Jdi na obsah Jdi na menu
 


Slovník

23. 1. 2021

Alodizace lén
převod lén vykoupením do svobodného vlastnictví vazalů

 

Basilejská kompaktáta

jsou výsledkem dohody mezi basilejským koncilem a zástupci husitských Čech a Moravy, která byla vyhlášena 5. července 1436 v Jihlavě. Přinesla ukončení husitské revoluce a nastolení soužití katolíků a utrakvistů. Jejich přijetí bylo výsledkem dlouhodobého jednání a poznání, že husitské Čechy nelze zničit zbraní. Za českou stranu obhajovali program čtyř pražských artikulů Jan Rokycana (pražané), Mikuláš Biskupec z Pelhřimova (táboři), Petr Payne a Oldřich ze Znojma (strana sirotků). V čele poselstva stál Prokop Holý a Vilém Kostka z Postupic.

 

Berní rula

Je to první úplný soupis daňových povinností v Českém království z roku 1654. V roce 1652/53 rozhodl stavovský sněm o provedení soupisu všeho berni podrobeného majetku v Čechách. Byly ustanoveny čtyři visitační komise, které byly složeny ze čtyř osob, jednoho zástupce za každý stav. Ty měly za úkol navštívit všechna panství a statky, prohlédnout vsi, poddanská pole a pořídit soupis berni podléhajících poddaných a stanovit počet osedlých pro každou ves. Osedlý byl berní jednotkou, která se rovnala jednomu sedlákovi nebo čtyřem chalupníkům či osmi zahradníkům. Podle jejich počtu byly určovány berní podíly toho kterého panství a kraje. Výsledkem „generální visitace země“ je berní rula, která se datuje do roku 1654.

 

Program čtyř pražských artikulů

1. přijímání pod obojí způsobou jako podmínka spasení (pro všechny) před koncilem hájil Jan Rokycana, proti němu stál chorvatský dominikán Jan z Dubrovníku

2. trestání smrtelných hříchů bez rozdílu postavení před koncilem hájil kněz Mikuláš Biskupec z Pelhřimova, proti němu stál Jiljí (Giles) Chartier, synovec největšího Husova odpůrce v Kostnici Jeane Gerzona

3. svobodné kázání Slova Božího hájil Oldřich ze Znojma proti německému dominikánovi Heinrichu Kalteisenovi, inkvizitoru a velkému znalci kacířských nauk

4. odnětí světského majetku církvi (omezení přepychu a světské moci církve) hájil Petr Payn, v Čechách známý jako mistr Engliš, proti barcelonskému arcijáhenu Janu Palomarovi, nejvýznamnějšímu účastníku této debaty

Disputace probíhaly od 10. ledna 1933 do 13. dubna 1433. Šest dní jednání bylo věnováno slavnostním zasedáním a obecným otázkám, úvodní výklady k artikulům zabraly dvacet sedm dní a repliky dalších osmnáct dní. Nepřinesly přesvědčivé výsledky, a když se husitská delegace rozhodla pro nedostatek peněz k odjezdu z Basileje, koncil vyslal do Čech legaci v čele s biskupem Filibertem a auditorem Janem Palomare, aby se pokračovalo ve vyjednávání v Praze. Po bitvě u Lipan v roce 1434 získali v Čechách převahu umírnění utrakvisté a byla větší vůle k dohodě. Další jednání probíhala v Řezně, v Basileji, v Brně, ve Stoličném Bělehradě a v Jihlavě. Na posledním jednání v Jihlavě byla sepsána definitivní podoba kompaktát i souvisejících dokumentů, listiny byly opatřeny pečetěmi legátů koncilu, Zikmunda a moravského markraběte Albrechta. Slavnostně byla vyhlášena 5. července 1436 na jihlavském náměstí, kde je v latině přečetl Jan Rokycana. Následujícího dne byla přečtena v češtině při slavnostní bohoslužbě v chrámu sv. Jakuba Většího.

 

Defensor

je ochránce, obránce, obhájce, dohlížitel

 

Dekret kutnohorský

 

Dekret kutnohorský je listina omezující vliv cizinců na pražské univerzitě vydaná 18. ledna 1409. Dokument vznikl za panování Václava IV. Na jejím vzniku se podílel především Jan Hus, Jeroným Pražský a Jan s Jesenice, přední členové reformní skupiny na univerzitě tři hlasy. Podle dekretu obdržel český národ na univerzitě tři hlasy, ostatní národy, saský, bavorský a polský, jeden.

Dekret kutnohorský znění:

Václav, z milosti boží král římský, vždy rozmnožitel říše, a král český

Důstojní nábožní milí!

Ačkoli jsme všeobecně povinní dbát o prospěch všech lidí, přece jen nesmíme jim být nakloněni natolik starostlivě, že by snad podléhal škodě a újmě prospěch těch, kteří jsou k nám těsně připoutáni příhodností míst, časů nebo některými jinými okolnostmi. I když totiž každý člověk je povinen milovat každého člověka, přece jen je potřebí, aby samo toto milování vycházelo toliko z náklonnosti náležité; dávat přednost v lásce cizinci před domácím je proto zvrácením náležité náklonnosti, ježto pravá láska začíná vždy u sebe sama a potom se přenáší na potomky podle příbuzenství.

Protože pak národ německý, který nemá vůbec žádného obyvatelského práva v Českém království, v rozličných záležitostech na pražském vysokém učení si osvojit k užívání tři hlasy, jak nás o tom došla věrohodná zpráva, a poněvadž národ český, téhož království pravý dědic, těší se a užívá toliko jednoho hlasu, my tedy, považujíce za nespravedlivé a značně nevhodné, aby z prospěchu obyvatel, kteří po právu na něj mají nárok, těžili nadměrně cizinci a přistěhovalci, a oni pak aby se cítili být utiskováni nedostatkem a nevýhodami, přikazujeme vám mocí tohoto listu mocně a přísně, chtíce tak rozhodně míti, abyste ihned, jak jej spatříte, bez všelikého odporu a zdráhání připustili národ český vším způsobem ke třem hlasům při veškerých poradách, soudech, zkouškách, volbách a jakýchkoli jiných jednáních řečené univerzity podle vzoru zřízení, kterému se těší národ francouzský na univerzitě pařížské a jehož užívají ostatní národy v Lombardii a v Itálii, a ponechali jej od této chvíle na věčné časy klidně užívat a těšit se z výsady těchto hlasů, nečiníce jinak, ačli se chcete vyvarovat našeho nejprudšího hněvu.

Dáno na Horách Kutných, osmnáctého dne měsíce ledna, v čtyřicátém šestém roce naší královské vlády v Čechách, v říši římské pak v třicátém třetím.

Důstojným rektoru a celé univerzitě pražské, nábožným našim milým.

(1409)

https://cviceni1.rastef.com/cestina/ceska_literatura/dok/dekret.htm

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dekret_kutnohorsk%C3%BD

 

 

Direktorium

bylo třicetičlenný sbor nekatolických placených direktorů, správců a radů během českého stavovského povstání, který tvořil prozatimní vládu s právem svolávat zemskou hotovost a stavovské sjezdy a vyjednávat s německými kurfiřty a knížaty. Tento nový vládní orgán nahradil sbor místodržitelů a zemské úřady.

 

Donace

darování, věnování majetku, nezištný dar; nadace; veřejný dar

 

 

Donátor

Slovo donátor pochází z latiny. Jedná se o osobu, která vlastním nákladem vytvořila určitou hodnotu a tu pak odkázala darovacím dokumentem nejčastěji veřejné společnosti. Prvotními donátory byli majitelé panství, kteří na nich stavěli církevní stavby, a těm také darovali nejen pozemky, ale i vybavení, jako například obrazy, sochy či jiná díla. Donátor kostela nebo kláštera bral na sebe zároveň závazek udržet jeho provoz.

 

Dórský sloup 

Je nejmohutnější ze všech antických sloupů, proto se tento styl nazývá také mužským. Je považován za nejtarší ze všech tří (dórský, ionský, a korintský). Silné sloupy stojící na podezdívce vyrůstají jakoby ze země. Jejich dřík je zdoben kolmými, širokými a mělkými žlábky.

 

Emfyteuze

je feudální forma dědičného nájmu půdy a to buď na delší dobu, nebo navždy. Podle emfyteutického práva byly nejen zakládány nové vesnice a města, ale byla na něj převáděna i starší sídliště, která se dosud řídila českým právem.

 

Expektance

očekávání, předpoklad, výhled

 

Familiář
je asociovaný člen-terciář Řádu německých rytířů. Jedná se o muže laiky, kteří žijí normálním životem, a v podmínkách svého života se snáží žít podle ideálů tohoto řádu. Familiář vznikl dle pravidel z roku 1224 a trval až do změny řeholního řádu v roce 1606, ale v souvislosti s reformou Německého řádu po první světové válce došlo k jeho obnovení v roce 1936. Familiáři se člení územě na bailivy a komendy. Dnes jich je asi 700 po celém světě.

 

Fideikomis

Právně zajištěné nedělitelné, nezcizitelné a neprodejné rodinné svěřenectví, tj. soubor majetku dědičný podle pravidel stanovených zůstavitelm. Fideikomis bránil nerozvážnému hospodaření a tím zchudnutí rodu. Držitel fideikomisu byl jen jeho správcem, měl povinnost vyživovat ostatní členy rodiny a neztenčené svěřenectví předat dědici. Zřízení fideikomisu povoloval panovník a vyžadovalo souhlas všech čekatelů a žijících členů rodu. Smrtí posledního člena rodu fideikomis zanikal.

Podle způsobu dědické posloupnosti se dělí na majorát, seniorát, primogenituru, minorát, juniorát a ultimogenituru

Majorát  je dědická posloupnost, kdy dědicem je nejstarší z nejbližších zákonných dědiců posledního držitele.

Seniorát   je dědická posloupnost, kdy dědicem je nejstarší žijící příslušník celého rodu.

Primogenitura   je dědická posloupnost, kdy dědicem je nejstarší příslušník z nejstarší rodové linie.

Minorát   je dědická posloupnost, kdy dědicem je nejmladší z nejbližších zákonných dědiců.

Juniorát  je dědická posloupnost, kdy dědicem je nejmladší z celého rodu.

Ultimogenitura je dědická posloupnost, kdy přednost náleží nejmladší linii.

http://hrady.dejiny.cz/slovnik/

 

Fundace

je právnická osoba, která byla vytvořena vyčleněním majetku za určitým účelem. Může jím být jak účel veřejně prospěšný, tak i o účel soukromý, v němž se projevují zájmy konkrétní osoby.

 

Fundátor

zakladatel

 

Inkolát

Státní příslušnost čili právo státního občanství, měl až do poloviny19.století veliký význam v právních dějinách Českého státu. Jen ten, kdo nabyl v zemích koruny České domovské právo, mohl tu držet svobodné zemské statky, měl přístup k veřejným úřadům a směl vykonávat práva politická. Inkolát byl pro všechny země koruny České společný a byl takto nejlepším důkazem, že všechny její země tvoří jeden společný a nerozdílný stát. Cizinci, kteří nebyli přijati za české obyvatele, čili, jak se později říkalo, kteří se nehabilitovali k zemi, tyto práva neměli. Toto privilegium si čeští stavové vymohli již na králi Janu Lucemburském v korunovační listině z roku 1310, a také pozdější čeští králové museli toto privilegium potvrzovat. Královská potvrzení byla pak převzata do všech zemských zřízení. Inkolát se nedá srovnávat s moderním právem občanství. Byl právem státního občanství z hlediska starého stavovského státu, v němž vykonávání politických práv záviselo na držení nemovitých statků v zemi. V případě, že dotyčný měl vykonávat veřejnou funkci, nestačilo mu, aby měl jen domovské, právo, ale musel mít i nemovitý majetek na území Čech. Mohl být zemským úředníkem na Moravě nebo ve Slezsku jen tehdy, měl-li tam statek, a podobně musel Moravák nebo Slezák.

https://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/inkolat

 

Jednota bratrská

byla založena v roce 1457 v Kunvaldu v dnešních východních Čechách, na základě myšlenek Petra Chelčického. Čeští bratři se rozhodli vytvořit vlastní církevní společenství, od roku 1467 měla i vlastní kněze. Společenství žilo odděleně od církve utrakvistů a v ústraní od světa. Skupina, která se shromáždila kolem bratra Řehoře, zdůrazňovala trojí ideál víry, lásky a naděje, se silnějším důrazem na praktický křesťanský život než na učení nebo na církevní tradice. Mezi nejvýznamnější představitele patřil Lukáš Pražský, Jan Černý – lékař, Jan Augusta, Jan Blahoslav, Jan Jessénius – lékař nebo Jan Ámos Komenský – poslední biskup Jednoty. Od svého založení byla Jednota bratrská pronásledována. Už v polovině 16. století se stala součástí prvního předbělohorského exilu. Přestože přijala zásady kalvínské konfese, neustále se pohybovala na hranici mezi trpěnou konfesí a sektou. Prohraná bitva na Bílé hoře roku 1620 ukončila její existenci. Čeští bratři z řad vyšší i drobné šlechty a dalších svobodných občanů českých zemí pokud nekonvertovali ke katolické víře, jedinému státem povolenému náboženství, museli se uchýlit s celými rodinami do exilu. Ve světě byla Jednota bratrská známá pod názvem UNITAS FRATRUM, Iglésia Morava či Moravská církev.

 

Jednota zelenohorská

byl politický a náboženský spolek části české šlechty. Byla založena 28. listopadu 1465 v Černém sále na zámku Zelená Hora. Spolek byl založen proti Jiřímu z Poděbrad. Zakladateli byli Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, který se stal vůdcem, jeho synové Jaroslav a Jan ze Šternberka, Jošt II. z Rožmberka, Jan II. z Rožmberka, Oldřich a Jan Zajícové z Hazmburka, Bohuslav Krušina ze Švamberka, Vilém z Ilburka, Jindřich starší a Jindřich mladší z Plavna, Děpolt z Rýzmburka, Jindřich IV. z Hradce, Burian II. a Linhart z Gutštejna a Dobrohrost z Ronšperka. Těchto šestnáct šlechticů se zavázalo, že si budou po dobu pěti let pomáhat proti králi Jiřímu z Poděbrad. Brzy se k nim přidala i města Plzeň, Brno, Jihlava, Znojmo a Vratislav. Akce katolíků podporoval i papež Pavel II. V roce 1469 se Zelenohorská jednota zasadila o korunovaci Matyáše Korvína českým vzdorokrálem. Po ukončení česko-uherských válek Jednota zanikla.

 

Jezuité

Loyoly, který existenci jezuitského řádu oficiálně stvrdil, papež Pavel III. 27. září 1540. Společenství založil o šest let dříve v Paříži španělský šlechtic Ignác z byl později svatořečen. V 16. století, kdy evropské křesťanství prožívalo hlubokou krizi provázenou krvavými válkami mezi katolíky a protestanty, jezuité prosazovali obrodu katolické církve a záhy se stali jedněmi z hlavních nositelů počínající protireformace. Od počátku své existence se jezuité zaměřovali převážně na oblast školství, vědy a umění, velmi aktivní byli i jako misionáři na nově objevených kontinentech. Do Čech přišel řád poprvé už v roce 1555, kdy se prvních dvanáct příslušníků usadilo na místě zpustlého dominikánského kláštera v Praze na Starém Městě u kostela sv. Klimenta. Z bývalé koleje, kterou jezuité postavili na místě dominikánského kláštera, později vznikla budova Národní knihovny. Přesto, že členové řádu výrazně přispěli k šíření barokní kultury a vzdělanosti, zůstali v národní paměti nespravedlivě zapsáni hlavně jako tmáři podporující habsburskou moc. Bulou nazvanou Dominus ac redemptor zrušil 21. července 1773 papež Kliment XIV. řád Tovaryšstvo Ježíšovo, který je znám jako jezuitský řád. Zrušení řádu netrvalo dlouho. V roce 1804 byl papežem Piem VII. obnoven pro Neapolské království a v roce 1814 pro celý svět. Do Čech se vrátil řád v  roce 1853.

(www.christnet.eu)

 

 

Kladí

Nebo také břevnoví je vodorovný překlad nesený podporami (sloupy, pilíři, pilastry). Obvykle se tak označuje prvek klasické řádové architektury, která se vyvinula ve středověkém Řecku jako stylové ztvárnění podpory a břemene. (https://cs.wikipedia.org/wiki/Klad%C3%AD

 

Kondotiér

z italského od condotta, velení. Kondotiér byl velitel nájemné armády v Itálii, zejména ve 14. - 16. století. V přeneseném významu znamená také žoldnéř nebo bezohledný válečník.

 

Konfraternita

1) církevní bratrstvo, řádová organizace; 2) vzájemné dědické právo mezi dvěma nebo více panovnickými domy; 3) dohody o různě těsném spojení dvou i více konventů, bratrství

 

Konfese

z latinského con-fessio vyznání; v teologii zpověď jako přiznání vlastních vin (hříchů)

 

 

Konvent

shromáždění všech řádových příslušníků kláštera

 

 

Královská věnná města

Věnná města byla zdrojem příjmů a osobním útočištěm českých královen. V roce 1603 byla vyčleněna z ostatních královských měst a dostala se pod správu zvláštního královského podkomořího. Ekonomický a politický vliv města ztrácela po bitvě na Bílé hoře (1620). Jejich právní forma zanikla však až v roce 1918, po vzniku samostatné Československé republiky.

 

Královský číšník

Číšník byl jedním z úřadů, který se na dvoře českých knížat začal objevovat od poloviny 12. století. V pramenech je nazýván pincerna, pocillator, buticularius, scenco, schenk. Vedle číšníka je zaznamenán podobný úřad stolníka (jídlonoš, truchsas, dapifer). Tradice obou úřadů je velmi dlouhá. Její počátky pocházejí již z merovejských a karolinských královských dvorů. Na dvoře Svaté říše římské vznikly později arciúřady dané do dědičného držení říšským suverénům. Stolníkem byl falckrabí rýnský, maršálkem vévoda saský, komořím markrabě braniborský a číšníkem kníže, později král, český.

V průběhu dějin se úřad číšníka vyvinul do instituce s vnitřní organizací. Na jejím vrcholu stál nejvyšší číšník (summus, pincera, Archipincera, pincera regni Bohemie). Jemu podřízený byl podčeší (subpincera). Vedle nejvyššího existovaly také úřady dvorského číšníka a dvorského podčeší. Povinností královského číšníka byla starost o nápoje pro panovnický stůl a péče o vinné sklepy. Obsluha při stolování byla později svěřena podčešímu. Číšník sám obsluhoval jen při významných událostech.

 

 

Kurfiřt

přejatý význam z němčiny kurfürst, složenina ze slov küren to znamená volit a der Fürst to znamená kníže. Byl řišský kníže s právem volit císaře svaté říše římské. Původně volila krále všechna říšská knížata, nárok byl poprvé uplatněn roku 1198. Kolem poloviny 13. století se počet knížat volitelů ustálil na sedmi, což v roce 1356 formálně uzákonil císař Karel IV svojí zlatou bulou. Kurfiřti byli zároveň držiteli nejvyšších říšských úřadů.

Těchto původních sedm bylo:

tři duchovní:

-arcibiskup mohučský (říšský kancléř pro německou část říše)

-arcibiskup kolínský (řišský kancléř pro Itálii)

-arcibiskup trevirský (řišský kancléř pro Burgundsko)

 

čtyři světští:

-král český (jako nejvyšší číšník)

-falckrabě rýnský (nejvyšší stolník)

-vévoda saský (nejvyšší maršálek)

-markrabě braniborský (nejvyšší komorník)

 

Nově ustanovení kurfiřti

V průběhu třicetileté války byl rýnský falckrabě Fridrich V., bojující proti císaři zbaven držav Horní a Dolní Falce včetně kurfiřtské hodnosti, jež byly v roce 1623 uděleny bavorskému vévodovi Maxmiliánovi I. vestfálským mírem z roku 1648 byla rýnská (Dolní) Falc navrácena synovi Fridricha Falckého Karlu Ludvíkovi a současně mu byla udělena nová kurfiřtská hodnost. Počet volitelů se tak zvýšil na osm.

Dalším, devátým kurfiřtem byl v roce 1692 jmenován vévoda Brunšvicko-lüneburský (kurfiřt hannoverský.)

V souvislosti s napoleonskými válkami byla zrušena církevní kurfiřtství trevírská a kolínská a mohučské bylo převedeno do Řezna. Naopak byla vytvořena čtyři další světská kurfiřtství:

-Bádensko

-Hesensko-Kasselsko

-Württembersko

-Solnohradsko (v roce 1805 převedeno do Würzburgu)

Po zániku svaté říše římské v roce 1806 pozbyl titul kurfiřta opodstatnění. Jediný zeměpán, který pokračoval v užívání titulu kurfiřta, byl lankrabě hesensko-kasselský a to z prestižních důvodů, aby si uchoval postavení seniora Hessenského domu vůči nově povýšenému velkovévodovi Darmštadskému. Vládci Hesensko-Kasselska udrželi kurfiřtský titul a vládu do až do porážky v prusko-rakouské válce a zániku samostatného státu v letech 1866-1867.

Kurfiřtské klobouky a insignie

Symboly kurfiřtského úřadu, jejich hodnostní klobouky, případně pláště a další součásti slavnostního hávu, se na rozdíl od královských korun dochovaly jen vzácně, protože jsou vyrobeny z látky, což není trvanlivý materiál. Dodnes se zachoval kurfiřtský český klobouk asi z roku 1640. Spolu s pláštěm a rukavicemi je přechováván ve Světské klenotnici vídeňského Dvorního hradu. Braniborský kurfiřtský klobouk zhruba z roku 1650 je uložen v pokladnici katedrály v Halberstadtu a saský klobouk z doby kolem roku 1675 se nachází ve sbírkách královské zbrojnice na drážďanském zámku. Spolu s kloboukem se ve sbírkách zbrojnice nachází i kurfiřtský ceremoniální meč vyrobený přibližně v roce 1425. V roce 2013 byla podle nálezu z hrobu vyrobena replika falckého klobouku kurfiřta Jana Vílema pro město Düsseldorf, která je dočasně přechovávána při vévodském mauzoleu v kostele svatého Ondřeje. Replika hannoverského klobouku je přechovávána v Bomannově muzeu v Celle a byla v roce 2014 prezentována na hannoverské dynastii.

 

Kustod

dozorce, průvodce, opatrovník, správce. Nejčastěji se používá jako synonym pro správce muzejních, uměleckých nebo jiných sbírek.

 

Landfrýd

z německého Landfriede, což znamená zemský mír. Označuje dohodu o míru správních celků v rámci země. Poprvé se landfrýdy objevují ve 12. století v Německu. Účelem těchto dohod byla ochrana veřejného pořádku. Byly namířeny proti násilí, loupení a soukromým válkám. Byla to také ujednání o potírání těch, kdož porušují zemský mír. V českých zemích byl poprvé uzavřen v roce 1388 mezi moravským markrabětem Joštem, olomouckým biskupem Mikulášem a moravskou šlechtou.

 

Lokálie

vznikaly za vlády Josefa II. v rámci politiky zahušťování duchovní správy. Lokální kaplanství nebo lokální kuracie byla v minulosti duchovní správa s vlastním knězem mimo sídlo farnosti. Kněz ustanovený k výkonu duchoví správy v dotyčném místě se označoval jako lokalista. Oproti farnostem se lokálie lišily tím, že nebyly samostatné, ale patřily pod určitou farnost v jiné obci. V průběhu 19. a počátkem 20. století byly v naprosté většině povýšeny na samostatnou farnost.

 

Loketský purkrabí

Goticko-románský hrad Loket byl založen v první polovině 13. století. Na místě kde dnes stojí, staválo staré slovanské hradiště zvané starý Loket. Hrad byl oporou králi Vaclavovi I. při jeho konfliktu se svým synem Přemyslem Otakarem. Když se pak sám Přemysl stal králem, ustanovil kolem léna, k jejichž správě určil loketského purkrabího. Táto léna pak propůjčoval pánům a rytířům za vojenskou pomoc v kraji.

 

Majestas Carolina

Majestas Carolina správněji Codex Carolinus je návrh zemského zákoníku připravený na pokyn Karla IV. v letech 1350-1351. Takto pojmenován byl ale později, před rokem 1617. Jednalo se o zákoník, který měl postavit hráz rozpínavosti šlechty. Zákoníkem chtěl Karel IV. zajistit královský majetek. Obsahoval 109. článků. Vymezoval královská města a královské hrady, které se nesměli zastavovat a města a hrady, které se naopak zastavit mohli, ale jen na devět let. Další důležité ustanovení, bylo, že každá odúmrť ať poddanská, nebo šlechtická připadne králi. Dosud platilo, že poddanskou odúmrť získávala šlechta. V královských lesích si šlechta stavěla sídla a přivlastnili si část půdy. Na tu si nyní dělal nárok král, takže jak si jistě umíte představit, že se to šlechtě moc nelíbilo. Ale, měla dost sil na to, aby zákoník zablokovala. Roku 1355 šlechta zákoník na generálním sněmu definitivně zamítla, což bylo pro Karla konec nadějí na jeho vydání. Karel si netroufl jít do přímého konfliktu, se šlechtou, a aby si zachoval důstojnost, prohlásil, že rukopis byl čirou náhodou zničen, shořel. Zákoník se zachoval v rožmberském archívu. V souvislosti s tímto zákoníkem vznikla ve 14. století právní kniha zemského práva.

 

Míšeňské purkrabství
Míšeňské purkrabství je poprve zmiňováno v roce 1068, když římsko-německý král Jindřich IV. dosadil nového purkrabího neznámého jména na svůj řišský hrad v Míšni. Míšeňští purkrabí byli úředníky králů a císařů Svaté říše římské, jimž byli přímo podřízeni a jejichž zájmy hájili. Vytvářeli mocenský protipól vůči Míšeňským markrabím, kteří byli největšími místními pozemkovými vlastníky a vůči Míšeňským biskupům, duchovní vrchnosti, kteří nebývali vládcům říše již dost loajální. S Míšeňským markrabstvím a biskupstvím nesmí být Míšeňské purkrabství zaměňovano. Všichni tři zeměpáni sídlili na hradním vrchu německy Burgberg v Míšni, dodnes se ovšem dochovaly jen paláce markrabský-kufiřtův Albrechtsburg a biskupský dnes místní pobočka saského zemského soudu, oba ovšem z pozdějšího období, až z 15. století. Ačkoliv purkrabí sídlil v Míšni, město samotné mu jako feudálovi nepodléhalo. Financování purkrabství a status zeměpána purkrabím zajišťovalo zhruba 10 vesnic východně od města, spolu s městečkem Lommatzsch severozápadně od města obdařeným právem vybírat pivní clo a okolními vesnicemi a dále rozsáhlejší a vzdálenější država v saském Podkrušnohoří okolo městeček Crottendorf a Sayda, tzv. paství Purschenstein, česky Boršenštýn. Takzvané Fojtsko, německy Vogtland ( Fojtova země) nepatřilo nikdy k zemím purkrabství, pouze mělo společného panovníka. Historicky známí purkrabí pocházeli vesměs s rodu Meinherovců a od roku 1426 z rodu pánů z Plavna. Dodnes žije saská větev tohoto rodu Reussů z Plavna. V letech 1548-1572 mělo tehdy již pouze titulární purkrabství, status říšského knížectví s právem hlasovat na říšském sněmu a plnými právy řišských stavů. Ačkoliv titulárně trvalo purkrabství až do vymření české větve Plavenských roku 1572, jako územní celek a říšský úřad, zaniklo již v roce 1482.

 

 

Mustrher

byl odpovědný komisař, který kontroloval, zda částky odpovídají nákladům na vyzbrojení a provoz vojska. Jeho povinností bylo svolávat zemskou hotovost v kraji, uskutečňovat její přehlídku, pořizoval soupis přítomných vojáků, staral se o výplatu žoldu. Byl podřízeným colmistra.

 

 

 

Obnovené zřízení zemské

je název pro historické zemské ústavy pro Čechy z 10. května 1627 a Moravy z 10. května 1628.  Ferdinand vydal tyto ústavy bez souhlasu sněmu, pouze na základě vítězství nad stavy.

Hlavní ustanovení:

  • Místo dosavadního stavovského systému byl uzákoněn panovnický absolutismus.
  • Země koruny české prohlášeny za dědičnou v panovnickém habsburském rodě až do vymření mužského potomstva.
  • Katolické náboženství bylo prohlášeno za jediné povolené vyznání v českých zemích. Ti kteří se nechtěli „srovnat“ s panovníkem ve víře, museli se vystěhovat ze země, kromě poddaných, kteří museli přestoupit ke katolictví po dobré, nebo po zlém.
  • Duchovenstvo zaujalo první místo v zemském sněmu. Pražský arcibiskup, coby nejvyšší církevní autorita v zemi, získal čestný titul Primas Bohemiae.
  • Jazyk německý byl zrovnoprávněn s českým. Ve skutečnosti mu však byl nadřazen,
  • Stavům bylo ponecháno povolování, rozvrhování a vybírání daní.
  • Zemské úředníky směl jmenovat pouze panovník a jemu byli také zodpovědní.
  • Ústní řízení bylo nahrazeno písemným.

Obnovené zřízení zemské obsahovalo ustanovení státního, soukromého a trestního práva, předpisy týkající se soudního a deskového řádu, připojena byla Svatováclavská smlouva z roku 1517 a Narovnání o hory a kovy z roku 1534 a 1575. V roce 1640 v Čechách a v roce 1650 na Moravě bylo doplněno Královskými deklaratorií a novelami, sbírkou královských rezolucí, vysvětlení a nových ustanovení. Obnovené zřízení zemské právně utvrzovalo podřízení českých zemí habsburskému absolutismu. Ustanovení obnoveného zřízení zemského se udržela až do roku 1848.

 

Odúmrť

Majetek, který nemá mužského dědice

 

Opočenská strana

Pevnou organizaci s jasnými písemně deklarovanými pravidly a závazky si východočeští katolíci nevytvořili nikdy, přesto je nepochybné, že zde působilo určité seskupení protihusitsky zaměřených feudálů, jemuž bývá připisováno označení Opočenská strana. Pojmenovaná je po Janu Městeckém z Opočna, který je považován za předáka této strany.

 

Orebité

Orebité je označení pro východočeskou skupinu husitů pojmenovanou podle kopce Oreb nad městečkem Třebechovice pod Orebem, na kterém se poprvé shromáždili 20. dubna 1420. Centrem svazu bylo královnino město Hradec Králové, které většinou ovládal radikální kněz Ambrož. Ostatní velká východočeská města se k husitům nepřidala, takže si hlavní slovo zpočátku ponechala šlechta. Jejím nejvýznamnějším představitelem byl Hynek Krušina z Lichtenburka. Svým náboženským cítěním orebité zpočátku připomínali umírněné Pražany. Postupně se však radikalizovali. V roce 1423 se velitelem orebitů stává Jan Žižka z Trocnova v čele nového bratrstva Menšího Tábora. Po jeho smrti v roce 1424 u Přibyslavi se orebité přejmenovali na sirotky.

 

Orebská strana

se postupně vytvářela v roce 1419 zprvu jako zájmové sdružení východočeských husitů bez jakéhokoliv vojenského zaměření. Branného charakteru nabývalo teprve v pozdějších měsících, kdy po smrti krále Václava IV. stoupalo napětí a situace směřovala k otevřenému konfliktu. Do čela orebských hejtmanů se postavil jako nejurozenější a nejautoritativnější Hynek Krušina, který celé hnutí usměrňoval v konzervativním duchu. Jako vojenská organizace se bratrstvo definitivně zformovalo asi v prvních měsících roku 1420, kdy se šlechtičtí vůdcové lidových houfů z jednotlivých východočeských oblastí dohodli s husitskými duchovními na společném postupu v případě krize a zvolili vojenské hejtmany. Vrchním hejtmanem se stal Hynek Krušina. Odchod Hynka v létě 1421 znamenal faktický konec bratrstva.

 

Panská jednota

se začala formovat na jaře roku 1394 jako opoziční uskupení vysoké šlechty nespokojené s vládou krále Václava IV. Jejím cílem bylo poskytnout si vzájemnou podporu a získat spoluvládu v zemi. Zakládajícími členy byli: Jindřich III. z Rožmberka, Jindřich starší z Hradce, Vilém III. z Landštejna, Ota z Bergova, Břeněk ze Skály, Jindřich Berka z Hohenštejna, Jan Michalec z Michalovic, Boreš mladší z Bečova a Rýzmburka a Boček z Kunštátu a Poděbrad. Panská jednota se mohla opřít i o některé členy vládnoucí dynastie Lucemburků, konkrétně o Zikmunda Lucemburského a Jošta, moravského markrabího. 8. května 1394 zajali představitelé jednoty v Králově Dvoře u Berouna krále Václava IV., když mu předtím přednesli stížnost na nepořádky ve správě země i říše. Uvěznili jej na hradě Wildberg v Horních Rakousích. 1. srpna 1394 byl propuštěn na přímluvu Jana Zhořeleckého a za sliby beztrestnosti a jistých ústupků, které však nebyly splněny. 31. května 1396 Václav IV. nechal zatknout Jošta a šest pánů z jednoty, kteří za ním přijeli na Karlštejn jako doprovod knížete Štěpána Bavorského. Na jeho přímluvu však byli brzy propuštěni. Jednotníkům se nelíbilo, že nižší šlechtici mají na krále příliš velký vliv. 11. června 1397, kdy se na Karlštejně měla sejít královská rada, svůj problém vyřešili zabitím čtyř králových oblíbenců z nižší šlechty: Purkarta Strnada z Janovic, Štěpána z Opočna, Štěpána Podušku z Martinic a velkopřevora řádu johanitů Markolta z Vrutice. Asi po měsíci od oné události, král označil zavražděné za zrádce, kteří mu usilovali o život, a čin zůstal nepotrestán. Nepřátelství jednoty a krále se obnovilo v roce 1399, kdy došlo opět k domácí válce. Václav IV. byl v roce 1400 zbaven císařské koruny a v roce 1402, kdy uzavřel smlouvu se svým bratrem Zikmundem, kterou mu jako zemskému správci předal vládu, zůstali členové jednoty na straně Zikmunda. Václav byl opětovně zatčen, tentokrát samotným Zikmundem a převezen do Vídně. Po roce se mu však povedlo uprchnout. Počátkem roku 1405 došlo k urovnání mezi králem a vysokou šlechtou, což znamenalo prakticky konec panské jednoty, i když nedosáhla všech svých cílů.

 

 

Patent o zrušení nevolnictví

Byl výnos římského císaře a českého krále Josefa II. z 1. listopadu 1781, který pro české země zrušil nevolnictví. Byla zrušena bezprostřední osobní závislost poddaných na vrchnosti, poddaný se stával osobně svobodným. Poddaní tak nově získali právo uzavírat manželství bez souhlasu vrchnosti, svobodně se stěhovat, odcházet pracovat a studovat mimo hranice panství.

 

Patrimoniální správa

nebo také vrchnostenská správa bývala veřejná správa, kterou vykonávala pozemková vrchnost na svých panstvích. Zahrnovala jak správu majetku, tak správní a soudní oprávnění vůči poddaným. V českých zemích se vedle městské a církevní správy uplatňovala od 13. století až do roku 1848. V českém státě vznikla v průběhu 13. století v důsledku rozpadu dosud jednotné panovnické moci.

 

Pauláni

Řád Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly je římskokatolický řád založený svatým Františkem z Pauly a schválený papežem Sixtem IV. roku 1474.

 

 

Pflegár
Chebský purkrabí královský správce

 

Pivní daň
Pivo bylo zdaňováno jen příležitostně. Teprve od roku 1546 se v Čechách a na Moravě stalo pravidelně vybíraným poplatkem takzvané posudné. Šlo o daň s jednoho vyčepovaného nebo prodaného sudu. S výnosem této daně disponoval v našich zemích vylučně panovník.
https://www.stoplusjednicka.cz/osudne-posudne-kdo-vydelal-na-zdaneni-piva

 

Plávková ocel

je souhrnné označení oceli vyráběných v tekutém stavu při teplotě 1 600 – 1 800 stupňů celsia, tj. při překročení teploty tavení oceli.

 

Popravce

Byl výkonný právní úředník ve středověkých Čechách, který byl zodpovědný přímo králi. Popravci byli jmenováni panovníkem výhradně z panských rodů, aby ochraňovali a podporovali právní řád a zemský mír. Úkolem popravce bylo stíhat zločince, zemské škůdce, psance a padělatele mincí. Vedl rejstřík těchto osob a mohl je odsoudit i k trestu smrti. Dohlížel také na veřejný pořádek, na dodržování měr a vah na trzích a ochraňoval jednotlivce v jejich právech. Měl právo se vyjadřovat i k věcem finanční zprávy kraje.

 

Protonář
byl vedoucí kanceláře, byl to titul hlavního notáře, nebo také hlavního sekretáře.

 

Purkmistr
někdy též pudmistr, z německého Bürgemeister, byl od 13. století starosta, původně předseda městské rady konšelů, protějšek rychtáře jako nejvyššího jmenovaného úředníka. Ve funkci purkmistra se konšelé zprvu střídali, později byl purkmistr volen a potvrzován vrchností. V pozdním středověku se jeho pravomoci postupně rozšiřovaly, až funkci rychtáře z velké části převzal nebo dokonce nahradil. Od konce 15. století se městská samospráva pozvolna omezovala, až v 18. století byla nahrazena magistrátním úřadem se jmenovanými a placenými úředníky. Volená obecní zastupitelstva obnovil císař František Josef I. roku 1848.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Purkmistr

 

Relátor

zpravodaj, referent, zapisovatel. Osoba přinášející zprávy o úředním jednání k deskám zemským.

 

Rychtář

šulc, fojt nebo šoltys byl v období středověku představeným městské nebo vesnické obce. Ve středověku mohl být rychtář do své funkce buď dosazen vrchností, nebo panovníkem. Obec si také mohla vlastního rychtáře volit nebo se mohlo jednat o dědičný úřad. Za své služby měl rychtář obvykle podíl na vybraných pokutách, odvedených dávkách, mohl vlastnit krčmu, masné krámy nebo byla část jeho polností osvobozena od povinných berní. Během 15. a 16. století se náplň funkce změnila. Od roku 1547 ve městech dosazený královský rychtář reprezentoval jen zájmy panovníka. Úřad královského rychtáře byl zrušen v roce 1783.

 

Řád premonstrátských řeholních kanovníků

je řád duchovních řeholních kanovníků, tedy nikoliv mnišský řád. Jeho členové se nazývají premonstráti, norbertini nebo bílí bratři, podle barvy oděvu. Název premonstráti vznikl podle jejich mateřského kláštera ve francouzském Prémontré, který založil v lesním údolí poblíž burgundského Laonu roku 1120 Norbert z Xantenu. Jako samostatný řád potvrdil premonstráty roku 1126 Honorius II. Součástí premonstrátské rodiny je i Kongregace sester premonstrátek.

 

Sekularizace

znamená obecné potlačení vlivu náboženství a jeho institucí. V historický-právním významu znamená zabrání církevní půdy a majetku světskou mocí. V sociologickém smyslu může znamenat přebírání dříve církevních kompetenci nebo náboženských hodnot státem.

 

Superior

je přestavený církevního řádu

 

Strych

Korec, měřice je stará česká plošná míra a také objemová míra užívaná pro sypké látky, jež byla užívána jak v Čechách tak i v jiných evropských zemí. Jeden korec – pražský nebo český je 93 litrů. Podle nařízení z roku 1764 byla hodnota upravena a jeden korec se rovnal 93,54 litrů.

 

Syndik
zmocněný zástupce, nebo též představitel.

 

Ukázka smlouvy o nedílu

Zboží Náchodské přešlo po smrti Hajmanově na syny jeho, Hynka a Ješka z Náchoda. V deskách dvorských zachoval se zápis, který v nedůstatku jiných památek aspoň poněkud nějakého světla podává o posloupnosti pánův z Dubé, a z latiny v tato slova zní:

Hynek, řečený Hlaváč z Dubé, Hynek a Ješek bratři z Náchoda, Hynek a Hynáček z Visenburka vyznali před pány na plném soudu, že on, Hlaváč, s dědictvím svým v Třebechovicích, městečku s tvrzí a vším ostatním dědictvím, — a Hynek i Ješek z Náchoda s dědictvím jich hradem Frimburkem, a týž Ješek s Levínem hradem a městečkem i se všemi vesnicemi, kteréž má, — a Hynek i Hynáček s hradem Visenburkem, Úpicí městečkem i se všemi jinými vesnicemi, s městečky, rolemi, lukami, lesy, potoky, mlýny, rybníky, dvory poplužními a kmetcímí, tvrzemi, horami, doly, úroky, užitky, podacím kostelním, sady, zahradami, pastvinami i se vším panstvím a svobodou, též se vším dědictvím, které mají a myti budou, vespolek se spojili k pravé jednotě tak, že se stali praví hromaždníci. Stalo se léta Páně 1368.

https://severovychod.jaybee.cz/pamatky-nachoda/hynek-jesek-jan-bratri-z-dube-z-nachoda

 

 

Věník

Je lazebnický ručník.

 

Zlatá bula
Buly jako takové prvotně vydávaly papežové, byli opatřovány olověnou pečetí, tedy bulou. Listiny se tak nazývají podle typu pečeti. Svetští panovníci buly začínají použivat později, ale místo olova používají zlato, respektive pozlacené stříbro. Proto název zlatá bula. V případě světských panovníků šlo o zakonné normy, první duležitosti. Jako první je používali Byzantští císaři. Od nich pak byla přejata dále. Pro země kralovstí Českého je podstatná Zlatá bula sicilská římského císaře Fridricha II. v níž bylo zakotveno povýšení českého knížetství na České kralovství a Český kníže ji byl povýšen na Českého krále a tento titul byl už dán českému království dědičně. Prvním dědičným králem Českým byl právě touto bulou jmenován král Přemysl Otakar I. a nesmýme zapomenout na Zlatou bulu císaře Karla IV.

 

 

Zrušení poddanství v Rakouském císařství

7. září 1848 vyhlásil císař Ferdinand I. na návrh říšského sněmu zrušení poddanství v Rakouském císařství. Jelikož většina půdy byla majetkem vrchnosti, bylo třeba ji nejprve spolu s robotními povinnostmi vykoupit. Jednalo se také o zásadní ovlivnění stavovských výsad šlechty a o celkovou transformaci venkovské společnosti.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář