Bahýnko – Můstek přes Vrchlici

Bahýnko – okaz na mapy

Bahýnko

Osada Bahýnko patří k místní části Bahno, které se nachází 3,5 km severovýchodně od obce Černín. Bahýnko leží jihozápadně od obce Bahna. Osada vznikla při tvrzi Újezd, které později lidí začali říkat Bahýnka. Svůj název dostala osada podle okolního terénu, kterým byla bažinatá úžlabina se dvěma rybníčky. Dnes je už jisté, že osídlení na tvrzišti vzniklo v souvislosti se založením vsi Újezda a bylo na ní do jisté míry závislé.

Osada Újezd byla založena již ve 13. století a původně patřila ke statkům „Pražské kapituly“. V roce 1421 přešla do držení Jana Roháče z Dubé a patřila k sionskému zboží. V roce 1437 po smrti Jana Roháče obdržel od císaře Zikmunda Lucemburského Újezd spolu s dalšími vesnicemi sionského zboží kněz Bedřich ze Strážnice. Zboží však nebylo zapsáno do Zemských desk. Tam byl zapsán jako majitel Beneš z Hustiřan, který vedl s Bedřichem ze Strážnice o vlastnictví spor. Za vlády Jiřího z Poděbrad byl vlastníkem Újezda Václav Hertvík z Nestajova. Zápis do desk však získal až od Vladislava II. Jagellonského.

V roce 1508 dostal sionské zboží, mezi které patřil i Újezd, od Vladislava II. Jagellonské k doživotnímu užívání Jan Žehušický z Nestajova. V roce 1509 sionské zboží koupili bratři Ctibor, Čeněk a Oldřich z Pařízku. Zboží bylo však stále královským lénem.

V roce 1537 sionské zboží koupil Jindřich Firšic z Nabdína, který je v roce 1543 prodal Jindřichu Špetlovi z Prudic a na Dobrovítově. Jeho potomci přikoupili Malešov a vše sjednotili v jedno panství malešovské. Ves Újezd se tedy dostala pod panství Malešov. Toto panství přešlo za vlády Rudolfa II. pod českou korunu a stalo se z něj komorní panství, které spravoval až do roku 1631 hejtman Vilém z Nestajova.

V roce 1631 je koupila Alžběta Žerotínová. Dalším držitelem panství se stal František Karelhrabě Berka Hovora z Dubé a po jeho smrti bratr František Antonín hrabě Berka Hovora z Dubé. Od této doby se majitelé střídali v rychlém sledu. Po Berkovi Hovorovi z Dubé následovali Jan a František hrabě Špork, František svobodný pán s Osteinu, Karel hrabě Breda, Karel z Osteinu a po něm Jan z Osteinu.

Z roku 1800 je znám jako držitel Fridrich Karel Dalberk hrabě z Osteinu. Po jeho smrti získal panství jeho bratr Karel Anton Dalberk. Od roku 1878 patřil Újezd spolu s celým malešovským panstvím Fridrichovi svobodnému pánu z Dalberku, po něm jej získal jeho syn Karel Heribert. Po jeho smrti přešlo panství na jeho dceru Marii Annu, která se provdala za prince Franze Emanuela Konstantina zu Salm-Salm. Po Smrti Marie Anny přešlo panství na Malešov na rod Salm-Salmů.

Tvrz

Možná podoba tvrze Bahýnko podle dochovaného popisu. Jádro mělo téměř čtvercový půdorys se zaoblenými rohy a bylo obehnáno vysokým náspem a přibližně osm kroků širokým vodním příkopem. Obranu tvořila dřevěná palisáda a obytná věž uvnitř opevněného areálu, přístupná přes padací most.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

O tvrzi nejsou známy žádné bližší údaje. Není znáno ani kdy byla založena. Ve druhé polovině 13. století byla tvrz opuštěna a pravděpodobně zanikla. Někdy koncem 14. století a začátkem 15. stoletíbyla její výhodná strategická poloha opět využita a na místě původní byla vybudována nová, vodní tvrz. Ta však pravděpodobně zanikla již v roce 1437 v souvislosti s pádem hradu Sion.

Ještě začátkem 20. století bylo tvrziště dobře zachované. Byl dobře vidět val a vodní příkop. Podle toho se dalo zjistit, že tvrz byla dokola kryta vysokými a hustými lesy. Pouze jižní strana, která byla chráněna močály a mokřinami, byla otevřená. Vlastní obranný systém tvořil vysoký násep a 8 kroků široký vodní příkop, přes který vedl padací most. Vlastní tvrziště mělo v obvodu 100 kroků a bylo hrazeno jen dřevěnou palisádou. Za ní stála obytná věž. Podle Františka Beneše měla tvrz téměř čtvercové jádro se zaoblenými rohy a s boky orientovanými ke světovým stranám.

V 60. letech 20. století bylo tvrziště rozoráno a přeměněno na ornou půdu. Podle pověstí zde před vybudováním hradu Sion sídlil Jan Roháč z Dubé.

Držitelé

Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze

Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze nebo jiným jménem pražská kapitula je sbor kněží, kteří slouží při katedrálním kostele pražské (arci)diecéze. Počátky svatovítské kapituly tvořilo kolegium kněží (collegiumcleri) při kostele svatého Víta na Pražském hradě, kterým byla svěřena příprava všeho potřebného pro zřízení samostatné diecézní správy. V roce 973 se Praha stala biskupským sídlem, které podléhalo mohučskému metropolitovi. Kolegium svatovítských kněží se stalo katedrální kapitulou. Od začátku 13. století volila svatovítská katedrální kapitula pražského biskupa. Kromě církevních povinností měla také kulturně vzdělávací poslání. Od svého založení v roce 973 až do roku 1348, kdy byla založena Karlova univerzita, spravovala katedrální školu. Vyučující měli titul mistr a byli mezi nimi vynikající učenci evropského věhlasu. V roce 1248 katedrální studium zaniklo, ale za vlády Přemysla Otakara II. bylo znovu obnoveno. V roce 1347 začala katedrální škola působit také formálně jako univerzita se dvěma fakultami – filozofickou a teologickou. V roce 1348 byly přidány další dvě fakulty a staly se součástí Univerzity Karlovy. Od té doby až do současnosti působí na Karlově univerzitě někteří členové pražské metropolitní kapituly jako profesoři. V roce 1343 zvolila svatovítská kapitula svého děkana Arnošta z Pardubic pražským biskupem, který se v roce 1344 stal prvním pražským arcibiskupem. Pražská katedrála se tak stala metropolitním kostelem a svatovítská kapitula metropolitní. 13. listopadu 1350 byly vydány první dochované stanovy metropolitní kapituly. Za vlády Karla IV., kdy církev zažívala v Českém království neobyčejný rozkvět, měla kapitula 60 členů, na konci 14. století 32 a počátkem 17. století jen 7 členů. V období husitských válek a reformace zůstala pražská kapitula v jednotě s římskou církví a během dlouhého uprázdnění arcibiskupského stolce v letech 1421 – 1561spravovala arcidiecézi prostřednictvím volených administrátorů. Kapitula jako celek i její jednotliví členové zakládali různé nadace s kulturním a sociálním posláním. Své kulturně vzdělávací poslání plnila metropolitní kapitula až do poloviny minulého století, kdy byla zbavena posledních hmotných prostředků. V letech 2006 – 2007 převzala metropolitní kapitula zpět do své správy katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha a postupně i některé další objekty. Naplňuje tak znovu své poslání, kterým je péče o katedrálu a liturgická činnost. Metropolitní kapitula zajišťuje v úzké spolupráci se Správou Pražského hradu provoz katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Zaměřuje se především na duchovní a kulturní aktivity a významně se podílí na dalším rozvoji tohoto nejvýznamnějšího chrámu v České republice. Od počátku svého působení uchovává a ochraňuje Svatovítský chrámový poklad.

Autor: VitVit – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0,

Páni z Dubé

Páni z Dubé byli českým šlechtickým rodem. Pocházeli z rozrodu Benešoviců. Se stejnojmenným rodem, který pocházel z rozrodu Ronovců, neměli společné předky. Svůj přídomek získali podle hradu Dubá v Posázaví. V roce 1233 se v písemných pramenech uvádí Matouš, který je pokládán za zakladatele tohoto rodu. Rod se rozdělil do několika větví. Za zakladatele linie Roháčů z Dubé je považován Ondřej Roháč.

Autor: unkrown – Volné dílo,

Jan Roháč z Dubé

Jan Roháč z Dubé se narodil okolo roku 1374 a zemřel roku 1437. Byl synem Ondřeje Roháče z Dubé. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1394, kdy ho zastupoval strýc Bohuněk Kozlík při převzetí vsi Křečovice. V dospělosti pravděpodobně působil ve zbojnické rotě Jana Zúly z Ostředka. Do 1419 byl jedním z vyšehradských manů. V roce 1420 se účastnil Žižkova tažení proti jihočeským enklávám v držení Oldřicha z Rožmberka. Po dobytí Lomnice nad Lužnicí zde byl dosazen jako hejtman nově ustanovené táborské posádky. V prosinci 1420 byl přítomen na shromáždění husitských obcí. Podle některých historiků byl Jan Roháč v roce 1420 po smrti Mikuláše z Husi zvolen mezi čtyři nejvyšší hejtmany táborské obce. Tuto volbu však nelze jednoznačně potvrdit, lze ji pouze předpokládat ze zápisu Čáslavského sněmu, kde je za jeho jménem uveden dodatek správce lidu a měst Táborských. V roce 1421 vyhlásil za svou osobu Oldřichu z Rožmberka nepřátelství. 3. – 7. června 1421 byl účastníkem Čáslavského sněmu. V roce 1423 táhl s Janem Žižkou do východních Čech. Po bitvě u Strachova dvora se stal hejtmanem Čáslavi a zároveň jako druhý, hned po Janu Žižkovi podepsal přijetí řádu a manifestu bratrstva Žižkova, které je dnes známo jako Žižkův vojenský řád. V roce 1425 po smrti Jana Žižky stál v čele sirotků. V roce 1426 začal poblíž vsi Chlístovice s výstavbou hradu Sion. V roce 1427 je v Městských knihách pražských poprvé doložen s predikátem z Tehova. V roce 1432 se jeho jméno objevuje na smlouvě mezi husity a míšeňskými a durynskými knížaty. V roce 1434 se zúčastnil bitvy u Lipan, kde byl zajat. 24. června 1434 byl propuštěn. Po svém propuštění se chopil velení táborské obce a na sklonku roku 1434 svolal do Tábora schůzku nespokojenců. Jejím výsledkem bylo 21. prosince 1434 přijetí společného programu, ve kterém se účastníci zavazovali hájit čtyři artikuly, vzájemně si pomáhat proti králi Zikmundovi i dalším protivníkům a jednotně vystupovat na zemském sněmu. V roce 1435 po několika neúspěšných akcích, se zřekl velení táborské obce a odešel na svůj hrad Sion, kde vedl odpor proti panovníkovi Zikmundu Lucemburskému. V únoru 1437 nechal panovník na zemském sněmu svolat zemskou hotovost k potlačení odporu Jana Roháče. Jejím vedením byl pověřen Hynce Ptáček z Pirkenštejna, který hrad oblehl. K bojovým akcím však došlo až po příchodu Uhrů v čele s Michaelem Országhem z Gutu. 6. září 1437 se posádka hradu vzdala. Krátce po zajištění přeživších obránců informoval Hynce Ptáček o úspěchu krále Zikmunda a nechal dobyté sídlo zapálit. Přes padesát zajatců bylo v poutech odesláno do Prahy. Zde je Zikmund nechal nejprve mučit a pak 9. září 1437 pověsit. „V čele průvodu odsouzenců, za doprovodu ozbrojenců a za přihlížení Pražanů kráčel Jan Roháč, který měl na sobě oděv rudé barvy přepásaný pozlaceným pásem, ruce spoutané pozlacenými okovy a na krku mu viselo znamení odsouzence k smrti. Na nejvyšší šibenici, přichystané pro Roháče, pak visela z ráhna pozlacená oprátka. Jan Roháč proslul jako nesmlouvavý odpůrce smíru s církví a především pak se Zikmundem Lucemburským, který byl v roce 1436 v Jihlavě po slavnostním vyhlášení kompaktát přijat za českého krále.

Autor: unkrown – Volné dílo,

Bedřich ze Strážnice

Bedřich ze Strážnice zemřel v roce 1459. Pocházel z Moravy a byl vladyckého původu. Stal se jedním z předních husitských politiků a diplomatů. V roce 1417 byl pravděpodobně na Lipnici vysvěcen na kněze. Byl posluchačem učení Václava Korandy v Plzni. V roce 1420 z Plzně odešel do Tábora v houfu, který vedl Jan Žižka. Koncem roku 1420 se spolu s Tomášem z Vizovic pokusil založit u Nedakonic Nový Tábor zvaný též moravský. Projekt se však nezdařil. V roce 1421 opustil Bedřich Moravu a připojil se nejprve k sirotkům a později k táborskému svazu. Stal se velitelem husitské posádky ve slezském Němčí. Účastnil se husitských rejs do Slezska, Polska a Uherska. V roce 1431 byl členem husitského poselstva do Krakova, jehož cílem bylo připravit uznání husitského učení na všeobecném církevním koncilu. V roce 1432 byl účastníkem spanilé jízdy do Lužice. Před bitvou u Lipan se snažil přesvědčit stranu Prokopa Holého ke smíru s panskou jednotou. V létě 1434 byl zajat slezským šlechticem Heinem z Černova, který jej 20 týdnů věznil na hradě Falkensteině. Propuštěn byl až na přímluvu Aleše z Rýzmburka. V roce 1435 velel táborské posádce v Kolíně. V roce 1435 byl čelným představitelem táborské delegace na jednání s králem Zikmundem, papežskými legáty a českými pány. Podařilo se mu dosáhnout příslibu uznání hospodářských i náboženských svobod města Tábora a jeho spojenců. V roce 1436 uznal Zikmunda českým králem. Jako odměnu získal Kolín společně s 23 okolními vesnicemi. V roce 1437 v Kolíně vybudoval hrad, který pojmenoval Lapis refugii. Po popravě Jana Roháče z Dubé se od Zikmunda odvrátil. Po jeho smrti neuznal jako dědice Albrechta Habsburského a připojil se k tzv. polské straně, která podporovala nároky Jagellonců na český trůn.V roce 1438 byl vůdcem českého poselstva k polskému dvoru, které docílilo, že polský stavovský sněm doporučil přijmout nabídku české koruny. Od začátku 40. let 15. Století byl jako držitel Kolína členem rady kouřimského landfrídu a v řadě sporů vystupoval jako rozhodčí. V roce 1444 se podřídil Jiřímu z Poděbrad, v roce 1148 se však přidal na stranu Oldřicha z Hradce, který bojoval proti Jiřímu z Poděbrad. Bedřich ze Strážnice plenil Poděbradsko a odrazil útok oddílů Jiřího z Poděbrad na Kolín. V roce 1450 po uzavření smíru mezi oběma stranami byl přinucen se Jiřímu z Poděbrad podřídit. V roce 1453se poddal králi Ladislavovi a ten mu potvrdil držbu Kolína. V roce 1454 převedl Kolín na sebe Jiří z Poděbrad. Bedřich s rodinou se přestěhoval na Potštejn v Orlických Horách. Bedřich byl dvakrát ženatý. Jeho druhou manželkou se stala polská šlechtična Alžběta, se kterou měl syna Jana a dcery Hedviku, Kateřinu a Annu.

Autor: Neznámý – Neznámý, CC0,

Páni z Hustířan a z Mokrovous

Páni z Mokrovous byli jednou z větví vladyků z Hustířan. Jejich prvním představitelem byl Bavor z Mokrovous, který je v pramenech zmiňován v roce 1395.

Erb rodu pánů z Hustiřan autor –Pavel Pazderka

Beneš z Hustířan a z Mokrovous

Beneš z Hustířan a z Mokrovous se narodil okolo roku 1400 a zemřel pravděpodobně v roce 1464, kdy o něm mizí všechny zprávy. S největší pravděpodobností byl synem Bavora z Mokrovous. První zmínka o něm pochází z 25. června 1420, kdy je zmiňován spolu s Alešem z Vřešťova a Jiříkem z Chvalkovic a z Hustířan jako spolushromažditel vyznavačů přijímání pod obojí. Po dobytí Hradce Králové 26. června 1420 husity sestal jedním z hejtmanů. V roce 1421 se účastnil dobytí tvrze v Malešově. Patřil k zakládajícím a předním členům Žižkova Menšího Tábora. 5. února 1422 se zúčastnil smírného jednání mezi pražany Starého a Nového města, kde zastupoval orebity. 7. června 1424 se opět účastnil bitvy u Malešova. V roce 1427 stál v řadách sirotků v úmluvě českých husitských stavů o konání sjezdu na Žebráku a v Berouně o Vánocích a o uzavření příměří s městem Plzní. V letech 1429 – 1430 se zúčastnil spanilé jízdy do Míšně. Od tohoto roku se Beneš objevoval velmi často po boku Viléma Kostky z Postupic. Vrcholu své kariéry dosáhl v období chebských a následujících basilejských jednání, kterých se účastnil v řadách zástupců vybraných za jednotlivé husitské frakce na sněmech. Na jednání je vysílán především za staroměstské pražany. V roce 1431 se zúčastnil prvního jednání v Chebu se Zikmundem. 8. května 1432 se účastnil druhého jednání v Chebu, které lze považovat za nejdůležitější, protože zde byla stanovena základní pravidla pro jednání s husity a jejich postavení na koncilu. Poté byl Beneš na sněmu 5. září 1432 jmenován spolu s dalšími do poselstva na koncil, který se konal v Basileji v roce 1433. V roce 1434 byl členem kališnicko – katolické koalice. 30. května 1434 přešel na stranu koalice s domácími katolíky. 21. června 1434 se účastnil zemského sněmu v Praze, kde byl zvolen členem delegace k císaři Zikmundovi do Řezna. V roce 1437 podepsal stížnosti českých šlechticů proti císaři Zikmundovi na neplnění přijatých závazků a vyhlásil mu sebevědomě nepřátelství. Po smrti Zikmunda Lucemburské podporoval volbu polského krále. Byl členem poselstva do Krakova, které mělo za úkol nabídnout obsazený český trůn Kazimírovi, bratru Vladislava II. Jagellonského. Počátkem roku se zúčastnil mírových jednání ve Vratislavi. V roce 1454 se účastnil postního sněmu, kde kritizoval odsouvání řešení náboženských problémů. V březnu 1458 se účastnil sněmu, na kterém byl zvolen Jiří z Poděbrad českým králem. Poslední zmínka o Beneši Mokrovouském pochází z roku 1464, kdy po něm kutnohorští radní žádají, aby ustanovil kněze v Ruthardovu, kde měl podací právo. Beneš byl ženatý s Dorotou z Úlibic, se kterou měl syny Bavora a Jiříka. Přes poměry ze kterých pocházel, se stal významnou a váženou osobností své doby. Byl blízkým a velmi ceněným spolupracovníkem Jana Žižky. Na počátku své kariéry Beneš působil jako husitský radikál, který stál v čele bouřících se nejširších vrstev poddaných a stal se jedním ze čtyř orebských hejtmanů. Později působil na straně odpůrců polních vojsk. V letech 1430 – 1434 se účastní nejvýznamnějších politických jednání a je vybrán do řad reprezentujících delegátů. Po roce 1437 se v podstatě navrací k radikální pozici. Ke konci své kariéry přešel do řad poděbradské jednoty. Tento tah vyřešil jeho nevýhodnou pozici na politické scéně, do které se v předešlých letech dostal. Beneš Mokrovouský byl mužem vykazujícím sílu vůle a povahu beze strachu. V jeho konání nenajdeme momenty ovlivněné zbabělostí. Jeho povaha je také pozoruhodnou kombinací silného náboženského přesvědčení s politickou ctižádostí a pragmatismem v případě nezbytnosti a smyslem pro osobní prospěch.

Erb rodu pánů z Hustiřan autor –Pavel Pazderka

Žehušičtí z Nestajova

Žehušičtí z Nestajova byla staročeská vladycká rodina. Rod původně sídlil na Plzeňsku, kde držel dnes již zaniklou ves Nestajova. Rod vymřel v roce 1577 s posledním mužským členem, kterým byl Hertvík.

Žehušičtí z Nestajova erb

Hertvík Žehušický z Nestajova zemřel v roce 1482 bez potomků. Byl synem Václava Žehušického z Nestajova.

Jan Žehušický z Nestajova zemřel v roce 1520. Byl synem Václava Žehušického z Nestajova. Oženil se s Eliškou, rozenou z Ronova, se kterou měl syny Jiříka, Bernarta, Jindřicha, Bohuslava a Václava.

Žehušičtí z Nestajova erb

Pařízkové z Pařízku

Pařízkové z Pařízku byli stará česká vladycká rodina, která měla na štítě červenou a bílou šachovnici a na štítě křídlo. Svůj přídomek přijali podle vsi Pařízku u Sobotky. Většinu majetku vlastnili ve východních Čechách. Prvním členem rodu byl Oldřich, který je zmiňován v roce 1484 a jeho bratr Prokop, o němž první zmínky pocházejí z roku 1485.

Erb rodu Pařízků z Pařízku.
Předloha: Milan Mysliveček

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Ctibor z Pařízku byl synem Oldřicha nebo Prokopa z Pařízku.

Čeněk z Pařízkubyl synem Oldřicha nebo Prokopa z Pařízku.

Oldřich z Pařízku byl synem Oldřicha nebo Prokopa z Pařízku. Oženil se se Zuzanou z Trojanovic, se kterou měl syny Jana a Václava.

Erb rodu Pařízků z Pařízku.
Předloha: Milan Mysliveček

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Firšicové z Nabdína

Firšicové z Nabdína byli staročeská vladycká rodina. Svůj přídomek získali podle vsi Nabdína, kterou drželi na počátku 15. století. Rod byl v 15. století povýšen do panského stavu. Rod vymřel v roce 1617 posledním členem Janem Firšicem z Nabdína.

Erb rodu Fiřšiců z Nahdína.
Předloha: Milan Mysliveček

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Jindřich Firšic z Nabdína

Jindřich Firšic z Nabdína byl synem Jana Firšice z Nabdína a jeho manželky Elišky z Landštejna. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Konjukcie z Fictumu. Podruhé se oženil s Mandalénou z Lomnice. Z manželství se narodily dcery Markéta a Marjana.

Erb rodu Fiřšiců z Nahdína.
Předloha: Milan Mysliveček

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Jindřich Špetl z Prudic a na Dobrovítově

Jindřich Špetl z Prudic a na Dobrovítově zemřel v roce 1547. Pocházel z vladyckého rodu. Oženil se s Eliškou z Újezda, se kterou měl syny Jana, Václava a Jiříka.

Erb rodu Špetlů z Prudic.

Předloha: Milan Mysliveček

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Královská komora

Královská komora byla založena 1. ledna 1527 králem Ferdinandem I. jako centrální finanční úřad, jehož hlavní náplní bylo hrazení výdajů na potřeby panovníkova dvora, jako byly potraviny, obrok pro koně, sukno a hedvábné zboží na oblečení, na platy dvořanů a služebníků.

Vilém z Nestajova hejtman a správce malešovského panství.

Alžběta Žerotínová, roz. z Valdštejna

Alžběta Žerotínová, roz. z Valdštejna zemřela 20. dubna 1632. Byla manželkou Kašpara Melichara ze Žerotína. Po bitvě na Bílé hoře, odmítl Kašpar Melichar konvertovat ke katolické víře, a aby nepřišel o veškerý majetek, přepsal jej v roce 1628 na svou manželku. V roce 1631 získala Eliška získala do dědičného držení pro sebe a své potomky malešovské panství. Z manželství s Kašparem Melicharem měla dvě dcery Elišku Polyxenu a Kateřinu Magdalénu. Eliška zemřela 20. dubna 1632 ve stejný den jako její manžel Kašpar Melichar.

Autor: Bastian, CC BY 3.0,

Páni z Dubé

Páni z Dubé byli starý český šlechtický rod. Pocházeli z rozrodu pánů z Dubé. Ve své době patřil rod k nejbohatším rodům. Své majetky drželi hlavně v severních a východních Čechách, ale také na Moravě a v Kladsku. V roce 1637 byl rod povýšen na říšská hrabata. Nejstarším předkem rodu byl Smil z Tuháně, která je zmiňován koncem 12. století. Ve 13. století se rod rozdělil na další větve, např. z Klinštejna, z Lipé, Škopkové z Dubé, Lichtenburkové, z Dubé a Adršpachové z Dubé. Předkem Berků z Dubé je Jindřich, syn Častolova ze Žitavy, který je v listinách uváděný v letech 1249 – 1290. Posledním členem se stal František Antonín hrabě Berka Hovora z Dubé a Lipé, kterým rod v roce 1706 vymřel po meči.

Autor: bosquete – foto z vystavy erbu, Volné dílo,

František Karel hrabě Berka Hovora z Dubé

František Karel hrabě Berka Hovora z Dubé zemřel 23. července 1663. Byl synem Jindřicha Volfa Berky z Dubé a Eleonory Marie Popelové z Lobkowicz. Otec zemřel velmi brzo, proto se o jeho výchovu starala jeho matka, která byla zároveň jeho poručnicí. František Karel zemřel bezdětný a jeho majetek zdědil bratr František Antonín.

Autor: bosquete – foto z vystavy erbu, Volné dílo,

František Antonín hrabě Berka Hovora z Dubé a Lipé

František Antonín hrabě Berka Hovora z Dubé a Lipé se narodil okolo roku 1649 a zemřel roku 1706. Byl synem Jindřicha Volfa Berky z Dubé a jeho manželky Eleonory Marie Popelové z Lobkowicz. Otec Františkovi brzy zemřel, a o jeho výchovu se starala matka, která byla zároveň jeho poručnicí. V roce 1670 absolvoval kavalírskou cestu po Itálii, kde se začal zajímat o výtvarné umění, kterého velmi zaujalo.Zapsal se na univerzitu v Sieně, a také navštívil Řím. Po návratu z kavalírské cesty převzal správu své poloviny dědictví a po smrti bratra Karla také jeho polovinu. Jako poslední žijící mužský člen rodu zdědil také rodové fideikomisy po východočeské rodové linii, takže se stal velmi zámožným. František Antonín si vybral kariéru ve státních službách. V roce 1676 byl povolán do zemského soudu. V roce 1701 získal dědičně úřad nejvyššího maršálka. Kromě tohoto byl také císařským tajným radou a komořím a také místodržícím v Čechách. Vrcholem jeho kariéry se stal úřad císařského ambasadora ve Španělsku, Švédsku, Dánsku, Francii, Nizozemí a v Benátkách. Je považován za prvního profesionálního diplomata habsburské monarchie. Jako milovník umění si z cest vozil cenná umělecká díla. Celkem vlastnil 239 obrazů a 113 lavírovaných perokreseb. Vytvořil tak jednu z největších uměleckých sbírek ve střední Evropě, která obsahovala díla od takových velikánů jako je Tizian, Verones, Rubens aj. Působil také jako mecenáš, který podporoval rozvoj kultu sv. Zdislavy, rozvoj poutních míst. Podporoval také profesní růst mladých a nadějných architektů. Toto vše však Františka Antonína finančně velmi vyčerpalo, proto v roce 1693 byl nucen vyhlásit osobní bankrot a rozprodat část svého majetku včetně uměleckých sbírek. V roce 1672 se oženil s Ludovikou Annou Montecuccoli, dcerou knížete RaimondaMontecuccoliho z Modeny.Manželství zůstalo bezdětné. František Antonín zemřel 24. dubna 1706 jako poslední člen rodu Berků z Dubé. Podle závěti byl ustanoven univerzálním dědicem alodních statků Nemyslovice a Jablonné v Podještědí a pravděpodobně i obrazové sbírky a knihovny jeho nevlastní bratr Antonín Jan Nostic, berkovský fideikomis dědila „nejstarší a nejbližší teta z rodu“ hraběnka Františka Rozálie Kinská.

Autor: bosquete – foto z vystavy erbu, Volné dílo,

Šporkové

Šporkové pocházeli ze selského rodu ze severního Německa. Do Čech Šporkové přišli během třicetileté války. V roce 1647 byl rod povýšen do panského stavu. V roce 1644 do stavu říšských hrabat. V roce 1648 získal inkolát v království Českém. V roce 1928 rod vymřel po meči.

Autor: Neznámý – Zeichnung neu erstellt von LeoDavid, Volné dílo,

Jan Špork

Jan Špork se narodil pravděpodobně v roce 1600 a zemřel roku 1679. Pocházel z neurozených selských poměrů v obci Westerloh ve Vestfálsku. Vyrůstal na statku svých rodičů, kde pásl dobytek. V roce 1620 se nechal naverbovat do jednotek hraběte von der Lippe pro armádu bavorského kurfiřta Maxmiliána. S tímto vojskem se zúčastnil bitvy na Bílé hoře. I další roky strávil v armádě katolické ligy, kterou vedl polní maršál Tilly. V roce 1632 měl již hodnost rytmistra. V roce 1639 byl jmenován plukovníkem jednoho jezdeckého pluku. S tímto plukem se jeho jméno proslavilo v celé armádě. 11. července 1646 získal hodnost bavorského generál-strážmistra. Po uzavření míru 14. března 1647 mezi bavorským kurfiřtem Maxmiliánem s Francií a Švédskem chtěl převést Jan Spork svůj pluk do ležení císaře, protože považoval uzavření smíru bez souhlasu císaře za jeho zradu. Větší část mužstva a důstojníků mu však odepřelo poslušnost. Janovi se podařilo uprchnout, ale manželku musel zanechat v rukou vojáků svého pluku. 12. října 1647 povýšil císař Ferdinand III. Sporka do stavu svobodných pánů a udělil mu hodnost polního podmaršála. Stal se i majitelem vlastního kyrysnického pluku. V roce 1647 získal také panství Lysou nad Labem včetně deseti vesnic jako úhradu za jeho válečné náklady. 21. ledna 1648 obdržel inkolát v království Českém. Po uzavření Vestfálského míru 24. října 1648 se Jan věnoval zvelebování svých statků. V roce 1657 byl povolán do čela armády, která měla podpořit polského krále Jana Kazimíra proti vpádu sedmihradského knížete Rákocziho. Od roku 1661 bojoval proti Turkům.10. srpna 1664 byl ve Vasváru podepsán mír s Osmanskou říší. 23. srpna 1664 byl Spork dekretem povýšen do stavu říšských hrabat a jmenován nejvyšším velitelem veškeré císařské jízdy. Uherská šlechta byla s výsledky Vasvárského míru velmi nespokojená a tato nespokojenost vyvrcholila tzv. Veselényho spiknutím, které bylo potlačeno. 11. května 1674 byla v Kolíně nad Rýnem podepsána mírová smlouva. Spork se na čas vrátil domů. Ale již koncem roku 1674 začaly boje znovu. Spork byl jmenován vrchním velitelem vojsk. V únoru 1676 byl na svou žádost propuštěn z armády. Poslední léta trávil v Čechách. Jana Spork byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Anna Markéta z Linsingenu, se kterou měl dceru. Obě zemřely v roce 1657. V roce 1660 se oženil podruhé. Jeho manželkou se stala Eleonora Marie Kateřina z Finecku, se kterou měl dva syny Františka Antonína a Fredericka Leopolda a dvě dcery Marii Sabinu a Annu Kateřinu. Zemřel 6. srpna 1679 v Heřmanově Městci a byl pochován ve farním kostele. V roce 1717 nechal syn František Antonín jeho pozůstatky přenést do nově vybudované rodinné hrobky v kostele Nejsvětější trojice v Kuksu. Jan Spork se nenaučil nikdy pořádně číst a psát. Podepisoval se zásadně „Sporck, Graf“. Když byl upozorněn, že hraběcí titul patří před jméno, odvětil: „…byl jsem nejdříve Sporckem, pak až hrabětem…“.

Autor: Neznámý – Zeichnung neu erstellt von LeoDavid, Volné dílo,

František Antonín hrabě Špork

František Antonín hrabě Špork se narodil v roce 1662 a zemřel roku 1738. Byl synem Jana Šporka a jeho druhé manželky Eleonory Marie Kateřiny z Finecku. V osmi letech začal studovat u jesuitů v Kutné Hoře, od roku pokračoval na Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde navštěvoval přednášky z filozofie a práva. V letech 1680 – 1681 absolvoval kavalírskou cestu po Evropě. Na této cestě na něj učinil největší dojem dvůr Ludvíka XIV., který se stal jeho vzorem. V roce 1684 se ujal svého dílu dědictví, které tvořila panství Lysá nad Labem, Malešov, Konojedy a Choustníkovo Hradiště. V roce 1694 potvrdil pražský lékař J. F. Lowe léčivost pramene, který vyvěral na úbočí levého břehu Labe, vystavěl u něj lázně Kuks, což byl jeho největší sen. V roce 1690 byl jmenován císařem Leopoldem I. skutečným komořím, v roce 1691 královským místodržitelem v Čechách a v roce 1692 skutečným tajným radou. Ve skutečnosti si František Antonín tyto tituly koupil za 150 000 zl., ale zároveň si vymínil osvobození od povinností, které z těchto úřadů plynou. 1. května 1686 se oženil s Františkou Elizabetou Apolonií baronkou z Sweerstů z Reistu. Z manželství se narodili dvě dcery Marie Eleonora a Anna Kateřina a syn František Antonín Adam, který však zemřel dva měsíce po narození. František Antonín zemřel 30. března 1738 na zámku v Lysé nad Labem.

Autor: Neznámý – Zeichnung neu erstellt von LeoDavid, Volné dílo,

Osteinové

Osteinové byli německý šlechtický rod. Pocházeli z horního Alsaska, pravděpodobně jižně od města Colmaru, z panství Isenheim. První věrohodná zpráva o rodu pochází z roku 1340, kdy je uváděn panoš Johann z von Ostein. V 18. století přišli Osteinové do Čech.

Autor: Vlach Pavel – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Johann Franz Sebastian von Ostein

Johann Franz Sebastian von Ostein se narodil v roce 1652 a zemřel roku 1718. Byl synem Johanna Jacoba von Ostein a jeho druhé manželky Marie Magdaleny von Dalberg. Zastával úřad tajného rady mohučského kurfiřta, komořího a vrchního úředníka v Amorbachu. V roce 1710 koupil za 400 000 zlatých panství Malešov a jako první získal inkolát v českých zemích. 22. prosince 1711 byl při korunovaci císaře Karla VI. pasován na rytíře. Byl povýšen do stavu svobodných pánů a v roce 1712 o do stavu hraběcího. V roce 1687 se oženil s Annou Charlottou, se kterou měl osmnáct dětí. Dospělosti se však dožilo pouze devět. Johann Franz Sebastian zemřel v roce 1718 v Aschaffenburgu.

Autor: Vlach Pavel – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Johan Franz Heinrich Karl von Ostein

Johan Franz Heinrich Karl von Ostein se narodil v roce 1693 a zemřel roku 1742. Byl synem Johanna Franze Sebastiana von Ostein a jeho manželky Anny Charloty von Schönborn. Svou kariéru v diplomatických službách začal jako komorní rada a přísedící českého dvorního lenního soudu v c. k. službách. V roce 1723 zastával úřad skutečného komorníka, v roce 1725 se stal říšským dvorním radou a v letech 1734 – 1739 vyslancem Karla VI. v Petrohradu, kde byl jako zplnomocněný zástupce ohledně Niemerowského míru, v letech 1740 – 1741 pak jako vyslanec v Londýně. Po zvolení Karla VII. Byl jmenován tajným radou a prezidentem dvorní rady. Rodinný majetek rozmnožil o Dačice, které zakoupil 8. dubna 1728 od Václava Vojtěch z Vrbna a Bruntálu. Heinrich se v roce 1733 oženil s Marií Annou Johannou Karolinou JosephouBerlepsch. Z tohoto manželství se narodily čtyři děti, z nichž však pouze syn Johann Fridrich Karl Maxmilian přežil svého otce, a stal se dědicem celého majetku. Po druhé se Johann Franz oženil v roce 1741 s Klarou Elisabeth von Eltz. Toto manželství však zůstalo bezdětné.

Autor: Vlach Pavel – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Bredové

Bredové byli příslušníci starého šlechtického rodu, který pocházel ze Střední marky z místa Berdow. Rodová linie začíná statkářem z Bredova, Arnoldusem de Bredow, o němž první písemná zmínka pochází z roku 1251. V 15. století se rod usadil v Braniborsku, především v okolí Špandavy. Po bitvě na Bílé hoře v roce přišel do Čech s vojskem kurfiřta bavorského Jan Rudolf Breda, který zde získal dědičně panství Lemberk.

Autor: svg erstellt von N3MO – GHdA-Adelslexikon Band II (1974) und Image:Bredow-Wappen.jpg, Volné dílo,

Karel Jáchym hrabě Breda

Karel Jáchym hrabě Breda se narodil v roce 1663 a zemřel roku 1740. Přesto že skupoval panství, nebyl dobrým hospodářem. Na svých panstvích, která byla rozeseta po celých Čechách prováděl rozsáhlou výstavbu zámků, kostelů apod. V Malešově nechal vystavět správní budovu panství, tzv. zámeček a také kostel sv. Václava. Takto rozsáhlá stavební činnost velmi vysoce překračovala jeho finanční možnosti, takže svá panství opět postupně rozprodával, pokud ovšem neskončila pro dluhy v dražbě. Karel Jáchym zastával úřady císařského skutečného komorníka a rady české královské komory, skutečného tajného rady, královského místodržícího a přísedícího většího zemského soudu.

Autor: svg erstellt von N3MO – GHdA-Adelslexikon Band II (1974) und Image:Bredow-Wappen.jpg, Volné dílo,

Johann Friedrich Karl Maxmilián von Ostein

Johann Friedrich Karl Maxmilián von Ostein, svobodný pán na Pleši a Weinmarku se narodil v roce 1735 a zemřel roku 1809. V roce 1759 se oženil s Marií Annou von Dalberg. Z manželství se narodila dcera Klara Elisabeth, která však ve věku čtyř let zemřela, a protože již další děti neměli, Johann Maxmilian se tak stal posledním mužským členem rodu Osteinů. Aby měl komu odkázat veškerý svůj majetek, adoptoval syna svého švagra, synovce Friedricha Karla Antona, svobodného pána von Dalberg.

Autor: Vlach Pavel – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Dalbergové

Dalbergové byli šlechtický rod, který pocházel z Horního Porýní. Prvním písemně doloženým členem je Gerhard, který je zmiňován v roce 1239, kdy získal od Landolfa, biskupa z Wormsu titul dědičného komorníka. V Říši požívali Dalbergové od 12. století zvláštní privilegium, neboť byli při každé císařské korunovaci přednostně pasováni na rytíře. V roce1653 byl rod povýšen do stavu říšských svobodných pánů.

By TRAJAN 117This W3C-unspecified vector image was created with Inkscape . – Derivative work, using and, CC BY-SA 3.0,

Friedrich Karl Anton Ostein – Dalberg

Friedrich Karl Anton Ostein – Dalberg se narodil v roce 1787 a zemřel roku 1814. Byl synem Friedricha France Karla, svobodného pána z Dalbergu a jeho ženy Marie Anny, rozené svobodné paní z Greiffenclau-Vollards. Po svém strýci Johannu Friedrichovi Karlu Maxmilianovi von Ostein, který ho adoptoval, zdědil malešické i dačické panství, a zároveň přijal i jeho příjmení a erb. V roce 1810 byl povýšen do hraběcího stavu. Od srpna 1813 sloužil jako voják u Schwarzenberských hulánů, se kterými se zúčastnil tažení proti Napoleonovi a bitev u Hanau a Brienne. 31. ledna 1814 byl zraněn kartáčovou střelou a 22. listopadu 1814 na následky zranění zemřel. Jeho snoubenka Luisa Sturm-feder von Appemweiter se již neprovdala. V letech 1830 – 1840 byla vychovatelkou Františka Josefa I. a jeho sourozenců a dvorní dámou Karoliny Augusty.

By TRAJAN 117This W3C-unspecified vector image was created with Inkscape . – Derivative work, using and, CC BY-SA 3.0,

Karl Anton Maxmilián von Dalberg

Karl Anton Maxmilián von Dalberg se narodil v roce 1792 a zemřel roku 1859. Byl synem Friedricha France Karla, svobodného pána von Dalberg a jeho ženy Marie Anny, rozené svobodné paní z Greiffenclau-Vollards. Po smrti svého bratra Fridricha Antona Ostein – Dalberg v roce 1814 zdědil panství Malešov a Dačice. V té době drželi Dalbergové i statky v Dolních Rakousích. Střediskem správy říšských a rakouských panství Dalbergů se stal Aschaffenburg, pro správu panství v českých zemích zřídil Fridrich Anton inspekci statků v Malešově a revizní kancelář v Dačicích. Svou kariéru začínal Karl Anton jako komoří Velkovévodství frankfurtského, od roku 1815 zastával úřad c. k. rakouského komořího. Byl na svých panstvích nechal vysazovat podél cest stromořadí ovocných stromů. Podporoval také zakládání průmyslových podniků, např. řepného cukrovaru a likérky v Kostelním Vydří a cukrovaru v Suchdolu na panství Malešov. V roce 1817 se oženil s Charllotou, rozenou svobodnou paní Sturm-feder z Oppenweileru. Z manželství se narodil syn Friedrich Ferdinand. Karl Anton zemřel 20. března 1859 a byl pochován v kryptě farního kostela v Dačicích.

By TRAJAN 117This W3C-unspecified vector image was created with Inkscape . – Derivative work, using and, CC BY-SA 3.0,

Friedrich Ferdinand Franz Egbert von Dalberg

Friedrich Ferdinand Franz Egbert von Dalberg se narodil v roce 1822 a zemřel roku 1908. Byl synem Karla Antona Maxmiliána von Dalberg a jeho manželky Charloty, rozené svobodné paní Sturm-feder z Oppenweileru. Byl dědičným poslancem panské sněmovny ve Vídni, ale také významný ornitolog, sběratel motýlů a minerálů. V roce 1846 se oženil s Marií Kunigunde von Vittinghoff-Schell. Z manželství se narodilo osm dětí, z nichž se dospělosti dožili jen dva synové, mladší Friedrich, který zdědil Dačice a starší Karl Heribert, který dostal majetek v Německu, panství Malešov a také Řečice na Moravě.

By TRAJAN 117This W3C-unspecified vector image was created with Inkscape . – Derivative work, using and, CC BY-SA 3.0,

Karl Heribert von Dalberg

Karl Heribert von Dalberg se narodil v roce 1849 a zemřel roku 1920. Byl synem Friedricha Ferdinanda Franze Egberta von Dalberg a jeho ženy Marie Kunigunde von Vittenghoff-Schell. V roce 1873 se oženil s hraběnkou Marií Gabrielou von Spiegel zumDiesenberg-Hanxleden. Z manželství se narodily jen tři dcery Marie Josefina, Marie Gabriela a Marie Anna. Vzhledem k tomu, že se obě starší dcery nedožily ani dvacátého století, stala se dědičkou veškerého majetku nejmladší dcera Marie Anna, svobodná paní von unzu Dalberg.Karl Heribert von Dalberg se narodil v roce 1849 a zemřel roku 1920. Byl synem Friedricha Ferdinanda Franze Egberta von Dalberg a jeho ženy Marie Kunigunde von Vittenghoff-Schell. V roce 1873 se oženil s hraběnkou Marií Gabrielou von Spiegel zumDiesenberg-Hanxleden. Z manželství se narodily jen tři dcery Marie Josefina, Marie Gabriela a Marie Anna. Vzhledem k tomu, že se obě starší dcery nedožily ani dvacátého století, stala se dědičkou veškerého majetku nejmladší dcera Marie Anna, svobodná paní von unzu Dalberg.

By TRAJAN 117This W3C-unspecified vector image was created with Inkscape . – Derivative work, using and, CC BY-SA 3.0,

Marie Anna, svobodná paní von unzu Dalberg

Marie Anna, svobodná paní von unzu Dalberg se narodila v roce 1891 a zemřela roku 1979. Byla dcerou Karla Heriberta von Dalberg a jeho ženy Marie Gabriely von Spiegel zumDiesenberg-Hanxleden. V roce 1912 se provdala za prince Franze Emanuela Konstantina zu Salm-Salm. Marie Anna, nyní princezna zu Salm-Salm, bydlela na Roztěži. Její matka Gabriel zemřela na zámku v Roztěži 6. února 1936 ve věku nedožitých dvaaosmdesáti let. Po její smrti se panství Malešov dostalo do vlastnictví rodu Salm-Salmů. Marie Anna měla se svým mužem sedm dětí, z toho byli dva chlapci Franz Karl zu Salm-Salm a Alfréd, který padl 30. července 1944 v Normandii.

By TRAJAN 117This W3C-unspecified vector image was created with Inkscape . – Derivative work, using and, CC BY-SA 3.0,