Slovník L
Ilustrační kompozice inspirovaná středověkými iluminacemi zobrazuje psaní, listiny a symboly moci a vzdělanosti, které odkazují na encyklopedický charakter historického slovníku. Motivy knih, pergamenů a heraldických prvků vyjadřují kontinuitu vzdělanosti a písemné kultury.
Autor ilustrace Jindřich AI asistent
Slovník L
přináší encyklopedická hesla z oblasti dějin, správy, církve, práva a každodenního života, jejichž názvy začínají písmenem L. Jednotlivá hesla jsou zpracována věcně, s důrazem na historický kontext a využití v českých zemích.
Landfojtství alsaské
Slovník L
Pohled na středověké město v Alsasku s opevněným sídlem a říšskými symboly. V popředí landfojt a jeho doprovod při jednání nad mapami a listinami představují správu území a výkon panovnických práv ve Svaté říši římské.
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
Pojem
Landfojtství alsaské (německy Landvogtei im Elsass, případně Reichslandvogtei im Elsass) bylo správním a mocenským obvodem Svaté říše římské, jehož prostřednictvím panovník vykonával svá práva nad říšským majetkem a dalšími územími podřízenými přímo říši v Alsasku.
V jeho čele stál landfojt (německy Landvogt), tedy zemský fojt, který zastupoval panovníka, dohlížel na jeho práva a spravoval svěřená území. Jeho pravomoci se týkaly zejména ochrany říšského majetku, výkonu panovnických práv a vztahů k říšským městům a vesnicím.
Landfojtství nebylo samostatným státem ani jednotným územím v dnešním slova smyslu. Jeho působnost se v průběhu staletí měnila a mohla zahrnovat také oblasti za hranicemi samotného Alsaska.
České označení: Landfojtství alsaské, případně říšské landfojtství v Alsasku.
Německé označení: Reichslandvogtei im Elsass.
Latinské označení: Praefectura imperialis Hagenoensis Alsatiae se vztahuje ke konkrétnímu správnímu útvaru spojenému s Hagenau.
Historický kontext
Vznik za Rudolfa I. Habsburského
Landfojtství alsaské vzniklo za vlády římského krále Rudolf I. Habsburský v poslední třetině 13. století. Jeho vznik souvisel se snahou obnovit a upevnit panovnickou moc nad statky a právy, které náležely přímo říši.
V literatuře se jako rok vzniku uvádí 1273, respektive 1274. Rozdíl souvisí s tím, jak jednotlivé prameny vymezují počátek instituce a její ustavení v praxi.
Původně se rozlišovalo horní a dolní Alsasko. Jejich správa se později soustředila do rukou jediného představitele, jehož působnost se mohla rozšířit také na další oblasti západně od Rýna.
Hagenau jako správní centrum
Významným centrem dolnoalsaského landfojtství se stalo město Haguenau, německy Hagenau.
Zdejší císařská falc sloužila jako důležité správní a mocenské středisko. Z Hagenau se vykonávala práva panovníka nad okolními říšskými vesnicemi a nad příslušnými říšskými městy.
Landfojtství dolního Alsaska zahrnovalo zejména:
- říšské vesnice podřízené správě Hagenau;
- práva panovníka v říšských městech;
- správní a ochranné pravomoci spojené s říšským majetkem.
Landfojt tak představoval důležitý článek mezi římským králem či císařem a místními politickými útvary. Jeho úřad měl význam také pro zachování panovnického vlivu v oblasti, kde vedle sebe existovalo mnoho různých světských a církevních vrchností.
Landfojtství a alsaská říšská města
Zvláštní význam mělo landfojtství ve vztahu k říšským městům.
Ve 14. století se deset alsaských říšských měst spojilo do takzvaného Dekapolisu (francouzsky Décapole). Tento svaz vznikl roku 1354 za vlády císaře Karel IV..
Jeho účelem bylo především chránit společné zájmy měst, jejich práva a bezpečnost. V čele svazu stál říšský landfojt jako představitel panovnické autority.
Dekapolis však nebyl pouhým správním oddělením landfojtství. Šlo o sdružení měst, která si uchovávala vlastní právní postavení a samosprávu. Jejich vztah k landfojtovi proto nelze chápat jako bezvýhradnou podřízenost ve všech záležitostech.
Zástavní držba a proměny pravomocí
Od pozdního středověku se landfojtství opakovaně dostávalo do zástavní držby významných říšských knížat. Panovník tím získával finanční prostředky, zatímco držitel zástavy mohl vykonávat určitá práva a čerpat výnosy spojené s úřadem.
Významnou roli hrála zejména falcká větev Wittelsbachů. Zástavní držba ovlivňovala praktický výkon panovnické moci a postupně posilovala postavení držitelů landfojtství.
Landfojtství tak zůstávalo institucí spojenou s říší, avšak jeho skutečné fungování stále více záviselo na politických a majetkových poměrech.
Přechod pod francouzskou vládu
Zásadní změnu přinesl konec třicetileté války.
Vestfálský mír z roku 1648 přiznal francouzskému králi práva, která byla v Alsasku spojena s habsburskými državami a říšskými majetky. Přesný rozsah francouzských nároků a jejich vztah k právům jednotlivých říšských měst se však stal předmětem dalších sporů.
Landfojtství v Hagenau nezaniklo okamžitě. Instituce pokračovala pod francouzskou svrchovaností a postupně se proměnila v královskou správní jednotku.
Francouzská koruna následně rozšiřovala svou moc v Alsasku dalšími územními zisky. Významným mezníkem bylo připojení Štrasburku roku 1681. Starší říšské právní poměry však nezmizely všude stejným způsobem ani ve stejnou dobu.
Zajímavosti
1. Landfojt nebyl totéž co zeměpán.
Landfojt zastupoval vyšší panovnickou autoritu. Jeho úřad proto nelze automaticky ztotožňovat s postavením dědičného vévody či hraběte, který vládl vlastnímu území.
2. Alsaské landfojtství nebylo po celou dobu územně neměnné.
Jeho působnost se měnila podle politických poměrů. V některých obdobích se pravomoci landfojta vztahovaly také na oblasti mimo vlastní Alsasko, například na Breisgau.
3. Hagenau představovalo spojení panovnické moci a správy říšského majetku.
Císařská falc v Hagenau byla významným mocenským bodem, z něhož se spravovala práva spojená s říšskými vesnicemi a městy.
4. Dekapolis měl deset měst, ale neznamenal konec jejich samosprávy.
Města se spojila kvůli ochraně společných zájmů, přesto si zachovávala vlastní právní a správní instituce.
5. Rok 1648 neznamenal okamžitý zánik všech starších institucí.
Přechod Alsaska pod francouzskou svrchovanost byl postupný a právně složitý proces. Některé starší správní formy pokračovaly i za nové vlády.
Význam pojmu
Landfojtství alsaské představovalo důležitý nástroj, jímž panovníci Svaté říše římské udržovali svou autoritu nad říšským majetkem a městy v Alsasku.
Jeho vývoj současně ukazuje, jak se ve středověku a raném novověku prolínaly panovnické nároky, městská samospráva, zástavní držba a územní politika. Přechod pod francouzskou svrchovanost v 17. století pak dokládá, že změna panovníka nemusela znamenat okamžitý zánik dosavadních správních institucí.
Pro historické bádání je proto landfojtství alsaské důležité zejména při studiu říšské správy, právního postavení měst a proměn politické mapy západní části Svaté říše římské.
Zdroje a doporučená literatura
Odborné a encyklopedické zdroje
- Brockhaus – Landvogtei. Encyklopedické heslo vysvětlující vznik a funkci landfojtství v rámci Svaté říše římské.
Brockhaus – Landvogtei - Dictionnaire historique des institutions de l’Alsace – Landvogt, Landvogtei. Odborné heslo věnované významu úřadu landfojta a jeho postavení v Alsasku.
DHIALSACE – Landvogt, Landvogtei - Archives d’Alsace – Précisions historiques. Přehled dějin Alsaska a jeho postavení před přechodem pod francouzskou svrchovanost.
Archives d’Alsace – historické souvislosti
Odborná literatura
- Becker, Joseph. Geschichte der Reichslandvogtei im Elsaß: Von ihrer Einrichtung bis zu ihrem Übergang an Frankreich (1273–1648). Strasbourg, 1905. Zásadní odborná práce věnovaná dějinám říšského landfojtství od jeho vzniku po přechod pod francouzskou svrchovanost.
- Becker, Joseph. Die Landvögte des Elsass und ihre Wirksamkeit. Strasbourg, 1894. Studie zaměřená na jednotlivé držitele úřadu landfojta a výkon jejich pravomocí.
- Becker, Joseph. „Urkunden zur Geschichte der Reichslandvogtei im Elsass.“ Bulletin de la Société pour la conservation des monuments historiques d’Alsace, 2. řada, sv. 21, 1906, s. 369–425. Publikace historických dokumentů k dějinám alsaského říšského landfojtství. Digitalizovaný svazek je dostupný v knihovně Heidelberské univerzity.
Digitalizovaný pramen – Heidelberská univerzitní knihovna
Landfrýd
Slovník L
Symbolické zobrazení středověkého landfrýdu v podobě listiny opatřené pečetěmi, představující dohodu o zachování zemského míru a veřejného pořádku. Ilustrace odkazuje na společný závazek světské i církevní moci potírat násilí a soukromé války v rámci země.
Autor ilustrace Jindřich AI asistent
Landfrýd (z německého Landfriede, „zemský mír“) označuje dohodu o zachování veřejného pořádku a míru mezi správními celky, šlechtou a dalšími mocenskými subjekty v rámci jedné země.
Význam a užití pojmu
Landfrýdy se poprvé objevují ve 12. století v německých zemích jako reakce na rozšířené násilí, loupení a soukromé války mezi šlechtou. Jejich cílem bylo zajistit bezpečnost osob a majetku, omezit svévolné užívání síly a nahradit soukromou spravedlnost zemským právem.
Součástí landfrýdů byla také ujednání o postihování narušitelů zemského míru, včetně společného postupu proti těm, kdo porušovali stanovená pravidla. Landfrýdy tak představovaly významný krok k posilování zemské moci a centralizované správy.
V českých zemích byl landfrýd poprvé uzavřen roku 1388 mezi moravským markrabětem Joštem, olomouckým biskupem Mikulášem a moravskou šlechtou. Tato dohoda měla za cíl stabilizovat poměry na Moravě a omezit ozbrojené konflikty mezi jednotlivými šlechtickými rody.
Lenník
Slovník L
Symbolické zobrazení lenní přísahy, při níž lenník klečí před lenním pánem a skládá slib věrnosti výměnou za udělení léna. Ilustrace zachycuje základní princip feudálního vztahu založeného na osobním závazku, vojenské službě a ochraně.
Autor ilustrace Jindřich AI asistent
Lenník je osoba, která užívá léno udělené lenním pánem a je k němu vázána slibem věrnosti a poslušnosti.
Význam a užití pojmu
Lenník získával léno jako odměnu za služby a zavazoval se svému lennímu pánovi především k vojenské pomoci, případně k dalším povinnostem, jako byla účast na lenním soudu nebo poskytování rady. Vztah mezi lenním pánem a lenníkem byl založen na osobním závazku, který byl stvrzen lenní přísahou.
Lenní vztahy tvořily základ feudálního systému ve středověké Evropě a významně ovlivňovaly politické, vojenské i společenské uspořádání. V českých zemích se lenní systém uplatňoval zejména ve středověku, především ve vztazích mezi panovníkem, šlechtou a církevními institucemi.
Léno
Slovník L
Ilustrační zobrazení udělení léna, při němž lenní pán předává vazalovi listinu jako symbol propůjčení půdy nebo úřadu. Scéna znázorňuje základní princip feudálního vztahu, založeného na osobním závazku, věrnosti a vzájemných povinnostech mezi panovníkem a lenníkem.
Autor ilustrace Jindřich AI asistent
Léno (latinsky feudum nebo beneficium, německy Lehen, francouzsky fief) označuje ve středověku podmíněnou držbu půdy, příjmů nebo úřadu, udělenou na základě lenní smlouvy, která mohla mít ústní i písemnou podobu.
Význam a užití pojmu
Lenní systém byl v Evropě běžným způsobem státní správy a tvořil páteř feudálního společenského zřízení. Za hlavního vlastníka veškeré půdy v zemi byl považován panovník, který uděloval pozemky a úřady členům své družiny jako odměnu za služby a prostředek k jejich zavázání.
Zpočátku byla léna udělována doživotně, a to pouze na dobu života panovníka i nabyvatele. Panovník si zároveň ponechával právo léno odejmout, zejména v případě neposlušnosti. V praxi však nový panovník často stávající léna a privilegia potvrzoval, aby zajistil kontinuitu moci.
Postupně si šlechta vymohla dědičnost léna, nejčastěji v linii z otce na syna. Držitelem léna nemusel být pouze světský šlechtic, ale také církevní hodnostář, klášter nebo biskupství. Držitel léna se nazýval lenník nebo vazal.
Vazalové byli vůči svému lennímu pánovi povinni radou a pomocí. K jejich hlavním povinnostem patřila účast na sněmech svolávaných panovníkem a poskytování vojenské nebo finanční pomoci v případě potřeby.
Lhota
Slovník L
Ilustrační zobrazení typické středověké kolonizační vesnice typu Lhota s rozptýlenými usedlostmi, polnostmi a kostelem jako přirozeným centrem obce. Kompozice odkazuje na proces zakládání nových vsí během vrcholné kolonizace a každodenní hospodářský život jejich obyvatel.
Autor ilustrace Jindřich AI asistent
Lhota (případně Lhotka) je častý název vesnic vzniklých ve středověku, zejména v období vrcholné kolonizace na území Čech a Moravy. Název je odvozen od pojmu lhóta (lehota), označujícího dočasné osvobození nových osadníků od některých povinností vůči vrchnosti.
Význam a užití pojmu
Zakládání vsí s názvem Lhota spadá převážně do 13. století a první poloviny 14. století. Nejstarší písemná zmínka o obci tohoto jména pochází z roku 1199. Nově usazení obyvatelé měli vůči vrchnosti povinnosti, zejména robotní a daňové, ty jim však byly po určitou dobu promíjeny. Toto časově omezené osvobození se nazývalo lhóta nebo lehota, ve významu ulehčení, odkladu či osvobození.
V mnoha případech se tento právní institut přenesl do samotného názvu osady. Lhoty bývají často doplněny rozlišujícím přívlastkem, který odkazuje na osobu zakladatele nebo majitele, místní charakteristiku, polohu či velikost obce. Od 16. století se některé Lhoty označovaly podle rychtáře nebo prvního hospodáře. Příkladem je Lhota Balkova, dříve nazývaná Čelákova Lhota.
Libeňský mír
Slovník L
Libeňský zámeček v Praze, kde byla 25. června 1608 uzavřena mírová smlouva známá jako Libeňský mír mezi Rudolfem II. a Matyášem Habsburským. Objekt je významným svědkem politických událostí, které zásadně ovlivnily mocenské poměry v habsburské monarchii na počátku 17. století.
Zdroj obrázku – Wikimedia Commons
Libeňský mír je mírová smlouva uzavřená 25. června 1608 v Libeňském zámečku mezi římským císařem Rudolfem II. a jeho mladším bratrem, arcivévodou Matyášem Habsburským. Dohoda představovala zásadní politický zlom v rámci habsburské monarchie a výrazně oslabila postavení Rudolfa II.
Význam a historický kontext
Uzavření Libeňského míru předcházela dlouhodobá politická krize způsobená zejména duševní chorobou Rudolfa II., jejíž projevy se výrazně projevily na počátku 17. století. Současně habsburskou monarchii oslabovala dlouhotrvající válka s Osmanskou říší a protihabsburské povstání v Uhrách vedené Štěpánem Bočkajem.
Roku 1606 svolal Matyáš tajnou schůzku do Vídně, na níž byl neformálně uznán za hlavu habsburského rodu a pověřen vyjednáváním míru s Turky i povstalci. Matyáš skutečně dosáhl mírových dohod, avšak za podmínek, které Rudolf II. považoval za nevýhodné a odmítal je potvrdit. Tím se vztahy mezi oběma bratry dále vyhrotily.
V roce 1607 získal Matyáš vojenskou podporu moravských, uherských a rakouských stavů, jimž slíbil náboženskou toleranci, a s jejich vojskem přitáhl k Praze. Otevřenému ozbrojenému střetu zabránila podpora českých stavů, které zůstaly na straně Rudolfa II.
Obsah a důsledky smlouvy
Na základě Libeňského míru byl Rudolf II. nucen:
- svěřit vládu nad Moravou, Uhrami a Horními i Dolními Rakousy Matyášovi,
- přislíbit mu nástupnictví na českém trůnu.
Rudolfovi II. zůstala přímá vláda pouze nad Čechami, Slezskem a Lužicí. Libeňský mír tak znamenal zásadní omezení jeho moci a otevřel cestu k pozdějšímu nástupu Matyáše na český a římský trůn.
Inspirace – Jan Bauer; Převratné události v českých dějinách
Lokálie
Slovník L
Portrét císaře Josefa II., jehož reformní politika v 18. století zásadně ovlivnila podobu státní i církevní správy v habsburské monarchii. Za jeho vlády docházelo mimo jiné ke zřizování lokálií jako prostředku zahuštění duchovní správy.
Zdroj obrázku – Wikimedia Commons
Lokálie (též lokální kaplanství nebo lokální kuracie) byla forma duchovní správy zřizovaná zejména za vlády Josefa II. v rámci politiky zahušťování církevní správy.
Význam a užití pojmu
Lokálie představovala duchovní správu s vlastním knězem, zřízenou mimo sídlo farnosti. Kněz ustanovený k výkonu duchovní správy v daném místě se označoval jako lokalista. Obyvatelům lokálie byla zajištěna pravidelná pastorační péče, bohoslužby a základní církevní úkony.
Na rozdíl od farností nebyly lokálie samostatnými správními jednotkami, ale podléhaly určité farnosti, která se zpravidla nacházela v jiné obci. Lokálie tak představovaly přechodnou formu mezi filiálním kostelem a plně samostatnou farností.
V průběhu 19. století a na počátku 20. století byla většina lokálií postupně povýšena na samostatné farnosti, a to v souvislosti s demografickým růstem a stabilizací církevní správy.
Loketský purkrabí
Slovník L
Hrad Loket v západních Čechách, založený v první polovině 13. století jako významná královská pevnost a správní centrum loketského kraje. Hrad byl sídlem loketského purkrabího, který zde vykonával správní, soudní a vojenské pravomoci jménem českého krále.
Zdroj obrázku – Wikimedia Commons
Loketský purkrabí byl královský úředník pověřený správou hradu Loket a přilehlého hradského území, které patřilo k významným oporám královské moci v západních Čechách.
Význam a historický kontext
Goticko-románský hrad Loket byl založen v první polovině 13. století na místě staršího slovanského hradiště zvaného Starý Loket. Hrad sehrál důležitou roli během vlády Václava I., zejména v jeho konfliktu se synem Přemyslem Otakarem, pozdějším českým králem.
Po nástupu Přemysla Otakara na trůn došlo k upevnění královské moci v oblasti Loketska. Král zde zřídil soustavu lén, jejichž správou byl pověřen právě loketský purkrabí. Tento úředník spravoval hrad, vykonával soudní a správní pravomoci a dohlížel na vojenskou obranu kraje.
Loketský purkrabí zároveň propůjčoval jednotlivá léna šlechticům a rytířům, kteří byli povinni poskytovat vojenskou pomoc a další služby spojené s ochranou královských zájmů v regionu. Funkce purkrabího tak představovala klíčový nástroj královské správy a kontroly území.
Luteránství
Slovník L
Symbolické zobrazení vystoupení Martina Luthera ve Wittenbergu roku 1517, kdy zveřejněním 95 tezí zahájil reformní hnutí, z něhož se vyvinulo luteránství. Scéna zachycuje počátek reformace a zpochybnění dosavadní církevní praxe.
Autor ilustrace Jindřich AI asistent
Luteránství je křesťanské reformní hnutí a náboženské vyznání vzniklé na počátku 16. století v německých zemích, spojené se jménem Martina Luthera. Patří k hlavním proudům protestantství.
Vznik a historický kontext
Za počátek luteránství je považován rok 1517, kdy Martin Luther ve Wittenbergu vystoupil se svými 95 tezemi proti učení o odpustcích a zlořádům s nimi spojeným. Lutherovy myšlenky se rychle šířily a již roku 1519 se staly známými po velké části německých zemí. Téhož roku byl Luther dán do církevní klatby.
Po smrti císaře Maxmiliána I. nastoupil na římský trůn jeho vnuk Karel V., který se stal hlavou habsbursko-španělské větve rodu. Do Německa dorazil až v říjnu 1520; po dobu jeho nepřítomnosti vykonával funkci říšského správce saský kurfiřt Fridrich III. Moudrý z ernestinské větve Wettinů, jenž Luthera vzal pod svou ochranu.
Roku 1521 svolal císař Karel V. říšský sněm do Wormsu, na němž Luther odmítl své učení odvolat a byl proto uvalen do říšské klatby. Díky ochraně Fridricha III. a zajištěnému glejtu mohl Luther sněm opustit a uchýlit se na hrad Wartburg, kde přeložil Bibli do němčiny a dále rozpracoval základy reformovaného učení.
Základní zásady luteránství
Mezi hlavní principy luteránského učení patří:
- Písmo svaté jako jediný pramen víry (sola scriptura),
- odmítnutí učení o odpustcích,
- zrušení kněžského celibátu a klášterních slibů,
- omezení svátostí pouze na křest a večeři Páně,
- přijímání pod obojí,
- zavedení národního jazyka do liturgie místo latiny,
- podřízení církevní správy světské moci zeměpána.
Význam a šíření
Právě omezení církevní moci a posílení role světských vládců umožnilo rychlé šíření luteránství, zejména mezi světskými knížaty a rytířstvem, které v reformaci spatřovalo možnost posílení své politické a majetkové nezávislosti. Luteránství se postupně stalo nejrozšířenějším protestantským vyznáním v severní a střední Evropě.
Lužice
Slovník L
Mapa historického území Lužice s vyznačením jejího rozdělení na Horní Lužici a Dolní Lužici a jejich hlavních center. Znázorněna je také poloha Lužice vůči okolním zemím, zejména Sasku, Polsku a českému území.
Zdroj obrázku – Wikimedia Commons
Lužice (německy Lausitz, polsky Łużyce, latinsky Lusatia) je historické území ve střední Evropě, které je dnes rozděleno mezi Německo, Polsko a Českou republiku. Největší část Lužice se nachází na území Německa.
Geografické vymezení
V Německu je Lužice rozdělena mezi spolkové země Sasko a Braniborsko.
V Polsku zahrnuje území ležící západně od řeky Kwisy, rozdělené mezi Dolnoslezské a Lubušské vojvodství.
Česká část Lužice se rozkládá v okresech Jablonec nad Nisou, Liberec a Děčín.
Historické území Lužice se rozkládá především podél toku řeky Sprévy a podle nadmořské výšky a polohy se dělí na dvě hlavní části.
Historický vývoj a členění
Název Lužice je poprvé písemně doložen roku 932, zatímco slovanský kmen Lužičanů je zmiňován již v polovině 9. století. Původně označoval název Lužice, a to až do počátku 15. století, pouze území Dolní Lužice.
Postupně se území rozdělilo na:
- Horní Lužici, která leží jižněji, blíže k českým zemím, s centrem v Budyšíně (Bautzen), zahrnující oblast Budyšínska a Zhořelecka,
- Dolní Lužici, ležící severněji, s centrem v Chotěbuzi (Cottbus).
Lužice byla po staletí územím s výrazným slovanským osídlením, jehož pozůstatkem je existence lužických Srbů a jejich jazyků.
Děkujeme, že jste si udělali čas na historii.
Pokud se chcete podívat, co dalšího pro vás tvoříme,
můžete navštívit Dubového skřítka.
