HISTORIE KE KÁVĚ

Lhota název

Lhota nebo Lhotka je častý nazev vesnic, které vznikaly v období středověku, kdy vrcholila kolonizace na území Čech a Moravy. Vznik těchto osad spadá převážně do 13. století a první poloviny 14. století. První pisemná zmínka o obci s názvem Lhota pochází z roku 1199. Obyvatelé nově založených vesnic měli vůči vrchnosti určité povinnosti. Tyto povinnosti jim však byly po určitou dobu promíjeny. Táto doba se nazývala lhóta nebo lehota, což znamenalo ulehčení, osvobození, odklad. V některých případech se tento název přenesl do jména vesnice. Lhoty často mají přívlastky, které mají přívlastky, které se vztahují k osobě zakladatele, případně majitele, velikosti, či podobné charakteristiky. Od 16. století se Lhoty nazývaly buď po svém rychtaři, nebo prvním hospodáři. Například Lhota Balkova nazývala se dříve Čelákovou.

Landfrýd

z německého Landfriede, což znamená zemský mír. Označuje dohodu o míru správních celků v rámci země. Poprvé se landfrýdy objevují ve 12. století v Německu. Účelem těchto dohod byla ochrana veřejného pořádku. Byly namířeny proti násilí, loupení a soukromým válkám. Byla to také ujednání o potírání těch, kdož porušují zemský mír. V českých zemích byl poprvé uzavřen v roce 1388 mezi moravským markrabětem Joštem, olomouckým biskupem Mikulášem a moravskou šlechtou.

Lenník

je užvatelem léna a je vázán svému lennímu pánovi slibem věrnosti a poslušnosti a vojenskou pomocí.

Léno

latinsky: feudum nebo beneficium, německy: Lehn, Lehen, francousky: fief. Tímto slovem byla ve středověku označována podmíněná držba půdy nebo úřadů na základě lenní smlouvy, která mohla být jak ústní tak písemná. Lenní systém byl v Evropě obvyklým způsobem státní správy a páteř feudálního společenského zřízení. Hlavním vlastníkem veškeré půdy v zemi byl panovník, který uděloval pozemky a úřady do držení členům své družiny, aby je odměnil a zavázal si je. Zpočátku to bylo pouze do smrti panovníka i nabyvatele, jemuž na víc mohly být statky pro neposlušnost z panovníkovy vůle odebrány. Ve většině případů to ale probíhalo tak, že nastupující panovník léna a privilegia potvrdil. Později si šlechta vymohla jejich dědičnost z otce na syna. Držitelem propůjčené půdy mohl být nejen šlechtic, ale také cirkevní hodnostář, klášter nebo biskupství. Takovýto držitel půdy se nazýval leník nebo vazal. Vazalové byli vůči svému lennímu pánovi povinni radou a pomocí. K jejich hlavním povinnostem patřilo účastnit se sněmů, neboli shromáždění, které panovník svolal, a poskytnout mu v případě potřeby vojenskou nebo finanční pomoc.

Libeňský mír

Mírová smlouva zvaná Libeňský mír podle místa svého uzavření byla podepsaná 25. června 1608 v Libeňském zámečku římským císařem Rudolfem II. a jeho mladším bratrem, arcivévodou Matyášem Habsburským. Podepsání této smlouvy však předcházely mnohé události. Jednou z nich byla duševní choroba císaře Rudolfa II., jejíž příznaky se u něj začaly objevovat ji na počátku 17. století a vyústily v pokus o sebevraždu. V roce 1606 proto dal arcivévoda Matyáš svolat tajnou schůzku, která se konala ve Vídni v období trvající války s Osmanskou říší, ke které se přidalo ještě protihabsburské povstání pod vedením Štěpána Bočkaje.  Na této schůzce byl neformálně uznán za hlavu habsburského rodu. Zároveň byl pověřen Rudolfem II. vyjednáním míru s Turky a povstalci, ke kterému dostal plnou moc. V roce 1606 Matyáš skutečně sjednal, ale za nevýhodných podmínek pro Rakousko, což se Rudolfovi nelíbilo a proto smlouvy nechtěl podepsat. Mezi bratry vzniklo velké napětí, které se stále stupňovalo. V roce 1607 za přislib náboženské tolerance, získal Matyáš vojenskou podporu moravských, uherských a rakouských stavů, se kterou přitáhl k Praze. Otevřenému konfliktu zabránila podpora českých stavů, která stála na straně Rudolfa II. Ten však byl nucen podepsat smlouvu, která se dnes označuje jako Libeňský mír, ve které svěřuje vládu nad Moravou, Uhrami a Horními a Dolními Rakousy Matyášovi a zároveň mu přislíbil nástupnictví na českém trůnu. Sobě ponechal jen Čechy, Lužici a Slezsko.

(Jan Bauer; Převratné události v českých dějinách)

Lokálie

vznikaly za vlády Josefa II. v rámci politiky zahušťování duchovní správy. Lokální kaplanství nebo lokální kuracie byla v minulosti duchovní správa s vlastním knězem mimo sídlo farnosti. Kněz ustanovený k výkonu duchoví správy v dotyčném místě se označoval jako lokalista. Oproti farnostem se lokálie lišily tím, že nebyly samostatné, ale patřily pod určitou farnost v jiné obci. V průběhu 19. a počátkem 20. století byly v naprosté většině povýšeny na samostatnou farnost.

Loketský purkrabí

Goticko-románský hrad Loket byl založen v první polovině 13. století. Na místě kde dnes stojí, staválo staré slovanské hradiště zvané starý Loket. Hrad byl oporou králi Vaclavovi I. při jeho konfliktu se svým synem Přemyslem Otakarem. Když se pak sám Přemysl stal králem, ustanovil kolem léna, k jejichž správě určil loketského purkrabího. Táto léna pak propůjčoval pánům a rytířům za vojenskou pomoc v kraji.

Luteránství

vzniklo tím že,  v roce 1517 ve Wittemberku Martin Luther vyvěsil na dveře kapituly seznam 95 tézí, v nichž vystoupil proti učení o odpustcích a zlořádů s nimi spojených. V roce 1519 se již jeho názory rozšířily po celém  Německu a Luther sám byl dán do klatby. Tehož roku zemřel císář Maxmilián a nastoupil po něm jeho nejstarší vnuk Karel, který se stal hlavou starší větve habsbursko - španělské, zatím co starorakouské země přenechal svému bratrovi Ferdinandovi. Karel dorazil do Německa až v říjnu roku 1520. Po celé dva roky do jeho příchodu byl říšským správcem saský kurfiřt Fridrich III. z Ernestinské větve Wettinů, a pravě on  vzal Martina Luthera pod ochranu. V roce 1521 svolal císař Karel V.  sněm do Wormsu, na němž vystoupil i Martin Luther, a jelikož své téze neodvolal, byl dán do říšské klatby. Saský kurfiřt ale Lutherovi vymohl gleit nejen k dostavení se na sněm, ale i na jeho svobodný odchod ze sněmu, a tak se Luther mohl pod ochranou Fridricha III. v klidu odebrat na hrad Wartburg, kde  přeložil bibli do němčiny a upravil náboženské novoty, které se staly základem luteránské víry.

- ke spasení vede jen písmo svaté jako pramen víry

- ostranění ušní zpovědi

- zrušení klášterních slibů a kněžského celibátu

- zavedení přijímání pod obojí

- za svátosti ponechány jen křest a večeře páně

- v liturgii misto latiny zaveden národní jazyk

- nejvyšší církevní moc připadá zeměpánu, ne cirkvi

- pramen víry je jen písmo svaté

Právě poslední body umožnily luteránství vítězný pochod, neboť duchovní knížata měla být odstraněna a rytířstvo mělo získat nezávislost. Luteránství je známo i jako protestantské vyznání.

Lužice

německy Lausitz, polsky Lužice, latinsky Lusatia, je historické území rozdělené dnes mezi Německo, ve kterém se nachází většina tohoto území, Polsko a Česko. V rámci Německa je rozděleno mezi Sasko a Braniborsko. V Polsku jde o území na západ od řeky Kwisy, které je rozděleno mezi vojvodství Dolnoslezské a Lubušské. Česká část Lužice se rozkládá v okresech Jablonec nad Nissou, Liberec a Děčín. Název Lužice je poprvé doložen v roce 932, zatím co kmen Lužičanů je doložen již v polovině 9. století. Název Lužice označoval původně, a pak až do počátku 15. století, pouze území Dolní Lužice. Historicky se území Lužice rozkládá podle toku Sprévy a dělí se tedy podle nadmořské výšky na východě na Zhořelecko a na západě na Budyšínsko, což je Horní Lužice, která je blíže Čechám a Dolní Lužici s centrem v Chotěbuzi, která je severněji.