Bačkov

Bačkov leží asi 6 km severovýchodně od Světlé nad Sázavou podél silnice, která spojuje Světlou nad Sázavou s Habry. Obec spadá do okresu Havlíčkův Brod v kraji Vysočina. Její název vznikl z osobního jména Baček příponou -ov. Do dnešní podoby se vyvinul z variant Watscow a Baczkow.

Bačkov – socha svatého Jana Nepomuckého – autor: Petr1888 – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Ve 13. století patřil Bačkov Smilovi z Lichtenburka a poté jeho synovi Rajmundovi z Lichtenburka pod správu hradu Smrdov. První písemná zmínka o obci pochází z 16. října 1307, kdy ji nabyl klášter Vilémov. Okolo roku 1400 přešel Bačkov se souhlasem konventu jako zástava Beneši ze Smrdova, bratrovi vilémovského opata Mikuláše, a jeho synu Václavovi. Po Václavovi zdědil Bačkov jeho syn Procek z Bačkova.

V roce 1414 byl majitelem Mikuláš Lelek z Bačkova. V roce 1421 byl benediktinský klášter ve Vilémově zničen a Bačkov přešel jako součást světelského a haberského panství do majetku krále Zikmunda I. Po roce 1429 získává Bačkov Mikuláš Trčka z Lípy, který je připojil ke svému panství Světlá nad Sázavou.

Po jeho smrti v roce 1453 připadl Bačkov jeho nejstaršímu synovi Burianovi I. V roce 1468 zdědili světelské panství jeho synové Mikuláš a Melchisedek, kteří měli panství ve společném držení až do roku 1497, kdy se stal Mikuláš samostatným majitelem. V roce 1516, po smrti Mikuláše přešel Bačkov na jeho bratra Buriana.

V roce 1522 Burian zemřel a panství přešlo na jeho syna Jana. Po smrti Jana zdědil Bačkov jeho syn Burian. Od roku 1592 po smrti Buriana držel panství Maxmilián Trčka, po jeho smrti v roce 1604 pak vlastnil Bačkov jeho bratr Jan Rudolf. Protože syn Jana Rudolfa Adam Erdman zemřel v roce 1634 v Chebu, odkázal Jan Rudolf světelské panství Burianu Ladislavu hraběti z Valdštejna a Matyáši Berkovi z Dubé.

Pro účast Jana Rudolfa na stavovském povstání, byl majetek v roce 1636 zkonfiskován. V roce 1637 se podařilo Burianovi Ladislavovi z Valdštejna panství z fisku za 65 000 zlatých vyplatit.

Protože na světelském panství po Janu Rudolfovi měli podíly Don Aldobrandin Aldobrandini, Wolf Adam hrabě z Papenheimu, Bruno hrabě z Mansfeldu, kteří své podíly posupovali nebo odkazovali svým dědicům, patřilo světelské panství v letech 1652 – 1672 pod administraci a spoluvlastnictví hraběte Buriana, který byl hlavní držitel panství, Filipu Adamovi hraběti ze Solmsu, paní Marii Estherce Huschinové, panu Theodoru Multzerovi z Rosenthalu a baronovi Bartoloměji z Vernieru.

Někdy v této době se Bačkov stal samostatným statkem. Kolem roku 1650 se stal majitelem Bačkova Albert Beneš Klusák z Kostelce, který byl trčkovským fořmistrem. Po jeho smrti v roce 1651 zdědil majetek jeho syn Jan Maxmilián a po něm zase jeho syn Jan Václav.

Po jeho smrti v roce 1747 držela Bačkov Tereza Amchová z Borovnice, rozená Klusáková z Kostelce. Po její smrti se majetek rozdělil. Koncem 18. století náležel Bačkov Janu Heřmanu z Herrnrittu (Herreitu).Později Bačkov ještě několikrát změnil držitele. Většinou se jednalo o cizince.

Krátce po roce 1800 se Bačkov stal součástí nedalekého světelského panství. V roce 1809 patřil Antonínu rytíři z Mosburgu, který jej prodal vídeňskému měšťanu a kupci Josefu Ullerichovi. V roce 1843 patřil Bačkov Leopoldu Limpovi, který jej prodal v roce 1854 Johanu Moravcovi.

V roce 1821 získala panství Světlá nad Sázavou spolu s Bačkovem pro svého syna FrantiškaVincenta – starohraběte Salm- Reifferscheidtu výměnou za své věnné panství Dioszegh jeho matka hraběnka-vdova Walpurga, rozená ze Šternberka.

František Vincenc zemřel bez potomků a panství se ujali synové jeho bratra starohraběte Jana Františka František Josef a Alois. Protože i oni zemřeli bez potomků, ujímá se panství po jejich smrti v roce 1889 sestra Johanna hraběnka z Thun–Hohensteinu. V roce 1892 zdědil deskové panství Bačkov Josef Osvald Thun-Hohenstein, který je však musel z finančních důvodů postupně rozprodávat.

V červnu 1913 koupil dvůr Bačkov Richard Morawetz. Po pozemkové reformě v roce 1925 koupil zbytkový statek a zámek František Tůma, který je držel do roku 1948. Od 1. července 1985 do 23. listopadu 1990 byl Bačkov částí obce Habry.

Od 24. listopadu 1990 se stal opět samostatnou obcí. Dne 21. září 2005 bylo obci uděleno rozhodnutím Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky právo užívat znak a vlajku. V současné době žije v Bačkově 146 obyvatel. Je zde kulturní dům, fotbalové a volejbalové hřiště a malé koupaliště.

Zámek

Rytinová ilustrace zámku Bačkov – pohled z jižní strany.
Autorská ilustrace vycházející z dochované podoby objektu a historických fotografií.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Zámek stál v obci Bačkov v areálu bývalého zemědělského družstva na místě bývalé tvrze. Ta je poprvé zmiňována v roce 1458, kdy je uváděn jako majitel Procek z Bačkova. V roce 1650 se stala tvrz sídlem Alberta Beneše Klusáka z Kostelce. V letech 1700 – 1702 si jeho vnuk Jan Václav nechal vystavět zámek ve Zboží a tvrz zůstala neobydlena. V roce 1750 došlo pravděpodobně k přestavbě tvrze na zámek.

Přesné místo, kde tento zámek stál, není známo. V roce 1786 za držení Bačkova Janem Heřmanem z Herreitu (Herrnrittu), došlo k výstavbě druhého zámku, na jehož stavbu bylo pravděpodobně použito zdivo ze starého zámku.V roce 1925 získal zámeček František Tůma, který se o něj vzorně staral, v roce 1948 mu však byl zabaven. Zámek byl rozdělen na kanceláře pro zaměstnance nově zřízeného JZD.

To se však o něj nestaralo, a budova začala chátrat, proto bylo rozhodnuto, že se místo kanceláří zřídí sklad, který zde byl až do roku 1989. Po roce 1989 byla zdevastovaná budova zámku v restituci vrácena původním majitelům. Ti začali s jeho opravou, které však z finančních důvodů brzy skončily a zámeček i nadále chátral a v roce 2011 byl zbourán.

Jednalo se o patrovou pozdně barokní stavbu s obdélníkovým půdorysem a mansardovou střechou. Fasádu členily římsy a lizény. Sklepy měly klenbu z cihel. V přízemí se nacházela valená klenba.

Držitelé

z Lichtenburka

z Lichtenburka byli starým českým panským rodem. Pocházeli z rozrodu Ronovců. Své jméno přijali podle hradu Lichtenburg, česky zvaný Lichnice. Zakladatelem rodu byl Smil Světlický. Ve 13. století patřili k nejvýznamnějším a nejbohatším šlechtickým rodům v zemi. K bohatství jim pomohlo vlastnictví města Brodu, dnešního Havlíčkova, kde se vté době těžilo stříbro. Počátkem 14. století však o toto město i s panstvím přišli a rod postupně majetkové upadal.

Autor: Vlastní tvorba založená na: Lichtenburg-Scheibler414ps (cropped).jpg, CC BY-SA 4.0,

Smil z Lichtenburka

Smil z Lichtenburka se narodil okolo roku 1220 a zemřel v roce 1269. Byl synem Jindřicha ze Žitavy. První zmínka o něm pochází z roku 1237. V roce 1246 se zúčastnil pod vedením břeclavského vévody Oldřicha Korutanského českého vpádu do Rakous. V letech 1248 – 1249 podpořil Václava I. proti vzbouřenému českému panstvu. Za věrnost získal úřad nejvyššího purkrabího, který vykonával v letech 1249 – 1251 nebo 1253. Za vlády Přemysla Otakara II. byl často pověřován diplomatickými misemi. V letech 1254 – 1255 se zúčastnil spolu s Přemyslem Otakarem II. jeho první křížové výpravy do Pruska, v roce 1257 zase neúspěšného tažení do Bavorska. V roce 1260 se účastnil bitvy u Kresenbrunnu. Smil byl pravděpodobně dvakrát ženatý. Z prvního manželství s manželkou neznámého jména měl syna Jindřicha. Podruhé se oženil někdy mezi lety 1240 – 1245 s Alžbětou z Křižanova, dcerou Přibyslava z Křižanova a jeho manželky Sibyly z Křižanova. Z tohoto manželství se narodili synové Smil II., Oldřich a Rajmund a dcera neznámého jména.

Autor: Vlastní tvorba založená na: Lichtenburg-Scheibler414ps (cropped).jpg, CC BY-SA 4.0,

Rajmund z Lichtenburka

Rajmund z Lichtenburka se narodil okolo roku 1265 a zemřel po roce 1329. Byl synem Smila z Lichtenburka a jeho druhé manželky Alžběty z Křižanova. Stal se zakladatelem rodové větve Bítovských z Lichtenburka. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1278, kdy spolu se svými bratry udělil horní a městská práva městu Brodu. Po smrti Jindřicha z Lichtenburka v roce 1296 si Lichtenburkové rozdělili panství a Rajmund získal město Brod a hrad Smrdov. V této době se také začal zúčastňovat politického života na dvoře Václava II. Jako milovník dvorské poezie, což měl společné s Václavem II., se stal jejím mecenášem. Tato záliba mu pomohla k vzestupu mezi nejmocnější a nejvlivnější muže Českého království. V roce 1298 byl jmenován moravským zemským hejtmanem a jako zástavu obdržel hrad Bítov, který už zůstal v jeho majetku. Za vlády Václava III. vykonával úřad nejvyššího lovčího. Byl také jmenován královským podkomořím. Při hledání nového krále po smrti Václava III. v roce 1306 podporoval nejprve kandidaturu Jindřicha Korutanského, nakonec se však podílel na zvolení Rudolfa Habsburského na český trůn. Po smrti Rudolfa se zasadil o jmenování Jindřicha Korutanského a následně mu pomáhal ve válce proti Habsburkům. V roce 1308 se pro dluhy vzdal úřadu podkomořího ve prospěch Jindřicha z Lipé. V roce 1309 se stáhl z politiky do ústraní. V roce 1317 se však nakrátko postavil do čela odboje proti králi Janu Lucemburskému, který dal zatknout Jindřicha z Lipé, a zasadil se o jeho propuštění. V roce 1319 odešel na Moravu na svůj hrad Bítov, kde strávil zbytek života. Byl ženatý s Adélou, se kterou měl syny Jindřicha III., Smila a Čeňka. Jan Urban Rajmunda zhodnotil jako velmi obratného a schopného politika, který se při dosahování svých politických cílů neštítil žádné špatnosti. Byl ctižádostivý i hrabivý. Nechyběly mu vybrané rytířské mravy.

Autor: Vlastní tvorba založená na: Lichtenburg-Scheibler414ps (cropped).jpg, CC BY-SA 4.0,

Klášter ve Vilémově

Vilémov – klášter – Autor: cs:User:Jakub Sobotka – cs:Soubor:Zamekreiskych vilemov.JPG, Volné dílo,

Klášter ve Vilémově Benediktinský klášter sv. Petra Pavla, který vznikl ve 12. století, ekonomicky profitoval především z těžby stříbronosných a zlatonosných rud v Železných horách, která dosáhla vrcholu ve 13. století. Klášter zanikl během husitských válek. Na jeho místě byla vystavěna renesanční tvrz a později barokní zámek.

Kdy a kým bylo benediktinské opatství ve Vilémově založeno nelze s jistotou říct. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1160, kdy vilémovský opat svědčil na listině pro premonstrátskou kanonii Hradiště u Olomouce.

Další zmínka o opatství sv. Petra a Pavla pochází až z let 1204 – 1214, do kterých je kladena listina, ve které Děpolt III., kníže čáslavský, chrudimský a vraclavský, udělil benediktinskému klášteru sv. Petra a Pavla ve Vilémově podíl na výnosech celnice v Habrech. V roce 1222 vystupoval vilémovský opat Heřman jako smírčí soudce při řešení sporu břevnovského benediktinského kláštera s premonstrátskou kanonií Hradiště u Olomouce ve věci hranického újezdu.

V roce 1253 král Přemysl Otakar II. potvrdil klášteru, který je v listině označen jako Wilhalmscella, jeho výsady a majetky, zakázal okolním šlechticům zneužívat pohostinství vilémovských benediktinů, pást své koně na statcích kláštera a především osvobodil klášterní statky od břemen a soudních pravomocí královských úředníků. V roce 1276 vzal Přemysl Otakar II. pod svou výslovnou ochranu poddané vilémovského kláštera a znovu potvrdil výsady, které klášteru udělil v roce 1253.

V polovině 13. století se vilémovští benediktini dostali do sporu s havlíčkobrodským farářem a příslušníkem řádu německých rytířů Benediktem o patronát nad kostely v Dlouhé vsi a Prostřední hoře. Olomoucký biskup Bruno ze Schauenburka přiřkl tyto kostely Benediktovi. V květnu 1278 byl klášter přijat pod papežskou ochranu.

V roce 1288 přislíbili ochranu kláštera Smil a Oldřich z Lichtenburka, za což dostali od opata Jaroslava do doživotního držení dvě pusté vsi Opočnici a Voleč. Na konci 13. a v první polovině 14. století se klášter podílel na kolonizaci a modernizaci regionu. V roce 1307 došlo se souhlasem biskupa Jana z Dražic k výměně majetků mezi klášterem a Rajmundem z Lichtenburka.

V roce 1400 král Václav IV. osvobodil vilémovský konvent od odvodu královské berně za poslední tři léta. Důvodem byly dluhy, do kterých klášter upadl. V roce 1420 král Zikmund zastavil úroky berně na splacení dluhů.

Podle soupisu odvodů papežské kurii z pražské arcidiecéze z konce 60. let 14. století zaujímal Vilémov s výší odvodu 12, respektive 6 kop grošů mezi benediktinskými kláštery asi prostřední příčku. V roce 1421 při tažení husitů do východních Čech byl klášter vypálen a zůstal v rukou husitů. Mniši zřejmě byli o nebezpečí informováni a stačili utéct. V březnu 1423 zde pobýval Jan Žižka z Trocnova.

Důkazem je jeho dopis bratřím Bartošovi a Bernartovi z Valečova. V roce 1427 je jako držitel statků vilémovského kláštera zmíněn Jan Hertvík z Rušinova. V roce 1437 ve Vilémově sídlil někdejší táborský hejtman Jan Mladý z Křísova. Zajímavostí je, že část vilémovských bratří se prý v čase ohrožení kláštera přidala k husitům.

Zbytek řeholníků utekl na Moravu, kde našli azyl z části u řádových spolubratrů v Rajhradě a hlavně ve zdech vilémovského probošství v Uherčicích.

V roce 1395 přičlenil papež Bonifác IX. Uherčickou faru k vilémovskému klášteru, což znamenalo, že se v Uherčicích ujali farní správy sami příslušníci vilémovského konventu místo světského kléru.

V roce 1453 tvořil vilémovský konvent pouze probošt a dva mniši. V roce 1490 potvrdil král Vladislav II. Jagellonský vilémovskému konventu, že uherčické probošství už nebude zastavováno, přesto se tak dělo.

V roce 1506 byla hospodářská situace konventu tak špatná, že byl stávající opat Pavel Petr III. nucen přesídlit do Rajhradu, kde v roce 1541 zemřel. Nový opat již zvolen nebyl a vilémovské opatství tak zaniklo i titulárně. Samotné vilémovské panství potvrdil roku 1507 král Vladislav II. Jagellonský s odkazem na list Zikmunda Lucemburského Burianovi Trčkovi z Lípy.

Vladykové ze Smrdova a Tupadel

Vladykové ze Smrdova a Tupadel zakladatelem byl Beneš ze Smrdova. Erb rodu se nepodařilo vypátrat, pouze v Českomoravské heraldice od Martina Koláře je zmínka, že vladykové z Tupadl na Čáslavsku měli ve znaku tři paličky.

Beneš ze Smrdova

Beneš ze Smrdova byl bratrem vilémovského opata Mikuláše. V roce 1394 koupil od Hynka Tluksy z Čechtic tvrz a část vsi Tupadly, podle kterých získal přídomek z Tupadel a založil tak nový vladycký rod z Tupadel. Používal také přídomek z Bačkova. Měl syna Václava. Na posledy je připomínán v roce 1418.

Václav ze Smrdova, Bačkova a Tupadel

Václav ze Smrdova, Bačkova a Tupadel byl synem Beneše za Smrdova. V roce 1440 se zúčastnil Čáslavského sjezdu, kde podepsal zápis na zemský mír čtyř spojených krajů – kouřimského, čáslavského, chrudimského a hradeckého. Byl ženatý s Kunkou, se kterou měl syna Procka. Zemřel v roce 1457.

Procek ze Smrdova, Bačkova a Tupadel

Procek ze Smrdova, Bačkova a Tupadel byl synem Václava ze Smrdova, Bačkova a Tupadel a jeho manželky Kunky. Procek měl syna Beneše a dceru Markétu (Machnu). Zemřel krátce po roce 1460.

Zikmund Lucemburský

Zikmund Lucemburský se narodil v roce 1368 a zemřel roku 1437. Byl prvním synem Karla IV. a jeho čtvrté manželky Elišky Pomořanské. Své jméno získal po novém zemském patronovi Zikmundovi, kterého uvedl jeho otec do Čech. V roce 1373 mu otec udělil braniborskou marku a zároveň ho ještě jako dítě zasnoubil s Marií, dcerou uherského a polského krále Ludvíka I., která měla po jeho smrti zdědit Polsko. K tomu však nedošlo, protože Poláci nechtěli dále pokračovat ve spojení s Uhrami a za královnu si zvolili Mariinu mladší sestru Hedviku. V Uhrách povstala proti Zikmundovi silná opozice, a královna vdova Alžběta nechala korunovat Marii za královnu a zároveň ji zasnoubila s Ludvíkem Orleánským. V roce 1385 však Zikmund vtrhl do Uher a vynutil si sňatek s Marií. Vlády se však fakticky ujal až po zajetí obou královen velmožem Janem Horvátim. Poté ho uherští stavové zvolili králem a 31. března 1387 byl korunován. Boje o královskou korunu jej však finančně vyčerpaly, a proto zastavil Braniborsko svému bratranci Joštovi. V roce 1396 se spolu s Joštem Moravským postavil do čela odporu proti Václavu IV., alezároveň s Václavem obnovil smlouvy o vzájemném nástupnictví a byl jím jmenován vikářem v Německu. V tomto roce také podnikl křížovou výpravu do Uher, která však byla v září 1396 rozbita Turky u Nikopole a Zikmund sám sotva unikl zajetí. V roce 1401 vypukla v Uhrách proti Zikmundovi vzpoura a panovník byl dočasně uvězněn. Václav IV. byl sesazen z německého trůnu a za pomoc ohledně císařské korunovace nabídl Zikmundovi správu Čech. Zikmund začal zabírat hrady a zámky v Čechách, a když proti tomu Václav protestoval, tak ho zajmul a odvezl do Vídně. Odpor v Čechách proti Zikmundovi rychle vzrůstal a ten se ho pokusil zlomit vojensky, současně však musel zasahovat i v Uhrách a chránit si svůj trůn. Mezitím Václav uprchl ze zajetí a v roce 1404 se se Zikmundem usmířili. V roce 1411 byl s Václavovým souhlasem zvolen římským králem. Po Václavově smrti v roce 1419 se stal Zikmund jediným dědicem českého království. V roce 1420 byla ve Vratislavi ze přítomnosti Zikmunda vyhlášena křížová výprava proti kacířským Čechám. Koncem května 1420 oblehl s křižáckým vojskem Prahu. Přestože byl poražen, nechal se 28. července 1420 korunovat českým králem. Česká šlechta ho na Čáslavském sněmu, který se konal na jaře v roce 1421, odmítla na rozdíl od Moravy, Slezska a Lužice, kde jej za krále uznali. 8. ledna 1422 po prohrané bitvě u Německého Brodu ze země odešel. Zikmund musel na své přijetí králem čekat dlouhých sedmnáct let. Dne 31. 1433 byl papežem Evženem IV. korunován na římského císaře. Zikmund byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla v letech 1385 – 1395 Marie Uherská. Toto manželství však zůstalo bezdětné. Podruhé se oženil v roce 1408 s Barborou Celjskou, se kterou měl dceru Alžbětu.

Autor: Albrecht Dürer – Germanisches Nationalmuseum, Volné dílo,

Trčkové z Lípy

Trčkové z Lípy byli původně nevýznamnou vladyckou rodinou, která pocházela z tvrze Lipa, ležící severozápadně od Hradce Králové, od které odvozovala svůj přídomek. Rod byl rozdělen na tři větve: Salava, Trčka a Lipský. Za svůj majetek vděčí husitskému hnutí. První písemná zmínka o nich pochází z roku 1427, kdy první známý představitel rodu – Mikuláš, koupil společně s Jankem Holým z Nemošic hrad Homole. Ve druhé polovině 16. století byl rod přijat do panského stavu. Ve druhé polovině 16. a první polovině 17. století patřili k nejbohatším českým rodům. Patřila jim rozsáhlá území ve středních a východních Čechách. Přestože podporovali stavovskou emigraci a hlásili se k protestanství, velkou část majetku nabyli díky pobělohorským konfiskátům. V první polovině 17. století byli Trčkové obviněni ze spiknutíproti císaři a přišli o veškerý svůj majetek. V roce 1634 vymřel rod po meči.

Autor: Johann Siebmacher – Siebmacher032.jpg, Volné dílo,

Mikuláš Trčka z Lípy

Mikuláš Trčka z Lípy zemřel v roce 1453. Byl prvním známým příslušníkem významného českého rodu Trčků z Lípy a je považován za zakladatele této dynastie. Svůj původ odvozoval od tvrze Lípa, stojící nedaleko Hradce Králové. Svůj rod přivedl mezi nejvýznamnější aristokraty v zemi. Byl horlivým utrakvistou. Do husitských válek vstoupil jako chudý šlechtic a vyšel z nich jako velmi zámožný muž s významným politickým vlivem. V roce 1427 získal hrad Homoli nad Dušníky, který ležel v Kladsku a měl za úkol střežit nejdůležitější přechod ze severovýchodních Čech do Kladska. Pro Mikuláše bylo typické získávání církevního majetku. V roce 1438 měl ve svém vlastnictví již čtyři hrady. Společně s Janem Hertvíkem Rušinovským byl mluvčím strany hejtmana čtyř zemských landfrýdů ve středních a východních Čechách Hynka Ptáčka z Pirkenštejna. Zastával také důležitý úřad smírčího soudce a účastnil se důležitých politických sjezdů. Dne 29. ledna 1440 byl přítomen na sněmu v Praze, jehož cílem bylo zajistit zachování Basilejských kompaktát, vzájemné respektování a spolupráce budoucího českého krále s pražským arcibiskupem Janem Rokycanou. Dalším úkolem bylo zajistit mír ve světské oblasti v českých zemích, dodržet veškeré mírové smlouvy a propustit vězně znepřátelených stran. 15. června 1440 byl Mikuláš zvolen jako příslušník nižší šlechty do výboru stavovských volitelů nového krále. 29. června 1440 podepsal návrh na zvolení bavorského knížete Albrechta.Díky přátelství s Oldřichem z Rožmberka měl značný vliv i u katolické strany a velmi obratně těchto konexí využíval. Proto jej 30. července 1445 navštívil na hradě Lipnici Jiří z Poděbrad, za účelem uskutečnit společný sjezd s katolickou stranou k zajištění míru pro české země. Tento sjezd se uskutečnil 8. června 1447 v Pelhřimově a Mikuláš na něm byl zvolen do národního výboru. 7. září 1447 se Mikuláš opět zúčastnil Kutnohorského sněmu, kde byl ustanoven nejvyšším rozhodčím ve sporu mezi Václavem Zmrzlíkem a Oldřichem z Rožmberka. Na vrchol své diplomatické kariéry se dostal po dosazení Jiřího z Poděbrad na post zemského správce. Stal se členem jeho rady a byl v čele vojska při obsazování Prahy Jiřím z Poděbrad. Vedl jednání mezi Poděbradskou jednotou a Strakonickou jednotou. Angažoval se také ve vydání Ladislava Pohrobka do Čech. Díky Jiřímu z Poděbrad se dostal i do diplomatických kruhů na říšské úrovni, kde obratně prosazoval jeho zájmy. Mikuláš Trčka byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byl Kateřina ze Smiřic, se kterou měl syny Mikuláše, Zdeňka a Buriana. Podruhé se oženil s Vaňkou z Hustířan. Manželství zůstalo bezdětné.

Autor: Johann Siebmacher – Siebmacher032.jpg, Volné dílo,

Burian I. Trčka z Lípy

Burian I. Trčka z Lípy zemřel v roce 1468. Byl nejstarším synem Mikuláše Trčky z Lípy a jeho první ženy Kateřiny ze Smiřic. V roce 1454 zastával důležitý úřad na zemském soudě. Byl v poselstvu, které měl nevěstu Ladislava Pohrobka. Stejně jako jeho otec stál na straně Jiřího z Poděbrad. V roce 1458 ho volil za českého krále. Stál v čele bojů proti katolickým Jihlavanům, kteří odmítli uznat Jiřího z Poděbrad za krále. V letech 1454 – 1460 vykonával funkci nejvyššího zemského písaře. V roce 1467 se stal hejtmanem čáslavského kraje, společně se Zdeňkem Kostkou z Postupic byl pověřen ochranou korunovačních klenotů na Karlštejně. V roce 1465 se zúčastnil pražského sněmu, aby urovnal napjaté náboženské vztahy mezi kališníky a katolíky. Byl ženatý s Dorotou Otmarovou z Holohlav, se kterou měl čtyři syny: Buriana, Jiřího, Mikuláše a Melchisedecha.

Autor: Johann Siebmacher – Siebmacher032.jpg, Volné dílo,

Mikuláš mladší Trčka z Lípy

Mikuláš mladší Trčka z Lípy zemřel v roce 1516. Byl synem Buriana Trčky z Lípy a jeho manželky Doroty Otmarové z Holohlav. Patří k nejvýznamnějším mužům v historii rodu Trčků z Lípy. Díky své politické a obchodní obratnosti dokázal výrazně rozšířit rozsah rodových území a stal se jedním z nejbohatších mužů v Čechách. Patřil do královské rady Vladislava II. Jagellonského, kde působil jako přední mluvčí. V letech 1471 – 1490 patřil k nejvlivnějším členům královské rady. Působil také jako hejtman Čáslavského kraje. 22. prosince 1479 byl spolu s Jaroslavem ze Šternberka soudcem Kouřimského kraje. Po zvolení VladislavaII. Jagellonského uherským králem v červenci roku 1490 a jeho odchodu do Budína, byl pověřen spolu s Janem z Janovic, Petrem Vokem, Albrechtem z Leskovce správou země a řízením komorního soudu. Svou manželku jednoho přistihl při nevěře se svým služebníkem Zdeňkem Šanovcem. Služebníka nechal setnout a svou manželku zazdít. Zemřel bezdětný v roce 1516 a svůj majetek rozdělil mezi bratra Buriana a Johanku z Březnice.

Autor: Johann Siebmacher – Siebmacher032.jpg, Volné dílo,

Melchisedech Trčka z Lípy zemřel v roce 1491 bez potomků. Byl synem Buriana Trčky z Lípy a jeho manželky Doroty Otmarové z Holohlav.

Burian II. Trčka z Lípy

Burian II. Trčka z Lípy zemřel v roce 1522. Byl synem Buriana Trčky z Lípy a jeho manželky Doroty Otmarové z Holohlav. V roce 1489 se stal samostatným držitelem Lipnice. Stál na straně krále. V letech 1472 – 1490 půjčil králi částku 1 050 kop českých grošů. V letech 1508 – 1522 zastával úřad podkomořího Českého království. V roce 1509 se pokusil spolu s hofrychtéřem Janem z Kunvaldu na přání krále Vladislava II. Jagellonského oživit činnost komorních soudů, které byly za husitské revoluce odstraněny. Pokusy však ztroskotaly a města uhájila své svrchované soudní pravomoci. V roce 1515 se Burian významně zasloužil o privilegium vydané králem Vladislavem II. Jagellonským, které se týkalo zajištění postavení příslušníků církve pod obojí ve městě Hradec Králové a stanovení skutečnosti, že Hradec má při všech jednáních přednost před ostatními královskými městy. Byl ženatý s Kateřinou z Lichtenburka, se kterou měl syny Jana, Mikuláše a Zdeňka a dceru Dorotu. Z Burianových synů se dospělosti dožil pouze syn Jan, který se stal samostatným pánem na Lipnici.

Autor: Johann Siebmacher – Siebmacher032.jpg, Volné dílo,

Jan starší Trčka z Lípy

Jan starší Trčka z Lípy zemřel v roce 1540. Byl synem Buriana II. z Trčky z Lípy a jeho manželky Kateřina z Lichtenburka. Do roku 1526 o něm mnoho nevíme. V roce 1522 byl pravděpodobně již plnoletý, protože získal po svém zemřelém otci majetek. 27. května 1524 získal od krále Ludvíka majestát, podle kterého měl povolení k získávání zlata, stříbra, mědi, cínu a olova na gruntech ataké jejich prodej, a zároveň ho na dalších patnáct let osvobozoval od poplatků, které se odváděly do královské komory. Toto privilegium ukazuje, že Jan měl vlivné postavení v království. V roce 1523 se oženil s Markétou ze Šelmberka a Kosti, se kterou měl syny Jindřicha, Buriana III., Zdeňka Ferdinanda, Mikuláše a Jaroslava a dcery Johanu a Magdalenu.

Autor: Johann Siebmacher – Siebmacher032.jpg, Volné dílo,

Burian III. Trčka z Lípy

Burian III. Trčka z Lípy zemřel v roce 1591. Byl synem Jana staršího Trčky z Lípy a jeho manželky Markéty ze Šelmberka. Zastával úřad královského podkomořího. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Kateřina z Gutštejna, se kterou měl syna Jana Rudolfa a dceru Markétu. Podruhé se oženil s Marjánou Vančurovu z Řehnic, dcerou Zikmunda Kaplíře ze Sulevic. Z manželství se narodili synové Maxmilián a Burian Mikuláš.

Autor: Johann Siebmacher – Siebmacher032.jpg, Volné dílo,

Maxmilián Trčka z Lípy zemřel v roce 1597 bez potomků. Jeho majetek přešel na bratra Jana Rudolfa.

Jan Rudolf Trčka z Lípy

Jan Rudolf Trčka z Lípy se narodil v roce 1557 a zemřel roku 1634. Byl synem Buriana III. Trčky z Lípy a jeho první manželky Kateřiny z Gutštejna. V roce 1593 byl Jan Rudolf povýšen do panského stavu. V roce 1594 získal od císaře Rudolfa II. povolení o volném nakládání se svým majetkem. V roce1598 se stal císařským radou a v roce 1608 komořím císaře Rudolfa II. V roce 1602 byl jmenován hejtmanem Hradeckého kraje. Přestože byl evangelického vyznání, nebyla mu prokázána přímá účast na českém stavovském povstání, proto mu byla zabavena jen nepatrná část majetku. V roce 1628 konvertoval ke katolictví. Později se Jan Rudolf stal jedním z největších majitelů pozemků v Čechách. Část svých majetků získal jako dědictví, další majetky pak díky výhodným nákupům zabaveného majetku pobělohorských protestantských emigrantů. Patřil k blízkému okruhu Albrechta z Valdštejna a po jeho zavraždění v roce 1634 o své majetky přišel. 8. ledna 1588 se oženil s Marií Magdalenou z Lobkovic, dcerou Ladislava staršího z Lobkovic a jeho manželky Magdaleny ze Salm-Neuburgu. Z manželstvíse narodilo sedm dětí: synové Adam Erdman, Vilém Trčka, Burian Ladislav a Jan Rudolf, poslední dva se však nedožili dospělosti, a dcery neznámá, Alžběta a Johana.

Autor: Johann Siebmacher – Siebmacher032.jpg, Volné dílo,

Adam Erdman Trčka z Lípy

Adam Erdman Trčka z Lípy se narodil v roce 1599 a zemřel roku 1634. Byl synem Jana Rudolfa Trčky z Lípy a jeho manželky Marie Magdaleny z Lobkovic. V roce 1618 absolvoval se svým bratrem Vilémem kavalírskou cestu. V roce 1628 konvertoval ke katolictví a v témže roce mu byl udělen titul říšského hraběte. V roce 1630 obdržel plukovnický patent a natrvalo se usadil ve Valdštejnově armádě. V roce 1627 se oženil s Maxmiliánou z Harrachu, se kterou měl dceru Marii Isabelu. Za chebské aféry 25. února 1634 byl Adam zabit spolu s Valdštejnovými důvěrníky Vilémem Kinským, Kristiánem Ilovem a Jindřichem Niemannem. Nedlouho po Adamově smrti zemřel jeho bratr Vilém a otec Jan Rudolf, čímž rod vymřel po meči a rodový majetek byl zabaven.

Autor: Johann Siebmacher – Siebmacher032.jpg, Volné dílo,

Ladislav Burian z Valdštejna

Ladislav Burian z Valdštejna se narodil v roce 1596 a zemřel roku 1645. Byl synem Adama staršího z Valdštejna a jeho manželky Veroniky Trčkové z Lípy z žehušické větve rodu Valdštejnů. Okolo roku 1627 absolvoval kavalírskou cestu po Francii. Po návratu byl přijat do řad císařské armády, ve které dosáhl hodnosti plukovníka. V roce 1632 byl povýšen do hraběcího stavu. V letech 1638 – 1639 zastával úřad vrchního zemského velitele pro České království. V roce 1639 získal úřad císařského komorníka a také krátce úřad hejtmana Čáslavského kraje. Později se stal členem dvorské válečné rady. Výrazně se podílel na obraně země proti švédskému vpádu. V roce 1622 se oženil s Annou Marií ze Starhembergu. Z manželství se narodilo sedm dětí, synové Maxmilián Adam a Bertold Vilém.

Autor: Bastian, CC BY 3.0,

Matyáš Ferdinand Berka z Dubé

Matyáš Ferdinand Berka z Dubé se narodil v roce 1620 a zemřel roku 1644. Byl jediným synem Lva Buriana Berky z Dubé a jeho manželky Františky Hipolyty z Fürstenberku. Byl velkou nadějí rodové linie Berků, ale zemřel velmi mlád, krátce po dokončení kavalírské cesty.

Autor: bosquete – foto z vystavy erbu, Volné dílo,

Aldobrandiniové

Rod Aldobrnadini je italská šlechtická rodina, která pochází z Florencie, nyní sídlí v Římě a má úzké vazby na Vatikán. Rodina nabyla bohatství v období, kdy se jeden z jejích členů, Ippolito Aldobrandini, stal papežem. Zvolil si jméno Klement VIII. Během svého pontifikátu zařídil spojení rodiny Aldobrandini sňatkem s rodinou Pamphili a dalšími. V současné době je představitelem rodiny princ Camillo Aldobrandini, narozený v roce 1945 a dědicem je Don Clemente Aldobrandini, narozený v roce 1982.

Autor: FDRMRZUSA; see sourced files for original author(s). – This SVG Znak includes elements from this Znak:, CC BY-SA 4.0,

Don Aldobrandini Aldobrandini

Z Pappenheimu

Z Pappenheimu hrabství Pappenheim byl německý stát v západním Bavorsku. Toto panství vzniklo okolo roku 1030 a v roce 1628 bylo povýšeno na hrabství. Prvním členem rodu byl Henricus Caput, který je zmiňován v roce 1111 jako vazal císaře Jindřicha V. Sálského. V letech 1100 – 1806 drželi pánové z Pappenheimu pozice dědičných maršálů Svaté říše římské a soudních úředníků.

Autor: verschiedene unbekannte Künstler – Bayerische Staatsbibliothek Cod.icon. 312 c, Volné dílo,

Wolf Adam hrabě z Pappenheimu

Mansfeldové

Mansfeldové byli původně německý hraběcí rod, který se později usadil i v Čechách. První písemná zmínka o rodu pochází z roku 1050, kdy vlastnili panství Mansfeld. V roce 1069 byl rod povýšen do stavu hrabat. V roce 1229 původní rod vymřel po meči a titul hrabat z Mansfeldu získali páni z Querfurtu. V roce 1780 rod opět vymřel po meči. Rodový majetek v Čechách připadl Colloredům, kteří se začali psát Colloredo-Mansfeld.

Autor: Wappen gemeinsam erstellt von LeoDavid und DORADO – Blasonierung und alte Wappenabbildungen, CC0,

Bruno III. z Mansfeldu

Bruno III. z Mansfeldu se narodil v roce 1576 a zemřel roku 1644. Byl čtvrtým synem Brunose II. a hraběnky Christine von Barby. Okolo roku 1600 konvertoval ke katolicismu. Stal se maltézským rytířem. Vstoupil do armády, se kterou bojoval proti Turkům v Uhrách. Při bojích se natolik vyznamenal, že byl jmenován válečným radou. V roce 1607 zastával úřad komorníka arcivévody Matyáše. V roce 1615 byl jmenován satelitním kapitánem, plukovníkem a vrchním lovčím. Úřad vrchního lovčího zastával za panování Ferdinanda II. i Ferdinanda III. Bruno byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Marie Manrique de Lara, se kterou měl dceru Marii Annu Francisku. Podruhé se oženil s hraběnkou Marií Magdalenou von Toerring. Z manželství se narodili synové Franz Bruno, který zemřel v dětském věku, František Maxmilián a Jindřich František.

Autor: Wappen gemeinsam erstellt von LeoDavid und DORADO – Blasonierung und alte Wappenabbildungen, CC0,

Filip Adam hrabě ze Solmsu

Filip Adam hrabě ze Solmsu byl synem Filipa hraběte ze Solmsu. Byl Valdštejnův generál. Oženil se s Josefínou hraběnkou ze Solmsu. Jejich manželství zůstalo bezdětné.

Marie Estherca Huschinová

Theodor Multzer z Rosenthalu

Theodor Multzer z Rosenthalu byl císařský podplukovník. V letech 1665 – 1666 zastával úřad hejtmana čáslavského kraje.

Erb rodu Multzerů z Rosenthalu.
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Vernierové z Rougemontu

Vernierové z Rougemontu jsou starý šlechtický rod, který pochází z Burgundského hrabství Franche-Comté. Nejstarším doloženým předkem byl Petrinius de Vernier, který se připomíná okolo roku 1330 jako rytíř-vazal v Burgundsku. V roce 1658 byl rod povýšen do stavu svobodných pánů Svaté říše římské. Posledním členem rodu byl jan Nepomuk, profesní rytíř maltézských rytířů.

Autor: Vlach Pavel – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Jan Bartoloměj Vernier z Rougemontu

Jan Bartoloměj Vernier z Rougemontu se narodil v roce 1644 a zemřel roku 1711. Byl synem Mattheuse Verniera z Rougemontu. Založil linii, která se v další generaci rozdělila do dvou větví starší a mladší. Měl dva syny Františka Bernarda a Václava Ignáce.

Autor: Vlach Pavel – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Klusákové z Kostelce

Klusákové z Kostelce je jméno staročeského vladyckého rodu. V erbu mají dva zlaté hevery k natahování kuší na modrém štítě. Posledním mužským členem rodu byl Jan Václav Klusák z Kostelce, který zemřel v roce 1747.

Erb pánů Klusáků z Kostelce

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Albert Klusák z Kostelce

Albert Klusák z Kostelce zemřel v roce 1651. Byl synem Jana Oldřicha Klusáka z Kostelce a jeho manželky Barbory Dobřanské. Zastával úřad fořtmistra a později také hejtmana na Trčkovských panstvích. V roce 1634, po zavraždění Albrechta z Valdštejna v Chebu, byl vzat do vazby. Brzy byl však propuštěn, protože se mu žádná vina neprokázala. Oženil se s Hedvikou Něnkovskou z Medonos, se kterou měl syna Jana Maxmiliána.

Erb pánů Klusáků z Kostelce

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Jan Maxmilián Klusák z Kostelce

Jan Maxmilián Klusák z Kostelce se narodil v roce 1625 a zemřel 1695. Byl synem Albrechta Beneše Klusáka z Kostelce a jeho manželky Hedviky Něnkovské z Medonos. Zastával úřad rady u komorního soudu. Jan Maxmilián se dvakrát oženil. Jeho první ženou se stala Marie Zuzana z Bloemsteinu, se kterou měl syna Jana Václava a dceru Janu Alžbětu. Podruhé se oženil s Alenou Bukovskou z Hustířan. Z manželství se narodil syn Bernart Josef a dcera Barbara Terezie.

Erb pánů Klusáků z Kostelce

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Jan Václav Klusák z Kostelce

Jan Václav Klusák z Kostelce se narodil v roce 1674 a zemřel roku 1747. Byl synem Jana Maxmiliána Klusáka z Kostelce a jeho první manželky Marie Zuzany z Bloemsteinu. Oženil s Annou Marií Koučovnou z Kouče. Manželství však zůstalo bezdětné. Janem Václavem tak rod Klusáků z Kostelce vymřel po meči.

Erb pánů Klusáků z Kostelce

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Tereza Amchová z Borovnice

Tereza Amchová z Borovnice, rozená Klusáková z Kostelce. Byla dcerou Jana Maxmiliána Klusáka z Kostelce a jeho první manželky Marie Zuzany z Bloemsteinu. Provdala se za Matěje Amchu z Borovnice.

Erb pánů Klusáků z Kostelce

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Jan Heřman z Herrnrittu (Herreitu)

Antonín Rytíř z Mosburgu

Josef Ullerich byl vídeňský měšťan a obchodník.

Leopold Limp

Johan Moravec

Salm-Reifferscheidtové

Salm-Reifferscheidtové v Čechách se používal pouze jejich přídomek Salm. Salmové jsou německý šlechtický rod, který pochází ze středního Porýní. První písemná zmínka o něm pochází z konce 12. Století. Titul říšských hrabat ze Salmu získali sňatkem. Všechny větve rodu byly katolické. V českých dějinách hrály významnou úlohu dvě větve. Skrz větev Salm-Reifferscheidt-Raitz jsou prokazatelně dodnes žijícím rodem.

Autor: This SVG Znak includes elements that have been taken or adapted from this Znak:, CC BY-SA 4.0,

Salm-Reifferscheidt-Hainspach

Salm-Reifferscheidt-Hainspach dnes Lipová, získal jako dědictví po matce druhorozený syn Františka Viléma, Leopold Antonín Vilém, který tím založil českou větev rodu. Leopold si nechal dne 23. března 1723 od císaře Karla VI. pro sebe a své potomky potvrdit privilegium na užívání rodového starohraběcího titulu, platné v českých zemích i ve Svaté říši římské. Rod vymřel v roce 1889 po meči. Josef Oswald Thun-Hohenstein zažádal u císaře Františka Josefa I. o povolení spojit rodové erby a o užívání jména Thun-Hohenstein-Salm-Reifferscheidt, které mu bylo uděleno 20. dubna 1897.

František Vincent starohrabě Salm – Reifferscheidt

František Vincent starohrabě Salm – Reifferscheidt se narodil v roce 1774 a zemřel roku 1842. Byl synem Jana Františka starohraběte Salm-Reifferscheid a jeho manželky Walpurgy ze Šternberka. Byl ženatý s Johannou Marií Pachtovou z Rájova. Manželství však zůstalo bezdětné.

Autor: This SVG Znak includes elements that have been taken or adapted from this Znak:, CC BY-SA 4.0,

František Josef starohrabě Salm – Reifferscheidt

František Josef starohrabě Salm – Reifferscheidt se narodil v roce 1819 a zemřel roku 1887. Byl synem Jana Františka II. a jeho manželky Rosiny Nostitz Rieneck. Nejprve sloužil v rakouské armádě, později se dal na politickou dráhu a stal se poslancem českého zemského sněmu. Nikdy se neoženil.

Autor: This SVG Znak includes elements that have been taken or adapted from this Znak:, CC BY-SA 4.0,

Alois Josef starohrabě Salm – Reifferscheidt

Alois Josef starohrabě Salm – Reifferscheidt se narodil v roce 1820 a zemřel roku 1889. Byl synem Jana Františka II. a jeho manželky Rosiny Nostitz Rieneck. V roce 1839 vstoupil jako kadet do rakouské armády. V roce 1856 byl jmenován oberstwachtmeistrem u 4. dragounskéhoregimentu. Během války v roce 1859 sloužil na frontě jako ordonnanzoffizier. V šedesátých letech získal hodnost majora. V červnu 1874 mu byl udělen Císařský rakouský řád Leopoldův. V roce 1867 byl zvolen na Český zemský sněm za velkostatkářskou kurii, nesvěřenecké velkostatky. 13. dubna 1867 jej zvolil zemský sněm do Říšské rady, opětovně byl delegován v roce 1870. Do vídeňského parlamentu se vrátil v roce 1873, za velkostatkářskou kurii v Čechách. Svůj mandát obhájil i v roce 1879. Zemřel v roce 1889 po krátké nemoci a stejně jako jeho bratři bezdětný. Byl poslední členem heinspachšské větve.

Autor: This SVG Znak includes elements that have been taken or adapted from this Znak:, CC BY-SA 4.0,

Johanka Josefka starohraběnka Salm – Reifferscheidt

Johanka Josefka starohraběnka Salm – Reifferscheidt se narodila v roce 1827 a zemřela roku 1892. Byla dcerou Jana Františka II. a jeho manželky Rosiny Nostitz Rieneck. Provdala se za hraběte Josefa Oswalda I. z klášterecké linie Thunů. Z manželství se narodil syn Josef Oswald.

Autor: This SVG Znak includes elements that have been taken or adapted from this Znak:, CC BY-SA 4.0,

Josef Oswald II. Thun-Hohenstein-Salm-Reifferscheidt

Josef Oswald II. Thun-Hohenstein-Salm-Reifferscheidt se narodil v roce 1849 a zemřel roku 1913. Byl synem Josefa Oswalda I. Thun- Hohensteina a jeho manželky Johanky Josefky, rozené Salm-Reifferscheidt. V letech 1898 – 1905 studoval práva na Německé univerzitě v Praze, kde byl 18. července 1905 promován. Absolvoval studijní pobyty ve Vídni a v Lipsku. Po vykonání vojenské služby podnikl několik zahraničních cest. Působil jako dobrovolný atašé v Teheránu. Byl dobrým hospodářem a uznávaným botanikem a zoologem. Od roku 1897 připojil k rodovému jménu Thun-Hohenstein ještě Salm-Reifferscheidt. V letech 1876 – 1913 zastával úřad starosty v Klášterci nad Ohří. Později se angažoval ve vysoké politice a stal se členem horní komory říšské rady a liberální Strany ústavověrného velkostatku. Od roku 1880 byl s přestávkami až do roku jeho rozpuštění v roce 1913 členem Českého zemského sněmu. V roce 1900 mu byl udělen císařem Františkem Josefem I. Řád zlatého rouna. V roce 1878 se v Praze oženil s Kristýnou Alžbětou, rozenou Z Valdštejna-Vartenberka. Z manželství se narodili tři synové Josef Oswald III., Adolf Martin a Pavel. V roce 1908 postihla Josefa Oswalda mrtvice, která jej upoutala na invalidní vozík. V roce 1913 zemřel na otok plic.

Autor: This SVG Znak includes elements that have been taken or adapted from this Znak:, CC BY-SA 4.0,

Richard Morawetz

Richard Morawetz se narodil v roce 1881 a zemřel roku 1965. Byl synem továrníka Ludwiga Morawetze a jeho manželky Berty. Vystudoval Vyšší průmyslovou školu v Liberci. Od mládí se zapojil do vedení rodinných podniků, kterými byla Úpická přádelna a tkalcovna juty. Zajímal se o chemii a měl ambice stát se učitelem chemie. V letech 1902 – 1911 podnikl studijní cesty do Velké Británie, Spojených států amerických a jihovýchodní Asie. V roce 1907 zřídil v Úpici pro děti svých dělníků mateřskou školu. Po vzniku Československa se podílel na organizování hospodářského života. Zastával funkce v Československé textilní komisi, státním úřadu statistickém. Působil také na ministerstvu obchodu. Publikoval v tisku. Od počátku 20. Století udržoval kontakty s rodinou Masaryků. Díky svým aktivitám v podnikání a charitě se od počátku 20. Století pohyboval i v prostředí umělců. V roce 1918 finančně podpořil archeologický průzkum hradu Lipnice nad Sázavou. Koncem března 1939 emigroval do Kanady, kde začal znovu podnikat. Do Československa se již nevrátil. Jeho zájmy zastupoval až do roku 1953 pražský advokát Miloš Kočka. Majetek v Československu mu byl v roce 1948 zestátněn. V roce 1915 se oženil s Fridou Glaserovou, dcerou továrníka a předsedy židovské náboženské obce v Praze, Adolfa Glasera. Z manželství se narodili synové Herbert a Oskar.

František Tůma