HISTORIE KE KÁVĚ

VELKÉ ALBRECHTICE

https://mapy.cz/turisticka?source=muni&id=4653&ds=1&x=18.0562790&y=49.7533207&z=12

Ves leží v údolí říčky Bílovky. Nachází se asi 3 km východně od města Bílovec, se kterým jsou dějiny Velkých Albrechtic do jisté míry spojeny. První písemná zmínka pochází z roku 1424, kdy  Jan z Kravař dává v Albrechticích zapsat své manželce Anežce Opavské věno. V této době ves patří k bíloveckému panství pánů z Kravař. 29. ledna 1433 prodal Jan z Kravař ves za cenu 300 kop grošů českých svému služebníkovi Václavu Rusovi z Doloplaz. Roku 1434 dal Václav zapsat v Albrechticích 15 hřiven věna své manželce Ofce z Prusinovic a Podštátu.  Po Václavově smrti dědí ves jeho syn Jan, který je v té době nezletilý a tak majetek spravují jeho poručníci Ješek z Klimkovic a Mladota z Prusinovic a Podštátu. V roce 1447 prodal Jan z Doloplaz svůj díl vsi Mladotovi z Prusinovic a Podštátu, který je zde uváděn ještě v roce 1464. Po tomto roce zde sedí Merta z Prusinovic a Podštátu. V letech 1447 – 1464 drží díl Velkých Albrechtic také Smil Kobylka z Kobylího. 2. ledna 1453 dal Smilův bratr Oldřich svůj díl Tomanovi z Kovalovic. V roce 1464 přibírá Markéta z Kobylího a Albrechtic do spolku svého manžela Bohuslava z Kokor. Druhý díl Albrechtic vlastnila již v roce 1437 opavská knížata Václav, Vilém a Arnošt. Ti v roce 1438 svůj díl zastavili v 10 kopách platu bratrům Mikulášovi, Markvartovi a Václavovi Zajíčkům z Hošťálkovic. V roce 1464 Mikuláš postoupil svůj díl vsi Václavovi a ten jej v roce 1467 vložil bratrům Mikulášovi a Václavovi Fulštejnům z Vladěnína a na Bílovci. Tato část vsi se tak připojila k panství Bílovec. Třetí díl drželi před rokem 1476 páni z Děhylova. Ti jej postoupili Anežce z Domamyslic, která jej vlastnila v letech 1476 – 1485. V roce 1485 předala Anežka manství Bohuslavovi z Kokor a ten je pak v roce 1492 prodal a Velké Albrechtice byly připojeny k panství Bílovec. V té době drželi v nedílu bílovecké panství Václava a Jan z Fulštejna. Po Janově smrti v roce 1515 vlastnil panství Václav sám, který se stal poručníkem nezletilých Janových synů Mikuláše, Václava a Jana a dceři Anně. Před svou smrtí jim ustanovil jako poručníka svého bratrance Ojíře z Fulštejna. Zemřel v roce 1519. Po dosažení zletilosti v roce 1536 se ujali správy majetku. Mikuláš však brzy zemřel a panství spravovali v nedílu Václav a Hanuš. V té době byly u Bílovce otevřeny doly na stříbro a Václav na ně dostal od krále Ferdinanda šestiletou lhůtu. Avšak i přes výhodnou hospodářskou situaci upadli oba bratři do dluhů a byli nuceni část svých držav rozprodávat. V roce 1543 prodali bílovecké panství Janu Oderskému z Lidéřova. V této době patřily k bíloveckému panství Bílovec, Radotín, Velké Albrechtice, Lhotka, Tísek, Lubojaty, Jistebník a tři poddaní ve Slatině. V době jeho smrti v roce 1544 byli jeho dva synové Petr a Václav ještě nezletilí. V roce 1552 prodal opavský hejtman Vavřinec z Drahotuš a na Benešově panství jménem sirotků Mikuláši Pražmovi z Bílkova. Tomuto rodu patřilo panství až do roku 1629. Mikuláš Pražma byl dvakrát ženatý. Z obou manželství měl tři syny Beneše, Jana a Bernarda. Po jeho smrti v roce 1555 drželi synové panství v nedílu. V roce 1566 si však panství rozdělili tak, že Beneš dostal Jistebník, Jan Velkou Polom a Bernard Bílovec. Po smrti Beneše, který zemřel bezdětný, připadl Jistebník opět k Bílovci. Bernard pak přikoupil ještě Studénku a Chropyni na Moravě a stal se tak jedním z nejbohatších příslušníků rytířského stavu. Protože Bernard zemřel bez potomků, získali panství synové jeho bratra Jana Vilém, Šebor a Karel. Ti si v roce 1604 majetek rozdělili a bílovecké panství získal Karel. V době stavovského povstání se přidal na stranu stavů a po Bílé hoře mu byl majetek zkonfiskován. Císařská komora zastavila Pražmovy statky za 30 000 zlatých Hedvice Kräuterové z Seitesdorfu a po její smrti panství spravoval její muž Jindřich Vilímovský z Kojkovic. Jindřich Vilímovský tak moc utiskoval poddané, že si na něj poddaní Velkých Albrechtic stěžovali u zemského hejtmana v Opavě. V roce 1648 bílovické panství získala dcera Karla Pražmy Bohunka Alžběta, provdaná Sedlnická, která se vyrovnala s císařskou komorou. Tak přešlo bílovecké panství do majetku rodu Sedlnických z Choltic, který ho vlastnil až do roku 1945. Společně s Bohunkou Alžbětou vlastnil bílovecké panství také její muž Václav Zikmund Sedlnický a po její smrti v roce 1662 se stal vlastníkem sám. Znovu se oženil s Varburkou Helenou z Holdorfu. Po smrti Václava Zikmunda přešla jedna polovina panství na Varburku a druhá na jejich děti Eleonoru Isoldu, Annu Kateřinu a Beatu Alžbětu. Ta se provdala za Františka Viléma Sedlnického z Choltic, který opět celé panství sjednotil. V roce 1732 se ujal správy panství Václav Karel Sedlnický z Choltic, roku 1777 Karel Jan Sedlnický z Choltic a po jeho smrti se o majetek rozdělili jeho tři synové. Bílovické panství připadlo Karlu Josefovi Sedlnickému z Choltic. Po smrti Karla Josefa v roce 1859 převzal majetek jeho syn Mořic. Po něm od roku 1886 vládl na bíloveckém panství Stanislav Zdeněk Sedlnický – Odřivous z Choltic. V roce 1913 se ujal bíloveckého panství jeho poslední majitel Zikmund Sedlnický z Choltic, který byl jeho držitelem až do roku 1945, kdy celý majetek propadl na základě Benešových dekretů o konfiskaci nepřátelského majetku státu. Dr. Zikmund Sedlnický z Choltic odešel do Rakouska. V roce 1925, kdy probíhala pozemková reforma, byla větší část panství rozparcelována a přidělena obcím a jednotlivým zemědělcům ve Velkých Albrechticích zůstalo majiteli 105 ha polí a luk.

Obec Velké Albrechtice dostala svůj název údajně podle Albrechta, který v době Přemysla II. byl vyslán olomouckým biskupem baronem ze Schaumburka a Helsteinu  osídlit zničenou osadu a doplnit zbytky slovanského obyvatelstva. V písemných pramenech byla ves uváděna pod různými názvy:

1424 – Albrechtycze

1440 – Welike Albrechticze

1461 – Olbrachticze

1655 – Gross Olbersdorff

1660 – Welke Albrechticze

V roce 1520 je ve Velkých Albrechticích připomínáno dědičná rychta a od roku 1649 do roku 1913 zde byli jmenováni dědiční rychtáři, kteří byli osvobozeni od robotní povinnosti a placení daní. Etnicky byla obec součástí německého jazykového ostrova kolem Bílovce. Po druhé světové válce bylo původní obyvatelstvo až na některé výjimky odsunuto a samostatná obec byla osídlena českým obyvatelstvem. Osídlování obce probíhalo ve třech vlnách. Osídlenci pocházeli z celé ČSR, ale byli mezi nimi i volyňští Češi. Mnozí osadníci to však brzy vzdali, jiní byli zase jen zlatokopy. Toto vysídlení a nové osídlení sebou neslo ztrátu tradic i historických souvislostí. To je důvodem ztráty podrobnějších údajů o meziválečném období, protože je původní německé obyvatelstvo odvezlo s sebou.  V roce 1976 byla obec připojena do Bílovce jako jeho místní část. Od 1. ledna 1991 je obec opět samostatná. Počet obyvatel obce, který byl evidován ke konci roku 2019 je 1153. Od roku 2003 se postupně zvyšoval z původních 971 až na dnešní stav.

TVRZ

Pozůstatky tvrze se nacházejí ve východní části obce, necelých 300 m od zdejšího kostela sv. Jana Křtitele.  Areál sídla měl obdélníkový tvar, jehož strany byly 30 x 38 m. Do současnosti se dochoval pouze předsunutý val na východní straně tvrziště v podobě ostrůvku uprostřed chovného rybníku, který je vlastně napuštěným původním vodním příkopem. Plocha jádra má delší osu ve směru sever-jih a pozvolna se snižuje k severu, kde jsou patrny jakési terénní sníženiny. V těchto místech lze předpokládat i vstup do tvrze, ve směru od starého panského dvora. Zástavbu plochy jádra lze jen těžko odhadovat. Díky rozměrnější ploše zde mohlo stát i několik staveb, z nichž patrně jedna mohla mít podobu věžovitého sídelního paláce, patrně v jižní části tvrziště. Stavebním materiálem tvrze byl patrně kámen v kombinaci s dřevěnými horními konstrukcemi tvrze.  Tato vodní tvrz vznikla na přelomu 13. a 14. století a její zánik je spojován s připojením Velkých Albrechtic k bíloveckému panství, tedy po roce 1467. Potvrzuje to i stáří některých archeologických nálezů středověké keramiky. Nalezly se zde tzv. Loštické poháry, nádoby a úlomky kachlů převážně z 16. století. Průzkum prováděl v roce 1921 ing. Gustav Stumpf. Dnes je lokalita tvrziště pokryta vzrostlými náletovými stromy a ve státním seznamu je vedena jako chráněná památka č. r. 8 – 1695. Vedle vodního tvrziště ve Staré Bělé je tato lokalita jedinou bývalou vodní tvrzí s dodnes zachovaným vodním příkopem na severovýchodní Moravě.

VLASTNÍCI

Páni z Kravař jsou starý moravský rod. Svůj původ odvozovali od velkého rozrodu Benešoviců. Měli společné předky s pány z Bechyně. Jejich jméno pochází od Kravař na Opavsku. Jako první je zmiňován v polovině 13. století Drslav. Již na počátku své existence se rod rozdělil na dvě větve. Vok II. z Kravař se stal zakladatelem plumlovsko-strážnické větve, když v roce 1325 získal od krále Jana Lucemburského Plumlov. Druhé větve, fulnecko-jičínské, se zakladateli stali synové z druhého manželství Voka I. z Kravař Ješek a Drslav.

Jan z Kravař zemřel v roce 1433. Byl synem Voka II. z Kravař a Jičína a jeho ženy Elišky ze Šternberka. V době smrti svého otce v roce 1406 byl ještě nezletilý. Velký vliv na něj měli jeho strýc Lacek z Kravař, který byl olomouckým biskupem, a také jeho prastrýc Lacek z Kravař a Helfštejna.  V roce 1413 se zúčastnil, pravděpodobně ještě jako neplnoletý, zemského sněmu v Opavě. V roce 1421 se však již ujal správy rodinných majetků. 17. listopadu 1421 byl přítomen na zemském sněmu v Brně, kde se většina moravské šlechty podvolila nátlaku Zikmunda Lucemburského, zřekla se kalicha a přidala se na Zikmundovu stranu. Jan se účastnil několika Zikmundových tažení do Čech. V roce 1425 byl ve vojsku olomouckého biskupa Jana Železného v bitvě u Kroměříže. Po roce 1427 však přešel na stranu husitů a na přelomu let 1429 – 1430 se účastnil spanilé jízdy do Saska, v srpnu 1431 pak bitvy u Domažlic. V roce 1433 se ještě zúčastnil tažení husitů proti Slezsku, ale nedlouho potom zemřel. V roce 1423 se oženil s Ofkou z Pylze, která byla dcerou Vladislava Jagellonského. Po její brzké smrti se oženil podruhé a jeho manželkou se stala kněžna Anežka, dcera Přemysla Opavského. Obě manželství však zůstala bezdětná.

Z Doloplaz je starý moravský rod, který je připomínán již kolem roku 1380 na Velké Bystřici u Olomouce. V 15. století se rozvětvil na Štolbašské z Doloplaz, kteří žili do poloviny 16. století, a Rúse z Doloplaz nebo také Růše z Doloplaz, kteří sídlili od roku 1407 na Tršicích.

Václav Rus z Doloplaz  se narodil v roce 1392 a zemřel roku 1437. Byl synem Rúse z Doloplaz. Byl moravský vladyka. Jeho první manželkou byla Anna, dcera Buška z Krásné, druhou pak Ofka z Prusinovic a Podštátu. Z druhého manželství se narodil syn Jan.

Podštátští z Prusinovic jsou jedna z nejstarších moravských rodin, která se od roku 1408, kdy získala Podštát, píše jako Podštádští z Prusinovic. První zmínky o tomto rodu pocházejí z 13. století. Pocházeli z drobného statku v Prusinovicích nedaleko Bystřice pod Hostýnem, proto Podštádští z Prusinovic. Zastávali úřady různého významu a důležitosti na Moravě a vyskytují se hojně jako svědci nebo ručitelé při uzavírání smluv a dohod.

Ofka  Podštátská z Prusinovic byla manželkou Václava Ruse z Doloplaz. Z manželství se narodil syn Jan z Doloplaz.

Mladota Podštátský z Prusinovic byl ženatý s Annou z Rokytnice, se kterou měl dceru Markétu. Ta se provdala za Bohuslava z Kokor.

Jan z Doloplaz byl synem Václava Rúse z Doloplaz a Ofky z Prusinovic.

Merta Podštátský z Prusinovic

Kobylkové z Kobylího je stará slezská rodina, která pochází z Kobylího na Krnovsku. Jednotliví členové rodu měli statky na mnoha místech Moravy. Zastávali různé úřady v zemské a hospodářské správě. Rozsahem majetku se vyrovnali mnohým starobylým panským rodům. V polovině 15. století zakoupili bratři Smil a Oldřich Studénku. V 16. století byl Jindřich hejtmanem na Mírově a založil nejmladší větev rodu. V roce 1547 se rod rozdělil na dvě větve.

Smil Kobylka z Kobylího zemřel v roce 1453. V letech 1436 a 1447 svědčil na kupních smlouvách. Měl bratra Oldřicha.

Oldřich Kobylka z Kobylího měl syny Buriana a Felixe a dceru Alenu. 5. listopadu svědčil v Opavě.

Toman z Kovalovic zastával funkci biskupského manského soudce a pravidelně se zúčastňoval soudních jednání. Byl také hofrychtářem. 18. června 1441 je uváděn jako purkrabí na Plumlově. Byl ženatý s Dorotou a z manželství se narodili synové Jiří a Aleš a dcera Eliška.

Markéta z Kobylího pravděpodobně manželka Smila Kobylky z Kobylího.

Bohuslav Kokořovský z Kokor byl v letech 1460 – 1464 ženatý s Markétou, dcerou Mladoty z Prusinovic. Jeho druhou manželkou se stala Markéta z Vrahovic, se kterou měl syna Záviše.