Aleje a
ALEJE
Jihozápadně od Brtnice na území dnešního lesního komplexu Aleje, tzv. Jestřebí les, stávalo několik vesnic, které byly buď součástí statků nižší šlechty, nebo církevních feudálů. Od roku 1324 náležely Aleje k brtnickému panství. Dnes jsou místní částí Brtnice.
V 11. - 12. století patřila celá oblast pomezního hvozdu k zeměpanskému Bílovsku, které příslušelo do znojemského údělu. Již koncem 12. nebo v 1. čtvrtině 13. století dostávají území v lesnatém pohraničním hvozdu, na okraji zeměpanské domény výsluhou některé šlechtické rody. Hrutovici získávají Kněžici s okolím, také oblast kolem Střížova mezi řekou Jihlavou od Luk nad Jihlavou po soutok s Brtnicí a dolním tokem této říčky, která tvořila hranici se zeměpanským majetkem na jejím pravém břehu. V 50. letech 13. století je v podstatě kolonizace, kterou prováděli Hurtovci na zeměpanském Brtnicku dokončena. První písemná zpráva o osídlení Brtnice pochází z roku 1224, kdy je spolu s dalšími vesnicemi jmenovaná v listině, která ustanovila práva a povinnosti přibyslavského faráře. Další listinou z 31. října 1234, kde je ves zmiňována je ta, kde ji dává na prosbu své matky Konstancie markrabě Přemysl nově založenému klášteru cisterciaček v Předklášteří u Tišnova. Mezi lety 1238 až 1240 získal král Václav I. Jihlavu a Brtnici s okolními vesnicemi zpět do svého vlastnictví, výměnou za jiné vesnice. Důvodem byl nález bohatých ložisek stříbra. Tato výměna byla potvrzena listinou ze 7. prosince 1240. Brtnicko tak zůstalo na dalších padesát let v zeměpanském vlastnictví. Bylo však několikrát zastaveno.
Brtnice vznikla ve výhodné poloze u říčky Brtnice. Poprvé se jako městečko připomíná ve čtyřicátých letech 14. století. Již ve 13. století se však pro svoji výhodnou polohu stala tržní osadou. Základním zdrojem obživy zdejších obyvatel v předhusitské době bylo zemědělství. V roce 1340 – 1343 měl Brtnici jako zástavu Bohuš ze Starče. V letech 1365 – 1366 byla ze zástavy vykoupena. V roce 1366 ji markrabě Jan Jindřich ve svém druhém testamentu odkazuje svému nejmladšímu synovi Prokopovi. Ve svém třetím testamentu z roku 1371 ji však odkazuje s celým panstvím Janu Soběslavovi. V roce 1364 je v Brtnici uváděn švec a koželuh, v roce 1405 kramář, roku 1416 mlýn a v roce 1420 řezník. V letech 1380 – 1381 vedli spolu Jošt a Prokop o Brtnici spor, přestože měla připadnout podle testamentu Janu Soběslavovi. Nakonec toto zboží spravoval Jošt, který v roce 1384 oddělil od dominia Brtnici a postoupil ji lénem Heraldovi z Kunštátu. 25. května 1396 převedl Prokop brtnické panství do majetku Hynka z Valdštejna. Po jeho smrti zdědil brtnické panství jeho nejstarší syn Jindřich. Po Jindřichově smrti pak držel panství jeho bratr Zdeněk, který jej zde uváděn v roce 1437. V době před vypuknutím husitské revoluce byla Brtnice hospodářským a tržním centrem, kdežto centrem Valdštejnského dominia se stal hrad Rokštejn. Politika Jindřicha a Zdeňka se řídila jejich vlastními potřebami a zištnými úmysly. Během husitských válek se středisko valdštejnského panství přesunuje z Rokštejna na Brtnici, kde si Valdštejnové vybudovali nové sídlo. Po Zdeňkovi drželi brtnické panství v nedílu jeho synové Hynek a Václav. Ti byli brtnickými pány i v období války s uherským králem Matyášem, kdy stáli na straně Jiřího z Poděbrad. Po smrti Václava, který zemřel bezdětný, držel panství Hynek sám. Po jeho smrti jej zdědili jeho synové Zdeněk a Burian. Po smrti Zdeňka držel panství Burian z Valdštejna sám. Z Burianova držení pochází nejstarší urbář brtnického panství z let 1533 – 1538. V této době k panství patřilo městečko Brtnice, vsi Kněžice, Opatov, Stará Říše, Malé Brtničky, Jestřebí, Uhřínovice, Komárovice, Střížov, Malé, Lhota, Smrčné, Bransouze, Chlum, Číchov, Radonín, Rychlov, Čechočovice, Hvězdoňovice, Chlístov, Štěměchy, Čáslavice, Přímělkov a pusté Dašovice, Březová, Bezděčkov, Petrůvky, Svojkovice, Čížov, Veselí, Lipulec, Jenišov, Malé Petrůvky, Martinice, Stančice, Strenčí, Lhotka a Zhořec. K tomu ještě dvory Strážov, Žilkovský a Rokštejn. Žilo zde 100 osedlých, byl tu masný krám a také lázně. V Brtnici byly dva panské pivovary. Po smrti Buriana zdědil panství jeho syn Zdeněk, který však záhy umírá. V době jeho smrti byli jeho děti nezletilé, proto se správy panství ujímá nejstarší Burianův syn Hynek. Po rozdělení majetku zůstalo brtnické panství Hynkovi. Protože však neměl žádné potomky, vyžádal si v roce 1576 na císaři Maxmiliánovi mocný list, ve kterém mu bylo povoleno, aby veškerý majetek po jeho smrti zdědila jeho manželka Kateřina Zajímačka z Kunštátu. V případě, že by se znovu vdala, měl veškerý majetek připadnout Zdeňkovi Brtnickému z Valdštejna, synovi Hynkova bratra Jindřicha. Po smrti Hynka v roce 1596 se majitelkou brtnického panství tedy stala jeho manželka Kateřina a po její smrti v roce 1600 se jej ujal Zdeněk Brtnický z Valdštejna. Po svém otci ještě zdědil Sádek a Moravské Budějovice, takže se všemi majetky se dostal mezi nejmajetnější šlechtice. Za stavovského povstání v roce 1620 bylo brtnické panství Zdeňku Brtnickému z Valdštejna zkonfiskováno a 2. dubna 1623 za odhadnutou cenu 110 000 zlatých moravských předáno listinou císaře Ferdinanda II. hraběti Rombaldu Collaltovi et San Salvatore. Po smrti hraběte Collalty spravovala panství za nezletilé syny Klaudia a Antonína Františka jeho manželka Blanka Polyxena, rozená Thurn společně s ustanoveným poručníkem svých dětí, hrabětem Michalem Adolfem z Althanu. Po smrti své matky přebírá brtnické panství její starší syn Kaludius, kterému je v té době skoro dvacet jedna let a spravuje je společně s poručníkem Michalem Janem z Althanu. Protože Klaudiův syn Rombald zemřel dřív než otec, ujal se brtnického panství František Antonín, Klaudiův bratr. V roce 1696 František Antonín zemřel a brtnické panství převzal jeho starší syn z druhého manželství Leopold Adolf Rombald. Leopold padl v roce 1707 v souboji. V roce 1708 spravoval panství soudem ustanovený administrátor Karel Ludvík z Rogendorfu. Poté připadlo Antonínu Rombaldovi, který byl synem hraběte Vinciguerry z mladší větve Collaltů. Ten panství držel až do své smrti v roce 1740. Brtnické panství zdědil jeho prvorozený syn Antonína Rombalda Tomáš Vinciguerra VI. Po jeho smrti v roce 1768 zdědil majetek jeho syn Jan, který však umírá patnáctiletý a bez potomků. Panství přebírá Tomášův bratr Antonín Oktavián I. Collalto et San Salvatore, který také zemřel bezdětný. V roce 1793 se stává držitelem panství Eduard III. Po jeho smrti v roce 1833 jej vystřídal Antonín Oktavián II., který zemřel v roce 1854. Nahradil jej syn Eduard IV. Oktavián, který zemřel v roce 1862 a velkostatek zdědil Emanuel Josef Antonín Collalto. Po jeho smrti v roce 1924 držel majetek Oktavián Collalto, kterému byl v roce 1946 znárodněn.
ALEJE
Lovecký zámeček Aleje, někdy je také nazýván Jestřebí, byl vystavěn v lesích u Kněžic v katastrálním území vesnice Jestřebí, místní části Brtnice. Jeho stavba probíhala mezi lety 1815 – 1817, kdy brtnické panství vlastnil Eduard Collalt et San Salvatore. Zámeček byl postaven v klasicistním stylu a využíván převážně k lovům. Sloužil jako náhrada opuštěné myslivny v Chaloupkách. V roce 1946 byl, stejně jako ostatní majetek, rodině Collaltů na základě Benešových dekretů zkonfiskován. Od státu jej získal Český fond výtvarných umění (ČFVU), který zde zřídil rekreační středisko pro výtvarníky. V 80. letech 20. století prošel zámeček rekonstrukcí, během níž došlo k odstranění některých původních prvků. Po zániku Českého fondu výtvarných umění v roce 1989 zdědila samotný zámeček bez pozemků Nadace českého výtvarného umění (NČVU). V roce 2010 nadace získala i pozemky a přistoupila k postupné rekonstrukci zámečku. Mezi lety 2011 – 2015 nechala opravit krovy, komíny a vyměnila střešní krytinu. V posledních letech na zámečku neprobíhaly žádné práce. Lovecký zámeček je patrová budova se středovým oválným sálem a nástřešním altánem. V blízkosti jsou další tři hájenky, dva altány a zajímavě zastřešená studna. V současnosti je areál v soukromém vlastnictví. Okolo zámečku se nachází lesy s hvězdicí sedmi průseků, tzv. alejí, které paprskovitě sbíhají do svého středu, kde leží lovecký zámeček. Aleje mají své názvy: Kněžická alej, která vede ke Kněžicím; Opatovská alej, která jde do Karlínského údolí v Opatově; Brtnická alej, ta končí v Jestřebí; Tabulní alej, jdoucí k silnici 402; Stonařovská alej, která vede do Stonařova a Zelená alej, jdoucí okolo Hořce. Právě podle těchto alejí dostal lesní komplex svůj název.
