Jdi na obsah Jdi na menu
 


Slovník M

Majestas Carolina

Majestas Carolina správněji Codex Carolinus je návrh zemského zákoníku připravený na pokyn Karla IV. v letech 1350-1351. Takto pojmenován byl ale později, před rokem 1617. Jednalo se o zákoník, který měl postavit hráz rozpínavosti šlechty. Zákoníkem chtěl Karel IV. zajistit královský majetek. Obsahoval 109. článků. Vymezoval královská města a královské hrady, které se nesměli zastavovat a města a hrady, které se naopak zastavit mohli, ale jen na devět let. Další důležité ustanovení, bylo, že každá odúmrť ať poddanská, nebo šlechtická připadne králi. Dosud platilo, že poddanskou odúmrť získávala šlechta. V královských lesích si šlechta stavěla sídla a přivlastnili si část půdy. Na tu si nyní dělal nárok král, takže jak si jistě umíte představit, že se to šlechtě moc nelíbilo. Ale, měla dost sil na to, aby zákoník zablokovala. Roku 1355 šlechta zákoník na generálním sněmu definitivně zamítla, což bylo pro Karla konec nadějí na jeho vydání. Karel si netroufl jít do přímého konfliktu, se šlechtou, a aby si zachoval důstojnost, prohlásil, že rukopis byl čirou náhodou zničen, shořel. Zákoník se zachoval v rožmberském archívu. V souvislosti s tímto zákoníkem vznikla ve 14. století právní kniha zemského práva.

 

Městec
vesnice z trhovým právem zakládané za vlady českého krále Václava I.

 

Město

je sídelní geograficky vymezený útvar, pro který je charakteristický soubor znaků, jenž jej odlišuje od vesnice. Znaky, které odlišují město od vesnice jsou: velikost a hustota osídlení, zaměstnání obyvatel. Ve městech většinou obyvatelé nepracují v zemědělství, ale v obchodu, průmyslu a službách. Město má dále koncetraci správních úřadů, obchodních a kulturních center a škol pro širší okolí. Pro město je také typický způsob života, který je na rozdíl od venkovského spíše neosobní, anonymní a účelový. VČechách a na Moravě mohl udělit městský status pouze panovník a tedy i šlechta musela mít jeho souhlas při zakládání vlastních poddanských měst. Nejvíc měst v zemích Koruny české vzniklo za panování Přemysla Otakara II. 

Znaky typické pro založení středověkého města:

- stanovení hranic města hradby - hradby měly nejen obranný charakter, ale také vyznačovaly místo nadané městskými právy a privilegii. Ale existovala i města bez hradeb nebo i opevněné vesnice.

- centrální náměstí většinou bylo spojeno s obchodními aktivitami, pro které zde bylo vyčleněno specíalní místo trh, tržiště. Zároveň toto místo sloužilo i jako středisko městské samosprávy. Konaly se zde veřejné exekuce, slavnosti, zábavy. Stála zde budova radnice a farní kostel.

- parcelace  souvisela s hustotou zástavby a nutností tutu zástavbu organizovat a tedy i s organickou zástavbou rozčleněnou pravidelnými systémy ulic.

- různorodá skladba obyvatelstva - do měst se stahovaly obyvatelé z venkova, cizí kupci a zvláštní   skupinu tvořili židé.

- různorodá ekonomická základna - město bylo nejen centrem řemesel a obchodu, ale mělo i své závislé  zemědělství, které používalo pro svou obživu.

- cirkevní instituce -  existovalo zde více kostelů, farních úřadů, klášterů, na které byly napojeny školy a tím i umělecká a literární činnost.

- soudní výkonná moc - městské soudy.

 

Městská privilegia

nebo také městské výsady, práva či obdarování, byla udělována většinou panovníkem. Městská privilegia podporovala hospodářský rozvoj města, zajišťovala měšťanům ochranu. Listiny obsahující městská privilegia byly uchovávany na radnicích v truhlách,  a měly pro města ve středověku velkou důležitost. Byl to doklad, ve kterém byly uvedeny privilegia pro dané město. Zaroveň tyto listiny byly používány u soudních sporů i sporů s pány. Proto byly pečlivě střeženy a stávaly se základem městských archivů.

 

Místodržitelské kolegium

Na počtu a kompetencích nejvyšších zemských úředníků se po roce 1620 moc nemění. Kromě toho, že byla  zrušena  pozice dvou karlštejnských purkrabí. Kolegium mělo tím pádem deset členů, aby se jejich počet vratil zpátky na dvanáct členů, byli do kolegia přibráni prezident rady nad apelacemi a nejvyšší dvorský sudí. A další důležitou změnou byla změna poslušnosti. Členové kolegia byli podřízeni přímo panovníkovi a nikoliv stavům, jak to bylo předtím. Protože docházelo k četným absencím skutečných místodržících, bylo  následně k místodržitelskému kolegiu počítano ještě osm přespočetních místodržících. Císař  je jmenoval od 80 let 17. století především z příslušníků panského stavu, aby kolegium bylo usnášení schopné. Funkce přespočetného místodržitele byla vázána na osobní a nebo rodové zásluhy kandidáta o habsburský dům. Kandidáti byli vybíráni z významných českých úřadů například: viceprezident České komory, hejtmani pražských měst, vrchní berní výběrčí, komorní a apaleční radové a podobně. Už ve chvíli, kdy byli jmenováni, bylo určeno pořadí podle kterého nastupovali a zastupovali řádné mistodržitele. Stejně jako skuteční mistodržitelé, tak i tito přespočetní místodržitelé po složení přísahy a po jmenování císařem do kolegia, byli uvedeni do úřadu nejvyšším purkrabím.

 

Míšeňské purkrabství
Míšeňské purkrabství je poprve zmiňováno v roce 1068, když římsko-německý král Jindřich IV. dosadil nového purkrabího neznámého jména na svůj řišský hrad v Míšni. Míšeňští purkrabí byli úředníky králů a císařů Svaté říše římské, jimž byli přímo podřízeni a jejichž zájmy hájili. Vytvářeli mocenský protipól vůči Míšeňským markrabím, kteří byli největšími místními pozemkovými vlastníky a vůči Míšeňským biskupům, duchovní vrchnosti, kteří nebývali vládcům říše již dost loajální. S Míšeňským markrabstvím a biskupstvím nesmí být Míšeňské purkrabství zaměňovano. Všichni tři zeměpáni sídlili na hradním vrchu německy Burgberg v Míšni, dodnes se ovšem dochovaly jen paláce markrabský-kufiřtův Albrechtsburg a biskupský dnes místní pobočka saského zemského soudu, oba ovšem z pozdějšího období, až z 15. století. Ačkoliv purkrabí sídlil v Míšni, město samotné mu jako feudálovi nepodléhalo. Financování purkrabství a status zeměpána purkrabím zajišťovalo zhruba 10 vesnic východně od města, spolu s městečkem Lommatzsch severozápadně od města obdařeným právem vybírat pivní clo a okolními vesnicemi a dále rozsáhlejší a vzdálenější država v saském Podkrušnohoří okolo městeček Crottendorf a Sayda, tzv. paství Purschenstein, česky Boršenštýn. Takzvané Fojtsko, německy Vogtland ( Fojtova země) nepatřilo nikdy k zemím purkrabství, pouze mělo společného panovníka. Historicky známí purkrabí pocházeli vesměs s rodu Meinherovců a od roku 1426 z rodu pánů z Plavna. Dodnes žije saská větev tohoto rodu Reussů z Plavna. V letech 1548-1572 mělo tehdy již pouze titulární purkrabství, status říšského knížectví s právem hlasovat na říšském sněmu a plnými právy řišských stavů. Ačkoliv titulárně trvalo purkrabství až do vymření české větve Plavenských roku 1572, jako územní celek a říšský úřad, zaniklo již v roce 1482.

 

Mustrher

byl odpovědný komisař, který kontroloval, zda částky odpovídají nákladům na vyzbrojení a provoz vojska. Jeho povinností bylo svolávat zemskou hotovost v kraji, uskutečňovat její přehlídku, pořizoval soupis přítomných vojáků, staral se o výplatu žoldu. Byl podřízeným colmistra.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář