Jdi na obsah Jdi na menu
 


Angerbach a

ANGERBACH

2. kilometry západně od Kožlan

 

Kožlany městečko

 

Kožlany leží přibližně 45 kilometrů severně od krajského města Plzně na spojnici mezi Plzní a Rakovníkem. Městečko spadá od ledna 2003 působností do správního obvodu obce s rozšířenou působností Kralovice, do roku 2002 náleželo k okresu Plzeň – sever. Městečko Kožlany pravděpodobně vzniklo na místě Loveckého dvorce, který zde postavil již první dědičný český král Přemysl Otakar I. První písemná zmínka o Kožlanech je z roku 1230, kdy je král Václav I. postoupil cisterciáckému klášteru v nedalekých Plasích za 200 hřiven stříbra. V roce 1238 si je však vzal zpět a jako náhradu dal klášteru ves Žihli. Ale ves Kožlany existovala pravděpodobně již dříve, než dokládá první písemná zmínka. V roce 1313 povýšil král Jan Lucemburský Kožlany na městečko z právem trhů. A zároveň Kožlanští museli odvádět dávky na královské hrady Týřov a Křivoklát a to z každého lánu sedm korců suchého obilí a čtyři slepice.  Zároveň přivtělil Kožlany k panství Týřov a s ním pod soudní pravomoc královského hradu Křivoklátu. V této době byl vlastníkem Kožlan Ota, který se po Kožlanech i psal. Ota byl pravděpodobně levobočkem Viléma Zajíce z Valdeka a podle některých zdrojů dostal Ota Kožlany právě od něj ke své obživě. Měl na králi Janovi Lucemburském vymoci v roce 1313 i vysazení zákupního práva na vsi Kožlanech. Byl jistě také lokátorem, který dal rozparcelovat přidělenou půdu na jednotlivé pruhy lány tak, aby to vyhovovalo plužnímu obdělávání. Každý z nových držitelů půdy tak dostal přibližně stejný díl horších i lepších pozemků a lán se tak stává uznávanou plošnou měrnou jednotkou. Původně se vycházelo z času určeného pro obdělávání tohoto pozemku, později podle množství výseku. Například královský lán měl 45 až 50 hektarů, lán zemský neboli pražský měl 18,4 hektaru, lán selský 23 hektarů, lán kněžský 25,6 hektarů. Kožlanům bylo vymezeno 60 lánu po 18,4 hektarech. Šedesáti lánová parcelace byla v tu dobu pro městečko příliš velkolepá a tím pro usedlé velkým soustem. Jednak pro svoji velkou rozlohu 1 104 hektaru, a pak pro pomalou ryze českou kolonizaci, která nezajišťovala tak rychlý rozvoj. Tomuto rozvoji bránila i blízkost městeček Kralovic a Čisté, které byly co do lánové parcelace stejně veliké. Další okolnost, která nepříznivě ovlivňovala rozvoj městečka, byla jeho poloha na hlavním tahu Plzeň - Praha, po kterém se v dobách válečných konfliktů přesunovaly armády znepřátelených stran. Již tehdy byl v listině uveden rychtář. On a jeho nástupci vlastnili svobodný lán, mlýn, louku, zahradu, krčmu, jednoho rybáře, kováře, ševce a ještě jednoho usedlého. Měl nárok na třetinu pokut, pokud nepřesáhla hodnotu jednoho peníze. A tady si, nejsme jisti, co tato hodnota znamenala.  Týřov byl jedním s prvních hradů, které císař Karel IV. vyplatil ze zástavy. Do majetku královské komory se Kožlany vrátily v roce 1347. A Týřov byl uveden jako královský hrad v Majestas Carolina, ale jako zcizitelný. To znamená, že mohl být na určitou dobu zastaven. Stejně jako Angerbach a Kožlany, které patřily pod panství Týřov, byly jakožto královský majetek podřízeny soudně Křivoklátu. Listinou ze dne 17. července 1351 je císař Karel IV. povýšil na trhové městečko s pravomocemi jako ostatní městečka v království a s pravidelnými týdenními trhy. Kromě toho získali Kožlany hrdelní právo a s tím spojené právo pranýře a šibenice. Během husitských válek opět přešly do vrchnostenské držby. Postupně byly zastavovány a prodávány různým šlechticům. Za husitských válek při obléhání Libštejna roku 1430 husitskými vojsky, byla vypálena půlka městečka včetně kostela a pravděpodobně byl zničen i Angerbach.  Jelikož král Jiří s Poděbrad neuměl německy, proto jmenoval Jošta z Ensidle, který byl v němčině zběhlý, svým sekretářem. Jošt z Ensidle byl původně ve službách Aleše Holického ze Šternberka. Jošt byl nízkého původu, proto ho král Jiří roku 1458 pasoval na rytíře a zajistil mu plat 500 kop, vázaných na statku makotřaském. Jenže pravděpodobně o rok později, aby král Jiří mohl splatit dluh pražskému purkrabímu Zdeňkovi ze Šternberka, mu Jošt tento plat vrátil a na víc ještě 500 kop půjčil. Za to mu král Jiří doživotní zástavu zapsal hrad Týřov s městečkem Kožlany, vsi Mlečice, Chmelišnou, Zavidov, Týřovice, Broumy, Kořimec, Újezdec, Hudlice, se všemi složitostmi a berni v Novosedlech. Při tom bylo stanoveno, že Jošt nesmí být vyplacen za svého života a po jeho smrti může tuto zástavu vyplatit pouze panovník. Hrad Týřov ale musí být vždy otevřený pro Poděbradské. A kdyby došlo kvůli válce k daním, neměl jimi být zatížen Jošt. S okolními lesy ale Jošt ani jeho dědici nesmí hospodařit, ani dřevo prodávat, ale dřevo na topení a na opravu hradu si mohl vzít, kolik potřeboval. Malé zvěře a ptáků, si mohl ulovit, kolik chtěl. Kdežto zvěře vysoké směl každý rok ulovit tři jeleny a deset srn s vědomím křivoklátského purkrabího, který mu byl povinen k těmto účelům půjčit psy a tenaty. Na údržbu hradu mu na víc bylo připsáno 100 kop. Po jeho smrti, v případě, že by panovník chtěl tuto zástavu vyplatit, musel jeho potomkům zaplatit 600 kop. Kdyby byl hrad dobyt a obsazen, byl král povinen dopomoci mu k hradu zpět nebo nestane-li se tak do dvou let, musí vyplatit danou zástavu. Zemřel-li by Jošt bez dědiců a bez posledního pořízení, nemohou jeho věřitelé či jiní dědici požadovat zástavní sumu, která mu byla zapsána na panství, ale byla by jim postoupena ves Hudlice. Jošt byl věrný katolík, ale jeho souvěrci ho nenáviděli za jeho věrnost králi Jiřímu a proto mu neustále ničili statky. Hlavně proto, že sousedil s jednotou Zelenohorskou. Například v  letech 1467 až 1469 při křižáckých výpravách katolických vojsk proti králi Jiřímu z Poděbrad, bylo Joštovo zboží včetně městečka Kožlan zpustošeno. A to právě kvůli tomu, že byl katolík sloužící husitskému králi.  Král Jiří, který byl s těmito okolnostmi obeznámen, mu jako náhradu škody roku 1466 připsal dalších 100 kop, aby si mohl vytvořit rybníky a zároveň všechny tyto práva včetně doživotní zástavy přenesl na jeho syna Jindřicha. Jošt se uplatnil i za vlády krále Vladislava II. Jagellonského, kterému sloužil jako rada komorního soudu. V roce 1472 na Joštovu prosbu udělil král Vladislav II. Kožlanům erb a dovolil jim postavit pivovar. Roku 1473 postoupil Joštovi právem odúmrtním dvůr v Hlinci a ještě téhož roku mu potvrdil všechny privilegia od krále Jiřího. Dále pak mu dovolil ulovit čtyři laně nebo jeleny ročně navíc a na opravy hradu Joštovi ještě připsal zvlášť 50 kop. Jošt umřel roku 1474, ale jeho poslední vůle nemohla být vložena do desk zemských, protože byla pečetěna až po jeho smrti. Joštův syn Jindřich v té době nebyl ještě plnoletý, proto se stal jeho poručníkem Litvín z Klinštejna. Roku 1494 dával Jindřich povolení k prodeji manských dědin v Mlečicích. On sám si však Jindřich neříkal, ale vždy se psal jako Henrich. Zástavní držitel Týřova mohl dát pouze povolení k prodeji manství v Mlečicích a Zavidově. Držitel hradu Týřova nebyl lenní pán. Manové z těchto vesnic byli lenně příslušní ke Křivoklátu, ale jako poddaní k Týřovu. Takže pokud chtěl man prodat svůj majetek v těchto vsích, musel mu to povolit majitel Týřova a schválit Křivoklátský purkrabí. Jindřich byl sice dobrý hospodář, ale stalo se, že jeho syna zajali Turci v bitvě u Moháče r. 1526. A aby ho mohl se zajetí vykoupit, zastavil Týřov roku 1528 Jáchymovy z Malcanů, jeho dluhy začali narůstat. Jindřichovi tísně využil Lorenc Šlik a vymohl si na králi Ferdinandovi povolení k výplatě panství týřovského. To se mohlo stát jedině po dohodě s Jindřichem, ten se však řídil královský zápisem a na dohodu nepřistoupil a za pomoci dalších půjček Týřov v roce 1532 s této možnosti vyvedl, ale Šlik i tak měl od Ferdinanda potvrzený zápis, že v případě, že Jindřicha přežije, bude Týřov jeho. Předlužený Jindřich už pak nemohl své pohledávky splácet, prodal ves Novosedly, dvory Nezabudice a v Panoším Újezdě, mimo to zastavil dvůr Kouřimec, vsi Mlečice, Hřebečníky, Skryje a Tytry. Situace však došla tak daleko, že ho v roce 1531 Zikmund Beřkovský pohnal před soud, kvůli nesplácení dluhu, ale Jindřich z Ensídle  se nedostavil ani k třetímu soudnímu jednání a proto byl na něho vydán zatykač. Soud rozhodl tak, že Beřkovský získal dva kmetské dvory v Kožlanech a rybník nad městečkem, který chtěl vylovit, ale Jindřich ho předešel. Po návratu jeho syna se zajetí, žádali stavové krále Ferdinanda, aby Jiříkova služba byla zaplacena. A aby toho nebylo málo, působili Jindřichovy potíže i jeho synové, kteří byli každou chvilku před soudem pro rvačky. Lorenc Šlik, vida že Jindřicha nepřežije a panství týřovského se nedočká, se svolením krále Ferdinanda roku 1545 převedl své právo na Týřov Václavovi Mašťovskému na Strojeticích, který se vzdal veškerého práva na honitbu, král Ferdinand mu za to připsal 100 kop na Týřově a dovolil mu kácet lesy jen pro potřebu hradu a k tomu jednou do roka mohl požadovat na křivoklátském hejtmanovy dva jeleny, čtyři srny a dvě divoká prasata, ale drobnou zvěř mohl lovit, jak chtěl. Zástava Týřova byla sjednána do konce života Mašťovského a jeho synů. Roku 1554 dosáhl Mašťovský na králi a českých stavech toho, že mu k první sumě bylo připsáno dalších sto kop a jan starší z Lobkovic na Zbiroze dosáhl povolení, aby ves Mlečice, kterou držel v zástavě, mohl koupit dědičně. Jindřich z Ensídle se stal roku 1546 krajským hejtmanem, roku 1545 prodal Slabce se Sadlnem a roku 1555 dvůr Myslice. Jindřich zemřel roku 1556 v Jincích. Mezi jeho čtyřmi syny vznikli okamžitě spory o dědictví. Po několika soudních sporech si nakonec zboží rozdělili. Kožlany získal Albrecht. Při tom však Týřov drželi v nedílu, to znamená, že společně. Roku 1558 zemřel Václav Mašťovský a poručnice jeho nezletilého syna Fridricha, Barbora Šliková hned obeslala ke komornímu soudu bratry s Ensidle, kteří se už v této době psaly z Týřova, aby předložily všechny zápisné listy, na panství týřovské, které jejich otci Jindřichovi, byli dané, aby jim vyplatila zástavu, protože podle ní sirotek Frydrych Mašťovský má na týřovské panství větší právo. Ti se u soudu ohradili, že jejich otec se nejmenoval Jindřich, ale vždy se psal jako Henrich. Komorní soud jim dal za pravdu a žalobu zamítl. Tyřovští okamžitě u stejného soudu zažalovali Barboru o 30 kop na pokrytí nákladů. A aby se pojistili proti dalším útokům mladého Mašťovského a Jana z  Lobkovic, který králi Ferdinandovi nabízel za postoupení Týřova 18 750 kop. Nechali si roku 1558 od krále Ferdinanda dát písemně, že dokonce jejich životů zástavu nikdo nemůže vyplatit, jen král samotný oznámí-li jim to půl roku dopředu a složí zástavní sumu. Na přímluvu arciknížete Ferdinanda II. Tyrolského jim bylo povoleno užívání rtuťových dolů u Svaté. Král je však upozornil na to, že střílejí zvěř, která se zaběhne na jejich panství, a jejich lidé pasou na královských statcích, i když je to zakázáno, byli napomenuti a měli sjednat nápravu. Tím byly všechny útoky na Týřovské odraženy. Roku 1566 si opět všichni bratři společně vyžádali povolení dolovat rtuť a rumělku. Jošt z Týřova v roce 1572 koupil dům v Praze u svatého Klimenta. Když Albrecht z Týřova roku 1571 a Jošt z Týřova roku 1574 zemřeli, zůstali na živu jen Jan a Jiřík, kteří se hned o statky otcovské a bratrské rozdělili tak, že Jan si vzal Skryje s několika vesnicemi, pravděpodobně i Kožlany a Jiřík Hřebečníky. Hrad Týřov zůstal i na dále jejich společným majetkem, ale pro jeho sešlost na něm nesídlili. Fridrich Mašťovský v této době dosáhl plnoletosti a opět dal oba bratry k soudu, aby mu vydali panství. Když pak roku 1574 zemřel i Jan Týřovský, Jan starší z Lobkovic na Točníku, královský rada a prezident nad apelacemi si vyprosil od císaře Maxmiliána povolení, aby mohl pustý hrad Týřov vyplatit od Jiříka z Týřova a hned složil 8000 tolarů jako zálohu. Samozřejmě, že nešlo jen o pustý hrad Týřov, ale hlavně o panství k němu náležející. Jednání mezi Janem z Lobkovic a Jiříkem z Týřova nešla vůbec hladce. Jiřík z Týřova byl ochotný Týřov vydat, ale pod podmínkou, že mu budou dědičně podstoupeny vsi Zavidov, Týřovice, a Újezdec, a k tomu mu budou přidány 3000 kop v hotovosti. Proti tomu se okamžitě ohradil císař Maxmilián II. a přes prokurátora Jiříka vyzval, aby Týřov vydal. Na Týřov byli vysláni komisaři, aby odhadli cenu panství a v případě, že by jejich odhad nebyl uznán, měli být povoláni ubrmani, a vynést konečný rozsudek. Arcikníže Ferdinand Tyrolský, pán na Křivoklátě a místodržitel českých zemí, žádal svého bratra císaře Maxmiliána II. o to, aby Týřov nebyl nikomu prodán, a že až starý Jiřík Týřovský zemře, tak on sám panství vyplatí a pro scelení loveckých pozemků připojí zpátky ke Křivoklátu. V té době syn Jošta s Týřova Jan Týřovský, požádal svého strýce Jiříka, aby mu vložil jeho díl majetku po otci do zemských desk. Proto ještě roku 1574 mu Jiřík Týřovský postoupil vsi Hudlice, Broumy, Chmelištnou a tři lidi v Kožlanech. Při tom uzavřely mezi sebou dohodu, že dojde-li k vyplacení Týřova, tak si peníze spolu rozdělí. Doly rtuťové a rumělkové užívali společně. V létech 1575 až 1576 je už oba dva opět dával k soudu Fridrich Mašťovský, aby mu Týřov vydali, protože on má na něj větší právo. Zajímavé je a zároveň divné, že žádnou listinou se nemohlo prokázat, kdy byl Týřov od Křivoklátu odloučen. Byli vyslechnuti všichni šlechtici z okolí, Rakovničtí i Staroměstští, ale ani ti nic o tom nevěděli. Když roku 1577 královský prokurátor Albrecht Bryknar z Brukštejna na Libni oznámil oběma Týřovským, že císař Rudolf II. chce sám panství vyplatit. Tehdy Jiřík Týřovský bez meškání vydal Týřov Lobkovicovi za 12 500 kop. Lobkovic ponechal Jiříkovi Týřovskému ves Újezdec dědičně a Týřovice s řekou do jeho smrti k volnému užívání. Na přání císaře Rudolfa se musel Lobkovic zříct veškerého lovu, kromě honů na zajíce, koroptve a drobné ptáky. Za to mu křivoklátský lesmistr každý rok měl dát na hrad Točník čtyři jeleny, čtyři srny a čtyři divoká prasata kolem svatého Martina, kdy měli být nejlepší. Lobkovic bydlel na hradu Točník a o Týřov se moc nestaral. Týřov tehdy úplně zpustl. Jiřík a Jan Týřovský se porovnali, tak že Jan mohl zatím užívat louky pod Čertovou skálou a z výplaty dostal 1250 kop a od Jana z Lobkovic měl dostat ještě 8000 kop. Co se týče dalšího majetkového narovnání, zůstala v platnosti dohoda, kterou mezi sebou uzavřeli po smrti Jošta Týřovského. Jan z Lobkovic roku 1580 ze zdravotních důvodů odstoupil s úřadu apelačního prezidenta. Císař Rudolf II. mu za prokázané služby připsal 5000 kop a v roku 1583 ještě dalších 5000 kop, na panstvím Týřovském. Fridrich Mašťovský znovu v roce 1583 pohnal oba Týřovské ke komornímu soudu. Komorní soud roku 1584 vyslal komorníka na týřovské panství, aby žalobu prošetřil. Mezitím Jiřík Týřovský zemřel, jeho synovec Jan z Týřova a Jan z Lobkovic zažalovali Mašťovského, za to, že se pokusil vysoudit cizí zboží. Císař Rudolf II. se rozhodl zcelit křivoklátské panství, zejména pro to, aby mohl rozšířit honitbu.Proto roku 1588,  jednal z Janem z Lobkovic o postoupení Týřova a Točníku. Jednání o Točníku, ztroskotali na finanční nabídce, jelikož na úpravu hradu Točníku Lobkovic vynaložil velké sumy peněz. Co se týče Týřova, tak tady se obě strany domluvily a to tak, že Lobkovic postoupil císaři své právo na pustý hrad Týřov, vesnice Týřovice, Hudlice, Újezdec, Broumy a dvůr Kouřimec se vším co k hradu podle starých zvyklostí patřilo, v zástavní sumě 17500 kop. Na úhradu této sumy, postoupil císař Rudolf II. Lobkovici městečko Kožlany s vesnicemi Chmelištnou, a Závidovem v hodnotě 13000 kop jako zboží zpupné a dědičné. Na zbývajících 4500 kop měl být vydán dlužní úpis. Avšak Lobkovic oznámil, že panství týřovské vydá teprve, až dostane peníze v hotovosti. Poněvadž ves Újezdec dosud držel Jan Týřovský, vyzval ho císař k tomu, aby ji vrátil zpátky k Týřovu a k tomu, aby zaplatil 800 kop, které jeho děd Jindřich přijal za ves Mléčice, která byla od Týřova oddělena. Tak se dostal Týřov několik let již pustý, po 128 letech zpátky ke Křivoklátu. Jan z Lobkovic psal v roce 1589 Janovi Týřovskému, že listiny, které mu k Týřovu vydal, musel odevzdat císaři, a že byly špatně uloženy, od molů zničeny, napolo shnilé, že se sotva dali číst. Křivoklátský hejtman Jindřich Prolhofer roku 1590 žaloval české komoře, že mu Lobkovic registra celého panství, ves Broumy a doly na Svaté stále ještě nevydal. A lidé z obou vesnic si stěžují, že vždy náleželi k Týřovu, a když teď nebudou spolu s ním ke Křivoklátu připojeni, tak kvůli velkým robotám radši vsi opustí a utečou. Jan z Lobkovic zemřel v roce 1590. Zboží po něm zdědil jeho bratr Ladislav z Lobkovic na Zbiroze, jehož opět Fridrich Mašťovský, který se  od roku 1586 psal ze Sence, pohnal před soud, aby mu Týřov s příslušenstvím vydal. To se stalo v roce 1592. Když se roku 1685 prodávalo křivoklátské panství Valdštejnovi, tak v soupisu se uvádí i starý a pustý hrad Týřov. Balbín mylně v roce 1685 napsal, že je obydlený. Za Rudolfa II. patřily Kožlany ke královskému hradu Zbirohu. Listem ze dne 14. února 1600 slevil císař Rudolf II. kožlanským z dávek a roku 1601 je dědičně postoupil Janovy Týřovskému z Ensidle, výměnou za Skryje, Hradiště, Čistou a doplacení zbytku ceny. Tím se Kožlany dostali zpět do majetku Týřovských. Tím se Kožlany staly součástí chříčského panství, k němuž náležely až dokonce patrimoniální zprávy. V roce 1612 Vydal Jindřich Jakub Týřovský listinu- do dnes dochovanou pouze v opisu- v níž povolil zavést dva osmidenní jarmarky do roka. Na den svatého Vavřince a na den svatého Matouše a s nimi spojená cla za dobytek a koně. Obyvatelé směli svobodně kupovat a měnit grunty. Městečko mohlo bez překážek spravovat lesy, dva mlýny a pivovar. Dalším privilegiem, které bylo Kožlanům dáno, bylo povolení obchodu se solí, smůlou a železem. Na oplátku museli Kožlanští robotovat a odvádět vrchnosti příslušné platy. Vrchnost měla každý rok obnovovat radu a úředníky. Měšťané si mohli pro vykonávání soudní a správní agendy nad domácími i cizími lidmi postavit radnici. Buď si měli přestavět dosavadní rychtu, nebo koupit dvůr s lánem, aniž by to poznamenalo vrchnostenské příjmy. Do té doby reprezentovala vrchnostenskou správu rychta, kterou dle Bohumila Vondráška městečko prodalo Jiřímu Chotkovi z Chotkova a na Žihli, za 1225 kop grošů míšeňských. Muselo se to stát až po 14. březnu 1612, protože to byl ještě s rychtou spojován Jan Rychtářovic. Privilegia značně rozšiřovala pravomoci městečka. Jednalo se o typický rys vývoje městské samosprávy, která se snažila osamostatnit a vymanit se z vlivu vrchnosti. Funkce rychtáře zůstala zachována. Byl podřízen městské radě a zůstali mu pouze pořádkové a policejní pravomoci. Ostatní vykonávala městská rada v čele s purkmistrem. Spravovala městské hospodářství, na které ještě dohlíželi obecní starší. Kožlanskou městskou radu tvořilo dvanáct konšelů, při čemž jedním z nich byl pravděpodobně i rychtář. V písemných záznamech, se vyskytuje, ještě funkce primase. Jednalo se o označení purkmistra, který zastával úřad ihned po obnovení rady, a které se začalo používat v průběhu 16. století. Vzhledem k nedostatku písemných materiálů se nedá určit, kdy k zavedení této funkce v Kožlanech došlo. Osoba primase, se objevuje v zápisech z 20 let 17. století pravidelně. To znamená, že se nejednalo o žádnou novinku. Na základě této skutečnosti lze tedy odvozovat, že primas mohl v Kožlanech úřadovat již od přelomu 16. a 17. století. Prvním písemně doloženým primasem Kožlan je roku 1621 Albrecht Žák, nebo také Žákovec. V nedalekém čtyři kilometry vzdáleném vrchnostenském městě plaského kláštera Kralovicích nastala obdobná situace jako v Kožlanech. I zde pochází nejstarší písemné materiály s dvacátých let 17. století a osoba primátora je v nich již pravidelně uváděna. K pravomocem primátora patřilo nejdříve hlavně dohlížení na ostatní konšely, postupně však získával na vážnosti a stal se klíčovou osobností každodenního chodu města. Dalším orgánem náležejícím k městské správě byl sbor obecních starších. Obecní starší, byli podřízeni konšelům. Dnes bychom řekli, že to byli členové komis, které měli konšelům například pomáhat s hospodařením. Právě s jejích řad se většinou rekrutovali noví konšelé. V královských městech se na počátku 17. století jejich počet pohyboval od 4 do 24 měšťanů. U poddanských měst to bylo samozřejmě nižší číslo. V níže uvedené kožlanské přísaze z druhé poloviny 17. Století se hovoří o sboru s neuvedeným počtem osob. Ve skutečnosti se, ale v městských zápisech vyskytovali maximálně dva zástupci. Ve druhé polovině 18. století pouze jeden starší. Ve větších a významnějších Kralovicích bylo v roce 1650 zaznamenáno osm obecních starších. Postupně se jejich počet v druhé polovině 17. století snížil na šest. Důležitou osobou městské samosprávy byl také písař. V období raného novověku se městské kanceláře profesionalizovaly, a tím se zvyšovaly požadavky na osobu písaře. Kromě čtení a psaní musel ovládat český i německý jazyk a pokud možno i latinu, a samozřejmě být loajální vůči městské radě a v případě Kožlan, rozumět hospodářské agendě. Podle zápisu v pozemkové knize z roku 1674, byla sloučena pozice písaře a úředního sluhy abychom byli přesní, jelikož se u sluhy objevuje slovíčko servus, tak se jedná, o městského úředního sluhy. Jeho roční plat byl stanoven na 16 kop grošů míšeňských splatné čtvrtletně, a naturální dávky ve formě obilí, dřeva a piva. To byla jeho základní mzda. Další jeho příjmy mu plynuly za natahování hodin, vyhledávání informací měšťanům v městských knihách. Tyto jeho povinnosti, byly pravděpodobně odvozeny již s dřívějška. Protože v zápise je zmíněno, že tyto jeho činnosti byly vzaty z roku 1622, protože tak stálo v zápisu. Kromě toho mu ještě měšťané platili za soukromé právní zápisy. Kožlanský manuál dále uvádí dvě dvoučlenné komise dohlížitelů nad pivovarníky a sládky a nad masem a chleby. Z městských zaměstnanců jsou v pamětní knize zmiňovány polesný, hajný, úřední sluha, výběrčí k vybírání míst obecních při jarmarku – tyto poplatky se obcím a městům platí do dnes. Je to poplatek za prodejní místo – a kostelník. Pak přišla bitva na Bílé hoře a třicetiletá válka. V roce 1634 táhl přes Kožlany generalissimus Albrecht z Valdštejna a generál Gallas. Roku 1639 pro změnu Švédové pod velením generálem Bannerem. Roku 1641 leželo v kraji kolem Kožlan 16 pluků císařského vojska, které je a vše v okolí vyplenilo. V dubnu 1648 táhl přes Kožlany pluk dragounů Dona Felixe. V červenci táhli přes Kožlany Švédové na Prahu a v polovině srpna byli již na zpáteční cestě opět v Kožlanech s kořistí na tisíci koních. Jelikož po častých vojenských dávkách, které museli sedláci odvádět, už nebylo kde brát a panoval hlad a bída, tak prodali kožlanští faráři i zlatý kalich. Císařský hejtman psal České královské komoře, že mnozí kožlanští sedláci k vojákům příliš hezky se chovají, do svých domů je vodí a tím se hladu a bídě brání. Městečko Kožlany bylo po třicetileté válce úplně zničené. Bylo obydleno 35 domů a mělo jen 112 obyvatel. Osadníci byli na půl pobití a napůl zběhli. Ale v roce 1713 mělo již 407 obyvatel. Dá se tedy říci, že do třicetileté války byly Kožlany se svými 57 domy stále v rozsahu středověku. Až poté se lánové domovní parcely, včetně záhumenkových pozemků začaly dělit. Začaly se drobit na půlláníky a čtvrtlláníky a dřívější převaha celoláníků se změnila v převahu půlláníků a tento stav se udržel až do 50 let minulého století. Začala zástavba domků štítem do ulice. Na jižní straně podélné zástavby s vjezdem vlevo od domku. Na severní straně zástavby s vjezdem vpravo od domku. A to vždy tak, aby zápraží u domku bylo obráceno k východu na sluníčko. Obě podélné souvislé fronty zástavby městečka tvořily více méně rovnou uliční čáru, až na úskok na jižní straně končící domkem č. p. 20. Je více než pravděpodobné, že v této části na západ od farských lánů byl panský dvůr včetně velkého ovčína. Panský dvůr o rozloze 5 a čtvrt lánu – 96,6 ha- a ovčín se v Kožlanech připomínají ještě v roce 1701 v držení Lažanských. Cestě vedoucí na tyto pozemky se dodnes říká panská. Panské pozemky byly vždy v místech nejlepší bonity půdy, což je i tento případ. Na tyto panské pozemky, navazují směrem k dřevecké silnici další pozemky, které jsou podle katastrální mapy z roku 1841 od sebe na stejnou šířku děleny sedmi cestami. Jinde se tyto dělící cesty nevyskytují, proto je pravděpodobné, že v těchto místech bylo ještě několik svobodných většinou dvoulánových  dvorů. Svobodné dvory měly většinou v držení hlavně erbovní rody, tedy chudší šlechta. V Kožlanech například Beřkovský ze Šebíkova, Globnar z Globenu, Lampach z Lampachu, Chotek z Chockova, Udrčský z Udrče a jiní. Renšperger z Renšperku, který se psal později jako mnoho jiných z Kožlan. Měl v Kožlanech pěkný svobodný dvůr s dvěma lány a s rybníkem v Hájku.  V roce 1701 se stali majetkem Lažanských, kteří je v roce 1764 postoupily ústavu šlechtičen u svatých Andělů v Praze. Větší rozvoj městečka, co se zástavby týče, začíná až začátkem 19. století, kdy vzniká nová zástavba domků v západní části hořejšího konce. Zásluhou rozšíření řemeslné výroby, hlavně hrnčířské ale i tkalcovské. Nevýznamné nebyly ani výrobky kožlanských ševců. Tak se postupně začala zástavbou zaplňovat i úžlabina ve středu města od bývalé Židovny nahoru. Vrcholu, co do počtu obyvatel, dosahují Kožlany v roce 1880, kdy mají přes dva tisíce obyvatel. V bouřlivém roku 1848 byla v Kožlanech ustanovena národní garda, kterou vedl mlynář Zimmerhakl. V roce 1884 se zde narodil druhý Československý prezident dr. Eduard Beneš. Po velké vystěhovalecké vlně do Ameriky, která trvala až do první světové války, postupně počet obyvatel klesá. V roce 1929 na počet 1595 a v roce 1965 dokonce až na 985 obyvatel. Mnoho nekulturních zásahů a škod bylo napácháno pozdější zástavbou, ale přesto si Kožlany stále udržují svoji krásu.

Památky

Městská radnice-původně barokní stavba přestavěna v roce 1911

Rodný dům Eduarda Beneše-dům má žulovou pamětní desku

Farní kostel sv. Vavřince-první zmínka pochází z roku 1384

Současnost

Městečko leží na spojnici mezi Plzní a Rakovníkem, na okraji křivoklátských lesů. Nachází se v rekreační oblasti v klidné krajině bohaté na lesy. Kožlany jsou čtvrtým nejmenším městem v Plzeňském kraji. Působí zde několik firem a zemědělské družstvo.

 

Angerbach hrad

 

 Hrad Angerbach stával pod městečkem Kožlany na zalesněném ostrohu obtékaném z jedné strany Javornicí a z druhé Hradeckým potokem. V době existence hradu se rozlévala voda obou toků doširoka a vytvářela pod ním bažinu a nepřístupné údolí. Dnes protíná údolí s velkým rybníkem silnice, vedoucí z Rakovníka přes Plasy do Plzně.

Angerbach u Kožlan byla hrázděná stavba, opevněná příkopy a sypanými valy, které jsou dokladem přechodu slovanského hradištního opevnění k středověkému. Obytná budova byla postavená na špici ostrohu a odděloval jí příkop a val, na němž stála jiná budova, chráněná dalším příkopem a valem. Přes příkopy vedly dřevěné mosty. Vstup do hradiště byl pouze ze západní strany, z lesa zvaného Královská Hora. Dnes je celé hradiště zarostlé jehličnatým lesem, vysázeným v r. 1891, a základy hradu jsou přikryty nánosem hlíny a jehličí. Kámen ze zříceniny byl rozebírán a využit na stavbu obecního mlýna pod Angerbachem a na jiné stavby. Dosud jsou však dobře zachovalé valy a příkopy. Král Václav zde dal postavit lovecký hrad, uvedený v pramenech poprvé v letopočtu 1240-1245 pod jménem Nový hrádek, ale roku 1250 již Angerbach. Tady bych si dovolil upozornit na několik chybných dat, která se opisují. Angerbach a Týřov jsou dva hrady a ne jeden jak je často uváděno. Angerbach byl lovecký hrádek u Kožlan. Týřov je o 22 kilometrů východněji. Tento omyl se traduje od dob Václava Hajka z Libočan, který ve své Kronice České vydané v roce 1541, spojil tyto dva hrady dohromady a bohužel náš největší znalec hradů a zakladatel kastelogie u nás Augustus Sedláček tuto domněnku přijal. Angerbach byl loveckým hradem a Týřov hradem správním, pevným. Roku 1313 držel ves Kožlany Ota z Kožlan snad levoboček Viléma Zajíce z Valdeka. Ota z Kožlan byl pravděpodobně správcem hradu, kde snad i sídlil. R. 1351 potvrdil Karel IV. městečku Kožlanům privilegia, která jim udělil král jan Lucemburský. Tehdy sídlil na hradě purkrabí. V roce 1360 postoupil Karel IV. hrad Angerbach a městečko Kožlany s vesnicemi Závidovem, Chmelištnou, Všesulovem, Broumy, Újezdcem a Mlečicemi za 1000 kop grošů rýnskému knížeti Janovi, levobočkovi bavorského vévody Rudolfa II. V r. 1361 však náležely Kožlany s Angerbachem opět Karlu IV. Po jeho smrti r. 1378 připadly pod správu královského hradu Týřova. Roku 1422 připsal král Zikmund celé Křivoklátsko i s Týřovem Aleši Holickému ze Šternberka. Proti němu podnikali až do r. 1424 výpady stoupenci husitů Absolon a Žibřid z Chříče.  V těchto bitkách byl pravděpodobně vypálen i hrad Angerbach pod Kožlany. Hrad pod Kožlany je uváděn v listinách, knihách a katastrálních mapách pod jménem Angerbach, Angerpach nebo Handrbach či Handrboch. Tuto zříceninu zakreslil na své mapě Chorographia totius dominii Plassensis M.F.Vogt, řeholník kláštera v Plasích (+1730). Také J. Schaller, uvádí: ,,rozpadlý Angerpach" s Kožlany. Jeho existenci obšírně zdůvodnil a popsal V. Kočka v l. 1918 a 1930. Protože však hrad Týřov nad Mží, pod jehož správu náležel hrad Angerbach u Kožlan od r. 1361, byl uváděn pod německým jménem Angerbach, docházelo k častým záměnám. Teprve archeologický průzkum v r. 1975 pod vedením dr. Tomáše Durdíka z Archeologického ústavu ČSAV dosvědčil, že Angerbach u Kožlan byl na rozdíl od středověké pevnosti Týřova jen loveckým hradem. Dnes je celé hradiště zarostlé jehličnatým lesem. Dosud jsou však dobře zachovalé valy a příkopy.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář