1478 s Matyldou ze Schwarzburgu a z manželství se narodily dvě dcery. Jeho druhá svatba se konala 25. listopadu 1503 a za manželku si vzal Barboru z Anhaltu, které bylo v té době pouhých šestnáct let, kdežto Jindřichovi téměř šedesát. Z manželství se narodili tři synové, z nichž svého otce přežil pouze Jindřich IV., a dvě dcery, Kateřinu a Ludmilu. Zemřel v roce 1519.

Anna z Albeřic byla poslední držitelkou, která se psala s přídomkem z Albeřic.

 Štampachové ze Štampachu byli rytířský rod německého původu, který pocházel ze Steinbachu na bývalém Loketsku. V Čechách zdomácněl a počeštil se. První písemná zmínka o nich pochází ze 14. století, kdy jim král Zikmund dal do zástavy Kynšperk. Největšího vzestupu dosáhl rod na přelomu 16. a 17. století. V období stavovského povstání stála většina členů na straně stavů. Po Bílé hoře přišli o majetek a emigrovali do ciziny. V roce 1629 byl rod povýšen do panského stavu a v roce 1676 do hraběcího.

Jiljí Štampach ze Štampachu zemřel na začátku 16. století. Stal se zakladatelem několika pošlostí. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Voršila z Reitenpachu a druhou Dorota. Z manželství měl sedm synů: Linharta, Mikuláše, Jeronýma, Jiřího (Jiljího), Volfa, Šebestiána a Erazima.

Mikuláš Štampach ze Štampachu byl synem Jiljího Štampacha ze Štampachu. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Veronika Hardekárová z Mostova a druhou pak Frankengrynerová. Měl dcery a syny Kryštofa a Volfa.

Kryštof Štampach ze Štampachu byl synem Mikuláše Štampacha ze Štampachu. Okolo roku 1547 zastával úřad hejtmana na Lokti. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Anna Frankengrynerová (+1555). Podruhé se oženil v roce 1557 se Sabinou Keflířkou ze Zakšova. Měl syny Mikuláše, Ludvíka, Šebestiána a Volfa Adama.

Mikuláš Štampach ze Štampachu byl synem Kryštofa. Jeho manželkou se stala Markéta Unruherová z Honího Chodova. Zemřel v roce 1584 bezdětný a svůj majetek odkázal synům svého bratra Šebestiána.

Abrahám Štampach ze Štampachu byl synem Šebestiána Štampacha ze Štampachu a jeho ženy Hofmanky z Mnichova. Zemřel svobodný.

Kryštof Štampach ze Štampachu byl synem Šebestiána Štampacha ze Štampachu a jeho ženy Hofmanky z Mnichova. Se svou manželkou Kateřinou z Ichtryc měl syny Šebestiána, Abraháma, Mikuláše a Kašpara.

Adam Štampach ze Štampachu byl synem Šebestiána Štampacha ze Štampachu a jeho ženy Hofmanky z Mnichova. Oženil se s Annou z Vřesovic a měl s ní tři dcery. Zemřel v roce 1617.

 Jan  Prollhofer z Purkersdorfu byl synem Jana Prollhofera z Purkersdorfu a jeho ženy Magdaleny Belvic z Nostvice. Zastával úřad křivoklátského a zbirožského hejtmana. V roce 1585 jej císař Rudolf II. povýšil do šlechtického stavu s predikátem „z Purkersdorfu“. Ve znaku měl štít stříbro-modře polcený. Na dělící linii ze zeleného trojvrší vyrůstá bezlistá dubová větev se sedmi žaludy. Z korunované turnajské přílby s modro-stříbrným pokrývadlem vyrůstají tři obilné klasy. Oženil se s Kateřinou Velemyskou z Velemyslovsi a měl s ní syna Fabiána Šebestiána. Zemřel v roce 1604.

Fabián Šebestián Prollhofer z Purkersdorfu byl synem Jana Prollhofera z Purkersdorfu a jeho manželky Kateřiny Velemyské z Velemyslovsi.  Oženil se s Annou Kateřinou ze Štensdorfu, se kterou měl syna Jindřicha Jana. Zemřel v roce 1611.

Anna Kateřina Prollhoferová z Purkersdorfu byla dvakrát vdaná. Jejím prvním mužem byl Fabián Šebestián Prollhofer z Purkersdorfu, se kterým měla syna Jindřicha Jana. Podruhé se provdala za Volfa Kryštofa Lochnara z Palic, se kterým měla syna Jana Jindřicha.

 Lochnarové z Palic je rytířský rod, který sídlil v 16. století na Chebsku a Loketsku. Tři členy rodu postihli za účast na stavovském povstání pobělohorské konfiskace. Volf Kryštof, zemský sudí Loketského kraje, odešel pro náboženství ze země. Po svém návratu se saským vojskem byl odsouzen ke ztrátě jmění.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář