Jdi na obsah Jdi na menu
 


Slovník p

15. 8. 2021

Panská jednota

se začala formovat na jaře roku 1394 jako opoziční uskupení vysoké šlechty nespokojené s vládou krále Václava IV. Jejím cílem bylo poskytnout si vzájemnou podporu a získat spoluvládu v zemi. Zakládajícími členy byli: Jindřich III. z Rožmberka, Jindřich starší z Hradce, Vilém III. z Landštejna, Ota z Bergova, Břeněk ze Skály, Jindřich Berka z Hohenštejna, Jan Michalec z Michalovic, Boreš mladší z Bečova a Rýzmburka a Boček z Kunštátu a Poděbrad. Panská jednota se mohla opřít i o některé členy vládnoucí dynastie Lucemburků, konkrétně o Zikmunda Lucemburského a Jošta, moravského markrabího. 8. května 1394 zajali představitelé jednoty v Králově Dvoře u Berouna krále Václava IV., když mu předtím přednesli stížnost na nepořádky ve správě země i říše. Uvěznili jej na hradě Wildberg v Horních Rakousích. 1. srpna 1394 byl propuštěn na přímluvu Jana Zhořeleckého a za sliby beztrestnosti a jistých ústupků, které však nebyly splněny. 31. května 1396 Václav IV. nechal zatknout Jošta a šest pánů z jednoty, kteří za ním přijeli na Karlštejn jako doprovod knížete Štěpána Bavorského. Na jeho přímluvu však byli brzy propuštěni. Jednotníkům se nelíbilo, že nižší šlechtici mají na krále příliš velký vliv. 11. června 1397, kdy se na Karlštejně měla sejít královská rada, svůj problém vyřešili zabitím čtyř králových oblíbenců z nižší šlechty: Purkarta Strnada z Janovic, Štěpána z Opočna, Štěpána Podušku z Martinic a velkopřevora řádu johanitů Markolta z Vrutice. Asi po měsíci od oné události, král označil zavražděné za zrádce, kteří mu usilovali o život, a čin zůstal nepotrestán. Nepřátelství jednoty a krále se obnovilo v roce 1399, kdy došlo opět k domácí válce. Václav IV. byl v roce 1400 zbaven císařské koruny a v roce 1402, kdy uzavřel smlouvu se svým bratrem Zikmundem, kterou mu jako zemskému správci předal vládu, zůstali členové jednoty na straně Zikmunda. Václav byl opětovně zatčen, tentokrát samotným Zikmundem a převezen do Vídně. Po roce se mu však povedlo uprchnout. Počátkem roku 1405 došlo k urovnání mezi králem a vysokou šlechtou, což znamenalo prakticky konec panské jednoty, i když nedosáhla všech svých cílů.

 

Patent o zrušení nevolnictví

byl vydán 1. listopadu 1781 pro České království. Jeho přesný název byl „Patent o zrušení tělesné poddanosti neb člověčenství“.  Všem poddaným v Českém království bylo povoleno se bez svolení vrchnosti stěhovat, uzavírat sňatky, posílat své děti na studia či volně nakládat se svými nemovitostmi. Na dodržování maximální výše roboty, stanovené na tři dny v týdnu, měly nově dohlížet státní úřady. V jeho prvním bodě bylo vyhlášeno svobodné uzavírání sňatků mezi poddanými. V dalším bodě v bylo ustanovení, že k odstěhování poddaní již nepotřebovali svolení vrchnosti, stačil pouze propouštěcí list, který jim vrchnost musela zdarma vydat. Dalším bodem byla možnost poddaných zvolit si libovolné řemeslo nebo umění, vyučit se mu a potom se jím živit. Patentem byla také zrušena povinnost posílat děti do služeb na vrchnostenské dvory. Ta se nadále týkala pouze sirotků. Poslední část patentu ustanovovala, že poddaní již nemohou být nazýváni tělesnými poddanými, ale přes nově nabyté svobody musejí zachovat svému zeměpánovi poslušnost a věrnost.

Živá historie, březen 2021

 

Patriomonální správa

nebo také vrchnostenská správa byla veřejná správa , kterou pozemková  vrchnost vykonávala na svých panstvích. Zahrnovala jak správu majetku tak správní oprávnění vůči poddaným. V českých zemích se vedle městské a cirkevní správy uplatňovala od 13. století až do roku 1848. Patriomonální správa se skládala ze dvou samostatných složek: správy konkrétního velkostatku a výkonu tzv. venkovské samosprávy. Na jednotlivých statcích a hradech původně působili jen purkrabí, jmenovaní vlastníkem panství, až od konce 15. století  se začal uřednícký aparát rozšiřovat a vznikla panská kancelář s různými úředníky. Tato kancelář řídila veškerou výrobu na daném panství a organizovala také prakticky všechny soudní, policejní a správní úkony. Dozor kanceláře prováděl hejtman, jenž se přímo zodpovídal majiteli panství. Podléhal mu i purkrabí, který zodpovídal  za správu nemovitostí a dohlížel nad poli, lesy a hospodářskými zvířaty. 

 

Pauláni

Řád Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly je římskokatolický řád založený svatým Františkem z Pauly a schválený papežem Sixtem IV. roku 1474.

 

Pflegár
Chebský purkrabí královský správce

 

Pivní daň
Pivo bylo zdaňováno jen příležitostně. Teprve od roku 1546 se v Čechách a na Moravě stalo pravidelně vybíraným poplatkem takzvané posudné. Šlo o daň s jednoho vyčepovaného nebo prodaného sudu. S výnosem této daně disponoval v našich zemích vylučně panovník.
https://www.stoplusjednicka.cz/osudne-posudne-kdo-vydelal-na-zdaneni-piva

 

Plávková ocel

je souhrnné označení oceli vyráběných v tekutém stavu při teplotě 1 600 – 1 800 stupňů celsia, tj. při překročení teploty tavení oceli.

 

Popravce

Byl výkonný právní úředník ve středověkých Čechách, který byl zodpovědný přímo králi. Popravci byli jmenováni panovníkem výhradně z panských rodů, aby ochraňovali a podporovali právní řád a zemský mír. Úkolem popravce bylo stíhat zločince, zemské škůdce, psance a padělatele mincí. Vedl rejstřík těchto osob a mohl je odsoudit i k trestu smrti. Dohlížel také na veřejný pořádek, na dodržování měr a vah na trzích a ochraňoval jednotlivce v jejich právech. Měl právo se vyjadřovat i k věcem finanční zprávy kraje.

 

Pragmatická sankce

V habsburské monarchii byla následnická práva dědičná na základě prvorozenosti. Karel VI. se dostal na trůn v roce 1711 po nečekaném úmrtí svého staršího bratra Josefa I. V roce 1716 mu zemřel jeho dlouho očekávaný prvorozený syn Leopold, a poté se mu narodily jen dcery Marie Terezie, Marie Anna a Marie Amálie.

V roce 1713, tehdy ještě bezdětný, vydal Karel VI. nová pravidla o nástupnictví, která vešla ve známost pod názvem Pragmatická sankce. V těchto zásadách stanovil přesné pořadí „čekatelů na trůn“. V případě jeho smrti bez mužských potomků přejdou jeho dědičné nároky na jeho manželské dcery, ve druhé linii pak na dcery jeho zesnulého bratra císaře Josefa I., a ve třetí linii na dcery jeho otce Leopolda I. Pragmatická sankce také stanovila nedělitelnost habsburských zemí. Není tedy pravdou, jak se často uvádí, že Karel toto opatření vydal jen proto, aby zajistil trůn pro svou dceru Marii Terezii, neboť pragmatickou sankci nechal vydat ještě v době, kdy byl bezdětný.

 

Pranýř

je označení pro trestní nástroj v podobě sloupu, klády, klece, kozy, vyvýšeného lešení či jiného pevného uchycení, k němuž byl trestaný člověk připoután a prezentován široké veřejnosti. Účelem pranýřování bylo zostudit dotyčnou osobu i její chování před obyvatelstvem a zároveň širokou veřejnost důrazně varovat před nevhodným chováním. Kromě ztráty společenské prestiže trestaný i fyzicky trpěl.

 

Pražský apelační soud v letech 1548 – 1620

byl královská nestavovská instituce, kterou zřídil Ferdinand I., když v roce 1547 potlačil povstání českých stavů. Tímto rozhodnutím chtěl zlomit moc především městského stavu. Tento soud potvrzoval, opravoval nebo zamítal rozsudky městských soudů v Čechách, na Moravě, Slezsku, Horní a Dolní Lužici. Zabýval se odvoláními proti rozsudkům královských měst, poddanských měst a trhových městeček. V apelačním soudě zasedalo deset soudců, tři z vysoké šlechty, tři z nižší šlechty, čtyři měšťané a čtyři univerzitně vzdělaní právníci. Soudu předsedal prezident. Soudci a prezident byli jmenováni králem. Ten jim také vyplácel plat. Panovník tak pomocí tohoto apelačního soudu kontroloval městské soudnictví.

 

Prezident nad apelacemi

stál v čele apelačního soudu a byl jmenován králem, od něhož také pobíral plat. Měl být příslušníkem panského stavu. Prvním prezidentem se stal Ladislav II. Popel z Lobkovic. Prezidentovi apelačního soudu příslušelo výsadní postavení mezi ostatními členy apelačního tribunálu. Mimo jiné měl za úkol vykonávat dozor nad ostatními radními apelačního tribunálu. Svolával rady k soudnímu jednání, kteří měli povinnost se na jeho vyzvání dostavit. Pokud se král nenacházel v české zemi, nemohli radové bez dovolení prezidenta opustit Prahu. Uvolnění samotného prezidenta pak schvaloval sám král, bez jeho souhlasu se nesměl vzdálit. Spolu s ostatními rady vykonával dozor nad administrativním aparátem soudu.

 

Protonář
byl vedoucí kanceláře, byl to titul hlavního notáře, nebo také hlavního sekretáře.

 

Purkmistr
někdy též pudmistr, z německého Bürgemeister, byl od 13. století starosta, původně předseda městské rady konšelů, protějšek rychtáře jako nejvyššího jmenovaného úředníka. Ve funkci purkmistra se konšelé zprvu střídali, později byl purkmistr volen a potvrzován vrchností. V pozdním středověku se jeho pravomoci postupně rozšiřovaly, až funkci rychtáře z velké části převzal nebo dokonce nahradil. Od konce 15. století se městská samospráva pozvolna omezovala, až v 18. století byla nahrazena magistrátním úřadem se jmenovanými a placenými úředníky. Volená obecní zastupitelstva obnovil císař František Josef I. roku 1848.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Purkmistr

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář