Bavorov D

25. 8. 2023

Páni ze Švamberka byli starý český šlechtický rod, který pocházel ze západních Čech. Prvním písemně doloženým členem rodu je Ratmír ze Skviřína, který je zmiňován v roce 1223 jako svědek v listině biskupa Peregrina. Predikát ze Švamberka vznikl podle labutě, kterou měl rod ve svém erbovním znamení. Od 13. století patřili Švamberkové mezi významné západočeské rody. Ve druhé polovině 14. století se rod zařadil mezi přední představitele českého panstva. V roce 1484 byla sepsána dohoda s Rožmberky o vzájemném nástupnictví v případě vymření jednoho z rodů. V roce 1611 po smrti posledního Rožmberka Petra Voka tak získal rod veškerý rožmberský majetek, čímž se stal jedním z nejbohatších rodů v Českém království. Švamberkové se účastnili stavovského povstání, což vedlo po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 ke konfiskaci veškerého jejich majetku. Rod poté odešel do emigrace. V roce 1664 umírá poslední mužský člen rodu Adam II. ze Švamberka a rod tak vymřel po meči. V roce 1665 se díky sňatkové politice s dědičkami stal švamberský erb součástí erbu Paarů.

Jan ze Švamberka

Václav Vlček z Čenova žil pravděpodobně v letech 1425 – 1501. Jeho matkou byla Kaplířka ze Sulevic. Byl vychován v katolické víře, které zůstal věrný celý život. Václav byl významným středověkým vojevůdcem a patřil mezi přední kondotiéry ve válce mezi císařem Fridrichem III. Habsburským a jeho bratrem Albrechtem VI. v letech 1468–1471 sloužil jako vojevůdce Jiřímu z Poděbrad ve válce proti Jednotě zelenohorské a později proti Matyáši Korvínovi. Stal se jedním z jeho předních hejtmanů. V roce 1474 dostal od krále Vladislava Jagellonského osadu Čenov. V roce 1475 byl jmenován radou komorního soudu. V této době stoupla jeho diplomatická aktivita a Václav si ke svému jménu přidával predikát „z Čenova“ případně „na Helfenburce“. V roce 1490 shrnul své vojenské zkušenosti ve spisu „Naučení králi Vladislavovi, kterak se mají šikovat jízdní, pěší i vozy“. Václav Vlček měl ve znaku stojícího vlka s pozdviženou přední tlapou na svém štítu a křídlo v klenotu.

Zikmund Vlček žil v 2. polovině 15. století. Jeho matkou byla Kaplířka ze Sulevic. Byl bratrem Václava Vlčka z Čenova a spolu s ním se účastnil vojenských tažení.

Prüschenkové ze Stettenbergu nebo také Prušinkové pocházeli ze Štýrska. V roce 1495 získali hrabství Hardegg a podle něj přijali i přídomek z Hardeggu.

Jindřich Prüschenek ze Stettenbergu byl v roce 1499 povýšen do hraběcího stavu.

Zikmund Prüschenek ze Stettenbergu

Prachatice jsou okresním městem v Jihočeském kraji, 35 km od Českých Budějovic. Jméno Prachatice je odvozeno z osobního jména šlechtice Prachaty, což znamená „ves lidí Prachatových“. Původní osada byla založena na nejvýznamnější obchodní trase zvané „Zlatá stezka“. V roce 1323 bylo Prachaticím pronajato proboštem Janem mýto na „Zlaté stezce“. V průběhu husitských válek bylo město jako důležitý strategický bod dvakrát dobýváno husitskými vojsky. 16. století bylo pro Prachatice obdobím rozkvětu, protože obchod dosáhl v 1. polovině 16. století svého vrcholu. V roce 1601 prodal Petr Vok Prachatice císaři Rudolfu II. Ten je v roce 1609 povýšil na královské město. V době stavovského povstání se Prachatice postavily na stranu stavů a 11. března 1620 město přísahalo věrnost králi Fridrichu Falckému. Po bitvě na Bílé hoře ztratilo město všechny své výsady a přišlo i o svůj majetek. Bylo připojeno ke krumlovskému panství a ztratilo práva královského města. 23. prosince 1621 udělil Ferdinand II. Habsburský celé panství svému nejvyššímu hofmistrovi – Janu Oldřichovi z Eggenberka. V roce 1719 přešly Prachatice do vlastnictví Adama Františka ze Schwarzenberka. Po zrušení poddanství v roce 1848 bylo ve městě zřízeno okresní hejtmanství a okresní soud. Po Mnichovské dohodě v roce 1938 byly Prachatice přičleněny k nacistickému Německu.

Královská komora byla založena 1. ledna 1527 králem Ferdinandem I. jako centrální finanční úřad, jehož hlavní náplní bylo hrazení výdajů na potřeby panovnického dvora, jako byly potraviny, obrok pro koně, sukno a hedvábné zboží na oblečení, na platy dvořanů a služebníků. Výdaje měly být kryty z vlastních příjmů komorních statků, které nebyly závislé na povolení stavovských sněmů. Úřad tvořili šacmistr, dva radové, pokladník, sekretář, registrátor a několik písařů. Pevný řád komory byl ustanoven 1. září 1537. Královské komoře byly podřízeny česká, dolno a hornorakouská a uherská komora. Personálně byla také rozšířena. Do čela komory byl postaven superintendant, čtyři radové, dva sekretáři, dvorní pokladník, účetní, taxátor a registrátor. Záležitosti se projednávaly a rozhodovaly na grémiích. V roce 1564 po smrti krále Ferdinanda I. se agenda dvorské komory zmenšila. Důvodem byly vlastní dvory a úřady arcivévodů Karla a Ferdinanda ve Štýrském Hradci a Innsbrucku. Činnost královské komory se omezila na říši, Rakousy nad Enží, Rakousy pod Enží a království České a Uherské. 1. července 1568 pakdostala komora nový přepracovaný a rozšířený řád. Šéf dvorské komory dostal titul prezidenta a referáty radů byly rozděleny podle zemí. Jedna část zůstala veVídni, kde obstarávala s arcivévody vládu v Rakousích Uhrách, druhá přesídlila do Prahy. V roce 1608, kdy se Rudolf II. zřekl vlády ve prospěch svéhobratra Matyáše, převzal Matyáš válečné a komorní rady ve Vídni. Po Rudolfově smrti se komora spojila a úřady byly přeneseny do Vídně. Dvorská komora existovala až do roku 1848, kdy byla změněna na ministerstvo financí.

Eggenbergové byli původně kupci z Radkersburgu. Později získali velké jmění a stali se důvěrníky císaře. V roce 1623 byl rod povýšen do stavu říšských knížat, v roce 1625 jim byl udělen velký palantinát, což znamenalo právo razit mince. Prvním známým členem rodu byl Oldřich z Eggenberka, který zastával úřad městského soudce ve Štýrském Hradci. Jeho synové se rozdělili na dvě větve: ehrenhausenskou a hlavní ve Štýrském Hradci. Jan Oldřich z Eggenbergu založil základ k rozsáhlému jihočeskému eggenberskému panství. V roce 1628 se jihočeské panství stalo vévodstvím Krumlovským. V roce 1717 rod vymřel po meči a v roce 1774 pak po přeslici.

Jan Oldřich z Eggenbergu se narodil v roce 1568 s zemřel roku 1634. Byl synem Seyfrieda z Eggenbergu jeho ženy Anny Benigny, rozené Gallerové ze Schwanbergu. Od roku 1583 studoval na luteránské univerzitě v Tübingenu. Po ukončení studia absolvoval kavalírskou cestu, během které navštívil Nizozemí, Španělsko a Itálii. V roce 1594 se ujal správy rodinného majetku. Na přelomu let 1595 a 1596 konvertoval ke katolicismu. Od roku 1597 zastával úřad číšníka na dvoře arcivévody Ferdinanda Štýrského. V roce 1598 byl povýšen do stavu svobodných pánů. V roce 1598 doprovázel arcivévodu na poutní místo Loreto. V září 1598 byl jmenován do doprovodu Ferdinandovy sestry Markéty Habsburské na cestě za manželem Filipem III. V roce 1602 se stal nejvyšším hofmistrem Ferdinandovy manželky Marie Anny Bavorské. V roce 1603 byl jmenován prezidentem dvorní komory a v roce 1604 zemským hejtmanem v Kraňsku. Od roku 1615 zastával úřad nejvyššího hofmistra a od roku 1617 pak prezidenta tajné rady. 20. března 1617 byla za jeho přispění v Praze uzavřena přísně tajná Oňatova smlouva. V roce 1620 získal Řád zlatého rouna. Po bitvě na Bílé hoře zasedal v komisi, která rozhodovala o osudech poražených. V roce 1622 byl povýšen mezi šlechtu Uherského království a v roce 1623 do stavu dědičných říšských knížat. V roce 1622 byl císařem Ferdinandem II. obdarován panstvím Český Krumlov, které v roce 1628 povýšil císař na knížectví s vévodským titulem. V letech 1622–1623 se podílel na devalvaci české měny, což vedlo k výhodnému skupování konfiskovaných majetků. V roce 1625 byl jmenován gubernátorem Vnitřních Rakous. V roce 1598 se oženil se Sidonií Marií z Thannhausenu. Z manželství se narodil syn Jan Antonín a dcery Marie Sidonie, Marie Františka, Marie Anna, Marie Otýlie a Marie Markéta.

Jan Antonín I. z Eggenbergu se narodil v roce 1610 a zemřel roku 1649. Byl jediným synem Jana Oldřicha z Eggenbergu a jeho manželky Sidonie Marie z Thannhausenu. Své vzdělání získal na jezuitské koleji ve Štýrském Hradci. Po dokončení studií v roce 1627 absolvoval několikaletou kavalírskou cestu po Evropě. Jako velmi kultivovaný, světaznalý a jazykově nadaný se věnoval evropské politice. V roce 1634 převzal správu majetku jak v Čechách, tak ve Štýrsku. V roce 1637 byl jmenován tajným radou. V roce 1637 také obdržel Řád zlatého rouna. V roce 1638 vedl diplomatickou misi, jejímž úkolem bylo oznámit papeži UrbanoviVIII. volbu Ferdinanda III. novým římským králem. 25. února 1647 se stal okněžněným hrabětem gradišským. Tím zajistil sobě i svým potomkům právo zasedat v Říšském sněmu Svaté říše římské. Jan Antonín I. byl velmi schopný diplomat a polyglot. Byl významný politik a diplomat ve službách Habsburské monarchie. V roce 1639 se oženil s protestantskou markraběnkou Annou Marií z Brandenburg-Bayreuthu. Z manželství se narodili dva synové Jan Kristián a Jan Seyfried a dvě dcery. Jan Antonín zemřel náhle v roce 1649 ve svých třiceti devíti letech.

Anna Marie z Eggenbergu, rozená Brandenburg-Bayreuth se narodila v roce 1609 a zemřela roku 1680. Byla dcerou Christiana von Brandenburg-Bayreuth a jeho manželky Marie Pruské. Provdala se za Jana Antonína I. z Eggenbergu. Z manželství se narodili synové Jan Kristián a Jan Seyfried a dvě dcery. V roce 1649 po předčasné smrti svého manžela, se stala poručníci obou nezletilých synů a správkyní panství. Přestože sama byla protestantka, souhlasila s výchovou synů v katolické víře. Stala se mecenáškou kostela Panny Marie Sněžné v Českém Krumlově. V roce 1670 se přestěhovala do Šoproně, kde se ubytovala v Městském paláci, který dodnes nese jméno Eggenbergův dům. Na nádvoří domu jí bylo dovoleno konat protestantské bohoslužby.

Jan Kristián I. z Eggenbergu se narodil v roce 1641 a zemřel roku 1710. Byl prvorozeným synem Jana Antonína I. z Eggenbergu a jeho manželky Anny Marie z Brandenburg-Bayreuthu. Od roku 1654 navštěvoval jezuitskou univerzitu ve Štýrském Hradci, kde se učil jazyky a běžné povinnosti mladého šlechtice. Byl tak připravován na převzetí panství. V roce 1660 se spolu se svým mladším bratrem vydal na kavalírskou cestu, během níž navštívili Německo, Francii, Španělsko, Švýcarsko a Itálii. V Itálii byli přijati papežem Alexandrem VII. Po návratu z cest v roce 1663 začali bratři řešit dědictví po svém předčasně zemřelém otci. Neshoda mezi bratry se rozvinula ve složitý konflikt, protože Jan Seyfried se odmítl vzdát společenského postavení. V roce 1665 Jan Kristián přistoupil na smír a rod se rozdělil na dvě větve – starší krumlovskou v čele s Janem Kristiánem I. a mladší štýrskou s Janem Seyfriedem. Jan Kristián začal na svém panství osídlovat nepřístupné a zalesněné oblasti na Šumavě. V roce 1666 se Jan Kristián I. oženil. Jeho manželkou se stala Marie Arnoštka ze Schwarzenbergu. Manželství však zůstalo bezdětné. Jan Kristián I. byl také velkým milovníkem umění. Na Krumlov zval společně se svou manželkou umělce z celé Evropy. Oba byli také vášniví sběratelé. Rozšířili obrazové sbírky a obohatili knihovnu o nové publikace. Marie Arnoštka některé z nich opatřila vlastním překladem. Nejvýraznějším prvkem však bylo zřízení stabilního divadla. Manželé na Krumlovském zámku vytvořili šlechtický dvůr evropského významu. Oba také usilovali o zlepšení životní úrovně poddaných na svých panstvích.

Jan Seyfried z Eggenbergu se narodil v roce 1644 a zemřel roku 1713. Byl synem Jana Antonína I. z Eggenbergu a jeho manželky Anny Marie z Brandenburg-Bayreuthu. Vystudoval na jezuitském gymnáziu ve Štýrském Hradci. V roce 1160 se spolu se svým starším bratrem vydal na kavalírskou cestu, během níž navštívili Německo, Francii, Španělsko, Švýcarsko a Itálii, kde byli přijati papežem Alexandrem VII. Po dohodě se svým bratrem získal v roce 1665 rodová panství ve Štýrsku a byl zakladatelem mladší štýrské větve. Jan Seyfried byl na rozdíl od svého bratra špatný hospodář, který přivedl svá panství na pokraj bankrotu. V roce 1710 po smrti svého bratra zdědil celý bratrův majetek, což mu pomohlo v jeho tíživé finanční situaci. Jan Seyfried byl ženatý s Marií Eleonorou z Lichtenštejna, se kterou měl syna Jana Antonína II.

Jan Antonín II. z Eggenbergu zemřel v roce 1716. Byl ženatý s Marií Karolínou ze Šternberka, se kterou měl syna Jana Kristiána a dcery Marii Eleonoru a Marii Terezii.

Jan Kristián II. z Eggenbergu se narodil v roce 1704 a zemřel roku 1717. Byl synem Jana Antonína II. Z Eggenbergu a jeho manželky Marie Karolíny ze Šternberka. Zemřel ve svých třinácti letech na zánět slepého střeva. Byl posledním potomkem rodu Eggenberků.

Marie Eenestina (Arnoštka) z Eggenbergu se narodila v roce 1649 a zemřela roku 1719. Byla nejstarší dcerou Jana Adolfa I ze Schwarzenbergu a jeho manželky hraběnky Marie Justiny ze Starhemberka. V roce 1666 se provdala za Jana Kristiána I. z Eggenbergu. Manželství zůstalo bezdětné. V roce 1717 získala trvale dědictví po svém manželovi. Marie Ernestina ustanovila za svého dědice synovce Adama Františka ze Schwarzenberga. Marie Ernestina hovořila plynně pěti jazyky. Česky se však nenaučila. Mimo jiné přeložila z francouzštiny do němčiny 14 Senekových listů.

Schwarzenbergové jsou česko-německo-rakouský šlechtický rod. Původně pocházejí ze středofranského města Seinsheim v Bavorsku. Rod je poprvé doložen v roce 1172. Původní jméno rodu ze Seinsheimu. Poté co Erkinger ze Seinsheimu zakoupil panství Schwarzenberg, psali se ze Seinsheimu na Schwarzenbergu. Za účast na výpravě proti husitům v letech 1420–21 získal od krále Zikmunda zástavu měst Žatec, Kadaň a Beroun. V roce 1429 byl rod povýšen do stavu svobodných pánů ze Schwarzenbergu. Rod se později rozdělil na několik větví: bavorskou, stefansberskou, hohenlandsberskoou, lutyšskou, západofrídskou a nizozemskou. Mnohé z nich vymřely. V roce 1599 byl rod povýšen do stavu říšských hrabat a zároveň mu byl polepšen erb o pole s hlavou Turka, kterému vyklovává krkavec oči. V roce 1654 získali Schwarzenbergové v Čechách inkolát. V roce 1670 byl rod povýšen do stavu říšských knížat. V roce 1660 získal rod v Čechách první trvalý majetek panství Třeboň a Hluboká nad Vltavou. V roce 1719 dědictvím po rodu eggenberků a nákupy dalších statků začal rod vytvářet rozsáhlou državu v jižních a severních Čechách. Všechen tento majetek připojili k územím drženým v Bavorsku. V roce 1802 se rod rozdělil na dvě větve primogeniturní hlubocko-krumlovskou v jejímž čele stál Josef II. a sekundogeniturní orlickou s Karlem v čele. Toto rozdělní bylo upraveno již v závěti II. knížete ze Schwarzenbergu Ferdinanda Viléma Eusébia. Mělo se tak stát v případě, že se vládnoucímu knížeti narodí dva zdravý synové, kteří dosáhnou dospělosti, a druhorozený syn prokáže schopnosti spravovat svůj díl majetku. Před 1. světovou válkou vlastnily obě větve jen v Čechách 176 146 ha půdy s významným lesním, polním a rybničním hospodářstvím, dále doly, pivovary, cukrovary, pily, cihelny, vápenky a další podniky. Rod patřil k nejbohatším v celé Evropě. V rámci první pozemkové reformy v roce 1922 převzal československý stát postupně 61 000 ha zemědělské a lesní půdy z majetku rodu. V roce 1940 byla na majetky hlubocko-krumlovské větve uvalena německá nucená správa a v roce 1942 pak i na majetek větve orlické. Po skončení druhé světové války byl majetek rodu obou větví v Rakousku a Německu vrácen. Do Československa se však členové rodu nemohli vrátit. V roce 1947 byl zákonem č. 143/1947 Sb. o převodu vlastnictví „tzv. Lex Schwarzenberg“ převeden veškerý nemovitý majetek hlubocko-krumlovské větve i s inventářem a provozním kapitálem do vlastnictví státu. Karel VI. ze Schwarzenbergu z orlické větve, který zůstal během války na českém území, byl donucen i se svou rodinou Československo do konce roku 1948 opustit. Československo opustil i jeho bratr František Schwarzenberg, který pracoval na ministerstvu zahraničí jako velvyslanec u Svatého stolce ve Vatikánu. V roce 1979 se obě schwarzenberské větve spojily v osobě Karla VII. ze Schwarzenberga, který je dodnes VII. knížetem ze Schwarzenbergu.

Adam František ze Schwarzenbergu se narodil v roce 1680 a zemřel roku 1732. Byl druhorozeným synem Ferdinanda Viléma Eusebia ze Schwarzenbergu a jeho manželky Marie Anny ze Sulzu. Od devíti let studoval v Praze. Po dokončení studia absolvoval kavalírskou cestu, během níž navštívil Francii a Itálii. V roce 1694 se stal komořím Josefa I. Od roku 1700 zastával úřad říšského dvorního rady. V roce 1711 byl jmenován nejvyšším dvorním maršálkem Karla VI. 19. března 1712 byl vyznamenán Řádem zlatého rouna. V roce 1713 se stal tajným radou a v roce 1722 nejvyšším štolbou. Na svých panstvích podporoval lesnictví, metalurgii ve Štýrsku a v Ratibořských Horách obnovil těžbu stříbra. V roce 1723 bylo krumlovské panství povýšeno na Vévodství Krumlovské a Adam František se stal 8. vévodou krumlovským. V roce 1732 doprovázel císaře Karla VI. jako jeho nejvyšší podkoní do Brandýsa nad Labem na lov jelenů. Zde byl nešťastnou náhodou Karlem VI. postřelen. Na následky zranění zemřel. V roce 1701 se oženil s Eleonorou Amálií z Lobkovic. Z manželství se narodil syn Josef I. Adam a dcera Marie Anna.

Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu, rozená z Lobkovic se narodila v roce 1682 a zemřela roku 1741. Byla nejstarší dcerou knížete Ferdinanda Augusta z Lobkovic a jeho manželky Marie Anny markraběnky Bádenské. Od roku 1732 do své smrti byla regentkou Schwarzenberského dominia. V roce 1701 se provdala za Adama Františka ze Schwarzenbergu. Z manželství se narodil syn Josef Adam I. a dcera Marie Anna. Manželství však nebylo šťastné. V roce 1710 ji Adam František pro údajnou nevěru vykázal z Vídně. Skutečnou příčinou roztržky však bylo věno, z kterého byly vyplaceny jen tři tisíce místo smluvně zaručených dvaceti. Složení zbytku muselo být vynuceno soudní cestou. Eleonora se uchýlila ke svému otci a mezi Schwarzenbergy Lobkovici započala korespondenční válka. Mezitím však získal Adam František významné místo u dvora a nemohl si dovolit držet manželku ve vyhnanství, proto ji v roce 1711 přijal zpět. Jako sídlo jí určil polorozpadlý zámek v Chřesťovicích, později ji dovolil přesídlit na zámek v Hluboké nad Vltavou. Jejich vztah se začal postupně zlepšovat. V roce 1719 se mohla Eleonora přestěhovat do Krumlova. V roce 1722se narodil syn Josef Adam.

Josef I. Adam ze Schwarzenbergu se narodil v roce 1722 a zemřel 1782. Byl synem Adama Františka ze Schwarzenbergu a jeho manželky Eleonory Amálie z Lobkovic. V roce 1741 byl prohlášen za plnoletého, aby se mohl ujmout správy panství, které bylo v té době velmi zadlužené. Svými reformami se mu však podařilo z této špatné finanční situace dostat a zahájit postupný ekonomický rozkvět panství. V roce 1765 založil Schwarzenberský penzijní fond pro knížecí úředníky a zaměstnance, který významně ovlivňoval v následujících stoletích Schwarzenberské dominium. Josef I. Adam zastával také významné funkce u císařského dvora. V letech 1753–1782 zastával úřad tajného rady, v letech 1754–1763 nejvyššího maršálka císařského dvora, a od roku 1776 do své smrti v roce 1782 úřad nejvyššího hofmistra císařského dvora. V roce 1741 se oženil s Marií Terezií z Lichtenštejna, se kterou měl čtyři syny Jana Nepomuka, Josefa Václava, Antonína, Františka Josefa a pět dcer Marii Annu, Marii Terezii, Marii Eleonoru, Marii Josefu a Marii Ernestinu.

Jan Nepomuk I. ze Schwarzenbergu se narodil v roce 1742 a zemřel roku 1789. Byl prvorozeným synem Josefa I. Adama ze Schwarzenberga a jeho manželky Marie Terezie z Lichtenštejna. Nikdy nezastával vysoké funkce u dvora. Věnoval se výhradně správě hospodářství a majetků dominia. Na svých panství započal s hospodářskými reformami, začal vysazovat nové kulturní plodiny a významně systematizoval lesnictví, kde cíleně vysazoval lesy. Nejdůležitějším činem jeho života bylo zahájení stavby Schwarzenberského plavebního kanálu pod vedením Josefa Rosenaura. Cílem kanálu bylo propojení povodí Vltavy a Dunaje za účelem plavení dřeva po celé monarchii. V roce 1768 se oženil s Marií Eleonorou z Oettingen-Wallersteinu. Z manželství se narodilo osm synů Josef II., Jan, který zemřel v devíti letech, Karel I. Filip, Antonín, František, Arnošt, Bedřich, a opět Jan a pět dcer Marie Karolína, Eleonora Karolína, Marie Alžběta, Marie Terezie a Eleonora Žofie.

Josef II. ze Schwarzenbergu se narodil v roce 1769 a zemřel roku 1833. Byl prvorozeným synem Jana Nepomuka I ze Schwarzenbergu a jeho manželky Marie Eleonory z Oettingen-Wallersteinu. Josef II. se ujal správy majetku v roce 1789 po smrti svého otce. V roce 1802 se však majetek rozdělil mezi něj a jeho bratra Karla, který dosáhl zletilosti. Josef II. se celý život věnoval správě majetku a jeho rozvoji. V roce 1793 dokončil výstavbu Schwarzenberského kanálu. V letech 1821-1822 jej nechal rozšířit. V letech 1799-1800 nechal vybudovat ještě menší plavební kanál nazývaný Vchynicko-tetovský. Zasloužil se o zlepšení vzdělání svých poddaných a zaměstnanců. Založil lesnickou školu ve Zlaté Koruně. V roce 1800 založil také Hospodářský ústav v Českém Krumlově, sloužící k vzdělávání knížecích úředníků. Byl důležitým iniciátorem hospodářského rozvoje jižních Čech. V roce 1794 se oženil s Pavlínou z Arenbergu, se kterou měl tři syny Jana Adolfa, Felixe a Bedřicha a šest dcer Marii Eleonoru, Marii Pavlínu, Ludviku Eleonoru, Marii Matyldu, Karolínu a Marii Annu Bertu.

Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu se narodil v roce 1799 a zemřel roku 1888. Byl prvorozeným synem Josefa II. ze Schwarzenbergu a jeho manželky Pavlíny z Arenbergu. Od dětství byl připravován na správu rodového majetku. Od roku 1825 podnikl několik studijních cest do Anglie, kde získal ekonomické vzdělání. Jako zvláštní vyslanec císaře Ferdinanda se v roce 1825 zúčastnil korunovace Karla X. a v roce 1838 královny Viktorie. Na svých statcích modernizoval zemědělství. Po zrušení poddanství v roce 1848 přišel o dvě třetiny své půdu, proto soustředil rostlinnou a živočišnou výrobu do nově vytvářených velkostatků. Rozšiřoval sortiment pěstovaných rostlin, choval ušlechtilá plemena skotu a ovcí, zaváděl meliorace, používal umělá hnojiva a technické vynálezy. Zavedl střídavé hospodářství., hnojeni na základě posudků, pěstování řepky a koňského bobu. Také lesnictví systematicky zlepšoval na základě desetiletých revizí. Lesnictví se tak stalo největší chloubou schwarzenberského panství. Zapsal se i do vývoje mnoha odvětví hospodářství. V Rabíně na Netolicku založil první rolnickou školu v Čechách pro česky mluvící studenty. V roce 1842 se stal členem c. k. vlastenecko-hospodářské společnosti a od roku 1848 jejím prezidentem. Jan Adolf II. byl obdivovatelem nejen britského hospodářství, ale také anglické kultury. Hlubokou nad Vltavou nechal proto přestavět ve stylu anglické novogotiky. Dal také restaurovat cenné obrazy, nechal vystavět monumentální Schwarzenberskou hrobku u Třeboně a shromažďoval informace o dějinách rodu. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších reformátorů a hospodářů své doby. V roce 1830 se oženil s Eleonorou z Lichtenštejna, se kterou měl syna Adolfa Josefa a dceru Marii Leopoldinu.

Adolf Josef ze Schwarzenbergu se narodil v roce 1832 a zemřel roku 1914. Byl synem Jana Adolfa II. a Eleonory Marie z Lichtenštejna. Studoval ve Vídni filozofii a poté práva na univerzitě v Göttingenu. V roce 1850 nastoupil do vojenské služby, kde dosáhl hodnosti rytmistra hulánského pluku. V roce 1856 byl přidělen mimořádnému rakouskému velvyslanci na korunovaci cara Alexandra II. v Petrohradě. V roce 1858 z armády odešel. Po vypuknutí války v Itálii se do armády v roce 1859 vrátil a zúčastnil se bitvy u Solferína. 28. června 1859 byl povýšen do hodnosti majora. V roce 1853 se ujal správy lesnictví na schwarzenberském dominiu. Byl vášnivým milovníkem myslivosti a lovectví, které na svých panstvích rozvíjel. Zakládal zde také lihovary, pivovary a sýrárny. Jako první šlechtický podnikatel se snažil o vědecké pojetí technologie pivovarské výroby a zapojil do ní chemiky a další experty. Věnoval se také záchraně a konzervaci památek v jižních Čechách. Provedl širokou katalogizaci uměleckých děl na schwarzenberských panstvích. V roce1881 byl jmenován tajným radou. V roce 1889 získal Řád zlatého rouna. V roce 1908 byl dekorován velkokřížem Řádu sv. Štěpána. Při své misi na korunovaci cara Alexandra II. obdržel ruský Řád sv. Anny a Řád sv. Stanislava. V 60. letech se zapojil do politiky. V roce 1865 byl zvolen za okresního starostu ve Vodňanech, v roce 1872 pak okresním starostou v Netolicích. V této funkci však nebyl císařem schválen. V zemských volbách v lednu 1867 se stal poslancem Českého zemského sněmu za velkostatkářskou kurii, svěřenecké statky. Uspěl i ve volbách 1868 a 1870 a 1883. V roce 1882 působil také jako poslanec Říšské rady celostátního parlamentu Předlitavska za kurii venkovských obcí v Čechách. Od roku 1888 působil v Panské sněmovně, kde nahradil svého otce. Adolf Josef byl oblíben pro svou laskavou a humornou povahu. V roce 1857 se oženil s Idou Marií z Lichtenštejna. Z manželství se narodili čtyři synové Jan Nepomuk, Alois, Felix, Jiří a Karel Vavřinec a čtyři dcery Eleonora, Františka, Marie Aloisie a Terezie.

Jan Nepomuk II. ze Schwarzenbergu se narodil v roce 1860 a zemřel roku 1938. Byl nejstarším synem knížete Adolfa Josefa ze Schwarzenberga a jeho manželky Idy Marie z Lichtenštejna. V roce 1879 složil maturitu na Schottengymnassiu ve Vídni. Poté vystudoval státovědu v Mnichově. V letech 1879–1884 sloužil v rakousko-uherské armádě, kde dosáhl hodnosti majora. Od roku 1884 studoval v Mnichově lesnictví. Byl také politicky aktivní. V roce 1891 byl zvolen na Český zemský sněm za kurii velkostatkářskou, svěřenecké statky. Mandát obhájil i v roce 1895 a 1901. Od roku 1891 byl také poslancem Říšské rady celostátního parlamentu Předlitavska, za kurii venkovských obcí v Čechách. Od roku 1915 až do zániku monarchie byl členem Panské sněmovny. Jako poslanec usiloval o vybudování železniční sítě v jižních Čechách a na Šumavě. Následnou výstavbu sám financoval. Během první světové války se aktivně angažoval v humanitární pomoci. Financoval lazaretní vlak pro zraněné vojáky na frontě a nemocnice. Na krumlovském zámku zbudoval vojenský lazaret. Schwarzenberské panství představovalo během války významný stabilizační prvek. Po vzniku Československa v roce 1918 se musel Jan Nepomuk II. vypořádat s koncem Schwarzenberského dominia. Během pozemkové reformy přišel postupně o dvě třetiny rodového majetku. Po rozpadu monarchie získal švýcarské občanství, což mu umožňovalo i po zrušení šlechtických titulů v Československu, tento používat. Jan Nepomuk II. zastával úřad prezidenta Konference sv. Vincence, která pečovala o chudé a potřebné a také Spolku sv. Rafaela, který se staral o vysídlené křesťany. Mimoto se angažoval v podpoře umění a vědy a podporoval kulturní život ve městech spojených se schwarzenberskou tradici. Za své aktivity byl v roce 1915 odměněn Řádem zlatého rouna, v roce 1917 pak Řádem železné koruny a rytířským křížem Řádu Františka Josefa. V roce 1889 se oženil s Terezií z Trauttmansdorf-Weinsbergu. Z manželství se narodili tři synové Adolf, Felix a Edmund, a pět dcer Ida, Josefína, Anna, Marie Benedikta a Terezie.

Adolf ze Schwarzenberguse narodil v roce 1890 a zemřel roku 1950. Byl prvorozeným synem Jana Nepomuka II. ze Schwarzenbergu a jeho manželky Terezie z Trauttmansdorf-Weisenbergu. Studoval gymnázium ve Vídni a Feldkirchu, kde v roce 1908 odmaturoval. Od roku 1909 studoval filozofii na internátní škole Stonyhurst v Anglii. V roce 1910 nastoupil jako jednoroční dobrovolník u c. k. pluku č. 2. V roce 1911 začal studovat práva na Karlově univerzitě v Praze. V roce 1914 zakončil studia doktorátem. Na začátku první světové války byl povolán s hulánským plukem do Ruska. Poté bojoval v Itálii, a nakonec na blízkém Východě, kde upadl do zajetí. Ze zajetí se domů vrátil v roce 1919. V hodnosti nadporučíka vstoupil do československé armády. Adolf se zcela ztotožnil s novou republikou a stal se podporovatelem Edvarda Beneše i během druhé světové války. Již od počátku hitlerovské hrozby se veřejně stavěl na obranu demokracie a československé státnosti. V roce 1937 věnoval československé vládě 1 000 000 Kč na dostavbu československých opevněné proti Německu. Po anšlusu Rakouska nacisty nařídil na svém vídeňském paláci vyvěsit černé vlajky. Mnichovskou dohodou byl donucen vydat velké části schwarzenberských podniků a staré sídelní město Český Krumlov. Svůj protihitlerovský postoj vyjádřil přes veškeré nebezpečí a důsledky, které mu z tohoto jednání plynuly, při návštěvě Hitlera na Českém Krumlově, kdy jej odmítl přivítat a zakázal mu vstup na krumlovský zámek. Po obsazení zbytku republiky se ocitl v přímém nebezpečí. Nadále však vystupoval proti nacismu a odmítl ze svých podniků propouště české zaměstnance. Byl proto gestapem označen za anti-německého a jemu i jeho rodině hrozilo zatčení. Rozhodl se proto i se svou rodinou odejít do exilu. 17. srpna 1940 byl veškerý jeho majetek zabaven gestapem a na všechny podniky byla uvalena nucená správa. Po válce mu přesto, že byl antifašista, a Ministerstvo vnitra jej uznávalo jako českého občana, zakázán návrat do vlasti. 10. června 1947 byl v parlamentu přijat zákon „Lex Schwarzenberg“ na základě kterého byl veškerý schwarzenberský majetek v Československu zestátněn. V roce 1950 byl zestátněn i obrovský Schwarzenberský penzijní fond pro zaměstnance, přičemž jim zpětně nebyla vydána žádná náhrada. Zabavený majetek byl vyčíslen na čtyři miliardy korun. V roce 1930 se oženil s Hildou Lucembursko-Nasavskou. Z manželství se nenarodily žádné děti, proto manželé adoptovali Jindřicha Schwarzenberga, Adolfova bratrance.

ODKAZY

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bavorov_(hrad)

https://www.mestobavorov.cz/mesto/historie/

https://www.atlasceska.cz/lokalita/bavorov-1568

https://www.kudyznudy.cz/aktivity/pansky-dum-v-bavorove

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bavorov%C3%A9_ze_Strakonic

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bavor_III._ze_Strakonic

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mark%C3%A9ta_z_Ro%C5%BEmberka

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ro%C5%BEmberkov%C3%A9

https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_I._z_Ro%C5%BEmberka

https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_II._z_Ro%C5%BEmberka

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jo%C5%A1t_I._z_Ro%C5%BEmberka