Jdi na obsah Jdi na menu
 


Město Albrechtice b

23. 1. 2021

 Fulštejnové  jsou starý slezský panský rod. V polovině 13. století vybudovali na severní Moravě na jihu od Osoblahy hrad Fulštejn, po kterém převzali přídomek z Fulštejna. Rod existoval ve dvou větvích Herbortů nebo Herburtů z Fulštejna a Supů z Fulštejna. Obě větve měly stejný erb, lišily se jen klenoty. Supové pak měli osm pštrosích per ve dvou řadách nad sebou.  Páni z Fulštejna se podíleli na kolonizačním procesu tohoto regionu, drželi např. Hukvaldy, Studénku, Jindřichov, Dolní Povetice, Hroznovou, Křenovice aj.

Jan Sup z Fulštejna zemřel v roce 1548 a je pochován ve Fulštejně.  Byl dvakrát ženatý. Jeho první ženou byla Anna Švihovská z Rýzmburka, se kterou měl dceru Helenu Herbortianu. Po druhé se oženil v roce 1527 s Eliškou Stošovou z Kounic. Z tohoto manželství se narodili tři synové Jan, Jiří a Ekryk.

Ekryk Sup z Fulštejna byl synem Jana Supa z Fulštejna a Elišky Stošové z Kounic. Za svého mládí procestoval daleké kraje a získal na tehdejší dobu nevšední vzdělání. Pravděpodobně byl tělesně postižen a těžký melancholik. U dvora nebyl oblíbený. Zůstal svobodný a bezdětný. Zemřel roku 1562 na Fulštejně. B. Paprocký píše o Ekrykovi že „byl tak divný pán, že s žádným srovnati se nemohl. V obyčejích byl divný, neboť z žádné sklenice nepil, toliko z té, kterou sebou nosil, ani žádnou jinou lžící nejedl, toliko svou vlastní. V šatech jedněch tak dlouho chodil, až se na něm rozpadaly a seděl pak dva nebo tři dny ve vaně, až mu nové ušili. Celý den spal a celou noc pil… Kožichy na lichvy kupoval, víno když mu služebník podával, zdaleka musel konev v obou rukou držeti, tak aby na ni ani nedýchal…“

Jiří Sup z Fulštejna byl synem Jana Supa z Fulštejna a Elišky Stošové z Kounic. Oženil se s Barborou z Vrbna a Dívčím hradě a Hlinic. Z manželství se narodily jen dvě dcery Kateřina a Alžběta. Zemřel v roce 1570 bez mužského potomka.

Jan Sup z Fulštejna byl synem Jana Supa z Fulštejna a Elišky Stošové z Kounic. Oficiálně byl katolík, ale veřejně podporoval Lutherovo učení. Zemřel roku 1572 svobodný a bezdětný. Je pochován ve fultštejnském kostele. Jím vymřel po meči rod Supů z Fulštejna.

Alžběta Supová z Fulštejna dcera Jiřího Supa z Fulštejna a jeho ženy Barbory z Vrbna. Provdala se za Jana mladšího z Valdštejna. Z manželství se narodil syn Vilém.

 Valdštejnové je jméno staročeského rodu, který odvozuje svůj původ od Markvarticů. První zmínky pocházejí z 13. století. Nejstarší známý předek je Zdeněk z rodu Markvarticů, který roku 1260 zakládá nedaleko Turnova hrad Valdštejn, podle kterého se tato rodová větev nazývá.

Jan mladší z Valdštejna byl zakladatelem Hrádecké větve, podle středočeského panství Komoří Hrádku, které zakoupil v roce 1556. V letech 1554 – 1570 zastával úřad českého nejvyššího sudí a po zbytek života byl českým nejvyšším komorníkem. Byl dvakrát ženat. Jeho druhou manželkou byla Mandalena rozená z Vartenberka. Měl syna Adama (1570 – 1638) a dceru Kateřinu (+1576). Zemřel v roce 1576.

Vilém mladší z Valdštejna byl synem Viléma z Valdštejna a Markéty ze Smiřic a bratrem slavného vojevůdce Albrechta z Valdštejna. Oženil se s Marií Falkenhein z Kleinkirchenu. S jejich manželství se narodil syn Jan Kryštof.

Jan Kryštof starší svobodný pán z Valdštejna na Albrechticích byl synem Viléma mladšího z Valdštejna a Marie Falkenhein z Kleinkirchenu. Z rodu Valdštejnů byl posledním, který vlastnil Albrechtice. Oženil se s dcerou krnovského vladyky Daniela Kynara z Šarfensteina na Loděnici Zuzanou. Byl horlivým protestantem. Při stavovském povstání se postavil na stranu Krále Fridricha Falckého a vstoupil do služeb slezského velitele Jana Jiřího Krnovského. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1621 mu bylo panství Albrechtice zkonfiskováno, ale Jan Kryštof na něm stále hospodařil.  31. ledna 1623 byl císařským dekretem definitivně zbaven majetku, zajat a uvězněn v Praze.  Na přímluvy jeho bratrance Albrechta z Valdštejna, vysoce postaveného Adama mladšího z Valdštejna a knížete Karla Lichtenštejna byl za slib, že konvertuje ke katolické církvi na základě císařského odpuštění dne 30. března 1624 propuštěn. Jan Kryštof svůj slib však nedodržel. Vstoupil do armády Petra Arnošta Mansfelda, s nímž táhl z Říše přes celé Slezsko. Při této příležitosti vyhnal ze svého panství Albrechtice jezuity, a pobýval na něm až do 30. července 1627, kdy byl osobně zajat Albrechtem z Valdštejna a uvězněn na Hrubé Skále. 28. července 1629 byl, opět na základě přímluvy tentokráte především od jeho matky, propuštěn. Poté pravděpodobně pobýval na sídle s poplužním dvorem Víska na panství Bělá (okres Mladá Boleslav), které dostal k užívání od Albrechta z Valdštejna. V roce 1632 byl povýšen do hraběcího stavu. V roce 1634, po vraždě Albrechta o něj však přišel. Následně pobýval v Opavě. Zemřel v roce 1655.

 Císař Ferdinand II. Štýrský se narodil 9. července 1578 a zemřel 15. února 1637. Pocházel z rodu Habsburků, Byl římský císař, český, uherský a chorvatský král. V letech 1619 – 1637 rakouský arcivévoda a v letech 1590 – 1637 jako Ferdinand III. také vévoda štýrský, respektive vladař Vnitřních Rakous. Byl hluboce věřící katolík. Politicky nebyl příliš schopný, přesto sehrál významnou roli ve střední Evropě raného novověku. Právě on upevnil vládu habsburského rodu v soustátí českých, rakouských a uherských zemí. Dokázal zlomit vládu stavovské monarchie v těchto zemích a položil základy absolutismu v habsburské říši. Dopomohlo mu k tomu především vítězství nad odbojnými stavy, po kterém následovala bezohledná rekatolizace Čech a Moravy, která byla spojena s ohromnými konfiskacemi a rozkrádáním majetku velké části české šlechty. Do ciziny v této době emigrovalo mnoho protestantských šlechticů a měšťanů. Českému státu tak byly způsobeny ohromné škody a dalšími centralizačními opatřeními byla vážně podkopána jeho suverenita. Česká kultura byla zatlačena do pozadí. Proto je Ferdinand v českých dějinách chápán v silně negativním světle a jeho vláda označována za počátek „Temna“.

 Karel Štýrský, arcivévoda Karel Habsburský se narodil 7. srpna 1590 a zemřel 28. prosince 1624. Byl rakouským arcivévodou, biskupem vratislavským a bolzansko-brixenským, i velmistrem Řádu německých rytířů a portugalským místokrálem. Narodil se po smrti svého otce Karla II. Štýrského. Jeho matkou byla Marie Anna Bavorská. Už od útlého dětství byl připravován na církevní dráhu. Již v osmi letech přijal nižší svěcení a v roce 1602 se stal kanovníkem v Salzburku, v roce 1605 v Pasově a v roce 1606 v Tridentu a Brixenu. V roce 1608 byl na nátlak dvora zvolen vratislavskou kapitulou biskupem. Jako biskup prováděl důslednou rekatolizaci Slezska. V roce 1613 byl zvolen biskupem brixenským a teprve v roce 1615 se dal vysvětit na kněze a poté v roce 1619 na biskupa. V roce 1618 se stal kanovníkem v Kolíně nad Rýnem, koadjutorem a následně rytířem Řádu německých rytířů. Po smrti svého bratrance a velmistra řádu Maxmiliána I., byl Karel zvolen novým velmistrem. Byl pověřen vládou v kladském hrabství a roku 1620 jmenován místokrálem v Portugalsku. Zemřel v Madridu ve věku 34 let a je pochován v Escorialu. Jeho srdce pak v jezuitském kostele v Nise.

Tovaryšstvo Ježíšovo hovorově jezuitský řád nebo jezuité je jeden z největších a nejvýznamnějších řeholních řádů římskokatolické církve. Založen byl sv. Ignácem z Loyoly v roce 1534 a papežem byl schválen roku 1540. V roce 1773 jej papež Klement XIV. na nátlak evropských panovníků zrušil. Řád však nikdy fakticky nezanikl a v roce 1814 jej papež Pius VII. celosvětově obnovil.

Karel Traugott Skrbenský z Hříště se narodil 17. listopadu 1781 a zemřel 29. prosince 1838, Byl synem Karla Traugotta II. svobodného pána z Hříště a jeho manželky Gabriely Antonie rozené svobodné paní Hemm v Hemmstein. Oženil se s Gabrielou Sobkovou z Kornic, jejich manželství však zůstalo bezdětné.

Vincent Tlach

Vincent Keil

Anna Hirschová rozená Tlachová zemřela v roce 1874.

Gustav Hirsch pravděpodobně se narodil v roce 1845 a zemřel 2. května 1907. Byl rakouským politikem pocházejícím ze Slezska. V letech 1883 – 1907 zastával funkci poslance Říšské rady. Byl členem Ústavní strany, Sjednocené levice, Německorakouského klubu a Sjednocené německé levice.

Karel Beyer

Jindřich Beyer

Anna Beyerová provdaná Brunnerová

 

 

Opavské vévodství

 

Opavské vévodství jako specifický státoprávní útvar vzniklo v roce 1318. Jeho počátky jsou spojovány s vytvořením svébytné holasické provincie ve 12. století a poskytnutím některých zdejších statků jako apanáž nemanželskému, ale legitimizovanému synovi Přemysla Otakara II., knížeti Mikuláši. Ten dokázal ovládnout větší část Opavska a přetvořit jej na svůj vladařský úděl, který však nebyl jednoznačně státoprávně vymezen a do značné míry závislý na toleranci krále Václava II. A právě Václav II. od Mikuláše Opavsko převzal. Jako náhradu mu dal hejtmanský úřad ve Velkopolsku. V roce 1306 se Mikuláš na Opavsko vrátil, ale již se zde nedokázal prosadit a byl ze země brzy opět vypuzen.

V roce 1318 získal Opavsko jako jednoznačně konstituované knížectví od Jana Lucemburského Mikulášův syn Mikuláš II. 3. července 1318 složil lenní slib. Podle této listiny, která se dochovala, mělo Opavsko charakter feuda, dědičného v mužské linii Mikulášových potomků. V roce 1348 bylo Opavsko společně s Moravským markrabstvím a Olomouckým biskupstvím prohlášeno za součást České koruny. Mikuláš II. se tedy stal prvním vládcem jasně státoprávně konstituovaného Opavského vévodství. V letech 1337 a znovu 1339 bylo Mikulášovi uděleno lénem hornoslezské Ratibořské vévodství, které sousedilo s Opavskem. Mikuláš II. měl čtyři syny, kteří se dožili dospělosti, a mezi ty musel nějakým způsobem svůj majetek rozdělit.

Z Opavských dějin je známo přinejmenším šest případů, kdy byla vláda mezi jednotlivé příslušníky přemyslovské dynastie rozdělena. Pro budoucnost bylo nejdůležitější dělení v roce 1377. Již 28. února 1367 vydal císař Karel IV. společně s břežským a těšínským vévodou výrok, kterým se vyjádřil k stížnostem Mikuláše III., který byl druhorozeným synem Mikuláše II. Karel IV. stanovil, že má dostat čtvrtinu příjmů z vévodství, ale zároveň čtvrtinu otcových dluhů musí splácet. Kromě toho mu měla být do čtyř let vyplacena částka 2 500 grošů jako věno jeho matky Hedviky Olešnické. V roce 1372 pak došlo k reálnému vymezení Mikulášova čtvrtinového podílu v samotném městě Opavě.

K rozdělení celého Opavského vévodství došlo až v roce 1377, kdy dospěl nejmladší ze čtyř synů Mikuláše II., Přemek. 18. dubna 1377 vydala osmičlenná šlechtická komise v čele se zemským komorníkem Mikulášem z Malenovic dílčí listy, jímž bylo vévodství rozděleno na dvě poloviny. Krnovská část připadla Janovi I. a Mikuláši III., opavská pak Václavovi a Přemyslovi. Jan a Mikuláš, kteří pocházeli z různých matek, si dědictví opětovně rozdělili. Osmičlenná komise 21. dubna 1377 rozdělila Opavsko na tři části: Krnovsko, k němuž patřily hrady Fürstenwalde a Cvilín a města Krnov a Bruntál, Hlubčicko s hradem Edelštejnem, městy Cukmantl, Hlubčice a Nová Cerrekev a konečně samotné okleštěné Opavsko, jehož součástí byly hrady Hradec nad Moravicí a Landek a města Opava a Hlučín. I když uvedené uspořádání nemělo trvalý charakter, předznamenalo budoucí vývoj, v němž se kromě Opavy stala centry samotných knížecích údělů další dvě bohatá a strategicky položená města, Krnov a Hlubčice.

K dalšímu štěpení zatím nedošlo, protože v roce 1381 zemřel mladý kníže Václav a v roce 1394 zemřel bezdětný Mikuláš III. Hlubčickou doménu po něm na základě předchozích dohod převzal nejmladší Přemysl.

Krnovsko v roce 1377 připadlo Janovi. Ten se po smrti svého otce Mikuláše II. ujal vlády v Ratibořsku. Jeho nárok plynul z toho, že byl jediným synem z Mikulášova prvního manželství s ratibořskou kněžnou Annou. Ratibořsko se stalo mocenskou základnou přemyslovské primogenitury a krnovská část Opavska zůstávala v jejím stínu. V roce 1384 prodal Jan II., syn Jana I., krnovskou část Opavska knížeti Vladislavu Opolskému a od něj větší část získal v roce 1390 moravský markrabě Jošt Lucemburský. Jan II. vykoupil zpět alespoň hrad Fürstenwalde a město Bruntál. V roce 1422 se mu podařilo koupit od knížete Ludvíka Břežského, který je mezitím získal, i zbytek.

16. srpna 1404 vydal král Václav IV. listinu, kterou uznal Opavsko za společné léno všech přemyslovských knížat a zaručil vzájemný dědický nápad jednotlivých příslušníků rodu.

V roce 1405 došlo k dalšímu dělení. Šlo však jen o malou část. 1. října 1405 vydala komise listinu, ve které byly podrobně popsány díly obou bratrů, Jana II. a Mikuláše IV. Toto rozdělení netrvalo dlouho, protože Mikuláš vzápětí zemřel.

Pro osudy Opavska bylo důležitější třetí dělení, ke kterému došlo v roce 1434 mezi syny Přemysla I. 18. září 1433, krátce před svou smrtí, sepsal Přemysl testament, ve kterém si přál, aby jeho synové přinejmenším po dobu, po kterou potrvá ohrožení ze strany podobojí, „zemi netrhali“ a aby se všichni podřídili autoritě nejstaršího Václava II. Výslovně pak zapověděl, aby se jakéhokoliv reálného podílu dostalo jeho druhorozenému Mikulášovi V., který pohrdl slibnou duchovní kariérou a již za otcova života se neslavně vyznamenal naděláním dluhů. V rozporu s tímto přáním však  2. února 1434 rozdělila dvanáctičlenná komise majetek mezi Přemyslovi syny, Mikulášovi připadl hrad Edelštejn, města Cukmantl a Hlubčice. Samo město Opava bylo rozděleno na čtyři díly. Ostatní listiny se nezachovaly.

Vzápětí došlo k dělení rodového majetku i v ratibořské primogenituře. 15. října 1437 vydala devítičlenná šlechtická komise listinu, podle které mladší Václav III. obdržel Ratibořsko a starší Mikuláš VI. Krnovsko s Bruntálskem a panství Vranov, k němuž byla od Ratibořska odtržena dominia Pština, Rybník a Bavorov. Po smrti Mikuláše VI. v roce 1465 proběhlo další dělení. Janovi připadlo Krnovsko s Bruntálem a Vladislaví a Václavovi ratibořské statky Rybník a Pština.

Z tohoto přehledu je jasné, že původně homogenní Opavské vévodství se v průběhu staletí opakovaně štěpilo mezi mužské příslušníky přemyslovské dynastie. Důsledkem oddělení Krnovska od zbytku Opavska v roce 1377 byl rozchod těchto dvou zemí. Krnovsko, které se na počátku husitských válek vrátilo do rukou Přemyslovců, již zůstalo pevně spojeno s Ratibořskem a při dělení vždy představovalo základ jednoho z bratrských dílů.

V roce 1474 byl Jan Krnovska zbaven králem Matyášem a byla mu na dožití ponechána jen Vladislav. Krnovsko se mělo stát součástí rozsáhlého slezského panství Matyášova nemanželského syna Jana. Nečekaná smrt uherského a českého krále však tento projekt pohřbila. Král Vladislav II. Jagellonský vnímal Krnovsko jako odumřelé léno a v roce 1493 ho udělil českému nejvyššímu kancléři Janu ze Šelmberka. V roce 1523 prodal syn Jiří panství Krnovsko braniborsko-ansbašskému markraběti Jiřímu. V 17. století bylo Krnovské vévodství opět personálně spojeno s Opavskem v rukou Lichtenštejnů.

 

Zajímavosti

 

Znak - 4. srpna 1563 udělil císař Ferdinand I. městu znak. Je popisován jako vousatý muž stojící za křovím a držící větev bílého topolu. Na pečeti se však objevuje i bezvousý muž a před ním plot. Patu zlatého štítu vyplňuje zelené křoví, za nímž vyrůstá do pasu obnažený muž se zeleným věncem na hlavě i kolem beder. Držící v levici větev stromu s listím, pravici má v bok.

 

Odkazy

 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_I._Ratibo%C5%99sk%C3%BD

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jo%C5%A1t_Moravsk%C3%BD

https://www.spilberk.cz/jost-lucembursky-kral-nekral/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mikul%C3%A1%C5%A1_III._Opavsk%C3%BD

https://www.valstejn.cz/2016/10/05/jan-krystof-z-valdstejna/

http://www.valstejn.cz/2016/10/05/jan-krystof-z-valdstejna/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_%C5%A0t%C3%BDrsk%C3%BD_(biskup)

Jan Halada; Lexikon české šlechty

Jakub Mamula; Jiřík Stoš z Albrechtic – odpovědník nebo zemský škůdce?

Irena Hrabětová; Staročeská báseň o Vilémovi z Kounic – studie

Karel Kuča; Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

Marek Starý; Datus, nebo Terra? Na okraj 700. výročí vzniku Opavského vévodství

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář