Bánov
Bánov – odkaz na mapy
Bánov
Autor: Palickap – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,
Bánov je obec ležící asi sedm kilometrů od Uherského Brodu na úpatí Bílých Karpat. Území obce bylo pravděpodobně osídlováno již v mladší době kamenné, což dokazují nálezy štípaných radiolaritových nástrojů. První osídlení je doloženo z počátku neolitu, z období 6 000 – 3 500 př. n. l.
Další archeologický nález keramických nádob potvrzuje osídlení i v době pozdního neolitu. Po rozpadu Velkomoravské říše se Bílé Karpaty stávají hraničním hvozdem na pomezí Království uherského a Markrabství moravského. Ale protože vliv přemyslovských knížat končil na řece Olšavě u Uherského Brodu a vliv uherských králů v Pováží, byly Bílé Karpaty v podstatě územím nikoho.
Hlavní vlna kolonizace tohoto území nastala až v letech 1241 – 1253 po vpádu Tatarů a Kumánů na Moravu. Na kolonizacích se podílel nejen panovník, ale i šlechta, která budovala hrady a osazovala vsi. V roce 1314 byla vytyčena moravsko-uherská hranice tak, jak ji známe dnes.
Ve 14. století dochází k rozkvětu větších panství, ale i vesnic v okolí menších vladyckých lén.
Za to 15. století přineslo zkázu řadě opevněných sídel. Toto ničení skončilo v roce 1478, kdy byl podepsán mír, který ukončil boje mezi Uhry a českým králem. V této době nastává další vlna kolonizace tohoto území, tzv. první vlna valašské kolonizace.
17. století přineslo této oblasti naprostou zkázu. V 18. století se životní styl změnil a byly obnovovány a zakládány nové vsi. Pozemky byly přidělovány kolonistům, kteří přicházeli z Polska a z východních Karpat na dnešní Ukrajině a v Rumunsku. V této oblasti se až do konce 19. století udržela panská držba gruntů, jejichž obyvatelé museli odvádět desátek. Tyto platby vedly k zadlužování obyvatelstva a to se od druhé poloviny 19. století začalo hromadně stěhovat do Ameriky. Historický vývoj v Bílých Karpatech znamenal, že se zde nedochovalo mnoho středověkých stavebních památek.
Specifické podmínky života v Bílých Karpatech však vedly k udržení bohatých folklórních tradic.
Vesnice Bánov je zmiňována již v Kosmově kronice. První písemné zmínky o ní pocházejí z roku 1091, kdy Břetislav II. po sporech s otcem Vratislavem II. prchá z Českého království do království Uherského a usazuje se na Bánově. Tehdy toto území spadalo pod nadvládu uherského krále Ladislava I. „Svatého“ Arpádovce.
Přes Bánov procházela stará obchodní cesta, která vedla z Čech do Uher přes Hrozenkovský průsmyk. V roce 1197 dostává Bánov od markraběte moravského Vladislava Jindřicha do držení Jindřich I. z Hradce. Po jeho smrti v roce 1237 získal dědičně panství Bánov jeho syn Vítek z Hradce.
Okolo roku 1259 se majitelem bánovského panství stal syn Vítka z Hradce Oldřich I. z Hradce a po něm zase jeho syn Oldřich II. z Hradce. V roce 1312 zemřel Oldřich II. z Hradce a panství získal jeho syn Oldřich III., kterému bylo v té době pouhých třináct let, proto panství spravovala jeho matka Mechthilda ze Schaunbergu.
V roce 1339 vyměnil Oldřich III. Bánov s králem Janem Lucemburským za královský statek Telč. Po něm byli vlastníky jeho syn Karel IV. a vnuk Václav IV. V roce 1407 získal Bánov do zástavy Petr z Kravař a v roce 1464 se Bánov ocitá v rukou Bernarda z Cimburka. Po jeho předčasné smrti se vlastníkem Bánova stává poručník jeho nezletilých dětí Jan z Cimburka, který jej vyměnil se Ctiborem Tovačovským z Cimburka za městečko Slavičín. Ctibor Tovačovský z Cimburka byl jako majitel zapsán do zemských desk v roce 1481. V roce 1490 se bánovské zboží dostalo do vlastnictví ČeňkaKužela ze Žeravic.
V té době patřil k Bánovu dvůr, pusté tvrziště a ves Bystřice s vlastním dvorem a tvrzí. V roce 1511 zde seděli Petr a Arnošt Kuželové ze Žeravic. Ti zapsali v roce 1513 statek Vilémovi z Víckova, který jej v roce 1515 navrátil zpět Petru Kuželovi ze Žeravic. V roce 1516 vyměnil Petr Bánov za Petrovskou, dnes Francovu Lhotu a majitelem se tak stal Šťastný(Felix) z Korotína.
V roce 1520 získal statek od Šťastného z Korotína Burian Světlovský z Vlčnova, který připojil bánovské panství ke světlovskému. Panství odkázal Hynkovi Bilíkovi z Kornic, jehož synové jej nechali v roce 1552 zapsat do pozemkových knih Kateřině z Vlčnova. V roce 1562 postoupila Kateřina panství Bedřichu Tetourovi z Tetova.
Po jeho smrti zdědila panství jeho manželka Magdalena z Kunovic. V roce 1589 koupil Bánov za 22 000 zlatých Jan Chroustenský z Malovar. V roce 1594 pakpanství zakoupil Jan Jetřich z Kunovic, který je postoupil své sestře provdané za Zdeňka Žampacha. Od Zdeňka Žampacha získal panství Fridrich Kalkreuter z Czuder. Od něho v roce 1630 koupil Bánov (Blasius) Blažej Apponyi.
Po jeho smrti v roce 1658 zdědila Bánov jeho starší dcera Helena. Po Heleně zdědila Bánov její jediná dcera Marie-Anna. Sňatkem potom přešel na jejího manžela Karla II. Batthyány z Güssingu, který jej v roce 1687prodal za 29 000 florentů hraběti Janu Karlovi Serényimude Kis–Serényi, ten jej prodal v roce 1689 za 31 000 florentů Dominiku Ondřeji z Kounic, který ho připojil k uherskobrodskému panství.
Po jeho smrti v roce 1705 zdědil panství jeho syn Maxmilián Oldřich z Kounic-Rietbergu. Ten je vlastnil do roku 1746, kdy je zdědil jeho syn Václav Antonín z Kounic-Rietbergu. Po jeho smrti v roce 1794 se stal majitelem panství jeho nejstarší syn Arnošt Kryštof z Kounic-Rietbergu.
Arnošt Kryštof však zemřel pouhé tři roky po svém otci bez mužských potomků, proto panství přešlo na jeho bratra Dominika Ondřeje II. z Kounic-Rietbergu. Po jeho smrti převzal panství jeho syn Alois Václav z Kounic-Rietbergu, který byl však posledním mužským potomkem moravské větve Kouniců.
Po jeho smrti v roce 1848 se o dědictví přihlásily jeho tři dcery, které však se svými nároky neuspěly, protože česká linie Kouniců argumentovala rodinnou smlouvou mezi českými a moravskými Kounici z 18. století, která stanovila, že v případě jedné rodové větve bez mužského potomka přejdou fideikomisní statky automaticky na druhou větev. Uherskobrodské panství proto zdědil po čtrnáctiletém soudním sporu v roce 1862 syn Michaela z Kounice Albrecht z Kounic. Po jeho smrti v roce 1897 zdědil uherskobrodské panství jeho bratr Václav z Kounic. V roce 1913 zdědil majetek jeho bratr Eugen z Kounic, který byl posledním mužským příslušníkem rodu Kouniců.
V roce 1570 byl Bánov dekretem císaře Maxmiliána II. Habsburského povýšen na městečko, a získalo tak právo na tři výroční trhy a jeden trh týdenní. V roce 1848 měl Bánov vlastní samosprávu a začal si volit vlastní zastupitelstvo a také starostu obce. V roce 1852 – 1853 zde byla postavena nová jednotřídní škola, protože ta stará vyhořela.
V roce 1857 žilo v obci 1 183 obyvatel ve 188 popisných číslech. V roce 1894 byl v Bánově založen Sbor dobrovolných hasičů. V roce 1921 zde byla zřízena četnická stanice,v roce 1933 vodovod a v roce 1937 byla provedena výstavba kanalizace. Podle sčítání lidu v roce 1921 bylo v obci 312 domů a v nich žilo 1920 obyvatel. V letech 1932 – 1945 se zde těžil andezit. Lom byl umístěn uprostřed obce na místě bývalého hradu. Dnešní Bánov patří k nejupravenějším obcím Slovácka. Obec je plně elektrifikována, má svoji vodu i plyn. V obci je zdravotní středisko, lékárna, dům péče o staré občany i moderní škola.
Obyvatelé Bánova se živili převážně zemědělstvím. Půda však nedávala velké výnosy, proto mnoho obyvatel odešlo za prací do světa. Sezonní dělníci odcházeli přes zimu do Rakouska, Uher a později do větších českých měst a díky tomu se Bánov stával pověstným a dá se říci, žetím i bohatl. Dnešní obyvatelé pracují většinou v blízkém Uherském Brodě nebo v jiných městech České republiky.
Název vsi se pravděpodobně odvozuje od slova „ban“, což u jižních Slovanů označovalo náčelníka nebo panovníkova zástupce. Bánov pak znamená „bánův“ majetek nebo „bánovo“ sídlo. To, že se název zachoval do dnešních dnů prakticky nezměněn, napovídá o nepřetržitém osídlení Bánova stejnými lidmi.
Bánov – hrad
Ilustrační možná podoba malého dvojdílného hradu Bánova, situovaného na nízké andezitové kupě uprostřed vesnice. Nepravidelné jádro obehnané kamennou hradbou kopíruje tvar terénu, přičemž hlavní obytná budova tvoří dominantní hmotu bez výrazné věže. Na jižní straně navazuje menší předhradí se vstupní bránou a hospodářským zázemím. Hrad je těsně obklopen vesnickou zástavbou a v jeho bezprostředním sousedství stojí kostel, což odráží jeho funkci jako lokálního mocenského a správního centra.
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
Hrad stával na andezitové kupě na kopci zvaném Hrad nad kostelem uprostřed obce. Svahy kupy převyšovaly okolí asi o 15 metrů, což zajišťovalo ochranu hradu. Na jižní straně stávalo předhradí. Jednalo se o dvojdílný hrad.
Hrad stával na návrší nad obcí, na místě, které se nazývalo Kalvárie, dnes známé jako Skala. Nejstarší písemná zmínka o něm pochází z konce z roku 1294, kdy je uveden jako castrum Banoue. Podle archeologických nálezů zde opevněné sídlo existovalo už ve 12. století. Za stavitele hradu jsou považováni uherští králové, protože ti tuto oblast v 11. století ovládali. Za vlastnictví Oldřicha došlo k přestavbě hradu, kdy se z hradu ze dřeva a hlíny stává reprezentační šlechtické sídlo z kamene. Na počátku 14. století obsadil hrad při dobývání Moravy Matúš Čák Trenčiansky a po jeho odražení se hrad vrátil do držení pánů z Hradce.
V roce 1339, kdy získal hrad výměnou král Jan Lucemburský, byl zařazen jako zeměpanský hrad do obranného systému proti útokům z Uher. V této době pravděpodobně sloužil jako sídlo vojenské posádky. V roce 1407 jej do zástavy získal Petr z Kravař a v roce 1464 páni z Cimburku. hrad byl pravděpodobně pobořen za husitských válek a česko-uherské války Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem dovršily jeho úplnou zkázu. V roce 1490 je uváděn jako pusté tvrziště. Ve 30. letech 20. století byly ještě patrné jeho pozůstatky.V roce 1932 byl na místě hradu otevřen lom na andezitovou horninu a tím narušen terén, takže nejde přesně zjistit, jak hrad vypadal. Předhradí dnes slouží jako hřbitov.
Dnes stojí na místě hradu tři kříže, které na vrcholu stávaly již dříve a měly zdejším věřícím jednak připomínat biblickou tragédii, proto také název Kalvárie, a jednak měly být symbolem utrpení zdejšího lidu v dobách barbarských nájezdů v minulosti. Jako další připomínají památku obětí morové epidemie, která zasáhla Bánov v roce 1831.
Bánov – tvrz
Pravděpodobně po husitských válkách zde byla vystavěna tvrz, která však zanikla za česko-uherských válek. V roce 1552 byla tvrz znovu vystavěna. V 17. století byla spolu s vesnicí vypálena a zničena. Tvrz stála uprostřed vsi.
Držitelé Bánova
Vítkovci
Vítkovci neboli páni z Růže patřili k nesilnějším domácím rozrodům. Jméno Vítkovci se odvozuje od českého šlechtice Vítka z Prčice, jehož čtyři synové založili významné panské rody. Kromě nich měl ještě pátého syna, levobočka Sezemu z Ústí. Těchto pět synů založili tyto rodové větve: rod pádů z Hradce, který založil Jindřich z Hradce, rod pánů z Krumlova, který založil Vítek II. starší z Krumlova, rod pánů z Rožmberka, jehož zakladatelem byl Vítek III. mladší z Prčice, rod pánů z Landštejna a Třeboně, jehož zakladatelem byl Vítek z Klokot a rod pánů ze Strážného a Ústí, který založil Sezema z Ústí. Reálně jsou však prokázáni pouze čtyři synové Vítka z Prčice. Všechny vítkovské větve měly erb nesoucí pětilistou růži. Jedná se o jedno z prvních dochovaných šlechtických erbovních znamení na českém území.
Autor: Miaow Miaow – Vlastní dílo, Volné dílo,
Páni z Hradce
Páni z Hradce patřili ke starému českému šlechtickému rodu. Jejich rodovým sídlem se stal Jindřichův Hradec. Od roku 1339 sídlili také v západomoravské Telči. Za zakladatele rodu je považován nejstarší syn Vítka z Prčice Jindřich. Predikát z Hradce použil poprvé až jeho syn Vítek v roce 1242. V období husitských válek stáli páni z Hradce na obou stranách barikády. Za vlády posledních Přemyslovců a Lucemburků zasahovali členové rodu významně do dějin středověkého státu. Od 13. století do počátku 17. století patřil rod k druhé nejvýznamnější rodové linii pánů z Růže. Rod pánů z Hradce vymřel v roce 1604.
Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
Jindřich z Hradce
Jindřich z Hradce se narodil kolem roku 1160 a zemřel v roce 1237. Byl nejstarším synem Vítka I. z Prčice. Stal se zakladatelem pánů z Hradce. Za své sídlo si vybral Jindřichův Hradec. V roce 1285 zastával úřad podkoního na dvoře knížete Bedřicha. V roce 1213 se zúčastnil říšského sněmu v Řezně. V letech 1216 – 1222 zastával úřad zemského maršálka. Často pobýval na dvoře Přemysla Otakara I. a po jeho smrti také na dvoře Václava I. Měl syny Vítka a Sezemu.
Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
Vítek z Hradce
Vítek z Hradce zemřel okolo roku 1259. Byl synem Jindřicha z Hradce. První zmínka o něm pochází z roku 1223, kdy je zmiňován společně se svým otcem. V roce 1242 poprvé použil predikát z Hradce. V letech 1241 – 1249 zastával úřad olomouckého purkrabího. Při povstání Přemysla proti svému otci Václavu I. v roce 1248 stál na straně Přemysla, kvůli čemuž přišel o svůj úřad purkrabího. Později se s Václavem I. usmířil a byl dokonce u jeho úmrtního lože. Za vlády Přemysla patřil k předním zástupcům královské moci v Rakousku a Štýrsku. V roce 1254 při sporech Přemysla Otakara II. s uherským králem Bélou se zapojil do smírčích jednání o rozdělení Štýrska. Účastnil se také Přemyslova tažení k Baltu. Vítek měl pět dětí, syny Oldřicha, Jindřicha a Dětřicha a dcery Lidmilu a Elišku.
Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
Oldřich I. z Hradce
Oldřich I. z Hradce se narodil před rokem 1254 a zemřel po roce 1282. Byl synem Vítka I. z Hradce. Po smrti Voka I. z Rožmberka se stal nejvlivnějším příslušníkem rodu Vítkovců. Patřil mezi spojence krále Přemysla Otakara II. V roce 1269 však upadl u Přemysla Otakara II. z majetkových a mocenských důvodů v nemilost. V roce 1272 již mezi nimi bylo otevřené nepřátelství. V roce 1277 dobyl král Přemysl Otakar II. Jindřichův Hradec. Oldřich se pravděpodobně Přemyslovi vzdal a ten s ním pak vyměnil Jindřichův Hradec za ves Buk. Oldřich se oženil s Marií Magdalenou z Hardeka, se kterou měl syny Oldřicha, Vítka a Otu, a dcery Kateřinu, Marii a Markétu. V roce 1282 Oldřich pravděpodobně zemřel spolu se svým synem Otou při velké morové epidemii.
Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
Oldřich II. z Hradce
Oldřich II. z Hradce zemřel v roce 1312. Byl synem Oldřicha I. z Hradce a jeho manželky Marie z Hardeka. V letech 1281 a 1282 je uveden spolu se svým bratrem jako svědek na listinách Jindřicha z Rožmberka. Po zatčení Záviše z Falkenštejna stál na jeho straně. V roce 1289 se účastnil lenního holdu Kazimíra Bytomského Václavu II. Podporoval řád německých rytířů. Oldřich se oženil s Mechtildou z Schaunbergu, se kterou měl syna Oldřicha a dceru Annu. Poslední zmínka o Oldřichovi pochází z roku 1303, kdy svědčil na věnné smlouvě Vítka ze Švábenic a jeho druhé manželky Perchty.
Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
Oldřich III. z Hradce
Oldřich III. z Hradce se narodil kolem roku 1298 a zemřel v roce 1348 nebo 1349. Byl synem Oldřicha II. a jeho manželky Mechtildy za Schaunbergu. Do sedmi let byl vychováván matkou. Ve třinácti letech mu zemřel otec a regentství se ujala jeho matka, která slíbila za sebe i svého syna věrnost králi Janu Lucemburskému. Za to získala privilegium, že nebude ona ani její syn během jednoho roku pohnána před zemský soud a v případě sporu bude soudcem Oldřich Pluh ze Žďáru. V roce 1317 ve vzpouře proti králi Janu Lucemburskému se postavil na stranu české šlechty a římského krále Fridricha Habsburského. V roce 1318 po podepsání smíru v Domažlicích přísahal společně s dalšími šlechtici věrnost králi. V roce1323 se účastnil uzavření spolku krále Jana Lucemburského s uherským králem Karlem z Anjou a rakouskými vévody. V lednu 1334 navštívil spolu s dalšími šlechtici Jana Lucemburského v Lucembursku, za což dostal darem městečko Hořepník s hradem Konipasem. V roce 1335 byl v Řezně účastníkem uzavření příměří mezi Janem Lucemburským a králem Ludvíkem Bavorem. V roce 1336 spolu s králem dobýval rakouský hrad Seefeld a poté se účastnil tažení do západních Čech, které ohrožoval Ludvík Bavorský. Na jaře v roce 1339 cestoval s králem Janem a markrabětem Karlem do Norimberku a Landshutu. Natéto cestě směnil s králem Janem Lucemburským své východomoravské zboží Bánov za královský statek Telč. Oldřich III. byl velkým ochráncem církve. Na svých statcích zakládal farní kostely a dostavěl pro Řád německých rytířů kostel svatého Jana Křtitele, který později věnoval minoritům a pro Řád německých rytířů založil nový kostel Nanebevzetí Panny Marie. 18. listopadu 1338 se Oldřich vzdal odúmrtě po kněžích na svém panství. Po vzpouře valdenských, kteří šířili kacířství na panství, se Oldřich rozhodl valdenskou herezi na svém panství vymýtit. S podporou papeže vyhlásil proti nim křížovou výpravu. V roce 1347 se zúčastni korunovace Karla IV. českým králem. Patřil také k českým pánům, kteří se zasadili o korunovaci Arnošta z Pardubic pražským arcibiskupem. Oldřich III. byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala v roce 1320 Markéta z Korutan. Z manželství se narodili synové Jindřich, Oldřich a Menhart a dcera Anna. Markéta zemřela někdy mezi lety 1329 – 1332. Pravděpodobně v roce 1333 se Oldřich oženil podruhé. Jeho manželkou se stala Klára z Bílkova, dcera Ješka z Bílkova z rodu Ranožírovců. Z manželství se narodil syn Heřman.
Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
Jan Lucemburský
Jan Lucemburský se narodil 10. srpna 1296 a zemřel 26. srpna 1346. V letech 1310 – 1335 byl lucemburským hrabětem a titulárním polským králem, v letech 1310 – 1346 pak českým králem. Byl jediným synem Jindřicha VII., lucemburského hraběte a od roku 1308 římského krále a Markéty, dcery Jana Brabantského. Své dětství trávil na francouzském královském dvoře Filipa Sličného. 1. září 1310 se oženil s Eliškou Přemyslovnou. S Eliškou měl tři syny Václava (Karla), Přemysla Otakara a Jana Jindřicha a čtyři dcery Markétu, Jitku (Gutu), Annu a Elišku. 7. února 1311 proběhla v bazilice svatého Víta korunovace Jana Lucemburského na českého krále. Jan se pokoušel vládnout s ohledem na říšskou politiku, což však česká šlechta nepřijala, protože nechtěla silného krále. Jeho aktivita se proto zaměřila především na zahraniční politiku, kde byl velmi úspěšný. Od roku 1325 nechává razit první zlaté mince u nás, které jsou na počest florentských odborníků, kteří je razili, nazvány florény. V roce 1334 se podruhé oženil. Jeho manželkou se stala Beatrice Bourbonská, se kterou měl dvě děti, syna Václava a dceru Bonu. Kromě manželských dětí je ještě otcem nemanželského syna Mikuláše. V posledních letech života postihla Jana dědičná oční choroba, kvůli které v roce 1339 oslepl. Zemřel 16. srpna 1346 v bitvě u Kresčaku. Byl pochován v opatství benediktinů Alt-Münster u hradeb města Lucemburku.
Autor erbu: FDRMRZUSA (diskuse · příspěvky). See related sourced files for original authors. – This vector image includes elements that have been taken or adapted from this file:, CC BY-SA 4.0,
Karel IV.
Karel IV. se narodil 14. května 1316 a zemřel 29. listopadu 1378. Byl pokřtěn jako Václav, jméno Karel přijal při biřmování. Byl synem dědičky Přemyslovců Elišky a českého krále Jana Lucemburského. V letech 1346 – 1353 byl lucemburský hraběte, v letech 1333 – 1349 moravský markrabě, do roku 1378 burgundský a italský král, 1346 – 1378 český král, 1346/7 – 1378 římsko-německý král, 1355 – 1378 císař Svaté říše římské. U francouzského dvora se mu dostalo výborného vzdělání. Plynně mluvil francouzsky, německy, latinsky, italsky a česky. Karel IV. založil univerzitu v Praze, která nese jeho jméno, nechal vystavět Nové Město pražské, kamenný most přes Vltavu, vybudoval hrad Karlštejn, kde měly být přechovávány říšské korunovační klenoty. Spolu s otcem započal stavbu Svatovítského chrámu. Díky své sňatkové politice dosáhl významné územní expanze českého státu. Patřil mezi nejvýznamnější panovníky vrcholného středověku. Poprvé se oženil v roce 1323 ve svých sedmi letech s Blankou z Valois. Z manželství se narodily dvě dcery Markéta a Kateřina. Jeho druhou manželkou byla od roku 1349 Anna Falcká, se kterou měl syna Václava, který však po roce zemřel. Potřetí se ženil v roce 1353 a za manželku si vzal Annu Svídnickou. Měli spolu dceru Alžbětu a budoucího následníka trůnu Václava IV. Čtvrtou manželkou se stala v roce 1363 Alžběta Pomořanská. Z manželství se narodili synové Zikmund, Jan a Karel a dcery Anna a Markéta.
Václav IV.
Václav IV. se narodil v roce 1361 a zemřel roku 1419. Byl synem Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svidnické. V letech 1378 – 1419 byl českým králem a v letech 1376 – 1400 také římský král. 15. června 1363 byl jako dvouletý korunován Arnoštem z Pardubic na českého krále, 10. června 1376 zvolen za římského krále a 6. července 1376 v Cáchách korunován. Tento trůn mu zajistil svou diplomacií a penězi jeho otec Karel IV. Po smrti Karla IV. projevoval Václav IV. celkem aktivitu. Do dvorských úřadů obsadil představitele nižší šlechty, o které se opíral. Jejich nevýhodou však byl malý evropský rozhled. Brzy se však Václav uchýlil k zábavě. V oblibě měl především hony a pitky. Díky tomu se dostal do rozporu s vyšší šlechtou i arcibiskupem Janem z Jenštejna. V roce 1393 nechal umučit Jana z Pomuku a Jan z Jenštejna rezignoval na svůj arcibiskupský úřad. Také v říši rostla nespokojenost s jeho vládou. V roce 1383 byl pod tlakem francouzské diplomacie nucen odložit svou římskou korunovační jízdu. V roce 1394 se utvořila panská jednota v čele s markrabětem Joštem a 8. května 1394 krále zajala, když mu předtím přednesli stížnost na nepořádky ve správě země i říše, na opomíjené nároky panstva a libovůli králových oblíbenců. Po svém zajetí byl Václav IV. odvezen na starhemberský hrad Wilberg. Václava vysvobodil jeho bratr Jan Zhořelecký. 19. března 1396 přijal Václav podmínky šlechty. V roce 1397 se však šlechta vzbouřila znovu a na Karlštejně povraždila čtyři členy královské rady. V prosinci 1397 předložili také porýnští kurfiřti Václavovi soupis požadavků a stížností, které se týkaly hlavně nedůslednosti v řešení říšských problémů a církevní politiky. V této době vznikla proti Václavovi i v říši koalice, jejíž činnost vyvrcholila v srpnu 1400 rozhodnutím o sesazení Václava IV. z římského trůnu. Václav své sesazení neuznal a titul římský král používal i nadále. V letech 1402 – 1409 byl Václav vězněn Zikmundem Lucemburským, který jej postupně donutil uznat všechny požadavky šlechty. V roce 1409 uznal církevní koncil v Pise Václava IV. znovu za římského krále. Václav se však fakticky vlády neujal a v roce 1410 byl proti němu zvolen králem jeho bratr Zikmund.
V roce 1409 vydal Václav IV. jako podporovatel Jana Husa Dekret kutnohorský. V roce 1412 však zaštítil prodej odpustků, proti kterým Jan Hus brojil. Přes odsouzení Jana Husa jako kacíře a naléhání koncilu i Zikmunda, aby zasáhl proti „sílícímu kacířství“ v Českém království, se nedokázal Václav zaujmout jednoznačný postoj. Stále více se uchyloval do ústraní, kde ho také zastihla zpráva o první pražské defenestraci. Tato zpráva u něj pravděpodobně vyvolala záchvat mozkové mrtvice, který byl příčinou jeho smrti. Václav IV. zemřel 16. srpna 1419 na Novém hradě u Kunratic. Václav IV. byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Johanna Bavorská a druhou pak Žofie Bavorská. Obě manželství zůstala bezdětná.
Karel IV. vkládal do svého syna velké naděje, proto mu najal ty nejlepší učitele. Václav si pod jejich vedením osvojil několik cizích jazyků a základy mnohých věd. Od útlého věku byl připravován na panování, a účastnil se otcových diplomatických jednání, kde však mohl jen mlčky sedět a užívat si pocit vlastní důležitosti, která vyplývala z jeho postavení. Po smrti Karla IV. však byl nucen se vyjadřovat. Zpočátku se snažil, ale orientoval se pouze na oblasti, ve kterých se mu dařilo. V mezinárodní politice se však téměř nevyznal a získal si tak pověst slabocha. Jeho pověsti neprospěla ani smrti jeho manželky Johanny Bavorské. Další skandál, který jej velmi poškodil, byl příkaz k zatčení čtyř úředníků pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna a jeho osobní přítomnost při jejich mučení. Začalo se o něm povídat, že je smyslů zbavený a církevní hodnostáři jej nazvali katem. Začalo se pochybovat, zda může být dále římským králem. Svou šanci, kterou dostal na obhajobu, však bohužel opět promarnil. V březnu 1398 byl pozván do Remeše, kde se měl sejít s francouzským panovníkem. Václav se však již první večer opil tak, že se z kocoviny léčil tři dny a vysloužil si nálepku alkoholika.
Petr z Kravař a Strážnice
Petr z Kravař a Strážnice zemřel v roce 1434. Byl synem Václava z Kravař a Strážnice. Po jeho smrti v roce 1381 se Petrovým poručníkem stal jeho strýc Petr z Kravař a Plumlova. V roce 1391 dosáhl Petr zletilosti. V roce 1411 byl potvrzen králem Václavem IV. do úřadu nejvyššího komorníka moravské cúdy. Petr se velmi zasazoval o propuštění mistra Jana Husa z kostnického vězení a po jeho upálení podepsal stížný list. V roce 1416 se stal moravským zemským hejtmanem. Na svém panství podporoval nekatolické kněze, za což byl pravděpodobně v roce 1419 sesazen Zikmundem Lucemburským z funkce moravského zemského hejtmana. V roce 1421 se Petr se Zikmundem usmířil, ale zanedlouho se opět připojil na stranu moravských husitských pánů. Ale na podzim, kdy byly jeho statky popleněny, se opět přidal na Zikmundovu stranu. V roce 1423 přestoupil trvale na stranu husitů. Podílel se společně se svým synem na jejich taženích a některých bitev. V roce 1433 patřil k moravským pánům, kteří uzavřeli příměří s vévodou Albrechtem Habsburským. V září 1434 se účastnil se svými syny zasedání moravského zemského sněmu, na kterém byl uzavřen landfrýd, a tím skončilo období válek. Petr z Kravař se oženil s Magdalenou z Pernštejna, se kterou měl syny Václava II., Jiřího a Petra II. a dceru Kateřinu.
Autor: Radus00 – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,
Páni z Cimburka
Páni z Cimburka patřili ke slavným moravským panským rodům. Rod se rozdělil na dvě větve: českou a moravskou.Moravská větev se začala podle tvrze a hradu Tovačov, který získala, nazývat Tovačovští z Cimburka. Tato větev vymřela po meči posledním členem Adamem z Cimburka v roce 1502. Česká větev vymřela po přeslici až v 17. století.
Pani z Cimburka erb
Bernard z Cimburka byl synem Ctibora Kazky a jeho manželky Markéty ze Šternberka.
Jan z Cimburka a Jičína
Ctibor Tovačovský z Cimburka
Ctibor Tovačovský z Cimburka se narodil v roce 1437 nebo 1438 a zemřel roku 1494. Byl synem Jana Tovačovského a jeho manželky Žofie z Kunštátu. První zmínka o něm pochází z roku 1447, kdy mu otec ustanovil jako poručníka Jiřího z Poděbrad. Získal utrakvistické vzdělání na utrakvistické škole v Prostějově. Tomuto vyznání zůstal věrný až do konce svého života. Od mládí se účastnil se svým otcem různých událostí, kde získával diplomatické zkušenosti a přehled dění v politice. V roce 1452 byl členem poselstva, které bylo vysláno na svatomartinský sjezd do Vídně, kde se jednalo o nástupu Ladislava Pohrobka na český trůn. V roce 1453 se zúčastnil přijetí Ladislava Pohrobka za pána Moravy a byl také svědkem korunovace Jiřího z Poděbrad, která se konala taktéž v roce 1453. V roce 1454 byl přítomen u slavnostního aktu, na kterém císař Fridrich III. udělil v Brně Jiřímu z Poděbrad v léno České království. Po smrti svého otce se stává dvorským sudím a nejvyšším moravským hejtmanem. Stál stejně jako otec na straně Jiřího z Poděbrad. V letech 1464 – 1469 zastával úřad dvorského sudího na Moravě. V roce 1466 byl pověřen velením vojska proti slezské Vratislavi a v roce 1467 vedl vítěznou výpravu v bitvě u slezského Pačkova, kde porazil vojsko vratislavského biskupa Jošta z Rožmberka. V roce 1469 byl jmenován hejtmanem Markrabství moravského. V roce 1471 v Polsku získal konečné rozhodnutí Kazimíra IV. o nástupnictví jeho syna Vladislava Jagellonského. Patřil k jeho hlavním stoupencům. Za své služby byl od Vladislava Jagellonského potvrzen ve svém úřadu moravského hejtmana a jmenován kancléřem Království českého. Také dostal panství Kralice. Při dojednávání smíru mezi Matyášem Korvínem a Vladislavem Jagellonským byl jedním z opravců, kteří měli na Moravě dohlížet na urovnání sporů mezi oběma stranami. V roce 1473 se stal jedním ze čtyř zemských ředitelů na Moravě, kteří měli spravovat jednotlivé země koruny, dokud se nerozhodne spor mezi Vladislavem a Mikulášem. V roce 1478 se výrazně podílel na uzavření smíru mezi Vladislavem Jagellonským a Matyášem Korvínem podepsáním Olomoucké smlouvy. Tímto mírem připadly země Koruny české včetně Moravy, doživotně Matyáši Korvínovi. V roce 1480 po znovu otevření zemských desk, se Ctibor zasloužil o zavedení zápisů v češtině. V letech 1482 – 1490 sepsal Knihu tovačovskou, která nastiňovala systém moravského práva a rozdělení společnosti. Ctibor byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Machna, o které však není nic známo. V roce 1458 se oženil podruhé. Jeho ženou se stala Eliška rozená z Melic a Náměště. Manželství však zůstalo bezdětné a jeho majetek zdědil jeho synovec Adam.
Ctibor Tovačovský z Cimburka je historiky vysoko hodnocen jako státník, právník, literát i budovatel. V neklidných dobách byl téměř svrchovaným vládcem na Moravě a této své moci využíval k jejímu prospěchu. Jeho Kniha tovačovská je považována za moravskou ústavu.
Pani z Cimburka erb
Kuželové ze Žeravic
Petr Kužel ze Žeravic
Arnošt Kužel ze Žeravic zemřel v roce 1528. Byl synem Jiřího Kužela ze Žeravic. V testamentu odkázal celý svůj majetek nevlastnímu bratrovi Hynku Bočkovi z Kunštátu.
Čeněk Kužel ze Žeravic
Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
Šťastný (Felix) z Korotína vladyka. Měl syna Jana.
Prusínovští z Víckova
Prusínovští z Víckova byli starý moravský vladycký rod, který původně pocházel z Tišnovska, kde si postavili hrad Víckov. Přestože patřili mezi významnější moravské šlechtické rodiny, nepodařilo se jim proniknout do panského stavu. První neověřená zmínka o rodu pochází z 12. století, kdy je zmiňován v kronice Václava Hájka z Libočan jakýsi Viecek nebo Vícek, který postavil hrad Víckov, podle kterého přijali svůj přídomek. První ověřená zmínka pak pochází ze 14. století. Jedná se o epitafy na dnes již nedochovaných malovaných deskách, které byly uloženy v katedrále sv. Václava v Olomouci. Rod se rozdělil do několika větví. Již na začátku 17. století však z našich dějin mizí. Poslední zpráva pochází z roku 1838.
Autor: Neznámý – Public Domain – Kramerius Digital Libraryː
Vilém Prusínovský z Víckova
Vilém Prusínovský z Víckova byl synem Arkleba Prusínovského z Víckova. V letech 1537 – 1539 zastával úřad nejvyššího sudího Markrabství moravského. Později se stal podkomořím. Byl třikrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Alena z Lilče, druhou Markéta z Opatova a třetí Anna z Čelechovic.
Autor: Neznámý – Public Domain – Kramerius Digital Libraryː
Burian Světlovský z Vlčnova
Burian Světlovský z Vlčnova byl synem Jiřího z Vlčnova. Pocházel z vladycké rodiny z Vlčnova. V roce 1544 byl jmenován vyšším sudím nad královskými many na Moravě a sněmem byl zvolen do komise pro vyhledávání a k napravení starých a nových zemských zřízení. Byl ženatý s Johankou z Kornic, se kterou měl tři dcery. Jeho smrtí vymřel rod vladyků z Vlčova po meči.
Páni z Kornic
Páni z Kornic byli starým slezským rodem, který pocházel z Ratibořského knížectví. První písemné zmínky o rodu pocházejí z let 1283 – 1290, kdy byl zmiňován Ješek z Kornic, podkomoří těšínského knížete Měška I. Těšínského. Rod pánů z Kornic byl velmi rozvětvený. Přídomek z Kornic používali např. Bilíkové. První písemná zmínka o rodu Bilíků z Kornic pochází z roku 1422, kdy Jan Bělík získal panství Bohumín.
Autor: Bastian, CC BY 3.0,
Bilíkové z Kornic
Bilíkové z Kornic mají v erbu v červeném štítu umělecké vyobrazení lisu (vinařského), který je někdy považován za kříž sv. Antonína. Lis stojí na třech zlatých stupních. Vodorovné břevno je na obou koncích zakončené zlatou koulí. V klenotu je stojící muž bez rukou, s knírem, který je oděn červeně, se stříbrným límcem, zlatými knoflíky a přepásán zlatým pásem. Na hlavě má červený klobouk se stříbrnou krempou. Přikryvadla jsou červeno-zlatá.
Hynek Bilík z Kornic
Autor: Bastian, CC BY 3.0,
Kateřina Světlovská z Vlčnova
Kateřina Světlovská z Vlčnova byla dcerou Buriana Světlovského z Vlčnova a jeho manželky Johanky z Kornic. Provdala se za Adama z Lomnice. Manželství však zůstalo bezdětné, proto svůj majetek odkázala svému synovci Bedřichu Tetourovi z Tetova.
Tetourové z Tetova
Tetourové z Tetova byli starý český i německý rytířský rod pocházející z Tetova. V Braniborsku je tento rod doložen už v roce 1220. V roce 1306 byl rod v Čechách přijat do panského stavu. Koncem 14. století přešel rod na Moravu. Rod Tetourů sídlil v Čechách i na Moravě až do počátku 17. století. Později se rozdělil do dvou zemských větví. Českou, která se v dokumentech přestává objevovat v polovině 17. století a moravskou. V 19. století žili členové rodu v Prusku a Sasku. Všichni dnešní Tetourové, kteří žijí v Čechách a na Moravě jsou potomky tohoto rodu.
Autor: VitVit – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,
Bedřich Tetour z Tetova
Bedřich Tetour z Tetova patřil mezi feudální pány, kteří se snažili všemi prostředky zabezpečit a rozšířit svá vrchnostenská práva. Byl však také částečně chápavý k problémům současné doby. Upravil a přesně vymezil vzájemnými smlouvami s poddanými robotní poměry, poskytl jim i výhody v užívání panských lesů a pastvin. Oženil se s Magdalenou z Kunovic.
Autor: VitVit – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,
Magdalena z Kunovic byla manželkou Bedřicha Tetoura z Tetova.
