Dnes Albrechtice tvoří součást městysu Malešov a leží v katastrálním území Polánka u Malešova.

Albrechtice u Kutné Hory odkaz na mapy

Ves Albrechtice leží 9 km jihozápadně od Kutné Hory. Albrechtice jsou malá vesnice v okrese Kutná Hora, nedaleko Malešova, leží na pravém břehu Košického potoka. Jméno získaly Albrechtice po svém zakladateli Albrechtovi. Obyvatelé Albrechtic se živili jako nádeníci u okolních statkářů. Poprvé jsou zmiňovány v roce 1316. V roce 1318 již pravděpodobně patřily pod panství Malešov.

Zde se jako majitel objevuje Zdislav z Malešova, který také používal predikát z Leštiny. Kolem roku 1350 buď Zdeněk nebo jeho synové malešovský statek, městečko Malešov i s hradem a vesnicemi, mezi které patřily i Albrechtice, prodali Purkartovi z Maidburgu. Ten celé panství v roce 1359 odprodal sedleckému klášteru za 2 000 kop grošů českých. Klášter si však malešovské panství ve vlastnictví dlouho neponechal, již roku 1364 je odprodal Kuklínovi Ruthardovi, což potvrzují listiny císaře Karla IV. Po něm vlastnil malešovské panství jeho syn Václav Ruthard z Malešova.

Po jeho smrti v roce 1411 jeho synové panství prodávají. V letech 1411 – 1417 je jako držitel zapsán Martin Kladný z Těchlovic. Kolem roku 1424 je vlastníkem malešovského panství Zbyněk z Křešic. Po jeho smrti zastavil císař Zikmund panství vdově Elišce a synům Mikuláši, Zbyňkovi a Hynkovi z Křešic za 1000 kop grošů.

Potom se dostal Malešov do vlastnictví Ondřeji Keřskému z Římovic, který v roce 1440 převedl panství Beneši z Hustiřan a Mokrovous. Po jeho smrti dědí panství Malešov jeho syn Jiřík, který jej okolo roku 1515 prodává Jiříkovi Hášovi z Újezda za 3 500 kop grošů českých. V roce 1535 formálně předal Jiřík malešovské panství své jediné dceři Mandaléně a v poslední vůli z 24. června 1539 jí ustanovil dědičkou společně s jejím manželem Janem Salavou z Lípy. Ten však zemřel v roce 1561 a Mandaléna z Újezda se stala jedinou majitelkou panství. V roce 1562 jej předala svému strýci Janu staršímu Salavovi z Lípy. Po jeho smrti synové Bořek, Matěj, Zdeněk, Vilém a Petr Salavové z Lípy panství 18. května 1576 prodali za 15 000 kop grošů českých Jiříkovi Voděradskému z Hrušova a Dobřeni. Ten byl 20. října 1580 pro lichvu a podvody v Praze popraven a panství mu bylo císařem zkonfiskováno. Poté malešovské panství spravovali pověření správci.

Jako první byl správou pověřen královský úředník Mikuláš Náchodský z Babího, po jeho smrti v roce 1593 pak úřad zastával Jan Lvovický ze Lvovic a asi roku 1598 následoval Martin Vilheim z Vustenova. V roce 1608 zde zastával funkci královského hejtmana Hanibal z Valdštejna. V roce 1615 byl pověřen správou panství Matyáš Násadnický z Valtinova a v roce 1616 pak kolínský hejtman Šebestian Rejšvický z Freifeldu, který jej připojil ke kolínskému panství.

V roce 1620 bylo malešovské panství postoupeno do užívání bratrům Malovcům z Malovic, jako náhrada za hlubocké panství, které poplenila císařská vojska. Ti jej však drželi jen velmi krátce, protože jim byl veškerý majetek konfiskován za účast na stavovském povstání a malešovské panství bylo prodáno Kristiánu Adršpachovi Berkovi z Dubé, kterému bylo v roce 1623 zkonfiskováno a ještě téhož roku zastaveno Elišce Žerotínské z Valdštejna. V roce 1631 jej Eliška získává do dědičného držení pro sebe a své potomky.

Malešov ilustrační obrázek – Autor: ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0,

V té době panství zahrnovalo zámek a městys Malešov s vesnicemi Bílejov, Březová, Týniště, Polanka, Bykaň, Albrechtice s podacím v Bykani a Košicích, mlýny u Malešovic a na Bojištích, Bahno a Krasoňovičky, Tucholtice, Vitice, Mezholezy, poplužní dvory i s poplužím, louky, role, lesy, rybníky, řeku, panské krčmy a pivovar. Celková cena panství byla vyčíslena na 63 500 kop míšeňských.

Po smrti Elišky v roce 1632 zdědila malešovské panství její dcera Magdaléna Kateřina ze Žerotína po smrti Magdalény Kateřiny v roce 1645 získává celé panství její manžel Jindřich Volf Berka z Dubé. V době jeho smrti byli synové František Karel a František Antonín ještě nezletilí, proto za ně panství spravovala jeho druhá manželka Eleonora Marie rozená Popelová z Lobkovic, která jim dělala poručníka.

Po dosažení plnoletosti získal malešovské panství starší František Karel, který však zemřel již v roce 1663, a tak malešovské panství opět spravovala za Františka Antonína, který jej zdědil, jeho matka. František Karel však zanechal panství velmi zadlužené a proto je poručnická správa prodala 23. června 1666 říšskému hraběti Janu Šporkovi za 114 000 rýnských.

Jan Špork zemřel 16. srpna 1679 a své statky odkázal svým v té době nezletilým synům. Po dosažení zletilosti získal malešovské panství František Antonín Špork. V držení jej měl jen krátce, po patnácti letech, ho 20. června 1699 prodal hraběti Františku Antonínu Halleweilovi, pánu na Pyšelech, Křivsoudově, Čechticích a Jeníkově za 280 000 rýnských. Hrabě František Antonín Halleweil prodal malešovské panství po jedenácti letech 20. října 1710 kanovníku Johannu Franzi Karlovi, svobodnému pánu z Osteinu za 400 000 rýnských a ten je předal 11. října 1717 svému synovci Johannu Franzi Heinrichu Karlovi z Osteinu. Dne 4. prosince 1725 prodal Malešov Karlu Joachymovi hraběti z Brédy za 600 000 rýnských a 500 kremnických dukátů klíčného.

Za jeho vedení malešovské panství skončilo v rukách jeho věřitelů. Protože pan Johann Franz Heinrich Karl z Osteinu měl na malešovském panství ještě dluh 139 857 rýnských, které mu hrabě z Brédy nezaplatil, byly statky odevzdány dne 14. února 1744 zástupcům nezletilého syna Johanna Friedricha Karla Maxmiliana, Ignáci z Klenového a jeho strýci Johannu Fridrichovi Karlu z Osteinu. Johan Friedrich Karl Maxmilian von Ostein odkázal panství svému synovci Friedrichu Karlu Antonovi, svobodnému pánu von Dalberg, ten zemřel 22. listopadu 1814 bezdětný a jeho dědicem se stal jeho bratr Karl Anton Maxmilian von Dalberg, který však zdědil pouze majetek, ale ne již jméno a erb Osteinů. Po smrti svého otce 20. března 1859 Karla Antona Maxmiliana von Dalberg se dědicem stává Friedrich Ferdinand Franz Egbert von Dalberg, po něm v roce 1908 malešovské panství zdědil jeho starší syn Karl Heribert von Dalberg.

Ten však neměl mužského potomka, pouze tři dcery Marii Josefinu, Marii Gabrielu a Marii Annu, z nichž dvě starší se nedožily dospělosti, proto panství zdědila nejmladší Marie – Anna, svobodná paní von und zu Dalgberg. Ta se provdala za prince Franze Emanuela Konstantina zu Salm-Salm a tím se Malešov dostal do držení rodu Salm-Salmů. V dubnu 1945 uprchl Franz Emanule Konstantin zu Salm-Salm s celou rodinou do Německa. Na Salm-salmovský majetek se vzhledem k jejich německé národnosti vztahovaly tzv. Benešovy dekrety, proto byl zkonfiskován a zestátněn. Celé malešovské panství bylo rozděleno mezi nové vlastníky, kterými byli převážně bývalý majitele statků.

Albrechtice Tvrz

Na celém území malešovského panství byly od středověku tvrze a zámky. Některé se zachovaly a některé zanikly. Mezi ty zaniklé patří i tvrz Albrechtice. Ta se nacházela na vyvýšeném místě osady. Byla ohrazena náspem, příkopem a rybníčkem. V roce 1316 zde sídlil Diviš z Mančic, v letech 1398 – 1402 Svach z Albrechtic. Od roku 1450 byla v držení Jana Tyništky z Tyniště. Zdejší tvrz není v pramenech zmiňována, ale její existenci potvrzuje okrouhlé tvrziště u bývalého albrechtického dvora, kterému se říkalo Starý dvůr. Tvrziště bylo v roce 1874 popsáno Františkem Josefem Benešem v Památkách archeologických. Na počátku 20. století byly zbytky tvrze rozvezeny.

Držitelé

Diviš z Mančic používal přídomek podle obce Mančice nebo také Kozí Mančice, což je obec 12 km jihozápadně od Kutné Hory, kterou v roce 1316 vlastnil.

Svach z Albrechtic

Jan Tyništko z Tyniště byl účastníkem krajského sjezdu v Čáslavi, který se konal 17. 3. 1440.

Zdislav z Malešova též z Leštiny jeden z předků Bohdaneckých z Hodkova. Měl syna Zdeňka.

Zdeněk z Malešova byl synem Zdislava z Malešova. Měl syny Radoslava, Alberta, Onše a Jana, kteří se psali stejně jako on z Malešova.

Páni z Maidburgu

Páni z Maidburgu je starý rod, který pochází z Rakouska. Již ve 13. století se objevil na moravsko-rakouském pomezí a používal přídomek z Hardeka a Retsu. Jedna větev rodu užívala titul podle Dívčího hradu (Magdeburg) severně od Mikulova. Rod držel statky na Moravě i v Čechách. Přímím předkem rodu z Maidburgu byl Pertold hrabě z Devina, který Hardeg vyženil a v roce 1278 jej obdržel v léno. Potomci jeho se psali purkrabě z Magdeburka a hrabě z Hardeka.

Purkart z Maidburgu se objevuje v roce 1349 jako pán na Mohelně, v roce 1351 koupil Želetice, ale později oboje prodal. Od roku 1361 zastával funkci hofmistra na císařském dvoře Karla IV., který mu již v roce 1360 udělil landfojství alsaské. Se svou manželkou Gyzlou měl syna Jana, který se stal hofmistrem královského dvora.

Cisterciácký klášter v Sedlci

Cisterciácký klášter v Sedlci – Autor: Ondřej Kořínek – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0,

Cisterciácký klášter v Sedlci byl založen v letech 1142 – 1143 velmožem Miroslavem jako první svého řádu v českých zemích. Po smrti Přemysla Otakara II. se klášter dostal do velmi tíživé situace a dokonce se uvažovalo o jeho zrušení. K tomu nakonec nedošlo. V letech 1282 – 1283 byl do čela postaven opat Heidenreich, který patřil k předním rádcům a důvěrníkům krále Václava II. Za něho klášter zažil dobu svého největšího rozkvětu i velké stavební aktivity, což bylo způsobeno velkým vzrůstem těžby stříbrné rudy na území, které mu náleželo. I po vymření přemyslovské dynastie zasahoval opat Heidenreich výrazně do politického dění v zemi. Zemřel 23. října 1320, poté co se v červenci téhož roku vzdal svého úřadu.Za vlády Jana Lucemburského byl klášter zatížen půjčkami svému králi a jeho finanční situace donutila mnichy k rozptýlení konventu. Nepomohla ani finanční pomoc Karla IV. a poté jeho syna Václava IV. 24. dubna 1421 byl klášter dobyt a vypálen husitskými vojsky. K postupné obnově došlo až po roce 1454. V té době se zde usídlilo pár mnichů. Finanční situace se zlepšila až koncem 17. století, v roce 1783 byl však klášter císařským dekretem zrušen.

Ruthardové

Ruthardové je německý patricijský rod, typický příklad měšťanské rodiny, která měla velký kapitál, jenž jí dopomohl k rytířskému titulu. Prvním známým příslušníkem rodu byl Ruthard, po kterém je celý rod nazýván. Ten měl dva syny Mikuláše Albrechta a Kunráta, kteří se zapsali do dějin společně se třemi nejpřednějšími měšťany Prahy nočním přepadením sedleckého kláštera, kde 15. února 1309 zajali přední české pány v čele s Jindřichem z Lipé, čímž si chtěli vymoci sňatky mezi svými rodinami a šlechtickými rody a proniknout tak do řad české šlechty. Posledním významným příslušníkem rodu byl Mikuláš Ruthard z Malešova, který působil jako rybníkář na novobystřickém panství pánů Krajířů z Krajku a později i u Rožmberků. Byl také posledním, který na svém počátku ovlivňoval zemskou politiku Českého království. Zemřel v roce 1576.

„Tradičně uváděný erb rodu Ruthardů“

Kuklín (Kunclin)Ruthard

Kuklín (Kunclin)Ruthard byl měšťanem z Kutné Hory. Po koupi malešovského panství začal používat přídomek podle tvrze Malešov, kde sídlil, „z Malešova“. Tento významný pozemkový majetek byl prvním mimo obvod královského města Kutné Hory, který byl zapsán do Desek zemských. Měl podací farního kostela v Košicích. Měl syna Václava. Zemřel rokem 1412.

„Tradičně uváděný erb rodu Ruthardů“

Václav Ruthard z Malešova zemřel před rokem 1412. Byl synem Kuclína Rutharda. Za manželku si vzal Annu vdovu po Mikšíkovi ze Svojšic. Z manželství se narodili dva synové Petr a Mikuláš.

Petr Ruthard z Malešova syn Václava Rutharda z Malešova a bratr Mikuláše Rutharda z Malešova.

Mikuláš Ruthard z Malešova syn Václava Rutharda z Malešova a bratr Petra Rutharda z Malešova.

„Tradičně uváděný erb rodu Ruthardů“

Martin Kladný z Těchlovic

Martin Kladný z Těchlovic po zakoupení malešovského panství začal používat přídomek z Malešova. Jako svému velkému oblíbenci mu na koupi Malešova zapůjčil peníze římský a český král Václav IV. Zato mu však musel Martin slíbit otevřenou tvrz proti jeho nepřátelům a službu se šesti koňmi, též mu musel zaručit zpětný výkup zakoupené tvrze. Na dvoře Václava IV. zastával úřad královského komorníka. Původně vlastnil hrad Vrabinec, který po koupi Malešova pravděpodobně prodal Mikuláši z Lobkovic. Kromě půjčky na tvrz Malešov mu král Václav IV. daroval 15. dubna 1413 hrad Most (ve městě Most), dal si však podmínku, že hrad nesmí prodat žádnému cizinci. V letech 1411, 1414 a 1417 je Martin zmiňován jako patron kostelů v Košicích a Bykáni. Za husitských válek byl zprvu proti Husitům. Na podzim 1421 hájil tvrz Malešov proti Pražanům. Snažil se tím hájit zájmy Kutné Hory při obsazení funkce mincmistra. 19. listopadu, po pěti dnech dobývání, se on i jeho posádka vzdali. Poté se přidal na stranu Husitů a díky tomu mu panství bylo ponecháno.

Zbyněk z Křešic se oženil s Eliškou neznámého rodu a s ní měl tři syny Mikuláše, Hynka a Zbyňka.

Ondřej Keřský z Římovic

Ondřej Keřský z Římovic byl českým šlechticem a pověstným táborským hejtmanem. V letech 1428 – 1434 byl vrchním hejtmanem táborské obce. V roce 1433 byl mezi husitským poselstvem v Basileji, kde se měl smluvit mír s císařem Zikmundem. Spolu s Prokopem Velikým a Mikulášem z Padařova hájil Nové město proti Staroměstským a panské straně. V bitvě u Lipan 30. května 1434 vedl spolu s vrchním hejtmanem táborských Zikmundem z Vranova a vrchním velitelem sirotčího vojska Janem Čapkem ze Sán radikální husity, proti koalici umírněných kališníků a katolíků pod vedením hejtmana Diviše Bořka z Miletínka. Po porážce jejich vojsk se mu podařilo uniknout do opevněného Kolína. Po smrti Zikmunda stál na straně, která neuznávala volbu Albrechta za českého krále, a na protest obsadil násilně Paběnice a Červené Janovice a vyjížděl z nich na loupežné nájezdy do okolí. V roce 1440 se zúčastnil Čáslavského zemského sněmu, kde se jednalo o smíření mezi stranami, ale odjel odtud ze strachu před trestem za své loupežné nájezdy. V roce 1446 vedl spor proti svému bývalému spojenci Bedřichu ze Strážnice, v bitvě na Červených Janovicích byl obklíčen a zajat vojenskou hotovostí Čáslavského kraje. 22. července 1446 byl popraven pro rušení zemského míru v Čáslavi.

Ondřej Keřský z Řimovic (uprostřed) na ilustraci S. Hudečka k románu I. Klicpery Bitva u Lipan (1920)

Autor ilustrace – Autor: Stanislav Hudeček – KLICPERA, Ivan, Bohuslav FOIT a Stanislav HUDEČEK. Bitva u Lipan: historický román. V Praze: Zemědělské knihkupectví A. Neubert, 1920, p. [193]

Beneš z Hustiřan a Mokrovous

Beneš z Hustiřan a Mokrovous později přijal přídomek z Malešova. Byl synem Bavora, po kterém zdědil kolem roku 1420 tvrz Mokrovousy. Je znám jako významný bojovník v husitských válkách na kališnické straně, patřil mezi orebity. V roce 1433 byl mezi husitským poselstvem v Basileji, kde se měl smluvit mír s císařem Zikmundem. V roce se 1434 sena straně panské jednoty zúčastnil bitvy u Lipan. Poté se vrátil na Malešov, kde poklidně žil až do smrti svého přítele Jana Roháče z Dubé. 28. září 1437 vypověděl císaři Zikmundovi válku. Po jeho smrti se přidal na stranu požadující za krále polského prince Kazimíra. Na základě poslední vůle císaře Zikmunda byl však zvolen králem jeho zeť Albrecht Habsburský. Po jeho smrti 27. října 1439 se Beneš z Hustiřan společně s Koldou z Náchoda a Bedřichem ze Strážnice pokusili zmocnit města Prahy, což se jim v roce 1440 málem povedlo. Po tomto nepovedeném pokusu se opět usadil na svých statcích až do roku 1443, kdy začaly rozbroje mezi ním a Haškem z Valdštejna a na Veliši. Beneš z Hustiřan dobyl hrad Veliš a zajal na něm Haška z Valdštejna, kterého pak uvěznil na mokrovouské tvrzi. V roce 1452 se účastnil volby Jiřího z Poděbrad za zemské správce. V březnu 1454 se zúčastnil zemského sněmu, kde pronesl výbornou řeč na obhajobu českého utrakvizmu a jednoznačně se postavil za Jiřího z Poděbrad. Vyslovil zde také přesvědčení, že je nutné potvrdit Jana Rokycanu jako arcibiskupa. Byl ženat s Dorotou z Úblic, dcerou Mikeše z Úblic, který zemřel v roce 1423 v bitvě u Hořic, kde bojoval proti Žižkovi, a tím se dostala do držení Beneše úblická tvrz, kterou držel v letech 1423 – 1448. Z manželství s Dorotou se mu narodil syn Jiřík. Zemřel někdy po roce 1464. Jeho statky Malešov a Mokrovousy zdědili jeho synové Jiří a Bavor, kdy Jiří dostal Malešov a Bavor Mokrovousy.

Autor: Pavel Pazderka – licence

Jiří z Hustířan a z Malešova

Jiří z Hustířan a z Malešova byl synem Beneše z Hustířana a Mokrovous a Doroty z Úblic. Patřil mezi nejhorlivější přívržence krále Matyáše uherského. Po smrti krále Jiřího z Poděbrad 22. března 1471 usedl na trůn polský princ Vladislav Jagellonský. Ten roku 1472 vyslal nejvyššího purkrabího Jana Jence z Janovic, aby přivedl k poslušnosti odbojné hrady a města. Mezi ně patřil i Malešov. Jenec přinutil roku 1472 Jiříka, aby se vzdal, což on také udělal, protože nemohl vzdorovat královskému vojsku. Od té doby se stal věrným služebníkem krále Vladislava. Roku 1477 se s ním zúčastnil výpravy do Rakous. Jiřík na svém panství budoval rybníky nejen pro chov ryb, ale také je za úplatu jednotlivě vypouštěl pro pohon hutí v Kutné Hoře. Když se dostal kvůli tomu do sporu s Kutnou Horou, král se Jiříka v této při 26. března 1477 zastal, za jeho věrné služby. Jiřík se oženil s Kateřinou z Dubé, se kterou měl pouze dvě dcery, Saloménu a Elišku s nimiž po přeslici vymírá Benešova větev potomstva. Na Malešově se připomíná ještě v roce 1502. Další zmínka je až z roku 1525 kdy prodává malešovské zboží Jiřímu Hášovi z Újezda.

Autor: Pavel Pazderka – licence

Hášové z Újezda

Hášové z Újezda byl český vladycký rod, který pocházel z Kolína. Jejich předek se jmenoval Háša a podle něj se nazývá celý rod. Jeho syn Jiří Háša se již roku 1518 píše z Újezda. V 16. století vlastnili v Polabí Malešov, Konarovice, Křesetice. V 16. století Hášové z Újezda zchudli a jejich osudy se z pramenů úplně vytratily.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Jiří Háša z Újezda byl synem Háši. Oženil se s Magdalenou Salavovou z Lípy, která mu přinesla jako věno Křesetice. Z manželství se narodila jediná dcera Mandaléna, kterou provdal za Jana staršího Salavu z Lípy. Zemřel v roce 1540.

Mandaléna Hášová z Újezda dcera Jiřího Hášy z Újezda a Magdaleny Salavové z Lípy. Provdala se za Jana staršího Salavu z Lípy, který zemřel roku 1575. Z manželství se narodilo pět synů Bořek, Matěj, Zdeněk, Vilém a Petr.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
Podle knižní předlohy: Jan Halada, Lexikon české šlechty

Voděradští z Hrušova

Voděradští z Hrušova tato stará česká vladycká rodina pocházela ze vsi Hrušova, která leží nedaleko Mladé Boleslavi. Díky Mikuláši z Hrušova získávají okolo roku 1440 Voděrady a od té doby se nazývají Voděradští z Hrušova. Rod držel statky hlavně na Kolínsku a Kutnohorsku – Libodřice, Mlékovice, Ratiboř, Dobřeň, Malešov, Suchdol atd. V roce 1621 zemřel poslední mužský potomek – Bohuslav Voděradský z Hrušova. Jeho dcera Polyxena se vdala na Ottu z Donína. Zemřela v roce 1643 v Drážďanech, kam emigrovali.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
Podle knižní předlohy: Jan Halada, Lexikon české šlechty

Jiří Voděradský z Hrušova

Jiří Voděradský z Hrušova pocházel z vladycké rodiny z Hrušova u Mladé Boleslavi. Zdědil velký majetek, který dokázal ještě rozšířit, a to především půjčkami na vysoký úrok, tedy lichvou. To se však nelíbilo ani jeho přátelům natož věřitelům. V polovině 16. století totiž český zemský sněm vydal závazná pravidla úvěrových styků, která mimo jiné ukládala výši úrokové míry křesťanského úvěru maximálně 6%. Tato pravidla však Jiří Voděradský nedodržoval, a tak byl na podzim roku 1580 na rozkaz císaře zatčen a postaven před zemský soud, kde se za lichvu zpovídal. 15. října 1580 byl shledán vinným a odsouzen ke ztrátě hrdla i majetku a 20. října 1580 popraven. Většina jeho majetku byla zkonfiskována císařskou komorou. Zbytek přešel na jeho nezletilé děti. Rytíř Jiří Vodňanský byl ženatý s Annou z Dobřenic a spolu měli syny Jana, Heinricha, Václava a Bohuslava (Bohuše). Bohuslav zemřel v roce 1612, a protože byl posledním mužským potomkem, rod jím vymírá po meči.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
Podle knižní předlohy: Jan Halada, Lexikon české šlechty

Kristián Adršpach Berka z Dubé

Kristián Adršpach Berka z Dubé přijal přídomek Berka po svém strýci. Byl posledním potomkem rodu Adršpachů z Dubé. Jako osoba panského rodu se v roce 1620 stal plnomocníkem sedmihradského knížete Gábora Bethlena. Po bitvě na Bílé hoře emigroval a jeho majetek mu byl v roce 1623 zkonfiskován.

Autor: bosquete – foto z vystavy erbu, Volné dílo,

Eliška Žerotínská z Valdštejna

Eliška Žerotínská z Valdštejna byla dcerou Václava Štěpanického z Valdštejna a Elišky z Martinic z lomnické větve rodu Valdštejnů. Dochovala se jediná listina o působení Elišky na lomnickém panství. Pochází z 15. dubna 1630 a Eliška v ní potvrzuje lomnickým jejich dřívější privilegia na solný obchod, Bratrstvo literátů a osvobození polí v okolí vsi Sopíkova. Téhož roku Eliška a její sestry prodaly panství svému příbuznému Albrechtovi z Valdštejna. Roku 1598 se provdala za Kašpara Melichara ze Žerotína a na Nových Dvorech, majitele novodvorského panství (Nové Dvory u Kutné Hory). Ten jí věnoval 10 000 kop míšeňských grošů, které byly zapsány na novodvorském zboží. Kolem roku 1605 se manželům narodil syn Jan Diviš, který však ve dvou letech zemřel. Poté se jim narodily dvě dcery Eliška Polyxena, která byla vychovávána jezuity a Eliška jí odkázala panství Nové Dvory, a Kateřina Mandaléna, která se provdala za Volfa Berku z Dubé a na Jablonném a zdědila panství Malešov. Po smrti rodičů společně zdědily zároveň veškerý zbývající majetek, protože 21. července 1628 prodal Kašpar Melichar veškerý svůj majetek manželce Elišce z Valdštejna za 70 000 grošů míšeňských. Důvodem bylo, že odmítl, na rozdíl od své manželky, konvertovat ke katolické víře. Roku 1630 vyplatila konfiskační komise Elišce Žerotínské přes 2000 grošů míšeňských. Zápisem v zemských deskách se všemi právy je převedla Kateřina Lukavská z Přerubenic v pátek 24. června roku 1625. Eliška a Kašpar Melichar zemřeli ve stejný den 20. dubna 1632.

Autor: Bastian, CC BY 3.0,

Mandaléna Kateřina ze Žerotína

Mandaléna Kateřina ze Žerotína byla dcerou Elišky Žerotínské z Valdštejna a Kašpara Melichara ze Žerotína. Provdala se za Jindřicha Volfa Berku z Dubé. Zdědila panství Malešov.

Autor: VitVit – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Jindřich Volf Berka z Dubé

Jindřich Volf Berka z Dubé byl hejtmanem Nového Města pražského, v roce 1634 zastával úřad místodržícího a vrchního regenta královských komorních panství. V roce 1640 pak byl dvorským sudím a inspektorem královských panství v Čechách a od roku 1645 prezident české komory. 15. července 1637 byl povýšen do stavu říšských hrabat a přijal přídomek Hovora z Dubé a z Lipého. Jindřich Volf se dvakrát oženil. Jeho první manželkou se stala Mandaléna Kateřina ze Žerotína, se kterou měl syna Františka Karla, druhou manželkou byla Eleonora Marie rozená Popelová z Lobkovic. S ní měl syna Františka Antonína (*1635/1649 – +24. dubna 1706), který byl posledním potomkem starého rodu Berků z Dubé.

Autor: bosquete – foto z vystavy erbu, Volné dílo,

Eleonora Marie Berková z Dubé rozená Popelová z Lobkovic

Eleonora Marie Berková z Dubé rozená Popelová z Lobkovic se narodila okolo roku 1615 zemřela 22. října 1681. Byla dvakrát vdaná. Jejím prvním manželem se stal Jindřich Volf Berka z Dubé, s nímž měla syna Františka Antonína (*1635/1649 – + 24. dubna 1706), který byl posledním potomkem starého rodu Berků z Dubé, a tři dcery Marii Terezii Eleonoru, která se stala abatyší kláštera voršilek na Hradčanech a zemřela v roce 1726, Elišku Barboru a Marii Kateřinu, o jejichž životech nic nevíme. Po smrti Jindřicha Volfa v roce 1640 se znovu 14. 9. 1658 provdala za Johanna Hartwiga Nostic-Rienecka. Z tohoto manželství se narodili dva synové Antonín Johann a mladší Wenzel Disider, a také dvě dcery. Eleonora Marie byla také fundátorkou kapucínského kláštera v Kolíně, na jehož stavbu přispěla částkou 7 500 florénů.

Autor: bosquete – foto z vystavy erbu, Volné dílo,

František Karel Berka z Dubé

František Karel Berka z Dubé byl synem Jindřicha Volfa Berky z Dubé a Magdalény Kateřiny z Žerotína. Zemřel mladý a bezdětný 23. července 1663.

František Antonín Berka z Dubé

František Antonín Berka z Dubé byl synem Jindřicha Volfa Berky z Dubé a Eleonory Marie Berkové z Dubé. V roce 1670 dosáhl plnoletosti a vydal se na kavalírskou cestu do Itálie. V roce 1670 pobýval v Sieně, kde se zapsal na místní univerzitu. Roku 1672 se oženil s Ludvikou Annou Montecuccoli, dcerou knížete Raimunda Montecuccoliho (1608 – 1680) z Modeny, proslulého italského vojevůdce, politika a spisovatele. Tento sňatek byl spíše demonstrativního rázu, aby se dostal do bezprostřední blízkosti císaře Leopolda, což se mu podařilo. Sňatek s Ludvikou Annou ho velmi ovlivnil a podpořil i jeho orientaci na Itálii a zároveň přispěl jeho vstupu do vysoké politiky. Své veřejné působení zahájil v roce 1676 jako přísedící zemského soudu. Jako bohatý český šlechtic a zeť předního habsburského ministra vstoupil do diplomatických služeb. Svou diplomatickou cestu začal koncem 70. let 17. století ve Španělsku, poté byl císařským vyslancem v Kodani, Stockholmu a Haagu a nakonec v letech 1696 – 1705 působil jako velvyslanec císaře Leopolda I. v Benátkách. V letech1703 – 1706 zastával úřad nejvyššího maršálka. Mimoto vykonával ještě úřad císařského komořího, tajného rady a místodržícího Českého království. Proslul také jako sběratel umění, mecenáš katolické církve a barokní architektury. Jako dědic majetku po několika příbuzných patřil k nejbohatším šlechticům v Čechách. Vlastnil např. Rychmburk, Jablonné v Podještědí. V roce 1663 zdědil po svém starším bratrovi také malešovské panství, to však prodala poručnická správa, protože v té době byl ještě František Antonín nezletilý, kvůli dluhům v roce 1666 Šporkům. I v pozdější době se František Antonín často dostával do dluhů, které byly zapříčiněny vysokými nároky na dlouholetou diplomatickou reprezentaci. V roce 1693 kdy jeho dluhy dosáhly výše čtvrt miliónu zlatých, byl nucen vyhlásit osobní bankrot. Poté došlo k rozprodeji jeho uměleckých sbírek. František Antonín Berka z Dubé zemřel bez potomstva ve Vídni 24. dubna 1706 a jeho smrtí rod Berků vymřel. Největší dědický podíl dostala jeho sestřenice Františka Rozálie Berková, provdaná Kinská (+1714) a Františkův nevlastní bratr Antonín Johann Nostic, ten také převzal post nejvyššího maršálka Českého království.

Autor: bosquete – foto z vystavy erbu, Volné dílo,

Jan Špork

Jan Špork se narodil 6. ledna 1600, některé prameny uvádějí rok 1595 a zemřel 6. srpna 1679. Byl selského původu, už ve čtrnácti letech vstoupil do armády bavorského vévody Maxmiliána jako bubeník. Byl však rozený válečník a tak rychle postupoval v kariéře. S armádou vévody Maxmiliána bojoval v roce 1620 v bitvě na Bílé hoře. Za třicetileté války se vyznamenal smělými přepady toulavých švédských lancknechtů. V roce 1638 získal hodnost plukovníka za vítězství nad Švédy ve Francii. Poté, co bavorský kurfiřt v roce 1647 domluvil s nepřáteli mír, přešel Jan do služeb císaře, neboť toto jednání pokládal za zradu. V bitvě u Jankova byl zajat Švédy, císař ho však vykoupil, a povýšil do stavu říšských svobodných pánů a jmenoval generálem rakouské jízdy. Zároveň obdržel od císaře Ferdinanda III. darem panství Lysou v Čechách, což potvrzuje listina ze dne 2. 12. 1647. Největšího úspěchu dosáhl v bitvě u Sv. Gottharda, která se konala 1. srpna 1664. Zde porazil velkou přesilu Turků, a zato byl císařem povýšen do stavu dědičných říšských hrabat. Do svého rodového znaku znázornil Turka s turbanem a lvy. Během třicetileté války skupoval velké množství českých statků, například roku 1650 přikoupil Konojedy na Litoměřicku, roku 1664 Choustníkovo Hradiště, 1666 Malešov u Kutné Hory, roku 1674 Heřmanův Městec se statkem Hořiněnves a roku 1675 Velký Vřešťov, další získal od císaře darem, takže se stal jedním z nejbohatších feudálů v Českém království. Mezi lidmi nebyl oblíben, jedni mu záviděli příliš strmou kariéru a velké bohatství, poddaní ho zase obviňovali z čarodějnictví a spolků s ďáblem. Jan Špork se dvakrát oženil. Jeho první ženou byla Anna Markéta z Linsingenu. Z tohoto manželství se narodila dcera Markéta (+1657). S druhou ženou Eleonorou Marií Kateřinou, rozenou Finicken (1640 – 1674), měl dva syny Františka Antonína (1662 – 1738) a Frederika Leopolda (1664 – 1711), a dvě dcery, Marii Sabinu Alexii (1661 – 1717) a Annu Kateřinu (1669 – 1712). Nejstaršímu Františku Antonínovi byla přidělena panství Lysá, Choustníkovo Hradiště, Malešov a Konojedy. Jeho mladší bratr dostal Heřmanův Městec, Hořiněves a Velký Vřešťov. Dcery Marie Sabina a Anna Kateřina byly vyplaceny. Jan Špork zemřel 6. srpna 1679 v Heřmanově Městci. Jeho ostatky byly nejprve uloženy do kostela v Lysé, po dostavění rodové hrobky pod kostelem Nejsvětější Trojice v Kuksu byly v dubnu 1712 přemístěny sem.

Autor: Neznámý – Zeichnung neu erstellt von LeoDavid, Volné dílo,

Pověst o tom jak se dostal Jan Špork k vojsku

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

O tom jak se dostal Jan Špork k vojsku, vypráví lidová legenda. Když byl malým chlapcem, pásával vepříky. Jednoho dne získal kouzelný proutek, se kterým se naučil rozličné kousky. Když kolem táhlo vojsko, přidal se k němu. Pomocí proutku a své odvaze, postupoval velmi rychle v hodnostech – od bubeníka po velitele. A opět pomocí proutku vyhrával všechny bitvy. Tradovalo se, že vždy před bojem vysypal na pole pytel řezanky a kouzelným proutkem je proměnil na vojáky, kteří nepřítele zahnali. Tak tolik legenda.

František Antonín Špork

František Antonín Špork se narodil 9. března 1662 a zemřel 30. března 1738. Byl synem Jana Šporka a Eleonory Marie Kateřiny rozená Finicken. Mezi jeho vlastnosti patřila zbožnost, šlechetnost, dobročinnost a láska k umění. Kromě těchto kladný vlastností měl i ty záporné, byl totiž vášnivý, ale naštěstí úspěšný hráč karet. František Antonín byl velmi vzdělaný, absolvoval právnickou a filozofickou fakultu na Karlo – Ferdinandově univerzitě, mluvil čtyřmi jazyky. Po studiu podnikl kavalírskou cestu, která ho vedla v letech 1680 – 1681 přes Itálii a jižní Francii do Španělska. Delší dobu strávil v Paříži, poté navštívil Anglii a přes Holandsko a Belgii se vrátil. Cestou navštívil nejvýznamnější královské a knížecí dvory, což mělo rozhodující význam pro jeho další vývoj. Stejně jako jeho otec, i on se stal dobrým hospodářem. V roce 1684 ve věku 22 let dovršil František Antonín zletilosti a ujal se svého dědictví a také se okamžitě snažil vymanit společnost z protireformační nadvlády, která v tehdejší době dusila veškerý pokrok. Starou českou šlechtickou společností však byl špatně přijímán, proto se snažil dostat do přízně císaře a opatřit si tituly. V roce 1690 jej císař Leopold I. jmenoval skutečným komořím, v roce 1691 královským místodržitelem v Čechách a v roce 1692 skutečným tajným radou. Ve skutečnosti si František Antonín tyto tituly koupil za 150 000 zl., ale zároveň si vymínil osvobození od povinností, které z těchto úřadů plynou. 1. května 1686 se oženil s Františkou Elizabetou Apolonií (1667 – 1726) baronkou z Sweerstů z Reistu, které v té době bylo devatenáct let. Z manželství se narodili dvě dcery Marie Eleonora, jež se stala představenou kláštera anunciátek v Choustníkově hradišti, a Anna Kateřina, ta se v roce 1712 provdala za Karla ze Sweerts – Reistu, a syn František Antonín Adam, ten však zemřel 10. 8. 1699 ve dvouměsících.Za domovské sídlo jim v té době sloužila Lysá nad Labem, která však přinášela jen malý zisk. Františku Antonínovi se podařilo tento zisk zvýšit, a začal přestavovat také zámek, z kterého vybudoval reprezentativní sídlo. Zveleboval však také další panství. V Konojedském panství nechal například ve druhé polovině 17. století (1699 – 1739) přestavět zámek na hospitál pro 45 chudých a neschopných práce. Svým účelům sloužil až do konce 18. století, kdy byl v roce 1786 zrušen nařízením císaře Josefa II. Také malešovské panství se snažil František Antonín zlepšit. V držení Šporků však toto panství bylo jen poměrně krátkou dobu, celkem asi jen třiatřicet let, z toho 18 let v držení Jana Šporka. Jedním z nejvýznamnějších děl Františka Antonína je stavba šlechtického lázeňského střediska v Kuksu, která byla zahájena v roce 1692. Je známo, že lázně zde fungovaly již od roku 1695, celý komplex byl dokončen v letech 1710 – 1711.

František Antonín se také zabýval ražbou pamětních medailí. Ta první, z roku 1695, byla k zasvěcení kaple na vrchu Vysoká, kterou zasvětil sv. Janu Křtiteli, v roce 1699 dal razit další medaili, tentokráte votivní. Další medailí v roce 1718 upozornil na svou podporu umění. Poslední patnáctá medaile pochází z roku 1731, je věnována sporu s dr. Neumannem.

V roce 1733 byl František Antonín Špork obviněn ze šíření kacířství, zesměšňování katolických světců a obřadů, napadání královských úřadů, císařských ministrů, řádových a světských osob v tiscích, nápisech, obrazech a sochách. Protože zemské zákony neznaly trest za šíření kacířství, byl Špork souzen pouze za vydávání necenzurovaných knih, a to k pokutě 6 000 zl. a náklady řízení. Přestože rozhodnutí soudu bylo pro něj příznivé, odvolal se, ale bez úspěchu.

František Antonín byl vášnivý lovec a díky této své zálibě se významně zasloužil o rozvoj myslivosti. Na dvoře Ludvíka XIV. se seznámil s honosnými parforsními hony, které byly doprovázeny lesním rohem, poznal také řád sv. Huberta, založený r. 1416, jehož byl Ludvík XIV. velmistrem. S těmito poznatky také upravoval svá panství. Nesměla na nich chybět honitba. K tomu sloužila především panství Lysá nad Labem a Kuks. František Antonín zavedl do Čech parforsní hon, který byl ve střední Evropě novinkou. Zároveň s parforsním honem začal také s troubením loveckých signálů a používáním loveckého tesáku k rituálnímu usmrcení jelena. V souvislosti s lovem, ke kterému bylo třeba velké množství zvěře, proto zřídil na svých panstvích obory. V Lysé choval jeleny a černou, v blízkosti Kuksu zase dančí. Mimo parforsních honů, patřila k zálibám Františka Antonína také čižba, s jejímiž novými způsoby se seznámil během své kavalírské cesty v Itálii. Své myslivecké poznatky a zkušenosti si nenechával pro sebe. Seznamoval s nimi i ostatní šlechtické lovce. Jeho panství se stalo školou myslivosti, které mělo vysokou úroveň. Jeho zbrojnice se bohužel nezachovala, takže o jeho zbraních jsou známy jen velice torzovité údaje. I z nich je však patrno, že hrabě Špork byl spjat s technicky progresivní linií vývoje palných zbraní. S mysliveckou zálibou souvisí i jeho záliba hudební. Zavedl poctu ulovené zvěři, známou jako halali a fanfáry na zahájení lovu, které se hrály na lesní roh. Nová zvláštní lovecká hudba, která parforsní hony doprovázela, si v Čechách postupně získala zcela vyhraněné společenské postavení a měla zvláštní, novou společenskou funkci. Do dějin myslivosti také vstoupil založením řádu sv. Huberta, jehož hymnou se stala Árie sv. Huberta. Jeho členy se stávali lovci ze šlechtických a královských rodin, včetně té císařské.

František Antonín Špork zemřel 30. března 1738 na zámku v Lysé nad Labem, jako stařec unavený soudními procesy. Pochován je v Kuksu.

Autor: Neznámý – Zeichnung neu erstellt von LeoDavid, Volné dílo,

František Antonín Hallweil

František Antonín Hallweil byl synem Jakuba Leopolda z Halleweilu a jeho ženy Alžběty Doroty Lambojové. Hallweilové byla původem švýcarská šlechta, která se jmenovala podle hradu Hallwyl v kantonu Aargau. Roku 1622 se usadila v Čechách a téhož roku byli členové povýšeni do hraběcího stavu za zásluhy ve státní a vojenské službě. Rod má ve znaku zlatý štít, na kterém jsou dvě černá křídla. V klenotu jsou stejná dvě křídla, ale bílá. František Antonín byl oblíbencem císaře Leopolda I. Jeho prvorozený syn, Josef Karel zdědil Pyšely a v první třetině 18. století se stal hejtmanem kouřimského kraje. František Antonín zemřel v roce 1711 a podle závěti byl pochován v Praze, jeho srdce však v kryptě pyšelského kostela.

Osteinové

Osteinové je německý šlechtický rod, který působil v českých zemích pouze v posledních třech generacích. Rod pocházel z horního Alsaska, z panství Isenheim, které je dnes součástí Francie. V roce 1809 však zemřel jeho poslední člen Johann Friedrich Karl Maxmilian (1735 – 1809). Jako první v roce 1710 získal v českých zemích inkolát Johann Franz Sebastian von Ostein (1652 – 1718).

Autor: Vlach Pavel – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Johan Franz Karl von Ostein

Johan Franz Karl von Ostein se narodil 4. října 1649 a zemřel 20. března 1718. Byl starším synem Johanna Jacoba von Ostein a jeho druhé manželky Marie Magdaleny von Dalberg. Působil jako kanovník ve Würzburgu. 7. července 1659 získal pochvalu katedrály, kterou mu udělil Johann Andreas von Guttenberg. V roce 1681 se stal členem kapitoly katedrály a 21. prosince 1686 byl vysvěcen na kněze. Mimo tuto diecézi sloužil také jako kanovník v katedrále v Bamberku, zároveň také v rytířském klášteře Comburg. V roce 1713 byl jmenován předsedou duchovní rady v Bamberku. Mimoto působil také jako rektor univerzity Julia Maxmiliána ve Würzburgu a to v letech 1688 – 1691 a 1694 – 1696. Johann Franz Karl z Osteinu byl pohřben v ambitu Kiliansdomu ve Wurzburgu.

Autor: Vlach Pavel – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Johann Franz Heinrich Karl von Ostein

Johann Franz Heinrich Karl von Ostein se narodil 2. února 1693 a zemřel 29. dubna 1742. Byl synem Johanna Franze Sebastiana von Ostein (1652 – 1718) a Anny Charloty von Schönborn (1671 – 1716)a zároveň l synovcem Johanna Franze Karla von Ostein (1649 – 1718), po kterém dědil jeho majetek. Svou kariéru v diplomatických službách začal jako komorní rada a přísedící českého dvorního lenního soudu v c. k. službách. V roce 1723 zastával úřad skutečného komorníka, v roce 1725 se stal říšským dvorním radou a v letech 1734 – 1739 vyslancem Karla VI. v Petrohradu, kde byl jako zplnomocněný zástupce ohledně Niemerowského míru, v letech 1740 – 1741 pak jako vyslanec v Londýně. Po zvolení Karla VII. byl jmenován tajným radou a prezidentem dvorní rady. Rodinný majetek rozmnožil o Dačice, které zakoupil 8. dubna 1728 od Václava Vojtěcha z Vrbna a Bruntálu. Heinrich pocházel z osmnácti dětí, z nichž pouze devět se dožilo dospělosti, on byl však jediný, který se oženil. Za manželku si vzal v roce 1733 Marii Annu Johannu Karolinu Josephu Berlepsch (1707 – 1373). Z tohoto manželství se narodily čtyři děti, z nichž však pouze jediné přežilo svého otce a tím byl syn Johann Friedrich Karl Maximilian (1735 1809), který se stal dědicem velkého majetku. Po druhé se oženil 25. května 1741 s Klarou Elisabeth von Eltz (1720 – 1786), toto manželství však zůstalo bezdětné.

Autor: Vlach Pavel – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Karel Joachym hrabě z Brédy

Karel Joachym hrabě z Brédy se narodil roku 1663 a zemřel v roce 1740. Přesto že skupoval panství, nebyl dobrým hospodářem. Na svých panstvích, která byla rozeseta po celých Čechách, prováděl rozsáhlou výstavbu zámků, kostelů apod. V Malešově nechal vystavět správní budovu panství, tzv. zámeček a také kostel sv. Václava. Takto rozsáhlá stavební činnost velmi vysoce překračovala jeho finanční možnosti, takže svá panství opět postupně rozprodával, pokud ovšem neskončila pro dluhy v dražbě.

Autor: Tomas.urban – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Johann Friedrich Karl Maximilian von Ostein

Johann Friedrich Karl Maximilian von Ostein, svobodný pán na Pleši a Weinmarku se narodil 12. dubna 1735 a zemřel 25. dubna 1809. V roce 1759 se oženil s Marií Annou von Dalberg (1739 – 1805). Z manželství se narodila dcera Klara Elisabeth (1760 – 1764), která však ve věku čtyř let zemřela, a protože již další děti neměli, Johann Maximilian se tak stal posledním mužským členem rodu Osteinů. Aby měl komu odkázat veškerý svůj majetek, adoptoval syna svého švagra, synovce Friedricha Karla Antona, svobodného pána von Dalberg (1787 – 1814).

Autor: Vlach Pavel – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Friedrich Karl Anton Ostein – Dalberg

Friedrich Karl Anton Ostein – Dalberg se narodil 8. října 1787 a zemřel 22. listopadu 1814. Byl synem Friedricha France Karla, svobodného pána z Dalbergu a jeho ženy Marie Anny, rozené svobodné paní z Greiffenclau-Vollrads. Po svém strýci Johannu Friedrichovi Karlu Maximilianovi von Ostein, který ho adoptoval, zdědil malešické i dačické panství, a zároveň přijal i jeho příjmení a erb. V roce 1810 byl povýšen do hraběcího stavu. Od srpna 1813 sloužil jako voják u Schwarzenberských hulánů, se kterými se zúčastnil tažení proti Napoleonovi a bitev u Hanau a Brienne. 31. ledna 1814 byl zraněn kartáčovou střelou a 22. listopadu 1814 na následky zranění zemřel. Jeho snoubenka Luisa Sturm-feder von Appenweiter se již neprovdala. V letech 1830 – 1840 byla vychovatelkou Františka Josefa I. a jeho sourozenců a dvorní dámou Karoliny Augusty.

Autor: Vlach Pavel – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Karl Anton Maximilian von Dalberg

Karl Anton Maximilian von Dalberg se narodil 3. května 1792 a zemřel 20. března 1859. Byl synem Friedricha France Karla, svobodného pána von Dalberg a jeho ženy Marie Anny, rozené svobodné paní z Greiffenclau-Vollrads. Po smrti svého bratra Friedricha Antona Ostein – Dalberg v roce 1814 zdědil panství Malešov a Dačice. V té době drželi Dalbergové i statky v Dolních Rakousích. Střediskem správy říšských a rakouských panství Dalbergů se stal Aschaffenburg, pro správu panství v českých zemích zřídil Fridrich Anton inspekci statků v Malešově a revizní účetní kancelář v Dačicích. Svou kariéru začínal jako komoří Velkovévodství frankfurtského, od roku 1815 zastával úřad c. k. rakouského komořího. Byl rytířem rakouského Leopoldova řádu. V roce 1816 získal český inkolát. Věnoval se pomologii, na svých panstvích nechal vysazovat podél cest stromořadí ovocných stromů. Podporoval také zakládání průmyslových podniků, např. řepného cukrovaru a likérky v Kostelním Vydří a cukrovaru v Suchdolu na panství Malešov. V roce 1817 se oženil s Charllotou, rozenou svobodnou paní Sturm-feder z Oppenweileru (1791 – 1866). Z manželství se narodil syn Friedrich Ferdinand (1822 – 1908). Zemřel 20. března 1859 a byl pochován v kryptě farního kostela v Dačicích.

By TRAJAN 117This W3C-unspecified vector image was created with Inkscape . – Derivative work, using and, CC BY-SA 3.0,

Friedrich Ferdinand Franz Egbert von Dalberg

Friedrich Ferdinand Franz Egbert von Dalberg se narodil 9. prosince 1822 a zemřel 19. září 1908. Byl synem Karla Antona Maximiliana von Dalberg (1792 – 1859) a Charlloty, rozené svobodné paní Sturm-feder z Oppenweileru (1791 – 1866). Byl dědičným poslancem panské sněmovny ve Vídni, ale také významný ornitolog, sběratel motýlů a minerálů. V roce 1846 se oženil s Marií Kunigunde von Vittinghoff-Schell (1827 – 1892). Z manželství se narodilo osm dětí, z nichž se dospělosti dožili jen dva synové, mladší Friedrich, který zdědil Dačice a starší Karl Heribert, který dostal majetek v Německu, panství Malešov a také Řečici na Moravě.

By TRAJAN 117This W3C-unspecified vector image was created with Inkscape . – Derivative work, using and, CC BY-SA 3.0,

Karl Heribert von Dalberg

Karl Heribert von Dalberg se narodil 15. dubna 1849 a zemřel 8. září 1920. Byl synem Friedricha Ferdinanda Franze Egberta von Dalberg (1822 – 1908) a jeho ženy Marie Kunigunde von Vittenghoff-Schell (1827 – 1892). V roce 1873 se oženil s hraběnkou Marií Gabrielou von Spiegel zum Diesenberg-Hanxleden (1854 – 1936). S manželství se narodily jen tři dcery Marie Josefina (1884 – 1897), Marie Gabriela (1889 – 1900) a Marie Anna (1891 – 1979). Vzhledem k tomu, že se obě starší dcery nedožily ani dvacátého století, stala se dědičkou veškerého majetku nejmladší dcera Marie Anna, svobodná paní von und zu Dalberg.

By TRAJAN 117This W3C-unspecified vector image was created with Inkscape . – Derivative work, using and, CC BY-SA 3.0,

Marie Anna, svobodná paní von und zu Dalberg

Marie Anna, svobodná paní von und zu Dalberg se narodila 11. března 1891 a zemřela 22. února 1979. Byla dcerou Karla Heriberta von Dalberg (1849 – 1920) a jeho ženy Marie Gabriely von Spiegel zum Diesenberg-Hanxleden (1854 – 1936). V roce 1912 se provdala za prince Franze Emanuela Konstantina zu Salm-Salm (1879 – 1964). Marie Anna, nyní tedy princezna zu Salm-Salm, bydlela na Roztěži. Její matka Gabriela zemřela na zámku v Roztěži 6. února 1936 ve věku nedožitých dvaaosmdesáti let. Po její smrti se panství Malešov dostalo do vlastnictví rodu Salm-Salmů. Marie Anna měla se svým mužem sedm dětí, z toho byli dva chlapci Franz Karlzu Salm-Salm a Alfréd (1920 – 1944), který padl 30. července 1944 v Normandii.

By TRAJAN 117This W3C-unspecified vector image was created with Inkscape . – Derivative work, using and, CC BY-SA 3.0,

Správci panství

Mikuláš Náchodský z Babího zemřel v roce 1593. Byl královským úředníkem.

Jan Lvovický ze Lvovic

Martin Vilhaim z Vustenova byl od roku 1611 hejtmanem města Kolín. Když se v roce 1611 od Kolína oddělily Liběnice zastával úřad hejtmana tam a to až do roku 1616, kdy se opětovně připojily ke Kolínu.

Hanibal z Valdštejna

Hanibal z Valdštejna byl synem Jiřího z Valdštejna a jeho třetí ženy Marie Magdaleny z Lobkovic. Po smrti svého otce zdědil polovici zámku a města Hostinného, vsi Sejfy a Pilníkov, Heřmanice, Velichovky a Zboží. Byl ženatý s Kateřinou z Dubé. Mezi lety 1606 a 1611 vykonával funkci nejvyššího mincmistra Českého království se sídlem v Kutné Hoře. Byl to tedy vysoký královský úředník, který držel ve svých rukou mincovní práva, horní práva, dozor nad ražbou mincí nebo nad dodržováním horních zákonů. Podle kutnohorského kronikáře Mikuláše Dačického z Heslova byl Hanibal z Valdštejna nezodpovědný prospěchář, který dolování a mincování vůbec nerozuměl a ponechával je napospas nejrůznějším nekalým živlům. Od roku 1604 spravoval Lánov. Ve své době byl považován za vzdělanou osobu, dokonce se stal rektorem na frankfurtské univerzitě. Hanibal stál na straně stavovského povstání. Na svých panstvích rozvinul velkou stavební činnost, což ho dostalo do finančních potíží. Zemřel zadlužený 21. dubna 1622.

Autor: Bastian, CC BY 3.0,

Matyáš Násadnický z Valtinova

Šebestian Rejšvický z Freifeldu byl roku 1616 hejtmanem Kolína.

Malovcové z Malovic

Malovcové z Malovic jsou jedním z nejstarších vladyckých rodů, který se později velmi rozšířil. V průběhu 17. století byli někteří z rodu povýšeni do panského stavu. Malovcové pocházeli z tvrze Malovice nedaleko jihočeských Netolic. Jako prapředek tohoto rodu je mezi lety 1313 – 1341 připomínán Bohuslav. Jednotlivé pošlosti rozrodu se později rozvinuly od synů Petra z Malovic (připomínán 1354 – 1364), Hynka, Petra a Viléma.

Autor: Adolf Matthias Hildebrandt – Blasonierung und alte Wappenabbildungen; Graf Rudolf Johann von Meraviglia-Crivelli, Der böhmische Adel, Bauer & Raspe, Nürnberg 1886 (= J. Siebmachers’s großes Wappenbuch, Band 4, Abt. 9), S. 78 f. (Digitalisat), CC0,

Bratři Jetřich, Jan, Petr a Václav Malovcové z Malovic

Bratři Jetřich, Jan, Petr a Václav Malovcové z Malovic jsou synové Bohuslava Malovce z Malovic (+1608), který roku 1598 koupil od Jáchyma Oldřicha z Hradce panství Hluboká za 320 000 kop míšeňských. Roku 1611 však Hlubokou zpustošilo pasovské vojsko. Jan získal Lipovskou rychtu a sídlil na hradě Rudolfov. Václav připojil ke statkům v Dřítni, Vlhavách a Chvalešovicích několik vesnic z hlubockého panství. Jetřich získal město Podhradí s hradem Hluboká a purkareckou rychtu, ovšem bez Purkarce. Zbylé vesnice na hlubockém panství si přisvojil Petr. Jetřich se přidal na stavovskou stranu, a proto jim bylo hlubocké panství v roce 1622 zkonfiskováno.