HISTORIE KE KÁVĚ

Vartenberkové se vyčlenili z rodu Markvarticů. Ve 14. a 15. století patřili mezi nejvýznamnější šlechtické rody. Za zakladatele se považuje Markvart, syn Markvarta z Března, který někdy po roce 1268 vybudoval nedaleko Mimoně hrad Stráž neboli Vartenberk. Rod měl pět rodových větví, veselskou, děčínskou, vartenberskou, kumburskou a kostskou.

Ješek z Vartenberka a z Veselí byl nejstarším synem Beneše z Vartenberka a pocházel z veselské větve. V roce 1327 dostal od Jana Lucemburského do dědičného držení jičínsko – velišské dominium.

Vaněk z Vartenberka se narodil okolo roku 1300 a zemřel v roce 1364 nebo 1365. Byl nejstarším synem Jana z Vartenberka (+1316), zakladatele děčínské větve, on sám založil větev vartenberskou. 17. května 1337 mu král Jan Lucemburský udělil do dědičného držení úřad nejvyššího číšníka Království českého. Měl dva syny Jana a Vaňka.

Václav IV. se narodil 26. února 1361 a zemřel 16. srpna 1419. Byl synem císaře Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svídnické. V letech 1378 – 1419 byl český král a v letech 1376 – 1419 také král římský. 15. června 1363 ve věku dvou let byl korunován Arnoštem z Pardubic na českého krále. Římským králem byl zvolen 10. června 1376 a 6. července proběhla jeho korunovace v katedrále v Cáchách. Po smrti Karla IV. se okamžitě ujal vlády a byl poměrně aktivním panovníkem. Dvorských úřadů se ujala nižší šlechta, o kterou se opíral. Ta však neměla patřičný rozhled a Václav se s nimi často dostával do sporů, které začal řešit lovem a pitkami.  Také v říši rostla nespokojenost s nečinností římského krále a i zde Václav začal utíkat před odpovědností. V roce 1394 se spojili představitelé vyšší šlechty s moravským markrabětem Joštem a 8. května 1394 Václava zajali a odvezli do Horních Rakous na starhemberský hrad Wildberg. Václava vysvobodil jeho bratr Jan Zhořelecký. Proti králi vznikla široká panská koalice, do jejíhož čela se postavil moravský markrabě Jošt. 19. března 1396 přijal Václav podmínky šlechty. Na konci 90. let vznikla i v říši proti Václavovi koalice, která v roce 1400 rozhodla o jeho sesazení z římského trůnu. Své sesazení Václav neuznal a titul římského krále používal i nadále. V letech 1402 – 1403 byl z podnětu svého bratra Zikmunda opět uvězněn, tentokráte ve Vídni. Po útěku byl v letech 1403 – 1405 donucen postupně uznávat požadavky vyšší šlechty. V roce 1409 na církevním koncilu v Pise byl znovu uznán za římského krále, ale vlády se fakticky neujal. Roku 1410 byl proti němu zvolen králem jeho bratr Zikmund. Václav IV. zpočátku podporoval Jana Husa, proto v roce 1409 vydal Dekret kutnohorský, v roce 1412 však zaštítil prodej odpustků.  Před naléháním Zikmunda a koncilu, aby odsoudil Jana Husa jako kacíře, se uchýlil do ústraní, kde ho po zprávě o první pražské defenestraci zastihla smrt. Zemřel 16. srpna 1419 na Novém hradě u Kunratic. Jeho druhá manželka Žofie jej nechala pohřbít v klášteře na Zbraslavi. Václav IV. byl dvakrát ženatý. Jeho první ženou byla Johanna Bavorská, se kterou se oženil v roce 1370. Druhou manželkou se v roce 1389 stala Žofie Bavorská. Obě manželství zůstala bezdětná.

Prokop Lucemburský se narodil v roce 1354 nebo 1355 a zemřel v roce 1405. Byl nejmladším synem moravského markraběte Jana Jindřicha a Markéty, dcery opavského vévody Mikuláše II. Po smrti svého otce se stal mladším moravským markrabětem. Prokop byl rozhodným zastáncem svého bratrance a českého krále Václava IV. v jeho zápase s odbojnou šlechtou. V roce 1394 byl vyslán králem Václavem IV. na polský královský dvůr, kde se mu podařilo získat Vladislava Jagella za Václavova spojence. Prokop se stal Václavovým rádcem a v letech 1397 – 1399 zastával úřad zemského hejtmana Českého království.  3. června 1402 se stal obětí lstivého přepadení na hradě Bezdězu a vězněm Zikmunda v uherském Prešpurku. Z vězení byl propuštěn až po dvou letech. Brzy na to však onemocněl a 24. září 1405 v Brně zemřel. Prokop měl nemanželského syna Jiřího, který se stal benediktinským mnichem v Monte Casinu.

Krušinové z Lichtenburka byla větev českého panského rodu Lichtenburků, kterou na počátku 14. století založil Hynek Krušina I.

Jan Krušina IV. z Lichtenburka byl druhorozeným synem Hynka Krušiny. Jako oblíbený dvořan krále Václava IV. se stal během několika let jednou z nejvlivnějších osobností panovnického dvora. Na počátku 15. století se aktivně podílel na tehdejší politice. Podporoval markraběte Prokopa a výraznou měrou se zasadil o vysvobození zajatého krále. Od roku 1397 vykonává úřad přísedícího u zemského soudu, od roku 1403 pak nejvyššího hofmistra. V roce 1404 se stal hejtmanem svídnicko-javorského knížectví, správcem kraje hradeckého, chrudimského a mýtského. Zastával i úřad nejvyššího purkrabí. Zemřel asi ve čtyřiceti letech. Jeho manželkou byla Jitka neznámého jména, se kterou měl tři syny Hynka, Jana a Alexandra a tři dcery Barboru, Anežku a třetí neznámého jména.

Žofie Bavorská se narodila v roce 1376 a zemřela 4. listopadu 1428. Byla dcerou mnichovsko-bavorského vévody Jana II. Bavorského a jeho manželky Kateřiny Gorické. Byla druhou manželkou Václava IV. a římskou a českou královnou. Žofie se velmi dobře sžila s českým prostředím a naučila se i česky. Pro neshody s manželem však pobývala většinu času na svých věnných městech. Na českou královnu byla korunována 15. března 1400 arcibiskupem Olbramem ze Škvorce, synovcem Jana z Jenštejna, a v témže roce byla korunována i na římskou královnu. Vlastnila několik věnných měst, které jí Václav IV. nechal zapsat. Jako první získala Dvůr Králové, které Václav daroval 26. února 1399. Ostatní získala až po smrti císařovny-vdovy Alžběty Pomořanské. Při spravování svých věnných měst projevovala velmi dobrý ekonomický rozhled a svůj majetek rozmnožovala. Po Václavově smrti se uchýlila pod ochranu svého švagra Zikmunda, jehož nástup na český trůn podporovala. Později se uchýlila do kláštera v Prešpurku, kde 4. listopadu 1428 zemřela v rouše klarisky. Byla pohřbena v boční kapli bratislavské katedrály sv. Martina.

Půta III. z Častolovic se narodil před rokem 1400 a zemřel v roce 1435. Byl synem Půty II. z Častolovic a kněžny Anny Osvětimské. Byl český šlechtic, kladský hejtman a diplomat. Patřil k zakladatelům tzv. Opočenské strany. V roce 1414 se zúčastnil kostnického koncilu. Během husitských válek stál na straně katolíků. V roce 1421 bojoval v  bitvě u Chotěboře. Byl účastníkem II. křížové výpravy, která skončila porážkou u Havlíčkova Brodu. V roce 1422 byl na říšském sněmu v Norimberku jmenován hejtmanem Kladska. Za své věrné služby Zikmundovi dostal dědičně Kladsko a Minsterbersko. V roce 1422 se oženil s Annou z Koldic, dcerou Albrechta z Koldic, se kterou měl tři dcery Annu, Kateřinu a Salome.

Hynek Krušina IV. z Lichtenburka se narodil asi v roce 1392 a zemřel 4. března 1454. Byl nejstarším synem Jana IV. Krušiny z Lichtenburka. Hynek se stal příznivcem východočeských kališníků a významným orebitským hejtmanem. Budoucí orientaci mladého Hynka Krušiny silně ovlivňovaly příbuzenské vztahy s pány z Poděbrad. Druhým významným faktorem bylo těsné sousedství s představitelem reformní strany Čeňka z Vartenberka, který měl až do své smrti na Hynka velký vliv a přivedl ho k husitství.   Po rozhodnutí soudu ve sporu o Albrechtice v roce 1411 ve prospěch královny Žofie, rozhodl se Hynek své právo vydobýt násilím. V roce 1413 byl panovnický dvůr zaměstnán případem Jana Husa, Hynek Krušina využil příležitosti a začal ze svých hradů Kumburka a Opočna napadat královniny statky ve východních Čechách. 9. června 1414 uzavřel s královnou příměří.  V těchto bojůvkách získal velké vojenské zkušenosti, za které si získal respekt a rychlý postup mezi vůdce kališnické šlechty. V roce 1415 podepsal stížný list do Kostnice. Byl jedním ze zakladatelů husitského svazu. V roce 1420 se stal vrchním hejtmanem orebitské strany. Na podzim roku 1420 dosáhla jeho životní dráha vrcholu. Stal se spojencem Prahy a v první polovině roku 1421 se podílel na vítězné husitské ofenzivě do východních Čech. V létě 1421 odešel Hynek Krušina do ústraní, z něhož se vrátil až v roce 1423, kdy se 3. srpna účastnil prohrané bitvy proti Žižkovi u Strauchova dvora. V říjnu 1423 se dostal na svatohavelském sněmu do nové dvanáctičlenné zemské vlády za konzervativní katolíky. V roce 1424 přešel do Zikmundova tábora. Politicky zakotvil v magnátské skupině kališnických a katolických pánů, v jejímž čele stáli Oldřich z Rožmberka a Menhart z Hradce. V roce 1437 se zúčastnil korunovace císařovny Barbory na českou královnu. V tomto roce také svědčil při uzavření míru mezi Oldřichem z Rožmberka a táborskou obcí. Po Zikmundově smrti v prosinci 1447 přešel do skupiny stoupenců kandidatury jeho zetě Albrechta Habsburského a zúčastnil se jeho korunovace 29. června 1438 v Praze. Zastával zde čestný úřad truksase a v korunovačním průvodu nesl meč. Po smrti Půty III. z Častolovic vedl jednání s vdovou Annou z Koldic o koupi jeho majetků. Po únosu její dcery však byla jednání ukončena dohodou, a završena sňatkem. Ihned po sňatku začal s osvobozováním nevlastní dcery, což se mu podařilo. Boje o Kladsko však pokračovali dál až do roku 1444, kdy byla 10. dubna uzavřena v Břehu dohoda o příměří. Vleklé války však přivedli Hynka do finančních nesnází. Po roce 1445 se věnoval správě svých statků, především Kladska, kde se také většinou zdržoval. 27. dubna 1452 byl Hynek Krušina mezi voliteli Jiřího z Poděbrad za zemského správce. Jeho posledním vystoupením na české vnitropolitické scéně byla účast na pražském svatohavelském sněmu v říjnu 1452, kde byl mezi delegáty, kteří měli vyjednávat ve Vídni podmínky o přijetí Ladislava Pohrobka za českého krále. Zemřel 4. března 1454 na kladském hradě. Hynek Krušina byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Anna z Házmburka, se kterou měl syna Viléma. Podruhé se oženil s Annou z Koldic. Z manželství se narodily dcery Eufémie a Regina. Hynek Krušina byl výborný organizátor, rázný a energický velitel a nechyběl mu ani dostatečný strategický rozhled, díky kterému mohl velet i velkým vojenským celkům.

Páni z Kunštátu a na Poděbradech je jméno starého panského rodu, pocházející z jihomoravského Kunštátu. Rod sídlil jak v Čechách, tak i na Moravě. První předek rodu se uvádí již na začátku 13. století. Jméno získal rod po Kunovi, který založil městečko a nazval ho podle svého jména Kunštát, které se stalo rodovým jménem. Rod se rozrostl do několika větví, bouzovské, poděbradské, lysické, jevišovské a lestnické.

Jiří z Poděbrad se narodil roku 1420 a zemřel v roce 1471. Byl synem Viktorína z Kunštátu a na Poděbradech. Jeho matka je neznámá. Uvažuje se o Anně z Vartenberka, ale proto neexistují žádné pramenné důkazy. Pocházel z poděbradské větve. Po smrti svého otce v roce 1427 jej nejprve vychovával strýc Boček III. z Kunštátu a po jeho smrti, někdy v letech 1429 – 1430, se novým poručníkem stal Heralt z Kunštátu z líšnické rodové větve. Jiří byl od mala vychováván v duchu husitských zásad. Velkého vzdělání se mu však nedostalo. Kaplan ho naučil číst a psát, ale na cizí jazyky nedošlo. Jízdě na koni a zacházet se zbraní ho naučil sám strýc. Mezi významné politické osobnosti však pronikl velmi rychle. 8. března 1440 byl ustanoven hejtmanem boleslavského landfrýdu. V roce 1444, po smrti Hynce Ptáčka z Pirkštejna, se stal vůdcem sjednocených východočeských landfrýdů. 27. dubna 1452 byl zvolen zemským sněmem za správce Českého království. Po smrti Ladislava Pohrobka 23. listopadu 1457 byl Jiří z Poděbrad dne 28. března 1458 zvolen českým králem. Od začátku své vlády se musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením. Byl považován za husitského kacíře, a odsuzovali jej také za jeho nízký původ. Byl osočován, že se panovnického trůnu zmocnil neprávem. 23. prosince 1466 byl římským papežem Pavlem II. z katolické církve exkomunikován. Byl průkopníkem myšlenky sjednocené Evropy, která však nenašla u ostatních panovníků pochopení. Svou politickou obratností si získal velký respekt. Uplatnil se také jako schopný válečník. Vynikal svými státnickými a organizačními schopnostmi.  Jiří z Poděbrad byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Kunhuta ze Šternberka (1422 - 1449), dcera Smila Holického ze Šternberka. Z tohoto manželství se narodilo šest dětí, které se dožily dospělosti Boček, Viktorin, Barbora, Jindřich a dvojčata Kateřina a Zdeňka. Druhou ženou se stala Johana z Rožmitálu. Z tohoto svazku se narodil syn Jindřich mladší, zvaný Hynek a dcera Ludmila.

Boček z Poděbrad se narodil 15. července 1442 a zemřel 28. září 1496. Byl prvorozeným synem Jiřího z Poděbrad a jeho první manželky Kunhuty ze Šternberka. Boček se narodil zřejmě s blíže neurčenou mentální poruchou. Pro tuto svou vadu nebyl povýšen do stavu říšských knížat a zůstal v panském stavu. A stejně tak mu zabránila v ženitbě. Stal se tak posledním členem panské poděbradské linie rodu Kunštátů. Žil na Liticích a patřil mu také Jičín a Veliš. Poslední léta svého života trávil u svého mladšího bratra Jindřicha v Kladsku, kde také 26. září 1496 zemřel. Pochován byl v kostele sv. Jiří a sv. Vojtěcha. V roce 1558 byly jeho ostatky přeneseny do knížecí hrobky ve farním kostele v Kladsku.

Jindřich I. starší z Minsterberka se narodil 15. května 1448 a zemřel 24. června 1498. Byl třetím synem Jiřího z Poděbrad a jeho první manželky Kunhuty ze Šternberka. V roce 1462 byl povýšen do stavu říšských knížat. Byl kníže minsterberský a olešnický, hrabě kladský. Významný stavovský předák a diplomat Vladislava II. Jagellonského. Jeho otec král Jiří ho chtěl původně prosadit na pražský arcibiskupský stolec, v čemž mu ale zabránil papež Pavel II. Od mládí se stal předmětem otcovy dynastické politiky. 15. dubna 1455 jej zasnoubil s Jeronýmou, dcerou Mikuláše Uljakiho, vojvody sedmihradského a bána slavonského. Z tohoto sňatku však sešlo. 25. listopadu 1460 byl Jindřich zasnouben s braniborskou markraběnkou Uršulou (Voršilou), dcerou kurfiřta Albrechta řečeného Achilla. Sňatek se uskutečnil přes papežovy protesty 9. února 1467 v Chebu. Z manželství se narodilo pět synů Albrecht, Jiří, Jan, Karel I. a Ludvík a tři dcery Markéta, Magdalena a Zdena. Jindřich I. zemřel 4. června 1498 v Kladsku. Byl pohřben v kostele sv. Jiří a sv. Vojtěcha v hrobce, kterou sám založil. V roce 1558 byly jeho ostatky přeneseny do farního kostela v Kladsku