Babice u Hradce Králové b

28. 9. 2021

Ferdinand I. Habsburský se narodil v roce 1503 a zemřel roku 1564. Byl synem Filipa I. Sličného a jeho manželky španělské infantky Jany Šílené. Po smrti otce se o jeho výchovu postaral jeho děd, aragonský král Ferdinand II. Od dětství byl veden k přísné katolické víře a k respektování habsburských rodových idejí, což mělo velký význam pro formování jeho osobnosti. Smrt jeho děda Ferdinanda II. Aragonského v roce 1516 znamenala pro třináctiletého Ferdinanda zásadní zvrat. O výchovu se začal starat jeho starší bratr Karel, kterého viděl poprvé v životě. Ten dal rozpustit Ferdinandův dvůr a poslal ho k tetě Markétě do Nizozemí. Po smrti svého druhého děda, císaře Maxmiliána I. habsburského v roce 1519, se vyjednávalo o rozdělení dědictví. V roce 1520 získal Ferdinand wormskou smlouvou Horní a Dolní Rakousy, Korutany, Štýrsko a Kraňsko. Aby se mohl jeho bratr Karel plně věnovat vládě ve Španělsku a v Říši, jmenoval Ferdinanda svým místodržícím v ostatních rakouských zemích. Plnou vládu mu přenechal až v roce 1522. Vážní hospodářská situace jej donutila zahájit hospodářské reformy, které před svou smrtí slíbil Maxmilián I. Mimo jiné provedl v Rakousku peněžní reformu a zavedl jednotnou měnu. Po bitvě u Moháče, kde zahynul český a uherský král Ludvík jagellonský, se jako manžel Anny Jagellonské, sestry Ludvíka, ucházel o český a uherský trůn. 23. října 1526 byl s podporou části šlechticů, v jejichž čele stál Adam I. z Hradce, zvolen českým králem. Součástí volby byl Ferdinandův slib, že bude dodržovat kompaktáta, bude respektovat svobodu českých stavů a přenese své sídlo do Prahy. Českým králem byl korunován 24. února 1527. Z inauguračních slibů však nesplnil téměř nic. Byl zastáncem absolutismu, a díky tomu se dostal do střetu s českým stavem. Ve své politice prosazoval katolické vyznání, ale většina obyvatel českých zemí se hlásila k utrakvismu, luterské augsburské konfesi a k Jednotě bratrské. Ferdinand nakonec městům omezoval privilegia a navíc na nich vyžadoval příliš vysoké daně. V letech 1546 – 1547 došlo k prvnímu protihabsburskému povstání v českých zemích. Ve Svaté říši římské v té době probíhala šmalkaldská válka mezi katolíky a luterány. Císař Karel V. požádal bratra o pomoc a ten bez souhlasu zemského sněmu svolal zemskou hotovost k tažení na hranice země. Čeští šlechtici však vypověděli králi poslušnost a vytvořila se měšťansko-šlechtická opozice. Ta však byla potlačena. Ferdinand odebral městům politická práva a ta musela odevzdat všechny střelné zbraně a pozemkový majetek. Projevem vzestupu panovnické moci v Čechách a ignorace českých stavů bylo podřízení zemské správy nové jmenovanému místodržiteli, kterým se stal Ferdinandův druhorozený syn Ferdinand II. Tyrolský. Za Ferdinandovy vlády přicházejí do Čech jezuité. 16. prosince 1526 byl zvolen hrstkou svých přívrženců také králem uherským, ale neměl v Uhrách téměř žádnou podporu. Ferdinandovy državy v Uhrách byly cílem pravidelných útoků Turků. V roce 1530 se jeho bratr císař Karel V. uchýlil do ústraní a 5. ledna 1531 byl Ferdinand I. Habsburský zvolen v Kolíně nad Rýnem římským králem a v roce 1556 se stal také císařem. Ferdinand I. usiloval za své dlouhé vlády o pevné spojení svých zemí a centrální řízení. V roce 1527 založil ve Vídni centrální úřady. Ferdinand I. Habsburský byl ženatý s Annou Jagellonskou, se kterou měl patnáct dětí. Alžbětu, Maxmiliána II., Annu, Ferdinanda II., Marii, Magdalenu, Kateřinu, Eleonoru, Markétu, Jana, Barboru, Karla II., Uršulu, Helenu a Johanu. Ferdinand I. zemřel 25. července 1564 ve Vídni a je pohřben v chrámu sv. Víta v Praze. Své země rozdělil mezi syny Maxmiliána II., který získal země koruny české, Uhersko a Rakousy, Ferdinanda Tyrolského, který obdržel Tyrolsko a tzv. přední země a Karla Štýrského, který zdědil Štýrsko, Korutany a Kraňsko.

Maxmilián II. Habsburský se narodil v roce 1527 a zemřel roku 1576. Byl synem Ferdinanda I. Habsburského a jeho manželky Anny Jagellonské. Studoval v rakouském Innsbrucku. Byl velmi vzdělaný, plynule mluvil španělsky, francouzsky, latinsky, maďarsky a italsky. Od mládí se zabýval renesanční umění a obdivoval humanistické ideje. Jeho velkou zálibou byl chov divokých zvířat. Pod vlivem evangelických učitelů začal sympatizovat s nekatolickým vyznáním. Brzy však pochopil, že přiklonění se k protestantům by mnoho ztratil, a tak v únoru 1562 v Praze složil před svými příbuznými slavnostní přísahu věrnosti katolické víře. V roce 1564 se stal titulárním českým králem, 14. května 1562 jím byl korunován. 24. listopadu 1562 byl zvolen říšskoněmeckým králem a 8. září 1563 v Prešpurku byl korunován na krále uherského. Maxmiliánovou snahou byla především stabilita v habsburském soustátí. Jeho snahou bylo udržet rovnováhu mezi svými nekatolickými poddanými a tlakem Madridu a papeže z Říma. V roce 1568 povolil šlechtě v Dolním Rakousku nekatolické vyznání. Jako český král byl Maxmilián vstřícný nejen k utrakvistům, ale také k českým Židům. V roce 1567 jim potvrdil privilegia a vydal majestát, který zvolňoval dosavadní omezení židovského obchodu a podnikání. Celým obdobím Maxmiliánovy vlády se táhl jeho zájem na zachování stability habsburského soustátí za cenu ústupků pro nekatolíky. Současně však nechtěl vyvolávat rozpory s představiteli katolického náboženství. Tento zvláštní stav byl nazván kompromisním katolicismem.

Rudolf II. Habsburský se narodil v roce 1552 a zemřel roku 1612. Byl synem Maxmiliána II. a jeho manželky Marie Španělské, která byla Maxmiliánovou sestřenici. V šesti letech jej začal vyučovat domácí učitel profesor na vídeňské univerzitě Jiří Muschler. Matka s tím však nesouhlasila, a tak byl Rudolf vychováván na španělském dvoře. Po návratu ze Španělska začal Maxmilián II. zasvěcovat Rudolfa do státních záležitostí. V roce 1572 prohlásili uherští stavové Rudolfa za svého krále a ještě téhož roku byl korunován. V roce 1575 jej přijali i čeští stavové a 22. září 1575 byl korunován na českého krále. Po smrti svého otce v roce 1576 se Rudolf ujal vlády i jako římský císař. Na počátku své vlády měl Rudolf snahu realizovat své politické plány a navazoval diplomatické styky. Podporoval rekatolizační úsilí, navenek však zůstával v náboženských otázkách spíše pasivní. Snahy o rekatolizaci se projevovali především dosazováním katolíků do významných státních úřadů. V roce 1577 vydal nařízení, kterým zakázal provozovat nekatolické bohoslužby v sídelním městě Vídni. V roce 1578 se u něj poprvé ve větší míře projevila jeho nemoc, čehož zneužila jeho rodina k různým intrikám. Do role ochránců před intrikánskou rodinou se postavili jeho rádcové Pavel Sixtus trautson a Wolfgang Rumpf. Spory se členy rodiny byly jedním z důvodů, proč se v roce 1583 rozhodl k přesídlení do Prahy. Hlavním důvodem bylo trvalé ohrožení Vídně Osmanskou říší. Po nemoci se u Rudolfa rozvinula podezřívavost ke svému okolí, pocit odporu k veřejným jednáním, ceremoniálům a slavnostem a začal se stahovat stále více do ústraní. Jeho stav se stále zhoršoval. Po roce 1597 u něj docházelo k depresím a začaly se přidávat projevy syfilis. Přestal dokonce věřit i svým rádcům. Nakonec je vyhnal a pokusil se o sebevraždu. Rudolfův dvůr se začal pomalu rozkládat. Císařovi příbuzní se snažili situaci zachránit a v roce 1606 se vyslovili pro Matyášovo nástupnictví. Krize si byly vědomy i stavy jednotlivých zemí monarchie, a tak se rakouské a uherské stavy přidaly na Matyášovu stranu. Na začátku roku 1609 vrcholily přípravy střetu mezi nekatolickými stavy a císařem. 9. července 1609 podepsal Rudolf II. majestát na náboženskou svobodu. Rudolf se však s touto porážkou nesmířil a toužil po pomstě. Pomoci mu měl jeho bratranec pasovský biskup Leopold. 9. ledna 1610 vydal Rudolf patent, který Leopoldovi umožnil najímat vojsko k vyřešení situace Jülich-Kleve. Leopold Pasovský však byl nakonec nucen se pro nedostatek peněz stáhnout a Jindřich Matyáš Thurn donutil Rudolfa k abdikaci. 23. května 1611 byl českým králem korunován Rudolfův bratr Matyáš. Rudolfovi byl přenechán k užívání Pražský hrad a zůstal do své smrti formálním císařem Svaté říše římské. Rudolf II. byl posledním habsburským panovníkem a také posledním císařem Svaté říše římské, kdo učinil z Prahy své sídelní město. Jako milovník umění, mecenáš a podporovatel věd přispěl k velkému kulturnímu rozkvětu českých zemí. Jako politik však úspěšný nebyl.

Matyáš Habsburský se narodil v roce 1557 a zemřel roku 1619. Byl synem Maxmiliána II. a jeho manželky Marie Španělské a mladším bratrem Rudolfa II. v letech 1578 – 1581 zastával úřad generálního místodržícího v Nizozemí s titulem Generální guvernér Svobodného Nizozemí. Od roku 1594 byl místodržitelem v Rakousku. V období patnáctileté války s Turky byl Rudolfem jmenován do funkce nejvyššího vojenského velitele, a v roce 1598 se stal regentem v Sedmihradsku. V roce 1606 byl tajně jmenován rodinnými příslušníky hlavou rodu a postupně se začal angažovat na územích svého staršího bratra Rudolfa II. V roce 1608 za slib náboženské a politické svobody získal podporů stavů a převzal tak vládu nad Rakouskem, Uhrami a Moravou. V roce 1606 byla mezi bratry sepsána kompromisní libeňská smlouva, která určovala sféru jejich vlivu. V roce 1611 se Rudolf pokusil o převrat, který však skončil neúspěchem. 23. Května 1611 byl Matyáš korunován českým králem. V roce 1612 po smrti Rudolfa usedl i na císařský trůn. Po nástupu na trůn se však Matyáš ukázal jako slabý a váhavý panovník. Byl ženatý s Annou Tyrolskou, ale jejich manželství zůstalo bezdětné. Z tohoto důvodu bylo na základě tzv. Oňatovy smlouvy určeno následnictví Ferdinandovi II. ze štýrské větve Habsburků.

Rod Kinských je staročeský rytířský a později panský, hraběcí a knížecí rod, který pochází z počátku 13. století, který se výrazně zapsal do historie celého českého národa. V 18. století patřili k přední středoevropské aristokracii. V současné době žijí členové rodu v Česku, Rakousku a dalších zemích. Jméno Kinský se vyvinulo ze středověkého německého přepisu původního jména Wchynsky, tj. Vchynský ze Vchynic a z Tetova. Přídomek je odvozen od jména vesnice a tvrze nedaleko Lovosic na Litoměřicku. Později se jméno změnilo na Chynský a v období třicetileté války se začalo užívat transkripce ve tvaru Kinský nebo Kinski. Zpočátku se jednalo o nevýznamný vladycký rod, spíše o významnější sedláky. Po třicetileté válce však nastal jeho mocenský a finanční vzestup. Kořeny tohoto rodu jsou spjaty s okolím Litoměřic. Prvním pravděpodobným předkem byl Martin z Medvědic, který je doložen v listině pražského biskupa, která potvrzuje statky a výsady oseckého kláštera v severních Čechách a je datována 3. září 1209. Další písemná zmínka o rodu pochází z roku 1282, kde je zmiňován v listině doksanského kláštera rytíř Bohuslav ze Žernosek a ze Vchynic. Zhruba do roku 1350 byl rod jednotný, po tomto roce se rozštěpil na jednotliví větve: Razické ze Vchynic, Medvědické na Medvědíči, Ohnické a Kremžské z Ohnice a Kremže, Žlutické ze Žlutic, Želenské z Želenky a Oparanské sídlící na hradě Oparenu. Jako hlavní je považována větev, která držela Vchynice a dala základ pozdějšímu významu. V 15. století držel Vchynice Jan Dlask, který byl v roce 1470 litoměřickým hejtmanem a byl jedním z prvních významných představitelů rodu Kinských. Jeho synové založili tři nové linie rodiny. Jiří Dlask dratskou, Kryštof Dlask nizozemskou a Václav Dlask chlumeckou. V roce 1611 byl rod díky Václavovi přijat do panského stavu, v roce 1676 pak do hraběcího stavu. V současnosti žijí v Česku potomci kostelecké a chlumecké větve, které jsou obě hraběcí.

Jan Dlask ze Vchynic se narodil v roce 1536 a zemřel roku 1590. Byl synem Václava Dlaska Vchynského a jeho manželky Anny z Vřesovic. Byl horlivý protestant. V letech 1535 – 1592 pobýval na dvoře Viléma z Rožmberka. V roce 1566 se zúčastnil tažení proti Turkům. V roce 1575 usiloval o přijetí České konfese. V roce 1567 začal ve velkém poskytovat úvěry. Mezi dlužníky patřila královská komora Maxmiliána II. i jeho syna Rudolfa II. ale i Vilém z Rožmberka, Vratislav II. z Pernštejna, Jaroslav I. Smiřický ze Smiřic a další. Na konci roku 1575 mu komora dlužila třicet pět tisíc kop grošů českých. Tyto finanční transakce mu otevřely cestu k císařskému dvoru i k zemskému úřadu dvorského kráječe. Od roku 1576 zastával úřad karlštejnského purkrabího. Rudolfem II. byl jmenován jako vysoký zemský úředník do místodržitelského sboru, který směl panovníka zastupovat. V roce 1586 na svůj úřad purkrabího rezignoval, protože mu hrozil trest za urážku císaře. Ten k němu nakonec byl milostivý a spokojil se s jeho omluvou, kdy před ním Jan Dlask dvakrát poklekl na kolena a žádal o milost. Takto mírný rozsudek si zajistil Rožmberkovou přímluvou a půjčkou Lobkowiczovi. Později byl Jan svými odpůrci opět očerněn. Nejvyšší zemský písař Michal Španovský z Lisova ho zažaloval z podvodných majetkových zápisů. Od potupného procesu jej tentokráte zachránila smrt. Jan Dlask byl ve své době popisován jako násilník, vášnivý zastánce samostatnosti a svéprávnosti stavů proti panovnické moci. Byl to muž sebevědomý, energický, který se nebál ani císaři otevřeně říct do očí nepříjemné věci. Byl však také mecenášem. V pražské tiskárně Jiřího Nygrýna podporoval vydávání knih. Dne 23. listopadu 1567 se oženil s Annou Pouzarovu z Michnic. Z manželství se narodilo šest synů, Jan, Rudolf, Václav, Vilém, Radslav II. a Oldřich a pět dcer, Kateřina, Anna, Sabina, Ester a Eliška. Jan zemřel v roce 1590 a je pohřben v Teplicích. Jako příčina smrti se udává otrava. Po jeho smrti se poručníkem nezletilých synů stal jeho bratr Radslav.

Václav. Kinský z Vchynic a Tetova se narodil v roce 1572 a zemřel roku 1626. Byl synem Jana Dlaska z Vchynic a jeho manželky Anny Pouzarové z Michnic. V letech 1603 – 1606 zastával úřad nejvyššího lovčího. V roce 1606 byl z úřadu odvolán údajně kvůli špatnému hospodaření a Václav ponížený opustil rudolfínský dvůr. Kvůli této křivdě a křivdám, které Rudolf II. spáchal na jeho otci, se přidal na stranu Rudolfova bratra Matyáše, kterého informoval o českém stavovském prostředí. Stal se jeho komorníkem a poradcem. Díky tomu upadl u Rudolfa II. v nemilost. V roce 1608 po uzavření Libeňského míru byl amnestován. V roce 1609 sice Václav slíbil Rudolfovi věrnost a pomoc, ale slib nemyslel vážně. Vyjednával se všemi stranami. Kolem roku 1610 konvertoval ke katolickému vyznání. Pro své styky s Matyášem se stal jedním z vůdců stavovské obce. 15. února 1611 po vpádu pasovských na Malou Stranu bojoval ve stavovském vojsku. Václav také chránil klementinskou kolej jezuitů před útokem lůzy. Toto jednání se mu později zúročilo v diplomatických stycích. V únoru 1611 byl zvolen jedním z třiceti stavovských direktorů. Dne 24. března 1611 vjel Václav Vchynský po boku Matyáše do Prahy. Za svou pomoc od něj získal komorní panství Kolín a Chlumec nad Cidlinou. Stal se také správcem všech komorních panství v Království českém a byl povýšen do panského stavu. Stavové však Václavovi nevěřili a nepřáli mu zisk kolínského a chlumeckého panství, které mu nechtěli zapsat pod jeho jménem do Zemských desek. Vyžádali si osobní odůvodnění této odměny od Matyáše. Odpověď však byla pro Václava nepříznivá, protože je získal za pomoc při získání koruny, čímž se dopustil činu proti zemské ústavě. Žádali proto pro něj trest ztráty cti, hrdla a statků. Václav byl v té době v domácím vězení hlídán silnou stráží. Stavové jeho věznění odůvodňovali jeho mstivostí a obvinilo ho, že neuposlechl zákazu a vyjel ze země. Dne 1. března 1616 začal soud. Byl obvinem z urážky císaře Rudolfa II. i krále Matyáše a z ohrožování ostatních lidí. Za to jej odsoudili k trestu smrti, ale panovník mu ortel změnil na doživotní vězení na kladském hradě a panství Kolín a Chlumec nad Cidlinou byla navrácena královské komoře. Václavovi se po dvou měsících podařilo utéct do Polska. Po vypuknutí stavovského povstání v roce 1618 se vrátil zpět do Čech a připojil se k němu. Stavové ho vzali na milost. V roce 1619 se opět ujal správy chlumeckého panství. Václav byl ženatý s Alžbětou Krajířovou z Krajku, se kterou měl syna Jana Oktaviána. Zemřel v roce 1626 v Brně, kde je také pohřben. Historické prameny charakterizují Václava jako „muže smělého, rezolutního, který dovedl vytčeného cíle se domáhati i prostředky méně čestnými, což zavinilo, že od mala byl milován, ale i od mnohých nenáviděn a obáván“.

Jan Oktavián Kinský z Vchynic a Tetova se narodil v roce 1601 a zemřel roku 1669. Byl synem Václava Kinského z Vchynic a Tetova a jeho manželky Alžběty Krajířové z Krajku. Na rozdíl od svého otce zůstával Jan Oktavián pod velkorysou ochrannou císaře Ferdinanda II. Po smrti svého otce musel čelit útokům dvorské komory, která měla výhrady k jeho držení chlumeckého panství. Obrátil s proto na císaře, který nařídil zapsání chlumeckého panství se statkem Hradištko do zemských desek jako majetek Jana Oktaviána Kinského. Držení panství však bylo podmíněno dluhem sto tisíc kop míšenských dvorské komoře. U Ferdinanda II. také dosáhl anulování důsledků rozsudku nad jeho otcem a zavedení trestů pro ty, co by to Janu Oktaviánovi předhazovali. V roce 1635 byl od Ferdinanda II. obdarován panstvím Česká Kamenice. V roce 1645 se stal prvním komořím Ferdinanda III. a zároveň tajným radou a nejvyšším hofmistrem. V roce 1647 byl jmenován praefectus aulae regiae v Čechách. Jan Oktavián založil rodovou hrobku v jezuitském kostele Nejsvětějšího Salvátora v pražském Klementinu. 25. května 1628 se v Praze oženil s Markétou Magdalenou hraběnkou z Porcie. Z manželství se narodili dva synové František Oldřich a Václav Norbert a dvě dcery Marie Anna a Silvie Kateřina.

František Oldřich Kinský se narodil v roce 1634 a zemřel roku 1699. Byl synem Jana Oktaviána Kinského a jeho manželky Markéty Magdaleny z Porcia. Vystudoval práva na univerzitě v Lovani v Nizozemí. Po studiu absolvoval kavalírskou cestu. Po svém návratu vstoupil do družiny arcivévody Leopolda. V roce 1658 se zúčastnil korunovace Leopolda I. na římského císaře ve Frankfurtu nad Mohanem. V letech 1663 – 1667 zastával úřad místokancléře. V roce 1663 byl jako místokancléř vyslán na významnou misi do Polska, aby zde vyjednal pomoc proti Turkům. Vyjednávání však skončila neúspěchem. V letech 1676 a 1679 se účastnil jako hlavní rakouský vyjednavač mírových jednání s Francií. V roce 1683 po porážce Imricha Thökölyho se podílel na pacifikaci Uher. V tomto roce byl také jmenován do úřadu nejvyššího českého kancléře, který vykonával až do své smrti. V roce 1688 obdržel za své zásluhy Řád zlatého rouna. V roce 1689 byl jmenován členem císařské tajné rady. V roce 1699 se podílel na vyjednávání Karlovického míru s Osmanskou říší. Byl žákem a podporovatelem Bohuslava Balbína. Nesouhlasil s vytlačováním češtiny z běžného života. Psal sice v němčině nebo v latině, ale doma mluvil česky. Byl také donátorem 30. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi. Zabýval se také berní rulou, jejíž oprava z roku 1683 bývá nazývána „katastr Kinského“. Přestože byl uznáván jako vynikající diplomat, byl označován za uzavřeného, chladného, svéhlavého, nepříjemného a hněvivého člověka. Oženil se s Annou Ursenbechovou, ale jejich manželství zůstalo bezdětné. Po jeho smrti v roce 1699 veškerý jeho majetek zdědil jeho mladší bratr Václav Norbert Oktavián Kinský.

Václav Norbert Oktavián Kinský se narodil v roce 1642 a zemřel roku 1719. Byl synem Jana Oktaviána Kinského a jeho manželky Markéty Magdaleny z Porcie. Vystudoval práva na pražské univerzitě. V roce 1676 zahájil svou kariéru ve státní službě jako rada apelačního soudu. V letech 1688 – 1690 působil jako prezident apelačního soudu, v letech 1690 – 1696 zastával úřad nejvyššího zemského sudího a v letech 1696 – 1705 nejvyššího zemského komořího. V roce 1703 byl také císařským zplnomocněncem u českého zemského sněmu. V letech 1705 – 1711 zastával funkci českého dvorského kancléře. V roce 1711 z této funkce odstoupil pravděpodobně z důvodu vysokého věku. V roce 1712 se stal rytířem Řádu zlatého rouna. Velmi úspěšný byl i v rozmnožování majetku. V roce 1719 měl tento obrovský majetek hodnotu 2 692 576 zlatých. V roce 1706 zřítil majorát a rozsáhlý testament, který často upravoval a měnil. Václav Norbert byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala v roce 1668 hraběnka Marie Anna Barbora z Martinic, dcera Maxmiliána Valentina Bořity z Martinic, se kterou měl devět dětí, syny Františka Antonína, Bernarda Františka Antonína, Jana Václava Oktaviána, Františka Ferdinanda a Štěpána Viléma a dcery Marii Alžbětu, Annu Františku, Johannu Charlotu a Marii Markétu. Podruhé se oženil s Marií Annou Terezií z Nesselrode zu Ereshoven. Z tohoto manželství se narodilo šest dětí, synové Filip Josef František, Josef Jan Maxmilián a František Karel a dcery Eleonora Josefa, Marie Terezie a Marie Aloisie Stefanie. Václavem Norbertem Oktaviánem končí jednotná držba rodových panství v Čechách, která byla po jeho smrti rozdělena mezi pět synů, což vyplynulo z jeho testamentu.

František Ferdinand Kinský se narodil v roce 1678 a zemřel roku 1741. Byl synem Václava Norberta Oktaviána Kinského a jeho první manželky Marie Anny Barbory z Martinic. Studoval na univerzitě v Lovani v Nizozemí. Od roku 1699 zastával úřad skutečného císařského komorníka, od roku 1705 úřad vicekancléře, od roku 1715 českého dvorského kancléře a od roku 1723 nejvyššího kancléře. V roce 1719 byl ustanoven nejvyšším hofmistrem. V roce 1711 byl účastníkem jednání o zvolení Karla VI. římským císařem a následně jeho korunovace ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1717 se stal přísedícím zemského soudu a v roce 1721 po smrti papeže Klementa XI. vyslancem císaře Karla VI. u volby nového pontifika v Římě. V letech 1722 a 1729 byl císařským komisařem na uherských sněmech. Za věrné služby byl vyznamenán Řádem zlatého rouna. František Ferdinand byl zakladatelem chlumecké větve rodu. František Ferdinand byl dvakrát ženatý. Jeho prví manželkou se stala v roce 1706 Marie Terezie z Fünfkirchenu. Z manželství se narodili synové Václav Josef, František Václav Kajetán, Karel Josef a Leopold Ferdinand. Jeho druhou manželkou se stala Marie Augustina Pálffyová z Erdödu, se kterou měl syny Josefa a Františka Josef a dcery Marii Annu a Marii Antonii.

Leopold Ferdinand Kinský se narodil v roce 1713 a zemřel roku 1760. Byl synem Františka Ferdinanda Kinského a jeho první manželky Marie Terezie von Fünfkirchen. Zastával úřad císařského rádce, komorníka. S majetkem zdědil také dluhy, s kterými se potýkal celý svůj život. V roce 1773 pobýval v Paříži. V letech 1751 – 1760 vykonával funkci nejvyššího lovčího království českého. Rozšířil hřebčín, který založil jeho dědeček Václav Norbert Oktavián. 6. září 1734 se oženil s Marií Terezií Capece, markýzy von Rofrano. Z manželství se narodili dva synové František Ferdinand a Filip Josef a dvě dcery Marie Terezie a Marie Anna.

František Ferdinand Kinský se narodil v roce 1738 a zemřel roku 1806. Byl synem Leopolda Ferdinanda Kinského a jeho manželky Marie Terezie Capete, markýzy von Rofano. Pro svou kariéru si vybral vojenskou službu a stal se plukovníkem v pluku knížete Poniatowského. V době smrti svého otce byl nezletilý, proto majetek spravovala jeho matka. František Ferdinand převzal správu v roce 1762. Panství bylo velice zadlužené, které se ještě zvýšilo jeho svatbou. Na přelomu 1765 – 1766 nechal vytvořit administrativní komisi, která se starala o správu panství. Jejím úkolem byla stabilizace finanční situace. V roce 1770 převzal František Ferdinand správu panství opět do svých rukou. V roce 1761 se František oženil s Kristinou princeznou Lichtensteinovou, se kterou měl syny Josefa Leopolda, Karla, Kristiána, Františka Josefa a Antonína.

Josef Leopold Kinský se narodil v roce 1764 a zemřel roku 1831. Bojoval v bitvě u Lipska, kde byl raněn do nohy. V Chlumci podporoval umělecké a národní aktivity místního rodáka Václava Klimenta Klicpery. Byl ženatý s Terezou von Puteani se kterou měl syny Jana a Oktaviána Josefa.

Oktavián Josef Kinský se narodil v roce 1813 a zamřel roku 1896. Byl synem Josefa Leopolda Kinského a jeho manželky Marie Terezie, rozené svobodné paní z Puteani. Své dětství strávil na zámku Karlova Koruna. Věnoval se šlechtění koní. Patřil k zakladatelům vídeňského klusáckého sdružení, které bylo založeno 10. dubna 1874. Byl také členem pardubického Dostihového spolku v Čechách. Společně s Maxmiliánem hrabětem z Ugarte a Emilem Egonem knížetem z Fürstenberka navrhl parkur a byl hlavním organizátorem první Velké pardubické, která se konala 5. listopadu 1874. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala 21. ledna 1835 Anežka Hedvika říšská hraběnka Schaffgotschová. Podruhé se oženil ve svých pětasedmdesáti letech 5. září 1888 a jeho ženou se stala cirkusová krasojezdkyně Marie Stubenvollová. Obě manželství však zůstala bezdětná.

Oktavián Zdenko Kinský se narodil v roce 1844 a zemřel roku 1932. Byl synem Jana Kinského a jeho manželky Ifigenie Dadiani. V roce 1868 po smrti svého otce se ujal správy matčiných statků v Banátě. V sedmdesátých letech devatenáctého století vstoupil do diplomatických služeb státu. V roce 1872 byl vyslán do Francie. Později působil v Anglii, kde se naučil hrát tenis a stal se jeho průkopníkem v Čechách. Byl vynikajícím jezdcem. Oženil se s maďarskou šlechtičnou Ginou Festicsovou, dcerou knížete Tassila. Z tohoto manželství se narodili tři synové František, Norbert a Zdenko Radslav a šest dcer Ilona, Markéta, Tereza, Alice, Nora a Hana. V roce 1895 se stal dědicem celého chlumeckého panství. Zdenko proslul jezdeckým uměním a jeho koně dosáhli řady vítězství. Byl mimořádně fyzicky zdatný. Po Dunaji uplaval bez problémů cestu z Vídně do Bratislavy. Uvažoval i o přeplavání kanálu la Manche, ale v tom mu zabránila nemoc.

František Xaver Kinský se narodil v roce 1878 a zemřel roku 1935. Sloužil u 9. husarského pluku. Po návratu z vojny studoval na cambridgské univerzitě a poté vstoupil do diplomatických služeb. Působil v Bruselu, v Berlíně a ve Vídni. Dobrovolně se přihlásil do první světové války, kde utrpěl těžké zranění. Po uzdravení byl jako válečný invalida z armády propuštěn. V roce 1922 převzal správu chlumeckého velkostatku. V roce 1927 se oženil s Marií Schönbornovou. Jejich manželství však zůstalo bezdětné.

Zdenko Radslav Kinský se narodil v roce 1896 a zemřel roku 1975. Byl synem Oktaviána Zdenka Kinského a jeho manželky Georginy Festetics de Tolna. V září 1938, těsně před mnichovskou konferencí, inicioval projev loajality české šlechty, která předala prezidentu Edvardu Benešovi veřejnou deklaraci, kde protestovala proti narušení hranic českého státu. V roce 1939 podepsal spolu s dalšími dvaaosmdesáti příslušníky české šlechty deklaraci, ve které stvrzovali, že se pokládají za součást českého národa, a protestovali proti nátlaku nacistických okupantů, kteří požadovali, aby se přihlásili k německé národnosti. Za tuto aktivitu byla na majetek Zdenka Radslava uvalena na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu z 10. října 1941 vnucená správa. Po skončení války mu byl majetek navrácen. V roce 1948 po nástupu komunistů k moci mu byl však znárodněn. Zdenko Radslav byl český vlastenec a stejně jako jeho otec vášnivý sportovec. Hrál také ochotnicky divadlo. Byl čestným členem Řádu maltézský rytířů. 7. června 1921 se oženil s Eleonorou, rozenou Clam-Gallasovou. Z manželství se narodili dva synové Václav Norbert a Radslav Jiří a dcera Evženie Klotilda.

ODKAZY

https://cs.wikipedia.org/wiki/Babice_(okres_Hradec_Kr%C3%A1lov%C3%A9)

https://www.turistika.cz/mista/babice--4/detail

https://m.mesto-chlumec.cz/chlumecke-panstvi/ms-2500/p1=2500

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vojt%C4%9Bch_z_Pern%C5%A1tejna

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_IV._z_Pern%C5%A1tejna

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_z_Pern%C5%A1tejna

https://cs.wikipedia.org/wiki/Oktavi%C3%A1n_Josef_Kinsk%C3%BD

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zdenko_Radslav_Kinsk%C3%BD

https://www.pamatkovykatalog.cz/tvrziste-19791273

https://www.pamatkovykatalog.cz/kostel-sv-petra-a-pavla-12215672

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pern%C5%A1tejnov%C3%A9