Jdi na obsah Jdi na menu
 


Albrechtice u Karviné a

6. 2. 2021

 ALBRECHTICE

 

Albrechtice nalezneme na východ od Havířova, na sever od Karviné a na jihovýchod od Českého Těšína. Na jih od Albrechtic se zrcadlí vodní plocha přehradní nádrže Těrlicko. Obec se rozkládá na levém břehu řeky Stonávky u soutoku s Chotěbuzkou.  Trvale bylo toto území osídleno již v 9. století, což dokazují nálezy keramiky z archeologických průzkumů prováděných na území obce. První písemná zmínka o Albrechticích pochází z roku 1461, kdy jsou zemanskou obcí s farním kostelem, která je součástí Těšínského knížectví a od roku 1693 patřila ke karvinskému panství. Z roku 1322 pochází písemná zpráva o podkomořím těšínského knížectví Albrechtovi, podle kterého dostala obec pravděpodobně název. V roce 1447 byly Albrechtice již farností a jsou připomínány v listině, kterou bylo Těšínské knížectví po smrti kněžny Eufemie rozděleno mezi knížata Přemka a Bolka. Bolek zdědil právě Albrechtice. V letech 1452 – 1456 zde seděl Jan Sudiš z Albrechtic v roce 1461 pak Jan Mozgovec z Albrechtic a okolo roku 1494 Arnošt Mokrota z Hysince.  Na počátku 16. století byly Albrechtice rozděleny na několik částí. V letech 1529 – 1544 držel část Mikuláš Stoják z Albrechtic, který zároveň držel i Karvinou mezi lety 1529 – 1544 a pravděpodobně právě tuto část na sebe převedli Laryšové ze Lhoty. Kolem roku 1550 získal Albrechtice do držení Mikuláš Rudzký, v roce 1571 Václav Rudzký z Rudz, v roce 1574 Mikuláš Rudzký. V roce 1598 Jan mladší Rudzký. V roce 1599 prodal Václav Rudzký díl Albrechtic Kašparu mladšímu Pelhřimovi z Třankovic, který tu seděl ještě v roce 1626, kdežto další díl náležel v roce 1611 Janovi Rudzkému z Rudz a v roce 1612 Jindřichu Laryšovi  ze Lhoty a Karviné.  V této době se Albrechtice rozdělily na Horní, které zůstaly samostatným statkem a Dolní, které se staly součástí karvinského panství, patřícímu právě rodu Laryšů, kteří již jeden drželi díl. V roce 1673 prodal statek Jáchym Kyselovský z Kyselova za 1200 tolarů vdově Evě Logové, rozené Kaltreuterové. V roce 1680 prodal Maxmilián Kyselovský z Kyselova svůj díl Horních Albrechtic za 1000 tolarů Gottfriedu Logovi z Altendorfu. Ten jej pak prodal v roce 1681 za 2250 zlatých Fridrichu Vilémovi Skočovskému z Kojkovic.

V e 20. a 30. letech 18. století byl na příkaz vídeňské vlády ve Slezsku vypracován soupis pro účely daňové reformy a příjmů, tzv. karolinský katastr slezský. V té době byl jediným majitelem Albrechtic Jindřich Ferdinand Laryš, svobodný pán ze Lhoty a Karviné, kterému zde patřily tři dvory, Horní, Prostřední a Dolní s polnostmi, šest zahrad a 14 rybníků. V roce 1725 žilo v Albrechticích 20 sedláků a 17 domkařů. Nejstarší zpráva o krčmě je z roku 1762, kdy 1. října 1762 potvrdil kupní smlouvu Kalixt Petr, hrabě Laryš. Před rokem 1808 stálo v Albrechticích 88 domů, v nichž bydlelo 619 obyvatel. V té době nechal Jan, hrabě Lariš-Mönnich zřídit nový dvůr, který pojmenoval Bělehrad. Podle soupisu obyvatel z roku 1837 měly Albrechtice 87 popisných čísel a 781 obyvatel. Žilo zde 20 sedláků, 6 zahradníků a 43 domkáři.  Roku 1845 bylo v Albrechticích 87 domů a bydlelo zde 806 obyvatel, v roce 1930 tu bylo 243 domů a 1641 obyvatel. V roce 1908 byl v obci založen polský spolek dobrovolných hasičů a v centru obce postaven Dělnický dům. V roce 1913 byla uvedena do provozu železniční trať Ostrava-Svinov – Český Těšín, která vede přes Albrechtice. V roce 1957 byla postavena dvojkolejná železniční trať z Albrechtic do Havířova. 1. 3. 1949 zanikl okres Fryštát, ke kterému Albrechtice patřily a připadly k okresu v Českém Těšíně. Při reorganizaci územní správy v roce 1960 připadly Albrechtice k okresu Karviná. V roce 1964 byla dána do provozu přehrada na Stonávce. V roce 1993 byla otevřena nová budova pošty, spořitelny a zprovozněny nové digitální telefonní sítě. Albrechtice mají rozlohu 12 km2 a 4065 obyvatel. I když se obec nachází v oblasti karvinských dolů, zůstala zde zachována překrásná přírodní zákoutí. Přírodními zajímavostmi jsou bludné balvany, které připomínají činnost ledovce. V osadě Pardubice a na Bartošůvce  můžeme obdivovat stoleté duby.  

Po vzniku nástupnických států Rakouska-Uherska vznesl na Těšínsko nárok jak Československý stát, tak i Polsko. 5. listopadu 1918 byla uzavřena československo-polská dohoda, která upravovala poměry politické správy na Těšínsku. Albrechtice náležely do sféry vlivu Rady Narodvej Ksiestwa Cieszyńskiego. Československá vláda zaslala do Varšavy protestní telegram, na který však nedostala odpověď a proto 23. ledna 1919 zahájilo československé vojsko obsazování území na východ od demarkační čáry. Albrechtice byly obsazeny 26. ledna 1919. Tato tzv. „sedmidenní válka“ skončila uzavřením příměří v noci z 30. na 31. ledna 1919. Nová demarkační čára vedoucí přibližně kolem Košicko-bohumínské dráhy byla stanovena Pařížskou smlouvou z 3. února 1919, poté se 25. února 1919 československé vojsko stáhlo. Albrechtice zůstaly na české straně. Celý spor byl ukončen rozhodnutím Rady velvyslanců z 28. července 1920 a Těšínsko bylo rozdělena mezi Československo a Polsko. Albrechtice se staly součástí Československé republiky. Pod tlakem mnichovských událostí přijala československá vláda ultimátum polské vlády a počátkem října 1938 postoupila Polsku značnou část historického území Těšínska. Do Albrechtic přišlo polské vojsko 11. října 1938. Této zábor ukončil první den druhé světové, když 1. září 1939 německá armáda vtrhla od Polska. Albrechtice byly obsazeny německými vojáky 1. září 1939 kolem desáté hodiny. Osvobozeny byly sovětskou armádou 3. Května 1945 v dopoledních hodinách.

TVRZ

 

U křižovatky z Havířova do Karviné se silnicí z Albrechtic do Stonavy je uměle vytvořený pahorek, který je 60 m vysoký, nazývaný „Švédský kopec“. V těchto místech stávala ve 14. století tvrz, která byla pravděpodobně opuštěna někdy v 2. polovině 15. století. V šedesátých letech 20. století zde proběhl archeologický průzkum pod vedením J. Krále a v osmdesátých letech pak sondážní výzkum prováděný P. Kouřilem. Oba tyto výzkumy existenci tvrze potvrdily.

 

DRŽITELÉ

 

Těšínské knížectví vzniklo v roce 1281, po smrti opolsko-ratibořského knížete Vladislava I., kdy si jeho synové rozdělili území, která ovládal. Těšínsko, Osvětimsko a Ratibořsko získali do společné vlády Měšek a Přemysl. V roce 1290 si však tato území rozdělili, Měšek získal Těšínsko a stal se prvním těšínským knížetem. Za své sídlo si zvolil hrad v Těšíně. Po jeho smrti se těšínského knížectví ujal jeho syn Kazimír I., který se roku 1327 stal leníkem českého krále Jana Lucemburského. Po Kazimírově smrti se vlády ujímá jeho syn Přemysl I. Nošák. Za husitských válek zůstalo Těšínsko stranou konfliktů hlavně kvůli své geografické podobě. V té době vládl Boleslav I., který nepodporoval krále Zikmunda. Po jeho smrti vládla jeho manželka Eufemie, za níž se Těšínsko dočasně rozdělilo, což vedlo ke zmenšení rodinných držav. V letech 1447 – 1477 jeho fryštátské části vládli Boleslav II. a jeho syn Kazimír II., který po roce 1477 knížectví opět sjednotil, a v těšínské části vládl Přemysl II. V letech 1563 – 1571 se knížectví opět rozdělilo na těšínskou a fryštátskou část.  Těšínská část byla pod vládou Václava III. Adama, a ve fryštátské vládl jeho syn Fridrich Kazimír. V roce 1571 však náhle zemřel a fryštátská část se definitivně oddělila od těšínské tím, že jako léno přešla do rukou českého krále a císaře Maxmiliána II. Habsburského, který ji v roce 1573 prodal slezské aristokracii. Po Václavově smrti vládla v letech 1579 – 1595 za svého nezletilého syna kněžna Kateřina Sidonie. Po dosažení zletilosti se ujal vlády syn Václava III. Adama Adam I. Václav, který konvertoval ke katolictví a započal protireformaci, ve které pokračoval také kníže Fridrich Vilém, který však zemřel v roce 1625 bez potomků. Těšínsko přešlo na českého krále Ferdinanda II., který však dovolil sestře Bedřicha Viléma Alžbětě Lukrécii Těšínsko spravovat až do její smrti. Potom přešlo Těšínsko pod vládu Habsburků, která byla vykonávána královskou komorou ve Vratislavi. V roce 1653 jej Ferdinand III. udělil jako léno svému synovi Ferdinandu IV. (+1654). Po jeho smrti bylo v přímém držení českých králů. V roce 1683 jej jako léno obdržel vévoda Karel Lotrinský, potom v letech 1722 – 1731 Leopold vévoda Lotrinský a v letech 1731 – 1765 pak František I. Lotrinský. Po něm jej dostal v roce 1765 Josef II (+1766). Jeho vláda přinesla nejen zrušení nevolnictví, ale také náboženskou toleranci. Po smrti svého syna Josefa v roce 1766 jej získala Marie Terezie, která Těšínsko udělila lénem své dceři arcikněžně Marii Kristině (+1798). Za její vlády byla v  roce 1782 provedena správní reforma. Území Těšínského knížectví spadalo pod správu hejtmanství Těšínského kraje. V roce 1798 – 1822 je držel manžel Marie Kristiny Albert, princ saský, který v roce 1826 vytvořil nové dominium těšínské komory, potom arcikníže Albrecht, pak arcikníže Fridrich, jehož statky byly po roce 1918 zabrány československým státem. Až do roku 1918 si tak Těšínsko ponechalo status korunní země.

Měšek I. Těšínský se narodil mezi roky 1252/1256 a zemřel mezi roky 1314/ 1315. Byl nejstarším synem Vladislava I. Opolského a jeho manželky Eufemie Velkopolské a zakladatelem těšínské větve Piastovců.  První zmínka o něm pochází z 12. října 1258, kdy spolu s otcem vydal souhlas k založení nadace pro cisterciáky v Rudě. Jako těšínský kníže je zmiňován v listině z 1. ledna 1290, kdy daroval rytíři Bohušovi 10 franckých lánů poblíž města Těšína, které se staly základem vesnice Bohušovice. Měšek intenzivně kolonizoval území svého knížectví.  V roce 1300 se zúčastnil korunovace Václava II. na polského krále v Hnězdně. Spolupracoval s českými Přemyslovci. 5. října 1305 provdal svou dceru Violu Těšínskou za Václava III. a díky tomu získal velký vliv v českém království. Smrtí Václava III. však tento vliv skončil. Ve svých 50 letech předal svou vládu svým synům Kazimíru I. a Vladislavovi I. Byl ženatý s kněžnou neznámého jména. Z manželství se narodili dva synové Vladislav I. a Kazimír I. a dcera Viola Alžběta. Přesné datum jeho smrti není známo. Podle diplomatické korespondence zemřel někdy mezi roky 1314 nebo v polovině roku 1315. Pochován byl v kostele Svaté Máří Magdaleny v Těšíně.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář